22 Cdo 651/2018

22 Cdo 651/2018-203

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího

Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve

věci žalobkyně E. S., zastoupené Mgr. Karlem Klimešem, advokátem se sídlem v

Ostravě - Přívoze, Macharova 302/13, proti žalované R. S., zastoupené Mgr.

Pavlínou Plačkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Poštovní

1794/17, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.

zn. 23 C 305/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v

Ostravě ze dne 27. 9. 2017, č. j. 56 Co 36/2017-166, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2017, č. j. 56 Co 36/2017-166,

a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2016, č. j. 23 C

305/2015-139, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 11. 2016, č. j. 23 C 305/2015-139,

zamítl žalobu o zřízení služebnosti cesty ve prospěch vlastníka pozemku parc.,

způsob využití zahrada, v katastrálním území H., obce O., vedené u

Katastrálního úřadu pro M. kraj, katastrální pracoviště O., na LV č., přes

pozemky parc. č. a, vše způsob využití zahrada, v katastrálním území H., obec

O., vedené u Katastrálního úřadu pro M. kraj, katastrální pracoviště O., LV, a

to v rozsahu vyznačeném v geometrickém plánu č. 1613-42/2009, vyhotoveného Z. H. - 3GEOME3, který je nedílnou součástí rozsudku, a rozhodl o nákladech

řízení. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě ((dále odvolací soud) rozsudkem ze

dne 27. 9. 2017, č. j. 36 Co 36/2017-166, rozsudek soudu prvního stupně

potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. 90/15 v k. ú. H., obec O. - zahrada. Přístup na pozemek měla dříve zajištěn z titulu bezúplatného věcného břemene -

práva cesty přes sousední pozemek parc. č., ve vlastnictví žalované. Žalovaná

však na tomto pozemku zřídila dům a užívání cesty v jeho těsné blízkosti ji

začalo rušit; marně se snažila s žalobkyní dohodnout na zrušení věcného břemene

cesty a zřízení jiného, vedoucího po mlátové cestě, kterou za tím účelem

zřídila. Žalovaná (v předchozím řízení žalobkyně) poté podala proti E. S. (v nynějším

řízení žalobkyni) žalobu na zrušení věcného břemene cesty, váznoucího na

pozemku parc. č.; v průběhu řízení mimo jiné uvedla, že na svých pozemcích

vybudovala mlátovou cestu, kterou E. S. od března 2011 užívá k přístupu na svůj

pozemek, a změnily se tak poměry, za kterých je právo cesty vykonáváno. Věcné břemeno ve prospěch nynější žalobkyně pak Okresní soud v Ostravě zrušil

rozsudkem ze dne 14. 2. 2013, č. j. 80 C 101/2010-179, za náhradu 18 000 Kč. Důvodem bylo, že (tehdy žalobkyně, nyní žalovaná) R. S. v průběhu stavby

rodinného domu na parc. č. zbudovala na svých pozemcích a na své náklady novou

zpevněnou komunikaci, tzv. mlátovou cestu, kterou E. S. fakticky od jara 2011

jako přístupovou cestu na pozemek parc. č. užívala. E. S. se zrušením věcného

břemene po celé řízení nesouhlasila, nepovažovala mlátovou cestu za rovnocennou

dosavadní cestě; přijetí návrhu R. S. na uzavření smlouvy o zřízení věcného

břemene cesty po mlátové cestě odmítla, a tak smlouva uzavřena nebyla, ačkoliv

manželé P., používající též mlátovou cestu, ji s R. S. uzavřeli. Proti

rozhodnutí okresního soudu o zrušení služebnosti cesty nepodala (nynější)

žalobkyně odvolání, a tak její právo zaniklo. Dne 4. 12. 2015 podala E. S. (dále žalobkyně) žalobu na zřízení služebnosti

cesty ve prospěch jejího pozemku parc. přes pozemky žalované parc. č., a. Uvedla, že žalovaná po výmazu zrušeného věcného břemene v katastru nemovitostí

instalovala na pozemku parc. č., přes který vede mlátová cesta, uzamykatelnou

bránu, od které nemá žalobkyně klíče. Musí proto k přístupu užívat pozemek

parc. č. manželů A. a R. B., ale to jen když jsou přítomni, a dále přes

zalesněný pozemek parc. č. V průběhu řízení dále uvedla, že používá k přístupu

také pozemek J. D., parc. č..

V řízení bylo zjištěno, že žalovaná po skončení řízení o zrušení věcného

břemene v roce 2013 (80 C 101/2010) také žalobkyni zaslala návrh obligační

smlouvy o užívání části svých nemovitostí (mlátové cesta) za úplatu 1 200 Kč

ročně; ten žalobkyně nepřijala, neboť obsahoval ujednání o 8 denní výpovědní

lhůtě bez uvedení důvodu a o úplatě za užívání. Žalobkyně reagovala až v roce

2015 návrhem na uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene; ten žalovaná

neakceptovala. Nyní žalobkyně chodí na zahradu přes pozemky dalších osob a dále

přes les. Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že má-li

žalobkyně možnost příchodu na pozemek parc. č. přes pozemky třetích osob, pak

zřízení služebnosti stezky přes pozemky žalované nelze podle § 1032 odst. 1

písm. c) o. z. povolit, neboť o ni žádá jen z důvodu pohodlnějšího spojení. Správně také – podle odvolacího soudu - soud prvního stupně dospěl k závěru, že

služebnost cesty nelze zřídit podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. proto, že

žalobkyně si nedostatek přístupu ke svému pozemku způsobila sama z hrubé

nedbalosti, ne-li úmyslně. Neakceptovala totiž návrh na uzavření smlouvy o

užívání mlátové cesty na pozemcích žalované. Přitom částku 1200 Kč ročně, tj. 100 Kč měsíčně, lze považovat za přiměřenou, zejména když za zrušení věcného

břemene obdržela 18 000 Kč. Možnost výpovědi smlouvy bez udání důvodů měla být

poskytnuta oběma stranám a vycházela patrně z dlouhodobě konfliktních vztahů

účastnic.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost

spatřuje podle § 237 o. s. ř. v tom, že rozhodnutí spočívá na vyřešení právní

otázky, která nebyla dosud vyřešena dovolacím soudem. Dále uvádí, že uplatňuje

důvod nesprávného právního posouzení odvolacím soudem podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání vymezuje tak, že dovolací soud dosud neřešil právní

otázky:

Dovolací důvod vymezuje takto:

Odvolací soud nesprávně posoudil otázku hrubé nedbalosti žadatele o povolení

nezbytné cesty podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. a pohodlnějšího spojení

jako důvod pro odepření povolení nezbytné cesty podle § 1032 odst. 1 písm. c)

o. z. Původní věcné břemeno cesty, které zajišťovalo žalobkyni přístup na její

pozemek parc. č. přes pozemek žalované parc. č., bylo zrušeno soudem, tedy

jednáním či zaviněním žalobkyně. Z rozhodnutí soudu vyplývá, že přístup měla

mít zajištěn po nové komunikaci, kterou byla mlátová cesta na pozemcích

žalované, její užívání však žalobkyni znemožnila. Pokud dovolatelka

nesouhlasila s návrhem žalované na uzavření smlouvy o zrušení věcného břemene a

zřízení náhradního věcného břemene po mlátové cestě, nelze to považovat za

hrubou nedbalost, nebyla to její povinnost. Ostatně soud měl pro dovolatelku

zřídit věcné břemeno po mlátové komunikaci, aby nevyvolal další spornou situaci. Kromě toho žalovaná nabídla žalobkyni pouze uzavření dohody o užívání svých

pozemků za úplatu a neakceptovala návrh žalobkyně na uzavření smlouvy o zřízení

věcného břemene cesty. K odmítnutí smlouvy o užívání měla tak dovolatelka vážné

důvody – jak vyplývá i z rozhodnutí soudu, očekávala bezplatný a bezpodmínečný

přístup po této komunikaci zřízený jako věcné břemeno. Dovolatelka zdůrazňuje,

že její odmítavý postoj ke zřízení jiného věcného břemene, dokud původní

trvalo, nenaplňuje hrubou nedbalost žadatele o nezbytnou cestu. Stejně tak to platí i o odmítnutí nájemní smlouvy, když obsahovala možnost

výpovědi do osmi dnů bez udání důvodu. Kromě toho Nejvyšší soud uvedl v

usnesení ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4205/2014, že i když § 1019 odst. 2

věta druhá o. z. předpokládá, že lze nezbytnou cestu zřídit i jinak než jako

služebnost, nezbytná cesta by měla být zpravidla povolována jako služebnost, a

to s ohledem na právní jistotu žadatele o nezbytnou cestu, která by byla

zpochybněna zejména v případě změny vlastníka pozemku, přes který by měla být

nezbytná cesta povolena. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem, že žádala o zřízení nezbytné cesty jen

za účelem pohodlnějšího spojení. Nemá objektivně přístup ani příjezd bezplatně

zajištěn, ačkoliv tak tomu bylo po 20 let před zrušením věcného břemene. Otázkou je, zda přijatelným přístupem je neschůdná cesta lesním porostem a přes

pozemky dalších vlastníků, nezajištěná věcným břemenem, a je otázkou, kdy

užívání přestanou trpět. Zdůrazňuje, že lesním porostem je možná pouze chůze,

nikoli příjezd, který původní věcné břemeno zajišťovalo. Soudy však přístup a

příjezd nerozlišovaly a zaměňovaly. Ohledání na místě samém soudy neprovedly,

ačkoliv to opakované navrhovala.

Objektivně také není na pozemek dovolatelky

možný jiný příjezd než po mlátové cestě na pozemcích žalované. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že

zřídí služebnost cesty, jak původně navrhovala, a to za náhradu 18 000 Kč. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je

uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i

další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,

§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je

důvodné. Při řešení otázky „hrubé nedbalosti“ (§ 1032 odst. 1 písm. b) o. z., i

„pohodlnějšího spojení“ § 1032 odst. 1 písm. c) o. z. se odvolací soud odchýlil

od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; to zakládá přípustnost

dovolání.

Jádro věci spočívá v tomto: Žalobkyni svědčilo věcné břemeno cesty vedoucí přes

pozemek žalované, užívaný jako zahrada. Poté, co žalovaná zřídila na pozemku

rodinný dům, změnily se místní poměry tak, že užívání původní cesty k průchodu

žalovanou značně omezovalo a narušovalo její soukromí; proto zřídila na vlastní

náklad novou, tzv. mlátovou cestu, a navrhla žalobkyni, aby s ní uzavřela

smlouvu o zrušení původního věcného břemene a o zřízení věcného břemene

vedoucího přes novou cestu; zatímco další osoby, které původní cestu též

užívaly, tomuto návrhu vyhověly, žalobkyně smlouvu neuzavřela.

Poté žalovaná v jiném řízení podala proti nynější žalobkyni žalobu na zrušení

služebnosti sloužící žalované pro změnu poměrů, spočívající ve výstavbě nového

domu i nové cesty; okresní soud žalobě vyhověl s tím, že změna poměrů nastala

po stavbě nového domu a (nynější) žalobkyně má – byť nikoliv na základě písemné

smlouvy - zajištěn bezplatný přístup po mlátové cestě ve vlastnictví (nynější)

žalované (tehdy žalobkyně), která jí v užívání cesty nebrání. Avšak poté, co

rozsudek nabyl právní moci, žalovaná mlátovou cestu pro žalobkyni uzavřela.

Žalobkyně poté podala (v nyní projednávané věci) žalobu na zřízení nové

služebnosti cesty; té však soudy nevyhověly a to proto, že žalobkyně má

zajištěn přístup jinak a že se zbavila přístupu k nemovitosti z hrubé

neopatrnosti. To žalobkyně v dovolání právem zpochybňuje.

Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně

hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s

veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu

přes svůj pozemek.

Soud nepovolí nezbytnou cestu, a) převýší-li škoda na nemovité věci souseda

zřejmě výhodu nezbytné cesty, b) způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé

nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nebo c) žádá-li se

nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení (§ 1032 odst. 1 o. z.).

Hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro

vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu

soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou

mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě

na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně

nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn.

22 Cdo 2595/2008); dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím

řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012). Úvaha soudu,

jež musí odpovídat požadavku zjevné přiměřenosti, například i při posouzení

podmínky dostatečného spojení nemovité věci žadatele s veřejnou cestou či toho,

zda se nežádá o nezbytnou cestu toliko za účelem pohodlnějšího spojení, vždy

vychází z konkrétních okolností té které věci, jež zpravidla bývají

individuálně dané. Proto je třeba závěr o obecném přesahu judikatury do poměrů

jiné než dovolacím soudem řešené věci velmi pečlivě zvažovat (rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3398/2016).

K závěru, že žalobkyně se zbavila přístupu z hrubé nedbalosti:

Navzdory dovolacímu tvrzení nejde o problematiku v judikatuře neřešenou; byla

sice řešena spíše obecně, dosažené závěry lze vztáhnout i na projednávanou věc.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015,

které věc řešilo i s odkazy na předchozí judikaturu tam uvedenou, mimo jiné

vyplývá:

„Na překážku povolení nezbytné cesty je takové závadné jednání (aktivní konání

či nečinnost), z něhož lze usoudit na zavinění žadatele ve formě úmyslu

(přímého či nepřímého) či ve formě hrubé nedbalosti.

