22 Cdo 935/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyň: a) E. S., b) L. K., zastoupených Mgr. Kateřinou Celnarovou,
advokátkou se sídlem v Břeclavi, T. G. Masaryka 10, proti žalovanému M. T.,
zastoupenému Mgr. Tomášem Danielem, advokátem se sídlem v Břeclavi, 17.
listopadu 48/25, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního
soudu v Břeclavi pod sp. zn. 16 C 37/2011, o dovolání žalobkyň proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2016, č. j. 14 Co 47/2015-232, takto:
I. Dovolání se odmítá, pokud směřuje proti výroku pod bodem I. c) rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2016, č. j. 14 Co 47/2015-232, kterým
byla žalobkyním uložena povinnost, aby každá zaplatila žalovanému částku 49 000
Kč.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2016, č. j. 14 Co
47/2015-232, se ve výroku pod bodem II. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací
Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Břeclavi („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 11. 2014,
č. j. 16 C 37/2011-151, a doplňujícím rozsudkem ze dne 4. 2. 2016, č. j. 16 C
37/2011-206, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č.
655/1, parc. č. 655/2, parc. č. 578/2, parc. č. 656/3, parc. č. 576/4 a parc.
č. 577/3, v katastrálním území L., a všechny tyto pozemky přikázal do výlučného
vlastnictví žalovaného M. T. (výrok I.), kterému uložil povinnost zaplatit
žalobkyním a) a b) na vypořádání podílů každé částku 257 600 Kč (výrok II.).
Výrokem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyním a) a b) oprávněným
společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 121 627,30 Kč. Doplňujícím
rozsudkem zamítl vzájemný návrh žalovaného, kterým se domáhal po každé ze
žalobkyň zaplacení částky 49 000 Kč. Žalovanému uložil povinnost zaplatit
žalobkyním oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení v
souvislosti s vydáním doplňujícího rozsudku částku 6 287,16 Kč.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými
spoluvlastníky předmětných pozemků, přičemž výše podílu každého činí ideální
jednu třetinu. Žalovaný všechny pozemky užívá nejméně od roku 1989 výlučně sám.
V roce 1989 na návrh žalobkyň soud vedl řízení o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví k předmětným pozemkům, které po zpětvzetí žaloby zastavil s
odůvodněním, že žalovaný souhlasil s uzavřením dohody o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví, jak ji žalobkyně navrhovaly. K uzavření dohody však nedošlo.
Soud prvního stupně posoudil věc podle § 1140 a násl. občanského zákoníku č.
89/2012 Sb. („o. z.“) a v souladu s návrhem žalobkyň, se kterým souhlasil i
žalovaný, zrušil spoluvlastnictví účastníků a přikázal pozemky do výlučného
vlastnictví žalovaného. Mezi účastníky byl rozpor pouze ohledně výše
vypořádacích podílů, kterou chtěl žalobce původně snížit o zhodnocení pozemků
parc. č. 655/2 a parc. č. 655/1 stavbou garáže a nádvoří. Soud při stanovení
výše vypořádacích podílů vyšel ze znaleckého posudku a nepřihlédl k požadavku
žalovaného na snížení ceny pozemků. Žalovaný později tento požadavek vtělil do
vzájemného návrhu na vypořádání v širším slova smyslu, kterým se domáhal po
každé ze žalobkyň zaplacení částky 49 000 Kč z důvodu zhodnocení výše uvedených
pozemků. Soud vzájemný návrh zamítl se zdůvodněním, že všechny pozemky, o které
v dané věci jde, užíval výlučně žalovaný po dobu nejméně 25 let, přičemž jeho
podíl činil pouze ideální jednu třetinu, aniž by se snažil tyto nemovitosti do
svého vlastnictví zákonným způsobem získat nebo jinak upravit právní vztahy k
těmto pozemkům.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne
20. 10. 2016, č. j. 14 Co 47/2015-232, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení
s doplňujícím rozsudkem změnil tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví
účastníků k pozemkům parc. č. 655/1, parc. č. 655/2, parc. č. 578/2, parc. č.
656/3, parc. č. 576/4 a parc. č. 577/3, v katastrálním území L., a pozemky
přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného. Žalovanému uložil povinnost
zaplatit každé žalobkyni na vypořádacím podílu částku 256 550 Kč. Žalobkyním a)
a b) uložil povinnost, aby každá zaplatila žalovanému částku 49 000 Kč. O
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků za správné, souhlasil i s
postupem soudu při stanovení výše vypořádacích podílů, kterou odvolací soud
pouze aktualizoval.
Odvolání shledal důvodným odvolání proti doplňujícímu rozsudku ohledně vzájemné
žaloby žalovaného na vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu. Dovodil, že
žalovaný jako menšinový spoluvlastník vynaložil investice do společných pozemků
bez dohody s ostatními spoluvlastníky, čímž došlo k jejich zhodnocení, které mu
zakládá proti ostatním spoluvlastníkům právo na vydání bezdůvodného obohacení.
Proto změnil rozsudek soudu prvního stupně a vzájemné žalobě vyhověl.
Výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud
odůvodnil tím, že žalobkyně byly úspěšné v základu nároku, kterého se domáhaly.
Za plně úspěšné je však nepovažoval s poukazem na to, že žalovaný od počátku
souhlasil se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví. V řízení došlo k dohodě i
o způsobu vypořádání. Obě strany nejprve souhlasily se zrušením a vypořádáním
spoluvlastnictví rozdělením pozemků, posléze s jeho přikázáním žalovanému, spor
zůstal ohledně výše přiměřené částky k vypořádání podílu. Žalovaný chtěl
započítat, či zohlednit jím provedené zhodnocení pozemků, ohledně kterého sice
neuspěl v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, uspěl však s týmž
nárokem uplatněným ve vzájemné žalobě, posouzeným jako návrh na širší
vypořádání spoluvlastnictví. V konečném rozhodnutí o žalobě a vzájemné žalobě
se částka k výplatě blíží žalobnímu návrhu žalovaného. Odvolací soud považoval
úspěch obou stran pouze za částečný, proto rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř.
tak, že žádnému účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací
důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně přípustnost dovolání spatřují v tom, že se odvolací soud při řešení
otázek procesního i hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu (v případě náhrady nákladů řízení), otázka vypořádání
spoluvlastnictví v širším smyslu a nároků žalovaného na vydání bezdůvodného
obohacení ve spojení s důsledkem neschválených investic do nemovitostí, jež
způsobily změnu věci, nebyla dovolacím soudem dosud řešena, a právní otázka
nároku na vydání bezdůvodného obohacení měla být řešena jinak.
Žalobkyně namítají nesprávné právní posouzení úspěchu ve věci odvolacím soudem
ve vztahu k rozhodnutí o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádnému z
účastníků v řízení před soudy obou stupňů. Zpochybňují úvahy odvolacího soudu,
o které opřel výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, a
žalobkyně považoval pouze za částečně úspěšné. Z ustálené judikatury dovolacího
soudu i Ústavního soudu vyplývá, že při rozhodování o náhradě nákladů v
řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je rozhodný úspěch ve věci.
Jestliže soud k návrhu žalobkyň zrušil spoluvlastnictví a vypořádal je
způsobem, který navrhovaly, pak měl vyjít z toho, že měly ve věci zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví plný úspěch. Řízení o vzájemném návrhu na
vypořádání v širším smyslu a výrok o něm je zcela nezávislý na výroku o zrušení
a vypořádání spoluvlastnictví, přičemž odvolací soud oba výroky mísí, aniž by
se vypořádal s otázkou nároků na náhradu nákladů řízení ve vztahu k oběma těmto
samostatným výrokům, a pak případně rozhodl o jejich vzájemném poměru.
Žalobkyně mají za to, že jim měla být přiznána náhrada řízení před soudy obou
stupňů.
Dále namítají, že žalobu podaly v roce 2011 za účinnosti občanského zákoníku č.
40/1964 Sb. a jeho úpravy v § 142. Soudy obou stupňů věc posuzovaly podle §
1140 a násl. nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., o čemž účastníky
nevyrozuměly a nebyla jim dána možnost vznést tvrzení a nabídnout k nim důkazy,
které v řízení podle dosavadního občanského zákoníku nebyly významné. Tím
způsobily, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Za otázku, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, žalobkyně
považují právní posouzení nároku žalovaného na vypořádání v širším smyslu;
dovolací námitky pak podrobně rozvádějí.
Žalobkyně navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené
části zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
K dovolání proti rozhodnutí o tzv. širším vypořádání spoluvlastnictví:
Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti
rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Protože na straně dovolatelek nejde o nerozlučné společenství, ale o
společenství samostatné (§ 91 odst. 1 o. s. ř.), je třeba přípustnost dovolání
posuzovat u každé z nich zvlášť; protože ve věci samé každá z nich napadá výrok
rozhodnutí o tzv. širším vypořádání ve věci samé, kterým bylo rozhodnuto o
plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (jde o 49 000 Kč pro každou z nich), není
dovolání proti výroku pod bodem I. c) rozsudku odvolacího soudu přípustné.
Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
K dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení a odvolacího řízení:
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání v této části je přípustné podle § 237 o.
s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že
jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména
§ 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že
dovolání je důvodné.
Protože soud prvního stupně uložil (nesprávně – nejde o nerozlučné
společenství) žalovanému povinnost zaplatit žalobkyním na náhradu nákladů
řízení ve výši 121 627 Kč a 6 287 Kč, a odvolací soud změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že tuto částku žalobkyním upřel, a také proto, že rozsudek
odvolacího soudu není v části týkající se náhrady nákladů řízení částečně v
souladu s judikaturou dovolacího soudu, a tento soud dosud neřešil otázku
rozhodování o nákladech řízení v případě, že jde o rozhodnutí o nároku na
zrušení a vypořádání spoluvlastnictví kumulovaném s nárokem na tzv. širší
vypořádání spoluvlastnictví, je dovolání v této části přípustné i důvodné.
V rozsudku ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2354/2016, Nejvyšší soud – poté,
co konstatoval, že i po nabytí účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., je
dosavadní judikatura k této otázce i nadále použitelná – k širšímu vypořádání
spoluvlastnictví (§ 1148 odst. 1 o. z.) uvedl: „Účastníkům nic nebrání, aby v
řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví uplatnili i vzájemné nároky,
vyplývající ze širšího vypořádání; také jim nic nebrání, aby u soudu uplatnili
jiné vzájemné nároky. Z procesního hlediska půjde o objektivní kumulaci návrhu
na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a návrhu na širší vypořádání; práva
takto uplatněná mají samostatný skutkový základ (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).
Rozhodnutí o těchto různých nárocích v obsahově jednom výroku by komplikovalo
procesní situaci v případě, že opravný prostředek by byl podán jen ohledně
jednoho z nich. Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 22
Cdo 766/2010, že výrok rozsudku, jímž soud v řízení o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví rozhoduje o investicích, není z hlediska právní
moci závislý na výrocích o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a
naopak“. Dovolací soud uzavřel, že pokud některý z účastníků řízení o zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví (§ 1143 a násl. o. z.) řádně uplatní nárok na tzv.
širší vypořádání (§ 1148 odst. 1 o. z.), nelze o vzájemných platebních
povinnostech účastníků rozhodnout jediným výrokem a provést započtení proti
budoucímu nároku na zaplacení vyrovnávacího podílu.
Uvedené pravidlo obdobně platí i pro rozhodování o náhradě nákladů řízení,
vedeného o zrušení a „užší“ vypořádání a současně o širší vypořádání
spoluvlastnictví; protože jde o náklady vynaložené na účelné uplatňování nebo
bránění práva a současně v řízení jde o dvě relativně samostatná práva
(objektivní kumulace nároků), která mohou mít samostatný právní osud, je třeba
o náhradě nákladů řízení rozhodnout zvlášť jak ve vztahu k samotnému řízení o
zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, tak i ve vztahu k tzv. širšímu
vypořádání spoluvlastnictví. Tato nutnost by se jasně ukázala v případě, že by
o každém z těchto nároků bylo rozhodnuto v samostatném řízení; pak by vůbec
nepřicházelo do úvahy kompenzovat částečný úspěch ohledně jednoho nároku
částečným neúspěchem při uplatnění druhého, kumulovaného nároku, a naopak. Liší
se i tarifní hodnota obou kumulovaných sporů.
Jestliže tedy odvolací soud rozhodl společně, jediným výrokem o náhradě nákladů
řízení o náhradě nákladů řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví i o
tzv. širším vypořádání spoluvlastnictví, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
K posuzování míry úspěchu účastníků ve sporu o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví:
Podle § 142 odst. 1 – 3 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch,
přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění
práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci
úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví,
že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník ve věci
úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li
neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na
znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
Žalovaný, který neměl úspěch ve věci, má právo na náhradu nákladů řízení proti
žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení
řízení (§ 143 o. s. ř.).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013, uvedl,
že „při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud
žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval,
je namístě postup podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o
vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle § 142
odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem
konkrétního případu“.
Obdobně v usnesení ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 245/2014, dovolací soud
uvedl, že „jestliže soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a
vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, je při rozhodování o náhradě
nákladů řízení třeba vyjít z toho, že žalobce měl procesní úspěch v plném
rozsahu bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by
druhý spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví podat také“ (obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014). Předprocesní jednání účastníků tak
nemůže ovlivnit úvahu o tom, kdo měl úspěch ve věci, může však být relevantní
při úvaze o použití moderačního práva soudu, upraveného v § 150 o. s. ř.,
případně i při aplikaci § 143 o. s. ř.
V případě, že žalobce měl plný úspěch, lze toto základní pravidlo (tj.
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci) v konkrétním případě
korigovat buď nepřiznáním náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, jsou-li
pro takový závěr dány důvody hodné zvláštního zřetele (§ 150 o. s. ř.), nebo
přiznání náhrady nákladů řízení neúspěšnému žalovanému, jestliže svých chováním
nezavdal příčinu k podání žaloby (§ 143 o. s. ř.). To platí i v řízení o
zrušení a vypořádání spoluvlastnictví i v řízení o vypořádání společného jmění
manželů (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS
1441/11 (na který opakovaně odkázal v dalších rozhodnutí jak Ústavní soud, tak
i Nejvyšší soud).
Tedy pro případ, kdy by aplikace základního pravidla vedla s ohledem důvody
hodné zvláštního zřetele k nepřijatelnému výsledku, může soud uplatnit
moderační právo a náhradu nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. nepřiznat či
snížit (nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11).
Takový postup musí soud odůvodnit a musí dát též účastníkům možnost se k němu
předem vyjádřit.
V dané věci žalobkyně byly v řízení úspěšné; soud zrušil a vypořádal
spoluvlastnictví v souladu s jejich návrhem.
V žalobě, podané 25. 5. 2011 tvrdily, že již v roce 1989 vzaly zpět žalobu na
zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (to i doložily) s tím, že žalovaný, který
nemovitosti výlučně užíval, slíbil, že bude souhlasit s uzavřením mimosoudní
dohody; to však nesplnil. Před podáním žaloby mu poslaly prostřednictvím právní
zástupkyně návrh na uzavření dohody, na který nijak nereagoval; tento dopis je
součástí spisu. (č. l. 18). Později žalovaný tvrdil, že to byl naopak on, kdo
se neúspěšně pokoušel věc řešit mimosoudně (č. l. 129). Soud prvního stupně se
však těmito tvrzeními explicitně nezabýval a o náhradě nákladů řízení rozhodl
podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch žalobkyň. V odvolání proti rozsudku
soudu prvního stupně žalovaný opětovně tvrdil, že spor zavinily žalobkyně, a
žádal přiznání náhrady nákladů řízení.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a nepřiznal žalobkyním ani
žalovanému náhradu nákladů řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.
Nejprve uvedl, že v základu nároku na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví
byly žalobkyně úspěšné. O jejich plný úspěch však nejde proto, že žalovaný od
počátku řízení souhlasil se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví. V řízení
došlo k dohodě i o způsobu vypořádání. Obě strany nejprve souhlasily se
zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví rozdělením pozemků, posléze s jeho
přikázáním žalovanému; spor zůstal ohledně výše přiměřené částky k vyplacení
podílu. Tam sice žalovaný neuspěl, pokud požadoval, aby od vypořádacího podílu
každé z žalobkyň byla odečtena částka 49 000 Kč, nicméně tyto částky úspěšně
uplatnil v řízení o tzv. širším vypořádání. Proto podle § 142 odst. 2 o. s. ř.
ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. považoval každého účastníka za přibližně
stejně úspěšného. Odvolací soud nepřihlížel k chování účastníků před podáním
žaloby a nevzal do úvahy, že žalovaný neúspěšně zpochybňoval závěry znaleckého
posudku a navrhoval zadání revizního posudku.
Podle názoru dovolacího soudu není okolnost, že žalovaný se zrušením a
vypořádáním spoluvlastnictví souhlasil, a dokonce ani to, že souhlasil se
způsobem vypořádání, důvodem pro zpochybnění procesního úspěchu žalobkyň.
Dovolací soud již dříve uvedl: „Spoluvlastníci se nemohou dohodnout o zrušení
spoluvlastnictví, aniž by se zároveň dohodli o jeho vypořádání; i když tedy
mezi nimi není spor o to, že je namístě spoluvlastnictví zrušit, a neshodují se
jen ve způsobu vypořádání, musí se obrátit na soud s žalobou jak na zrušení,
tak i vypořádání spoluvlastnictví. To znamená, že předmětem řízení je i nárok
na zrušení spoluvlastnictví, skutečný spor mezi účastníky je však jen ohledně
způsobu vypořádání; tuto skutečnost je třeba zohlednit i při rozhodování o
nákladech řízení. V takovém případě by posuzování úspěchu v řízení jen podle
toho, že to byl žalobce, kdo podal žalobu na zrušení spoluvlastnictví, které
bylo v této části vyhověno, bylo zjevně mechanické, formální a odhlíželo by od
podstaty sporu mezi účastníky, ke které bylo vedeno dokazování“ (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2059/2015). Jinak
řečeno, kdyby strany byly v naprosté shodě, nebylo by důvodu vést soudní spor;
proto je třeba úspěch ve sporu posuzovat podle jeho výsledku v těch částech
uplatněného nároku, ve kterých mezi nimi nebyla shoda.
Uvedené platí i pro případ, kdy spor je veden pouze pro stanovení výše
vypořádacího podílu; v takovém případě je faktickým předmětem sporu jen tato
výše a úspěšnost účastníků je třeba posoudit podle srovnání rozsudku a toho,
jaký vypořádací podíl požadovali, resp. považovali za správný.
V případě, že odvolací soud chtěl rozhodnout o náhradě nákladů tohoto řízení
tak, že žádný z účastníků na ně nemá právo, mohl, obecně vzato, zvážit
podřazení skutečností, které takové rozhodnutí odůvodňovaly, pod hypotézu § 150
o. s. ř.
V řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví „v užším smyslu“ však odvolací
soud nejprve uvedl, že plně úspěšné byly žalobkyně; okolnosti, kterými pak
jejich úspěch zpochybnil, nebyly z pohledu § 142 odst. 1 o. s. ř., tedy
stanovení míry úspěchu ve věci, významné.
Ani důvody, pro které odvolací soud aplikoval § 142 odst. 2, o který
rozhodnutí opřel, nejsou správné; poměřování míry úspěchu a neúspěchu nemělo
vycházet ze společného srovnání úspěšnosti účastníků v obou kumulovaných
nárocích. Odvolací soud měl procesní úspěch ve vztahu k nákladům řízení
posoudit u každého z kumulovaných nároků zvlášť.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné, a dovolací důvod
upravený v § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu v nákladových výrocích zrušit a věc v tomto rozsahu
vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu