22 Cdo 728/2023-346
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) P. S., narozeného XY, b) K. S., narozené XY, obou bytem v XY, zastoupených Mgr. Ondřejem Flaškou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 304/9, proti žalovaným 1) V. K., narozenému XY, bytem v XY, 2) T. K., narozenému XY, bytem v XY, 3) J. K., narozené XY, bytem v XY, žalovaným 2) a 3) zastoupeným JUDr. Vojtěchem Filipem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Čéčova 689/11, o uložení povinnosti zdržet se odvádění dešťových a odpadních vod a uložení povinnosti napojit kanalizační přípojku do obecní kanalizace, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 59/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 10. 2022, č. j. 19 Co 1002/2022-290, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému 1), každý rovným dílem, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč. III. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 2) a 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 5. 2022, č. j. 25 C 59/2021-231, uložil žalovaným jakožto vlastníkům pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY, povinnost společně a nerozdílně napojit kanalizační přípojku vedenou z pozemků žalovaných, která je zaústěna do kanalizační šachty nacházející se na pozemku žalobců parc. č. XY, do obecní kanalizace, a zdržet se tak odvádění dešťových a splaškových vod do kanalizace DN 400 umístěné na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, který je ve společném jmění
žalobců (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II). Krajský soud v Českých Budějovicích (dále také jako „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 13. 10. 2022, č. j. 19 Co 1002/2022-290, rozsudek soudu prvního stupně zrušil v části výroku I, ve které nalézací soud uložil žalovaným povinnost napojit kanalizační přípojku do obecní kanalizace, řízení o tomto návrhu zastavil s tím, že po nabytí právní moci bude věc v tomto rozsahu postoupena Obecnímu úřadu XY (výrok I rozsudku odvolacího soudu).
Výrok I rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž nalézací soud uložil žalovaným povinnosti zdržet se odvádění dešťových a splaškových vod do kanalizace DN 400 nacházející se na pozemku parc. č. XY, změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výrok III – VI rozsudku odvolacího soudu) a náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům řízení před soudy obou stupňů (výrok VII – VIII). Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají žalobci dovolání.
Jeho přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Namítají, že „rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena, a má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jejich požadavek na uložení povinnosti žalovaným zdržet se odvádění dešťových a splaškových vod z pozemku parc.
č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a z pozemku parc. č. XY do kanalizace DN 400 nacházející se na pozemku parc. č. XY představuje šikanózní výkon vlastnického práva. Podle dovolatelů není správný závěr odvolacího soudu, že část kanalizační přípojky, která navazuje na část této přípojky nacházející se na pozemku parc. č. XY, je ve vlastnictví žalovaného 1). Mají za to, že odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle žalobců „zásadní otázkou je, zda za situace, kdy žalovaní již po několik let nenaplňují pravomocná rozhodnutí správních orgánů a je jim poskytnuta roční lhůta ke splnění jejich povinností, tj. zaústění jejich kanalizační přípojky z šachty žalobců na parcele č. XY do obecní kanalizace, lze považovat jednání žalobců za rozporu s dobrými mravy, za šikanózní jednání.“ Mají za to, že nikoliv.
Jelikož odvolací soud dospěl k opačnému závěru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl. Podrobně ve svém vyjádření rozvedl okolnosti vzniku kanalizačních přípojek i dosavadní postoje a postupy účastníků při řešení jejich sporu a odkázal na mnohá rozhodnutí správních orgánů i soudů.
Namítl přitom, že postup žalobců proti žalovaným je „diskriminační“ a jejich podání „neodpovídá skutečnosti“. Žalovaní 2) a 3) se k dovolání nevyjádřili. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Rozhodnutí odvolacího soudu je v části, ve které odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl žalobu na uložení povinnosti zdržet se odvádění dešťových a splaškových vod do kanalizace, která se nachází na pozemku ve vlastnictví žalobců, založeno na řešení právní otázky, zda je takový požadavek šikanózním výkonem práva, resp. jeho zjevným zneužitím, které nepožívá právní ochrany ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Odvolací soud přihlédl především ke skutečnosti, že žalovaný 1) je vlastníkem navazující části této kanalizační přípojky, která prochází (mimo jiné) i přes pozemek parc. č. XY ve společném jmění žalobců (a následně ústí do kanalizační stoky) a kterou rovněž užívají žalobci. Zohlednil tedy, že žalobci taktéž užívají kanalizační přípojku, jejíž část je ve vlastnictví žalovaného 1), k odvádění dešťových a splaškových vod. Zároveň však žalobci požadují, aby tuto kanalizační přípojku žalovaní nepoužívali. K tomu poznamenal, že dovolatelé v řízení „netvrdili a z provedeného dokazování nevyplynul žádný jiný konkrétní důvod, pro který by žalovaní nemohli nadále vypouštět dešťové a splaškové vody do předmětné kanalizační přípojky.“ Proto uzavřel, že požadavek žalobců je nutné považovat za zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany ve smyslu § 8 o. z. Žalobci však staví svou argumentaci, že jejich požadavek nepředstavuje šikanózní výkon vlastnického práva, na jiném řešení prejudiciálních otázek, než ze kterého vyšel odvolací soud [žalobci tvrdí, že žalovaný 1) není vlastníkem ani navazující části kanalizační přípojky; mají rovněž za to, že je v posuzované věci dán další konkrétní důvod, pro který žalovaní nemohou nadále vypouštět dešťové a splaškové vody do předmětné kanalizační přípojky – žalovaní podle tvrzení žalobců nenaplňují pravomocná rozhodnutí správních orgánů]. V souvislosti s těmito prejudiciálními otázkami ovšem žalobci nevymezují řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (tato a veškerá dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz)]. Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, o kterou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlit. Pokud má být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). Jinými slovy existencí právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, je nutno rozumět otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu již vyřešená byla a dovolatel se domáhá jejího přehodnocení. Tato dovolací námitka tedy nemůže spočívat v tom, že posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a věc má být posouzena jinak – podle požadavku dovolatele (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1502/2020). Z uvedeného se podává, že pokud dovolatel pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem či jeho procesním postupem s tím, že toto právní posouzení nebo procesní postup odvolacího soudu měly být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Prostřednictvím takové námitky dovolatele nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. V projednávané věci žalobci pouze polemizují se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný 1) je vlastníkem části kanalizační přípojky, jejíž část je rovněž umístěna rovněž na pozemku ve společném jmění žalobců. Uvádí, že odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelé však žádnou konkrétní právní otázku neformulují a na žádnou ustálenou rozhodovací praxi Nejvyšší soudu v této souvislosti neodkazují. Obdobným způsobem žalobci napadají i závěr odvolacího soudu, že v řízení netvrdili a neprokázali žádné skutečnosti opodstatňující uzavřít, že žalovaní nejsou oprávněni nadále vypouštět dešťové a splaškové vody do předmětné kanalizační přípojky. Dovolatelé pouze obecně uvádí, že žalovaní v této souvislosti „nenaplňují pravomocná rozhodnutí správních orgánů.“ Žalobci však neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považují v této souvislosti za splněný. Dovolatelé ani neformulují žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu v této souvislosti založeno. Proto je Nejvyšší soud posouzením těchto prejudiciálních právních otázek vázán a není oprávněn je v tomto dovolacím řízení přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2695/2021). Z těchto důvodu nemůže přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit námitka dovolatelů (a v této souvislosti formulovaná právní otázka), že požadavek žalobců není šikanózním výkonem vlastnického práva, resp. nepředstavuje zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. Tato námitka žalobců je totiž založena na jiném řešení prejudiciálních právních otázek, než ze kterého vyšel odvolacího soudu, avšak které nebylo v dovolacím řízení řádně zpochybněno (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 286/2020). Dovolání žalobců míří výslovně i do části rozsudku odvolacího soudu, ve které odvolací soud zastavil řízení o žalobě na uložení povinnosti žalovaným napojit kanalizační přípojku do obecní kanalizace s tím, že po nabytí právní moci bude věc v tomto rozsahu postoupena Obecnímu úřadu XY. V tomto rozsahu však dovolatelé nevymezuji ani žádný předpoklad přípustnosti dovolání ani neuvádí žádný dovolací důvod. Dovolání v této časti tak nesplňuje náležitosti stanovené v § 241a odst. 3 o. s. ř. a pro tyto vady je neprojednatelné (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2023
Mgr. David Havlík předseda senátu