Pokud soud v jednotlivých individuálních případech dospěje k závěru, že jednání

žadatele o nezbytnou cestu sice je nedbalé, ale nejde o nedbalost hrubou, a

není tudíž takové jednání na překážku povolení nezbytné cesty, lze okolnosti

tohoto jednání promítnout do úvahy, nakolik se mohou projevit ve stanovení výše

úplaty za povolení nezbytné cesty.

Aplikace § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. může typově přicházet do úvahy zejména

1. v situacích, kdy vlastník nemovité věci měl k nemovité věci zajištěno

spojení na veřejnou cestu, o které následně hrubě nedbalým či úmyslným jednáním

přišel, 2. v situacích, kdy vlastník nemovité věci svou stavební činností

zabránil napojení své nemovité věci na veřejnou cestu v situacích, kdy osoba

nabývá nemovitou věc, aniž by k ní měla zajištěno spojení veřejnou cestou, a

její jednání lze považovat za hrubě nedbalé či úmyslné. Tato obecná východiska

je pak nutno vždy poměřovat okolnostmi konkrétního případu“.

Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně, ještě před zahájením soudních sporů

mezi účastnicemi, odmítla uzavřít se žalovanou smlouvu o služebnosti cesty,

vedené přes jiné pozemky ve vlastnictví žalované; v té době jí však svědčila k

pozemku žalované služebnost cesty, kterou soud zrušil až později pro změnu

poměrů (§ 151p odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.). Toto odmítnutí není

možno klasifikovat jako způsobení nedostatku přístupu z hrubé nedbalosti, a to

již proto, že v době, kdy žalobkyně uzavření nové smlouvy odmítla, jí

služebnost cesty svědčila (a soud ji zrušil až později). Dovolací soud

nepopírá, že po zřízení domu na pozemku žalované došlo ke změně poměrů,

podmínky pro zrušení služebnosti však dány nebyly; okresní soud v této

souvislosti sice citoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2005, sp.

zn. 22 Cdo 2941/2004, nevyvodil z něj však správné závěry. V uvedeném

rozhodnutí se uvádí: „Vlastník pozemku zatíženého věcným břemenem průchodu a

průjezdu je tedy oprávněn požadovat po osobě z věcného břemen oprávněné, aby

vykonávala toto právo i za jiných okolností vlastníkem vytvořených, avšak vždy

jen takových, které umožní dosažení účelu věcného břemene a výkon tohoto práva

ani podstatně neztíží. Nic proto nebrání tomu, aby se vlastník pozemku ve

vztahu k osobě oprávněné z věcného břemene domáhal uložení povinnosti, která by

umožnila jeho ochranu jako vlastníka věcným břemenem zatíženého pozemku a

současně nemařila účel věcného břemene“. Proto po změně poměrů v důsledku

zřízení domu a nové cesty se žalovaná – pro neochotu žalobkyně - měla domáhat

určení, že žalobkyně je oprávněna vykonávat věcné břemeno cesty přes pozemky

žalované v místech vyznačených v geometrickém plánu (po mlátové cestě), který

by byl přílohou rozsudku. Jinak řečeno: Žalovaná měla (za splnění podmínek

uvedených v citovaném rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2941/2004) právo na to, aby

žalobkyně vykonávala právo odpovídající věcnému břemeni přes nově zřízenou

cestu, nebyly však splněny podmínky pro zrušení práva cesty pro změnu poměrů.

Jestliže žalovaná odmítla uzavřít novou smlouvu o zřízení věcného břemene cesty

vedoucí přes mlátovou cestu, jednala sice z hlediska dobrých sousedských vztahů

nevstřícně, nicméně za uvedených okolností jí nelze vytýkat, že se zbavila

přístupu hrubou nedbalostí; právem totiž mohla očekávat, že její dosavadní

věcné břemeno zrušeno nebude.

Nedbalým jednáním nebylo ani odmítnutí uzavření obligační smlouvy mezi

účastnicemi, která měla žalobkyni založit právo cesty, které mohlo být kdykoliv

vypovězeno bez udání důvodů s osmidenní výpovědní lhůtou. Nejvyšší soud

opakovaně uvedl: „Jestliže však vlastník pozemku přecházení souseda přes

pozemek jen trpí, nebo mu udělí prostý souhlas, který může být kdykoliv odvolán

(tzv. výprosa), nelze dovodit, že je zajištěn přistup vlastníka ke stavbě. V

takovém případě lze právo nezbytné cesty zřídit; jinak by totiž vlastník stavby

byl v nejistotě ohledně přístupu, který by vlastník pozemku mohl kdykoliv

znemožnit tím, že by souhlas odvolal (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4.

2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek pod č. 124/2011). K tomu lze dodat, že uvedené pravidlo lze

vztáhnout i na umožnění přístupu na základě smlouvy umožňující výpověď bez

udání důvodů a s výpovědní lhůtou, která je tak krátká, že oprávněný je

objektivně v nejistém postavení a uzavření smlouvy za nabízených podmínek po

něm nelze spravedlivě požadovat; Dokonce, i pokud smlouvu přesto uzavře, není

tím vyloučen úspěch žaloby na zřízení nezbytné cesty.

Jestliže tak žalobkyně odmítla uzavřít smlouvu o umožnění přístupu na její

zahradu, obsahující klausuli o osmidenní výpovědní lhůtě bez udání důvodů,

nelze to považovat za jednání, kterým si způsobila nedostatek přístupu z hrubé

nedbalosti či úmyslně. V této části tak rozsudek odvolacího soudu spočívá na

nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Pro úplnost se

dodává, že požadavek žalované, aby jí žalobkyně za užívání cesty platila ročně

1 200 Kč, rozhodně nebyl nepřiměřený. Pokud jde o právní formu práva cesty,

dovolatelka právem poukazuje na judikaturu, ze které vyplývá, že by mělo mít

formu služebnosti; ke zřízení obligačního práva soud přistoupí jen, pokud to

vyžadují zvláštní okolnosti věci a nezmaří to účel zřízení nezbytné cesty.

K přístupu nyní užívanému žalobkyní a k vymezení „pohodlnějšího spojení“:

Soudy zamítly žalobu i proto, že měly za to, že přístup má žalobkyně zajištěn;

chodí totiž po pozemcích jiných sousedů a poté přes les. Žalobkyně tvrdila, že

o přístup přes pozemek sousedů je možný jen v době, kdy jsou majitelé přítomni,

a průchod lesem je namáhavý a krkolomný. Její návrh na ohledání nyní využívané

přístupové cesty soudy zamítly s tím, že skutkový stav byl dostatečně zjištěn.

K tomu lze uvést, že podle svědeckých výpovědí jde žalobkyně přes asi 45 m

dlouhou cestu ve vlastnictví soukromé osoby a poté „okolo přes les pěšky, což

je asi 500 metrů“ (výpověď J. D.), že žalobkyně má sice možnost se na svůj

pozemek dostat, ale „je tam nebezpečí, aby neuklouzla a nezlomila si nohu,

pozemek není rovný“ (svědkyně A. B.), jde přes pozemky zarostlé náletovými

dřevinami (svědek R. B.).

Žalobkyně však podle soudů má zajištěný přístup a o zřízení práva cesty žádá

jen kvůli pohodlnějšímu přístupu. Odvolací soud k tomu dodal, že otázku, zda

jde o pohodlnější spojení, „je třeba hodnotit se zřetelem k objektivně

existujícím okolnostem, z hlediska všech potenciálních, tedy i budoucích

vlastníků panujícího pozemku…“. Až potud jde o správnou úvahu; odvolací soud na

ni však navázal závěrem, že věc nelze hodnotit „z hlediska subjektivního, tj. s

ohledem na věk a zdravotní stav žalobkyně“.

Při hledání objektivního kritéria je totiž třeba zvážit, že společnost netvoří

jen „průměrní lidé“, za které by snad mohli být považováni lidé ve středním

věku a fyzicky zachovalí, ale i senioři se zdravotními problémy, které stáří

přináší, lidé zdravotně postižení a na druhé straně také rodiny s malými dětmi

včetně kojenců v kočárku. Hledání toho, co je to „pohodlnější spojení“, tak

musí i k uvedeným skutečnostem přihlížet tak, aby rozhodnutí soudu nebylo v

rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti dovolací soud v rozsudku ze dne 23.

8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1976/2017, vyslovil:

„V posuzovaném případě se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního

stupně, že nejsou naplněny podmínky pro zřízení nezbytné cesty, neboť

nemovitost žalobce nepostrádá spojení s veřejnou cestou tak, jak je to v místě

obvyklé. Stávající spojení je sice nepohodlné, vyžadující určité úsilí, nicméně

postačující obvyklé potřebě nemovitosti. Žalobce však již od počátku řízení

poukazoval na zhoršený zdravotní stav manželky, který jí za stávajícího spojení

nedovoluje nemovitost užívat a tvrdil, že manželka je po operaci a pohybuje se

pouze o francouzských holích. Odvolací soud, aniž by se touto námitkou žalobce

dostatečně zabýval, uzavřel, že zdravotní stav manželky žalobce není významným

hlediskem pro povolení služebnosti nezbytné stezky a cesty. V případě úvahy o

zřízení věcného břemene však může být výrazně zhoršená pohyblivost manželky

žalobce (za předpokladu, že nebude jen krátkodobá), která s ním nemovitost řadu

let užívá, významným hlediskem pro to, aby soud za předpokladu, že by to

manželce žalobce významně ulehčilo a vlastníkům dotčených pozemků by to

objektivně nijak nepřitížilo, věcné břemeno v určitém rozsahu zřídit. Nejvyšší

soud poznamenává, že nezbytnou cestu lze povolit i s rozvazovací podmínkou

vázanou na dobu života člověka, jehož zdravotní stav je důvodem k povolení

nezbytné cesty v rozsahu převyšujícím průměrné, obvyklé potřeby spojení. V této

části je tak rozhodnutí odvolacího soudu předčasné a spočívá na nesprávném

právním posouzení věci“.

I ze slov zákona („dostatečně spojena“) vyplývá, že odpověď na otázku, zda

dosavadní spojení je „dostatečné“ a žaloba na zřízení nezbytné cesty tak míří

jen k dosažení pohodlnějšího spojení, je na úvaze soudu; není tomu tak, že by

existence jakéhokoliv přístupu na pozemek vylučovala zřízení práva cesty. Je

třeba vyjít z okolnosti dané věci; úvahu soudů v nalézacím řízení pak může

dovolací soud zpochybnit jen tehdy, je-li zjevně nepřiměřená.

V projednávané věci je úvaha o tom, že nelze přihlédnout k věku a zdravotnímu

stavu žalobkyně zjevně nepřiměřená a je i v rozporu s judikaturou dovolacího

soudu. I v této části je tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s.

ř.

To platí i pro zamítnutí žaloby z důvodu, že žalobkyně má zajištěn příchod přes

pozemky třetích osob; tam jde totiž o výprosu, jejíž existence není důvodem k

zamítnutí žaloby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo

2854/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.

124/2011).

Lze podotknout, že soudy odmítly provést navržený důkaz ohledáním míst, které

žalobkyně užívá k přístupu s tím, že skutkový stav byl dostatečně zjištěn

jinak. Tak by tomu bylo v případě, že by pro zamítnutí žaloby postačoval

jakýkoliv přístup, bez ohledu na jeho kvalitu. Protože tomu tak není, bude v

dalším řízení třeba se zabývat kvalitou nyní používané „cesty“, ovšem jen pokud

bude zjištěno, že se k ní žalobkyně může dostat i, aniž by šla na základě

výprosy přes pozemky jiných osob (pokud by tomu tak bylo, pak by ani schůdnost

lesní cesty nemohla vést k zamítnutí žaloby, neboť žalobkyně by opět byla

vázána na kdykoliv odvolatelný souhlas těchto osob). Dále: Dovolací soud, vázán

dovoláním a jeho obsahem, se nemohl zabývat námitkami žalované (i některých

svědků) ohledně obav z toho, že žalobkyně umožní přístup třetí osobě s

nežádoucími důsledky pro okolí. Pokud by se taková obava ukázala důvodnou, lze

ji eliminovat vymezením obsahu služebnosti a v krajním případě i jejím zřízením

jako služebnosti osobní (posledně uvedená možnost bude sice zcela neobvyklá,

nicméně zákon ji nevylučuje – viz § formulace § 1029 odst. 1 o. z.).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí

odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno

rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,

zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k

dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Dovolací soud nemohl ve věci sám

rozhodnout, jak to dovolatelka navrhovala, neboť nelze vyloučit potřebu dalšího

dokazování (např. ohledáním cesty, resp. ke stanovení úplaty za povolení

nezbytné cesty), které se v dovolacím řízení neprovádí.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 5. 2018

JUDr. Jiří Spáčil CSc.

předseda senátu