22 Cdo 974/2024-748
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce V. Š., zastoupeného JUDr. Josefem Pojezdným, advokátem se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Švehlova 46, proti žalované Z. Š., zastoupené Mgr. Danielem Slavíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Stroupežnického 2324/26, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 14 C 66/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 12. 2023, č. j. 26 Co 225/2023-720, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalované Mgr. Daniela Slavíka do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. V posuzované věci se Nejvyšší soud zabýval řešením právních otázek týkajících se účinků smlouvy o zúžení společného jmění manželů a způsobů vypořádání těch součástí společného jmění manželů, o které smluvní strany majetkové společenství zúžily.
I. Dosavadní průběh řízení 2. Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 5. 2023, č. j. 14 C 66/2017-678, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 647 200 Kč jakožto vypořádací podíl ze zaniklého společného jmění
3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 5. 12. 2023, č. j. 26 Co 225/2023-720, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a IV (výrok I). Změnil jej ve výroku II o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
4. Odvolací soud uvedl, že účastníci řízení smlouvou o změně rozsahu společného jmění manželů ze dne 17. 2. 1999 sepsanou ve formě notářského zápisu zúžili jejich společné jmění s tím, že pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemek parc. č. XY, vše v k. ú. XY, připadly do výlučného vlastnictví žalované. Dovodil, že na základě této smlouvy se účastníci řízení dohodli, že žalovaná nabyla nemovitosti bezúplatně. Společné jmění účastníků řízení zaniklo 11. 11. 2015, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 20. 10. 2015, č. j. 6 C 20/2015-74, kterým soud rozvedl manželství účastníků řízení. Vyložil, že nemovitosti nelze vypořádat ani žádným jiným způsobem zohlednit v nyní probíhajícím řízení o vypořádání společného jmění manželů, jelikož je účastníci řízení již vypořádali na základě smlouvy o změně rozsahu společného jmění manželů ze dne 17. 2. 1999 (a žalovaná nabyla nemovitosti bezúplatně). V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3822/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4341/2015.
5. Dovolací soud poznamenává, že soudy nižších stupňů rozhodly o povinnosti žalované zaplatit žalobci shora uvedenou částku na základě požadavku žalobce vypořádat vnos ze společných prostředků na výlučný majetek žalované. Tyto závěry soudů nižších stupňů v dovolacím řízení žádný z účastníků nenapadá, a proto je Nejvyšší soud blíže v tomto rozhodnutí nerozvádí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, která nebyla doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Částečně je podle žalobce rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
7. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná nabyla na základě smlouvy o změně rozsahu společného jmění manželů ze dne 17. 2. 1999 nemovitosti bezúplatně. Žalobce rozporuje výklad této smlouvy provedený odvolacím soudem. Podle žalobce vůle účastníků nesměřovala k bezúplatnému vypořádání nemovitostí. Poznamenává, že k případnému finančnímu vypořádání ani nemohlo dojít, protože účastníci řízení disponovali pouze prostředky ve společném jmění manželů. Z tohoto důvodu měla být hodnota nemovitostí zohledněna v nyní probíhajícím řízení o vypořádání společného jmění účastníků řízení.
8. Namítá také, že „soudy obou stupňů se odchýlili od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu též v obecně jeho požadavcích na náležitou přesvědčivost a odůvodněnost rozhodnutí.“
9. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
10. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Ze smlouvy o změně rozsahu společného jmění manželů ze dne 17. 2. 1999 se zcela zřetelně podává, že žalovaná nabyla nemovitosti bezúplatně. V takovém případě nemohou být nemovitosti ani jejich hodnota zohledněny v nyní probíhajícím řízení o vypořádání společného jmění účastníků řízení. Tento závěr je rovněž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5905/2016). Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.
III. Přípustnost dovolání
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 13. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právních otázek týkajících se účinků smlouvy o zúžení společného jmění manželů a způsobu vypořádání těch součástí společného jmění manželů, o které bylo společné jmění manželů zúženo. 14. V rozsudku ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3822/2010 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), akceptoval dovolací soud názor vyslovený v odborné literatuře: „Manželé mohou zúžit rozsah společného jmění manželů o konkrétní věci, a to buď o věci, které již jsou předmětem společného jmění, anebo o věci, které v budoucnu získají. Zde se předpokládá existence dvou právních skutečností: smlouvy o zúžení společného jmění manželů a dohody o vypořádání. Již to, že se manželé dohodnou na tom, kdo z nich bude nadále výlučným vlastníkem, je dohodou o vypořádání; smlouva o zúžení a vypořádání tu spadají v jedno. Může jít o definitivní vypořádání (nabyvatel nabývá bezúplatně nebo úplatně a otázka náhrady je ve smlouvě výslovně řešena) nebo o vypořádání částečné, kdy se manželé dohodnou na tom, kdo bude vlastníkem majetkových hodnot s tím, že náhrada za tyto hodnoty bude určena dodatečně“ (DVOŘÁK, Jan, SPÁČIL, Jiří. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 173). V uvedené publikaci se dále uvádí: „Zde však nastávají těžkosti. Manželé se zpravidla dohodnou na tom, které věci budou ze společného jmění manželů vyňaty a komu připadnou, o náhradě za ně však zpravidla výslovně nejednají. To je celkem pochopitelné; v době, kdy jsou schopni se takto dohodnout, mají dobré vztahy a patrně o náhradě ani nepřemýšlejí. Nastanou-li později v jejich vztazích neshody, situace se mění a dochází ke sporům. Je pak otázka, zda manžel, který takto věci nabyl, je povinen v rámci vypořádání zaplatit druhému na vyrovnání podílu k nim … Může tu jít o definitivní vypořádání (nabyvatel nabývá bezúplatně) anebo o vypořádání částečné (jde jen o dohodu o prvním kroku, náhrada za věc bude určena později). Rozhodující pro určení toho, o který z těchto případů jde, je vůle účastníků smlouvy o zúžení společného jmění manželů. V případě, že vznikne spor o obsah této vůle, bude třeba věc posoudit podle pravidel o důkazním břemenu.“ 15. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4341/2015, a rozsudku ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5905/2016. 16. Odvolací soud vyšel ve svém rozhodnutí z těchto závěrů ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Uzavřel, že na základě smlouvy o zúžení společného jmění manželů mohou být vypořádány součásti společného jmění, o které bylo toto majetkové společenství zúženo, buď definitivně (nabyvatel je nabývá bezúplatně), nebo částečně (jde jen o dohodu o prvním kroku, náhrada za věc bude určena později). Následně se proto odvolací soud zabýval výkladem vůle účastníků smlouvy o zúžení společného jmění manželů. V této části je tedy rozhodnutí odvolacího soudu založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolací soud neshledává ani žádný důvod pro změnu této ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Proto není dovolání žalobce v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné. 17. V této souvislosti není relevantní námitka žalobce, že zúžení společného jmění manželů v době trvání manželství vylučuje jeho (definitivní) vypořádání, jelikož účastnicí řízení disponují jen finančními prostředky náležejícími do tohoto majetkového společenství. I za těchto okolností však připadá v úvahu celá řada možností vypořádání – účastníci řízení se mohou například dohodnout na bezúplatném vypořádání těchto položek (jako tomu bylo v projednávané věci, viz dále); mohou se dohodnout, že vypořádání položek, o které bylo společné jmění zúženo, provedou až při případném zániku společného jmění manželů; případně mohou disponovat i výlučnými finančními prostředky, které mohou použít na zaplacení vypořádacího podílu. 18. Odvolací soud následně dovodil, že ze smlouvy o zúžení společného jmění manželů ze dne 17. 2. 1999 zcela zřetelně vyplývá vůle účastníků řízení, že žalovaná nabyla nemovitosti (o něž společné jmění manželů zúžili) bezúplatně. 19. V souvislosti s tímto nosným důvodem rozhodnutí odvolacího soudu (tedy otázkou výkladu vůle účastníků smlouvy o zúžení společného jmění manželů) však žalobce v dovolání neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. a ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu považuje za splněný. Obsahem dovolání je pouhá polemika dovolatelem se závěry odvolacího soudu o výkladu vůle účastníků smlouvy s tím, že výklad vůle by měl být jiný (tedy že žalovaná nenabyla nemovitosti bezúplatně, a proto by jejich hodnotu měl soud zohlednit v nyní probíhajícím řízení o vypořádání společného jmění). 20. Může-li být dovolání v této části přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 21. Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). 22. Z uvedeného se podává, že pokud dovolatel pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem (či jeho procesním postupem) s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jinými slovy takovou námitkou dovolatele nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v § 237 o. s. ř. 23. V části dovolání, v níž žalobce vznáší námitky k výkladu smlouvy o zúžení společného jmění manželů, pouze polemizuje se závěry odvolacího soudu s tím, že tyto závěry by měly být jiné. Žalobce však neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje v této souvislosti za splněný. Žádnou právní otázku nepředkládá ani v případě námitky nepřesvědčivého odůvodnění napadeného rozhodnutí. V takovém případě nevymezuje řádně, v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.). Proto nebyl Nejvyšší soud oprávněn se touto námitkou blíže zabývat.
IV. Závěr a náklady řízení 24. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 25. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 4. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu