KSPL 58 INS 24485/2019
58 ICm 3703/2023
22 ICdo 1/2026-470
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce
hlavního města Prahy, se sídlem v Praze, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 00064581,
za účasti městské části Praha 10, se sídlem v Praze, Vinohradská 3218/169, IČO:
00063941, jako vedlejší účastnice na straně žalobce, obou zastoupených Mgr.
Daliborem Šlaufem, advokátem se sídlem v Praze, Spálená 97/29, proti žalovanému
Mgr. Milanu Edelmannovi, se sídlem v Praze, Petržilkova 2707/38, IČO 66455189,
jako insolvenčnímu správci dlužníka Davida Forejta, o určení vlastnického
práva, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 58 ICm 3703/2023, jako
incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Davida Forejta, IČO 71113053,
vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 58 INS 24485/2019, o dovolání
žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2025, č. j. 58 ICm
3703/2023, 106 VSPH 728/2024-425 (KSPL 58 INS 24485/2019), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 16. 6. 2025, č. j. 106 VSPH 728/2024-425, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stručné odůvodnění:
1. Krajský soud v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 26. 8. 2024, č. j. 58 ICm 3703/2023-338, určil, že vlastníkem
spoluvlastnického podílu o velikosti ? stavby č. p. 561 (dále též „předmětná
stavba“), stavby stojící na pozemku parc. č. 2977, v k. ú. Michle, (dále též
„předmětný pozemek“) je žalobce (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok
II).
2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 16. 6. 2025, č. j. 58 ICm 3703/2023, 106 VSPH 728/2024-425
(KSPL 58 INS 24485/2019), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
na určení, že vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ? předmětné
stavby je žalobce, zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(výroky II a III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž
formuloval jedenáct otázek, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo v ní dosud nebyly řešeny. Jde
o otázky: 1) zda je přípustné, aby odvolací soud přezkoumával skutečnosti,
které soud prvního stupně označil jako nesporné mezi účastníky, a tato
skutečnost nebyla žalovaným jako odvolatelem rozporována, a to ani v odvolání,
2) zda na obec může přejít pozemek, ke kterému bylo zřízeno právo stavby ve
prospěch fyzické osoby (na základě kterého byla na pozemku vybudována stavba)
podle § 2 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 172/1991 Sb., 3) zda souhlasné
prohlášení mezi dovolatelem a státem a úkon podání návrhu na zápis vlastnického
práva žalobce k předmětnému pozemku lze považovat za úkon chopení se držby, 4)
zda mohla předmětná stavba tvořící součást stavebního práva (přičemž byla i
takto popsána v kupní smlouvě) přejít kupní smlouvou z 18. 4. 1958 na právní
předchůdkyni dlužníka, 5) zda může kupní smlouva z roku 1958, kde je výslovně
uvedeno, že se převádí stavební právo s předmětnou stavbou, a jsou zde odkazy
na omezení se stavebním právem související, založit dobrou víru kupujícího a
řádně založit běh vydržecí lhůty, 6) zda fyzická osoba mohla na podkladě kupní
smlouvy z roku 1958 po uplynutí 10 let pozemek vydržet, a to s ohledem na
přijetí zákona č. 40/1964 Sb., který držbu a institut vydržení neupravoval, 7)
zda byl dlužník po celou dobu trvání vydržecí lhůty v dobré víře, že mu
předmětná stavba náleží, pokud dostal relevantní informace dobrou víru
zpochybňující od jiné osoby, než vlastníka předmětného pozemku, 8) zda se má na
předmětnou věc aplikovat zákon č. 88/1947 Sb., o právu stavby, 9) zda měl soud
posoudit právo stavby jako právo obligační a nikoliv jako právo věcné, 10) zda
lze korektivem dobrých mravů retroaktivně „zneplatnit“ smluvní ujednání o
přechodu stavby po zániku práva stavby, a tím obejít historický věcněprávní
režim, a zda odvolací soud v předmětné záležitosti správně aplikoval korektiv
dobrých mravů na bod 10 smlouvy o právu stavby, resp. zda byl odvolací soud
oprávněn jako za absolutně neplatné posoudit celé ujednání bodu 10 smlouvy o
právu stavby, 11) zda vydáním napadeného rozsudku nedošlo k porušení základní
zásady legitimního očekávání. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek
změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, a aby odložil právní
moc a vykonatelnost napadeného rozsudku.1. 2. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. 3. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dál jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak. 4. Podle § 241a odst. 1–3 o. s.
ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 5. Dovolání žalobce nemůže být přípustné, neboť napadené rozhodnutí
nezávisí na vyřešení ani jedné z jedenácti vymezených otázek, resp. z vymezení
těchto otázek tak, jak je dovolatel formuluje a odůvodňuje, není z dovolání
zřejmá argumentace, která by mohla vést k závěru vyjádřenému v žalobním návrhu. 6. Dovolací soud vychází z předmětu sporu tak, jak jej žalobce vymezil v
žalobě, tj. jde o nárok na určení, že je žalobce vlastníkem spoluvlastnického
podílu o velikosti ? na předmětné stavbě. Z obsahu dovolání však není patrná
žádná argumentační linie, na základě které by bylo možné učinit závěr, že je
žalobce vlastníkem podílu k samostatné stavbě. Naopak ze všech vymezených
otázek se podává, že žalobce dovozuje nabytí vlastnického práva k předmětnému
pozemku a nemožnost nabytí předmětné stavby dlužníkem a jeho předchůdci. Žádná
z těchto linií však, i kdyby byla argumentace důvodná, neodůvodňuje závěr, že
by žalobce mohl být vlastníkem podílu na předmětné stavbě jako samostatné věci. Jinými slovy, kdyby dovolací soud posoudil věc podle dovolací argumentace
nejpříznivěji pro žalobce, tedy že by se snad stal vlastníkem předmětného
pozemku a bylo by možné uvažovat, že po skončení práva stavby mohl nabýt i
předmětnou stavbu (i když ani taková argumentace z dovolání žádným způsobem
nevyplývá), byla by dnes již stavba součástí pozemku a nikoliv samostatnou věcí
(ke znění žalobního petitu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 892/2016).1. 2. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 3. Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl
dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017,
sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to
v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na
http://nalus.usoud.cz/)]. 4. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.