22 Cdo 2669/2018-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně KM - PRONA, a. s., se sídlem v Rynolticích 215, IČO: 25479733,
zastoupené Mgr. Ing. Martinem Pintou, advokátem se sídlem v Liberci, Mozartova
679/21, proti žalovaným 1) P. R. a 2) H. R., oběma zastoupeným JUDr. Jiřím
Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 551/6, o odstranění
stavby, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 83/2016, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.
ledna 2018, č. j. 95 Co 197/2017-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh žalovaných na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 15. ledna 2018, č. j. 95 Co 197/2017-84, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017
Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto
nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede,
proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování
v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
26. 7. 2017, č. j. 14 C 83/2016-67, uložil žalovaným povinnost společně a
nerozdílně odstranit na vlastní náklady stavbu pro rodinnou rekreaci – budovu
(dále jen „předmětná stavba“), stojící na pozemku parc. (dále jen „předmětný
pozemek“), v katastrálním území P., obec B. n. O., část obce P., zapsanou na LV
u Katastrálního úřadu pro Ú. k., Katastrálního pracoviště L., do 2 měsíců od
právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 15. 1. 2018, č. j. 95 Co 197/2017-84, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za
přípustné podle § 237 o. s. ř. Soudy posoudily věc nesprávně jak v možnosti
zřízení věcného břemene ve prospěch žalovaných, tak i v otázce aplikace § 3
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.; mají za to, že tyto otázky jsou řešeny dovolacím
soudem a Ústavním soudem rozdílně, a pokud by tomu tak nebylo, pak by měly být
dovolacím soudem posouzeny jinak. Nesouhlasí s tím, že do úvahy nepřichází jiné
řešení než odstranění předmětné stavby bez náhrady a na náklady vlastníků
stavby. Soudy neřešily správně ochranu vlastnického práva vlastníka oprávněné
stavby a vlastníka pozemku, byť jsou chráněni oba vlastníci. Paradoxně je
poskytnuta větší ochrana vlastníku neoprávněné stavby podle § 135c zákona č.
40/1964 Sb., nežli vlastníku stavby oprávněné. Soudy vyšly z usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1654/2009, nezohlednily však nález Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 2166/10, z nějž má vyplývat, že lze aplikovat řešení podle
§ 135c odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb. S ohledem na uvedené navrhují, aby
dovolací soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil, současně navrhují
odklad vykonatelnosti rozsudků soudů obou stupňů, neboť neprodleným výkonem
rozhodnutí nebo exekucí by nastala závažná a nenapravitelná újma spočívající v
odstranění stavby.
Žalobkyně se k dovolání žalovaných nevyjádřila.
Podle § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též
„o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho
účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i
právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik,
jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co
423/2013 (uveřejněného pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
rozh. obč.), vyplývá, že ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1.
1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v §
1042 o. z. Zákonem č. 89/2012 Sb. se tak řídí jak samotné posouzení předpokladů
pro vyhovění negatorní žalobě, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o
zamítnutí této žaloby [srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12.
2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015 (dostupné na www.nsoud.cz)].
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaní mají za to, že otázka zřízení věcného břemene u stavby, která má být
odstraněna, jakož i otázka aplikace § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), je
„rozhodována dovolacími soudy“ rozdílně, případně má být posouzena jinak.
Samotnou argumentací pak žalovaní vyjadřují nesouhlas s judikaturou v tom, že
při odstranění stavby postavené na základě nájemní smlouvy nelze analogicky
aplikovat § 135c odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Problematika staveb na cizím pozemku se v režimu obč. zák. podle rozhodovací
praxe dovolacího soudu typově rozpadá do dvou základních skupin případů. První
skupinu tvoří případy, kdy jsou stavby od počátku postavené neoprávněně na
cizím pozemku, na něž se vztahuje úprava § 135c obč. zák. Druhou skupinu potom
tvoří případy, kdy je stavba postavena na cizím pozemku na základě práva, které
stavebníka k takové stavbě opravňuje, nicméně toto právo později zaniklo.
Rozhodovací praxe druhou skupinu případů dále dělí na situace, a) kdy stavebník
staví stavbu na základě práva, jež není časově omezeno, anebo stavebník se mohl
důvodně domnívat, že existence jeho stavby nebude časově omezena, a b) kdy
stavebník již od zahájení stavby věděl či vědět měl a mohl, že jeho právo k
vybudování stavby je nebo může být časově limitováno. V daném případě soudy
obou stupňů uzavřely a žalovaní to ani nezpochybňují, že předmětná stavba byla
postavena na základě časově omezeného práva (tedy posledně zmíněná varianta).
V těchto případech judikatura dovolacího soudu dovozuje, že pokud stavebník
zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je
oprávněn užívat pouze dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby (či po jiném
způsobu zániku práva) nadále mít na tomto pozemku umístěnou stavbu, a
neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se může
domáhat odstranění stavby [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy,
2001, č. 1, str. 47), ze dne 1. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97 (uveřejněný pod
č. 72/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011 (dostupné na
www.nsoud.cz)]. Dočasné právo mít na cizím pozemku stavbu se nemůže přeměnit na
trvalé právo jen tím, že pozemek nabude nový vlastník, který je o existenci
stavby informován; vědomí nabyvatele o existenci stavby nemůže založit úspěšnou
námitku proti vlastnické žalobě po zániku práva mít na pozemku stavbu [rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1690/2004 (uveřejněný pod C
3405 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck –
dále jen „Soubor“)].
Stavba se ani po zániku dočasného práva mít ji na cizím pozemku umístěnou
nestává stavbou neoprávněnou ve smyslu § 135c obč. zák., neboť v době její
výstavby občanskoprávní titul existoval. Judikatura nepřipustila, aby právní
režim takových případů byl řešen postupem podle § 135c obč. zák. Tato úvaha
vychází z toho, že pokud stavebník věděl nebo z okolností musel vědět, že jeho
oprávnění mít stavbu na pozemku umístěnou zanikne, lze jako jediný způsob
řešení připustit pouze odstranění stavby, kterého se vlastník pozemku domáhá
podle ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. Případy výjimečné tvrdosti odstranění
stavby jsou mimořádně řešitelné prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. (nyní
podle § 8 o. z.) – [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp.
zn. 22 Cdo 1840/2011 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Proto také není možno v
těchto případech, kdy stavebník věděl nebo z okolností vědět musel, že jeho
oprávnění mít na cizím pozemku stavbu, je dočasné, v řízení o odstranění stavby
zřídit v jeho prospěch časově neomezené právo odpovídající věcnému břemeni
[rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007
(uveřejněný pod C 7489 v Souboru)], neboť analogickou aplikaci § 135c odst. 3
obč. zák., který zřízení věcného břemene umožňuje, nelze použít na jiné stavby
než neoprávněné [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo
1654/2009 (uveřejněné pod C 8615 v Souboru)].
K uvedeným závěrům, se souhrnně Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 30.
9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2653/2012 (uveřejněném pod č. C 14 249 v Souboru), nebo
ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 604/2013 (dostupném na www.nsoud.cz)].
Při aplikaci uvedených judikatorních závěrů, které lze bez jakýchkoliv
pochybností označit za ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, je tedy
zřejmé, že nařízení odstranění stavby je zcela v souladu s judikaturou
dovolacího soudu. Není pochyb o tom, že předmětná stavba byla postavena na
(cizím) předmětném pozemku se souhlasem tehdejšího vlastníka na základě práva
dočasného užívání. Jak přiléhavě zdůraznil odvolací soud, již původní
stavebník, tak i jeho právní nástupci věděli, že právo je časově limitováno
ukončením nájmu pozemku, na čemž ničeho nemění skutečnost, že předmětná stavba
byla v roce 1980 zkolaudována. V roce 2007 pak došlo k uzavření nájemní
smlouvy, na jejímž základě vzniklo žalovaným rovněž právo k užívání předmětného
pozemku dočasného charakteru. Jestliže pak na základě výpovědi ze dne 14. 12.
2015 došlo k zániku nájmu dne 29. 2. 2016, mohla se žalobkyně domáhat vyklizení
předmětného pozemku, tedy – v poměrech této věci – odstranění předmětné stavby.
Z výše uvedené judikatury dovolacího soudu přitom vyplývá, že soud není
oprávněn analogicky podle § 135c obč. zák. zřídit ve prospěch žalovaných věcné
břemeno spočívající v právu umístit stavbu na cizí pozemek.
Poukaz dovolatelů na nález Ústavního soudu ze dne ze dne 22. 2. 2011, sp. zn.
I. ÚS 2166/10, není přiléhavý. Ústavní soud sice uvedeným nálezem zrušil
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1654/2009, současně
však v tomto nálezu (aniž by ho dovolací soud hodnotil jako celek) výslovně
uvedl – při zcela výjimečném připuštění analogické aplikace § 135c obč. zák. na
případy oprávněných staveb – že „v typických případech lze se závěry o
nemožnosti aplikace § 135c obč. zák. na oprávněné stavby souhlasit“, přičemž
naznačená výjimka ve prospěch analogické aplikace byla odůvodněna mimořádnými,
skutkově zcela jedinečnými okolnostmi daného případu majícími tzv. restituční
prvek, které se vztahovaly k restitucím církevního majetku a mimo jiné
důsledkům tzv. blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. O žádný takový
případ se však v dané věci nejedná, neboť ta je právě situací typickou, kdy od
počátku existoval dočasný právní titul k užívání pozemku, jenž korespondoval
samotné povaze stavby svou povahou odpovídající dočasnému užívání.
Ostatně v následném nálezu (v téže věci, v níž ústavní soud rozhodoval pod sp.
zn. I. ÚS 2166/10) ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 2941/17 (dostupném na
http://nalus.usoud.cz), se sám Ústavní soud vyjádřil k obecnější povaze
aplikovatelnosti § 135c obč. zák. na případy oprávněných staveb velmi
zdrženlivě, ba až kriticky, se zdůrazněním toliko kasační závaznosti tohoto
názoru ve věci, v níž byl vysloven, bez jakýchkoliv obecnějších ambicí, jež by
snad měly být s tímto názorem – podle rozhodnutí I. ÚS 2166/10 – spojeny.
Dovolací soud nespatřuje v posuzovaném případě žádné okolnosti, jejichž
existence by se blížila skutkovému stavu obdobnému věci I. ÚS 2166/10, a
ostatně je netvrdí ani sami dovolatelé, kteří zjevně vycházejí z obecného
dosahu naznačeného Ústavním soudem pro všechny typické případy.
Jestliže pak žalovaní poukazují na to, že výkon práva žalobkyně je rozporný s
dobrými mravy, svou obranu vedou ve zcela obecné rovině, když rozpor s dobrými
mravy nijak v dovolání blíže nerozvádějí; tato skutečnost brání dovolacímu
přezkumu, neboť dovolací řízení nemá směřovat k povšechnému přezkumu napadeného
rozhodnutí.
Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014
(uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh.
obč.), uvedl, že „za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho
účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný
nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu (k tomu srovnej Lavický, P. a kol.
Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2014, str. 89), resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem
oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro
nějž je právo poskytnuto (k tomu srovnej Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský
zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. 1. vydání Praha: Leges, 2013,
str. 162), který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je
výkonem práva za účelem poškození druhé strany (k tomu srovnej Lavický, P. a
kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. 1. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2014, str. 89 – 90; Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník –
velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, str. 163).“
K tomu lze dodat, že žalovaní v okamžiku nabytí vlastnického práva k předmětné
stavbě věděli, že předmětná stavba byla umístěna na předmětném pozemku na
základě dočasného práva, tudíž po jeho zániku budou povinni předmětnou stavbu z
předmětného pozemku odstranit, a uvést jej tak do původního stavu; na tom
ničeho nemění skutečnost, že předmětná stavba byla postavena v 60. letech 20.
století.
Soudy obou stupňů se dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., resp.
zneužitím práva ve smyslu § 8 o. z., zabývaly a nedospěly k závěru o existenci
skutkových okolností, které by umožňovaly aplikaci těchto ustanovení. S těmito
závěry se dovolací soud bezezbytku shoduje. Z rozhodnutí soudu se nepodávají
žádné skutečnosti, které by výjimečné použití ustanovení o zneužití práva
odůvodnily. Dovolání se ostatně omezuje pouze na obecné konstatování, že žaloba
žalobkyně je projevem šikany proto, že „žalobkyně nemůže získat stavební
povolení na dotčeném pozemku k výstavbě elektrárny či obdobného zařízení, a to
již s ohledem na to, že pozemek žalobkyně se nachází v chráněné krajinné
oblasti, kde není povolena obdobná výstavba“. Nehledě na skutečnost, že ani
takové skutkové zjištění soudy neučinily, dovolací soud dodává, že budoucí
využití pozemku může samozřejmě být, a typicky také je, jednou z okolností, pro
které se vlastník domáhá odstranění cizí stavby ze svého pozemku; samo o sobě
však bez dalšího závěr o zneužití práva zcela zjevně nezakládá. Odvolací soud
také – oproti názoru dovolatelů – nevyšel z nemožnosti žalobkyně na pozemku
vybudovat jí zamýšlenou stavbu, poukázal toliko „na nejistotu o tom, zda záměr
žalobkyně vybudovat na pozemku jí zamyšlenou stavbu bude ve správním řízení
schválen či nikoliv“. I kdyby však schválen nebyl, je právem žalobkyně domáhat
se odstranění stavby s úvahou o jiném využití pozemku, nebo jenom proto, aby se
na jejím pozemku nenacházela cizí stavba, což může být významné např. při
prodeji pozemku, jeho pronájmu, při právním zatížení (zástavní právo,
služebnost apod.). Ostatně sám odvolací soud přiléhavě uvedl, že ani sami
žalovaní další „okolnosti ve vztahu k případnému rozporu ochrany vlastnického
práva žalobkyně s dobrými mravy netvrdili“ a jejich existence ani nevyšla v
průběhu řízení najevo.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud
pro nedůvodnost návrh na odklad právní vykonatelnosti napadeného rozhodnutí
[srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016,
či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz)], a
to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na
http://nalus.usoud.cz)].
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu