22 Cdo 725/2024-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce V. M., zastoupeného JUDr. Ingrid Grebíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Francouzská 75/4, proti žalované J. M., zastoupené Mgr. Jitkou Snítilovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 60/28, o úpravu užívání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 C 128/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2023, č. j. 21 Co 96/2023-160, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. V posuzované věci se Nejvyšší soud zabýval otázkou užívání nemovitých věcí náležejících do zaniklého, leč dosud nevypořádaného společného jmění bývalými manželi.
I. Dosavadní průběh řízení 2. Okresní soud v Mělníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 2. 2023, č. j. 16 C 128/2022-130, rozhodl o povinnosti žalované umožnit žalobci užívat nemovitosti, a to pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba – rodinný dům č. p. XY, a pozemek parc. č. XY, v k. ú. a obci XY, a to v konkrétně vymezeném rozsahu. Zároveň rozhodl o rozsahu, ve kterém je
3. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 18. 10. 2023, č. j. 21 Co 96/2023-160, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
5. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Otázky vymezuje následovně: 6. „Nelze dojít k závěru, že žalobce trvale opustil společnou domácnost nedobrovolně v okamžiku, kdy byl vykázán. Opuštění domácnosti žalobcem na základě vykázání a jeho úmysl trvale opustit společnou domácnost se časově nekryjí“. Takto formulovanou „otázku“ odůvodňuje žalovaná tím, že žalobce trvale opustil společnou domácnost s úmyslem žít jinde, z čehož dovozuje, že tím došlo k uzavření konkludentní dohody o užívání nemovitosti. Jestliže odvolací soud takovému uzavření dohody nepřisvědčil, postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1399/2005 (toto usnesení je, stejně jako dále označená rozhodnutí, přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). 7. „Přesto, že v řízení byly jednoznačně prokázány vysoce konfliktní vztahy mezi účastníky, došly soudy k závěru, že je možné společné užívání nemovitosti. Soudy svými rozhodnutími nedbaly zabránění dalších konfliktů mezi účastníky. Navíc rozhodnutí soudů nebylo ani spravedlivé, když žalovaná má k užívání vymezenu podstatně menší část domu.“ Dovolatelka v této souvislosti poukazuje na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1374/2005, od nichž se měl odvolací soud odchýlit.
8. Současně odvolacímu soudu vytýká, že neshledal podmínky pro aplikaci rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3922/2015 a sp. zn. 22 Cdo 910/2018, ve kterých se zabýval možností vyloučit jednoho z manželů z užívání nemovitosti, na posuzovanou věc.
9. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu zamítne a žalobkyni (správně však žalované) přizná náhradu nákladů řízení.
10. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost a důvodnost dovolání
11. Dovolání není přípustné.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 14. Žalobce se domáhal, aby soud upravil užívání rodinného domu a pozemků patřících do zaniklého, leč dosud nevypořádaného, společného jmění účastníků; tvrdil, že nemovité věci výlučně užívá žalovaná, přičemž žalobce z jejich užívání vyloučila. Žádal, aby soud určil, že mu bude žalovanou umožněno užívání určitých částí domu výlučně a určitých částí společně se žalovanou. 15. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce opustil společné nemovitosti dne 5. 5. 2020 za asistence policie poté, co žalovaná oznámila fyzické napadení žalobcem. To se, stejně jako tvrzené týrání žalované ze strany žalobce, následně neprokázalo. Žalobce tedy z domu neodešel dobrovolně, na základě svého rozhodnutí, ale byl z domu vykázán policií po nepravdivém oznámení žalované. Od té doby byl v domě „sporadicky“, víceméně si zde pouze vyzvedával své osobní věci; to za přítomnosti policie, kterou o asistenci sám požádal. Svou bytovou potřebu uspokojuje žalobce pronájmem malého bytu v XY. Od roku 2020 se žalobce snaží o zpřístupnění nemovitostí žalovanou. Žalovaná v domě vyměnila zámek od vchodových dveří a nainstalovala alarm, nové klíče předala žalobci až dne 3. 1. 2022. Kód od zabezpečovacího zařízení ale žalobce nezná. Na základě těchto skutkových zjištění učinil odvolací soud závěr, že se účastníci na způsobu užívání společných nemovitostí nedohodli, a také, že žalovaná žalobci v jejich užívání neoprávněně brání, ačkoliv mu svědčí právo společné nemovitosti užívat. 16. K námitce týkající se opuštění společné domácnosti žalobcem: 17. Především je nutné zohlednit, že dovolatelka v souvislosti s touto námitkou neformuluje žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž vyřešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Dovolatelka tvrdí, že by měl být žalobce z užívání společné nemovitosti vyloučen proto, že dobrovolně trvale opustil společnou domácnost s úmyslem žít jinde. Dovolatelka tak konstruuje své odchylné právní posouzení na vlastních skutkových závěrech (že žalobce dobrovolně trvale opustil společnou domácnost s úmyslem žít jinde, a že tím došlo k uzavření konkludentní dohody o způsobu užívání nemovitosti), odlišných od těch, k nimž, ve shodě se soudem prvního stupně, dospěl soud odvolací (že žalobce neopustil společnou domácnost dobrovolně). 18. Nejvyšší soud již mnohokrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. 19. K námitce týkající se konfliktních vztahů mezi účastníky: 20. V rozsudku ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3922/2015, publikovaném v Právních rozhledech č. 10/2016, str. 681, Nejvyšší soud dovodil, že jsou-li vztahy mezi účastníky zaniklého, ale dosud nevypořádaného společného jmění manželů konfliktní, pak lze po zvážení všech dalších okolností věci rozhodnout o tom, že společný byt bude nadále užívat jen jeden účastník a že druhému bude vyloučení z užívání kompenzováno v penězích; to platí zejména v případě, že z užívání vyloučený spoluvlastník má možnost jiného bydlení. Soud musí dbát o spravedlivé řešení věci (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 910/2018, nebo též jeho rozsudek ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1374/2005, na který dovolatelka poukazuje). 21. Odvolací soud v nyní posuzované věci neshledal podmínky pro vyloučení žalobce z užívání společných nemovitostí. Svůj názor opřel o skutečnost, že žalovaná „v řízení deklarovala dobrou vůli k uzavření dohody se žalobcem“ a neuvedla žádné důvody, které by za jasně daných pravidel bránily společnému užívání nemovitosti. Zdůraznil, že v rozhodnutí 22 Cdo 3922/2015 se jednalo o bytovou jednotku, zatímco dům účastníků je dostatečně velký a řešen dispozičně tak, že uvnitř domu vyjma společné kuchyně budou mít účastníci k dispozici každý své vlastní prostory včetně sociálního zařízení. V řízení navíc ani nebylo prokázáno, že by měl žalobce možnost jiného bydlení, když dočasný pronájem bytu v Praze nelze za takové bydlení považovat. 22. Jestliže za těchto okolností odvolací soud uzavřel, že žalobci nadále (do doby definitivního vypořádání společného jmění účastníků) náleží veškerá práva související s jeho spoluvlastnictvím předmětných nemovitostí, mezi která patří i možnost jejich užívání, a proto žalobě vyhověl, je jeho rozhodnutí v této části založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozhodnutích, na která žalovaná v dovolání poukazovala. Dovolání žalované tak není ani této části podle § 237 o. s. ř. přípustné.
IV. Závěr a náklady řízení 23. Proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 24. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu