22 Cdo 922/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci
žalobkyně JUDr. E. P., za vedlejší účasti prof. MUDr. P. S., DrSc., oběma
zastoupených JUDr. Tomášem Zejdou, advokátem se sídlem v Praze 10, Murmanská 5,
proti žalovaným 1) obci Stachy se sídlem ve Stachách č. p. 200, identifikační
číslo osoby 00250678, 2) Ja. L., a 3) Jo. L., všem zastoupeným Mgr. Pavlem
Jezlem, advokátem se sídlem v Prachaticích, Kostelní nám. 16, o zdržení se
obtěžování hlukem a provozování pohostinství, vedené u Okresního soudu v
Prachaticích pod sp. zn. 2 C 128/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. ledna 2009, č. j. 6 Co
2759/2008-251, takto:
Dovolání se odmítá.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) platí, že v
odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno.
Nejvyšší soud přitom vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož
i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu
vedeného u soudu prvního stupně.
Žalobkyně se v řízení domáhá, aby se žalovaní zdrželi jednak obtěžování hlukem
pronikajícím po 22.00 hodině na pozemek parc. č. 525/18 v k. ú. Ú., jednak
provozu pohostinství v domě č. p. 93 a na pozemku parc. č. 525/4 v témže k. ú.
Okresní soud v Prachaticích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. září
2008, č. j. 2 C 128/2007-220, žalobu v celém rozsahu zamítl. Krajský soud v
Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobkyně výše označeným
rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, pokud jím byla zamítnuta
žaloba o zdržení se provozu pohostinství. Pokud soud prvního stupně zamítl
žalobu o zdržení se obtěžování hlukem, odvolací soud jeho rozsudek zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně
dovolání, jež považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu a za důvodné podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle přechodného ustanovení čl. II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým byl s
účinností od 1. 7. 2009 změněn občanský soudní řád, platí, že dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů;
užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Nejvyšší soud proto
při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30. 6. 2009.
V dané věci by mohlo být dovolání přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Žalobkyně se domnívá, že dosavadní judikatura Nejvyššího soudu, která vykládá,
čeho se může domáhat osoba obtěžovaná nad míru přiměřenou poměrům hlukem,
nedopadá zcela na projednávanou věc. Za významné v dané věci považuje, že pouhý
zákaz obtěžování hlukem nezabrání hluku ze strany hostů shromážděných u
pohostinství; proti nim žalobkyně žalobu směřovat nemůže, neboť jsou pro ni
neznámí. Tímto názorem žalobkyně reaguje na tvrzení žalovaných, že není v
jejich moci zamezit hostům odcházejícím z pohostinství chovat se hlučně.
Okolnosti uvedené žalobkyní ovšem projednávaný případ od případů řešených
dosavadními rozhodnutími Nejvyššího soudu neodlišují a nejsou důvodem pro to,
aby se Nejvyšší soud odchýlil od názoru – žalobkyni známému – že domáhá-li se
žalobce jako vlastník nemovitosti ochrany proti hluku, je třeba žalobní návrh
formulovat tak, že žalovaný je povinen zdržet se obtěžování žalobce hlukem ze
své nemovitosti (případně z jiné své věci), pronikajícím na nemovitost žalobce
[viz např. rozsudek ze dne 22. února 2007, sp. zn. 22 Cdo 2296/2006 (uveřejněný
v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C
4802, a stejně jako další uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu na internetových
stránkách www.nsoud.cz); ze stejného pravidla vycházel také např. rozsudek ze
dne 27. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 1421/2003, uveřejněný též ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 14/2006]. Jde totiž o to, že „činnost,
která vyvolává rušení, pochází z užívání věci vlastníkem (resp. jinou
oprávněnou osobou), přičemž žalobce není rušen samotnou činností, která ani
není konána na jeho pozemku, ale jejími výsledky” (Švestka J, Spáčil J.,
Škárová M., Hulmák M. a kol. Občanský zákoník I., 2. vyd., C. H. Beck, 2009,
str. 721).
Tím, oč jde v dovolání žalobkyni, není otázka formulace žalobního návrhu, nýbrž
otázka pasivní věcné legitimace, tedy o to, zda žalovaným lze anebo nelze
přičítat hluk hostů odcházejících z pohostinství. Jestliže ano, je však řešením
žalobní návrh, aby se žalovaní zdrželi obtěžování hlukem (kdyby žalovaným
chování hostů přičítat možné nebylo, není zřejmé, na základě čeho by jim měla
být uložena jakákoliv povinnost). Věcnou legitimaci u každého ze žalovaných
posoudí nalézací soudy v pokračujícím řízení o uvedeném návrhu. Zde lze jen
připomenout – aniž by dovolací soud posuzoval, zda to kromě žalobčiných námitek
dopadá též na okolnosti daného případu – že „žaloba může být úspěšně podána jak
proti přímému rušiteli, tak i proti vlastníku nemovitosti, který ji přenechal
jinému k činnosti, ze které rušení vzchází; je pak věcí tohoto vlastníka, aby
přímému rušiteli v dalším rušení zabránil” (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005; srov. též výše uvedený rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2296/2006 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
5. září 2006, sp. zn. 22 Cdo 1614/2005).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž
bude řízení končit (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. června 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu