23 Cdo 1029/2022-295
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně R. E. T., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Lukášem Zajícem, advokátem se sídlem v Praze, Vítkova 247/7, proti žalované B., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Michalem Tandlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Moskevská 640/55, o zaplacení částky 578 381,51 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 575/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2021, č. j. 53 Co 344/2021-263, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 213,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 22. 7. 2021, č. j. 19 C 575/2018-241, jímž Obvodní soud pro Prahu 3 uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 578 381,51 Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Tento rozsudek napadla žalovaná dovoláním. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl.
II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“ Dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., přípustným neshledal. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. již usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je, stejně jako níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupné na jeho webových stránkách) je ustálena v závěru, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující). V pořadí první z dovolatelkou vymezených otázek, zda soud může své rozhodnutí o zamítnutí důkazního návrhu opřít o to, že je má strana k dispozici na jednání pouze v elektronické podobě, odvolací soud neřešil a jeho rozhodnutí na něm nezávisí.
Odvolacím námitkám dovolatelky, vytýkajícím soudu prvního stupně, že procesně pochybil, když neprovedl listinné důkazy navržené v jejím podání ze dne 24. 2. 2020, nevyhověl s odůvodněním, že dovolatelka v koncentrační lhůtě žádná konkrétní tvrzení a důkazní návrhy stran menšího množství uskladněného materiálu nepředložila. Tento závěr dovolatelka prostřednictvím této otázky nezpochybnila. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 18. 3. 2021 se ostatně podává (jak se potvrzuje též v dovolání), že zástupce žalované neměl důkazy, jejichž provedení navrhl ke konci koncentrační lhůty ve vyjádření ze dne 24.
2. 2020, při jednání u sebe ani v elektronické podobě (ve svém zařízení), nýbrž si je teprve hodlal nechat zaslat.
Nakonec nelze přehlédnout ani to, že soud prvního stupně odmítl uvedené důkazní návrhy ze dvou důvodů, též proto, že důkazní návrhy byly nedostatečně specifikovány, a správnost této úvahy dovolatelka nezpochybňuje, natož pak způsobem, jenž by vyhověl zákonem stanoveným a judikaturou blíže vysvětleným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. V takové situaci by se ani řádné zpochybnění jen jednoho z uvedených důvodů nemohlo nijak projevit v poměrech dovolatelky; procesní postup soudu by obstál z důvodu, který napaden nebyl (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). Pro rozsudek odvolacího soudu nebyla určující ani v pořadí druhá z předložených otázek, totiž zda je soud povinen předvolat účastníky k výslechu předvoláním, nebo stanovit tuto povinnost účastníkovi řízení. Odvolací soud takovou otázku neřešil; za rozhodující považoval to, že soud prvního stupně ve výsledku tyto důkazní návrhy zamítl, neboť tvrzení o dohodě stran ohledně koeficientu 1,6 měl již za prokázané.
Lze ostatně dodat, že ani soud prvního stupně zcela zjevně nevycházel z názoru, že soud není povinen účastníky k výslechu předvolat. Jednatele žalované A. C. k jednání nařízenému na den 23. 4. 2020 předvolal na adresu žalované prostřednictvím České pošty (č. l. 101 spisu) a vyvěšením na úřední desce soudu (č. l. 139), poté jej na adresu jeho bydliště vyrozuměl o odročení jednání na den 14. 7. 2020, rovněž prostřednictvím pošty (č. l. 153) a vyvěšením na úředním desce soudu (č. l. 155), stejně mu doručoval vyrozumění o odročení jednání na den 20.
8. 2020 (č. l. 161 a 162). Vyrozumění o odročení jednání na den 18. 3. 2021, kdy jednání proběhlo, pak bylo doručeno do datové schránky žalované „k rukám A. C.“. K tomu advokát žalované při jednání uvedl, že jednateli podle jeho sdělení nebylo předvolání doručeno. V kontextu těchto okolností je třeba vnímat závěr soudu prvního stupně, že jestli žalovaná navrhovala provést důkaz výslechem svého jednatele, bylo její povinností jeho účast při jednání zajistit, tak, že bylo v jejím vlastním zájmu, aby tak učinila, nedaří-li se jednateli doručovat.
Přípustnost dovolání nezaloží ani třetí otázka, kterou měl odvolací soud řešit v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s jeho rozsudkem ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 579/2005, a to „zda soud může zamítnout návrhy na doplnění dokazování, nehodnotí-li věrohodnost klíčových důkazů v kontextu jejich vztahu k účastníku řízení“. Ze související argumentace je zřejmé, že tu dovolatelka jednak vytýká odvolacímu soudu, že aproboval postup soudu prvního stupně, jenž odmítl provést jí navržené důkazy, aniž to dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil (tím se měl odchýlit o závěrů nálezu Ústavního soudu dne 13.
10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2736/19, uveřejněného pod č.
197/2020 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), jednak zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož její důkazní návrhy přednesené při jednání soudu prvního stupně dne 22. 7. 2021 nesměřovaly ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazních prostředků ve smyslu § 118b odst. 1 věty třetí o. s. ř. (v tomto ohledu odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 579/2005). Ani v jedné z těchto výhrad nelze dovolatelce přisvědčit. Posouzení odvolacího soudu, podle něhož důkazní návrhy žalované předložené po koncentraci řízení nesměřovaly ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazních prostředků, je plně v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jmenovitě s rozsudkem ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněným v časopise Soudní judikatura, číslo sešit 10, ročník 2003, pod č.
175. Odkaz dovolatelky na závěry rozsudku sp. zn. 33 Odo 579/2005, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřuje obecně, bez vztahu ke koncentraci řízení, k hodnocení věrohodnosti svědecké výpovědi, je nepřípadný. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2736/19 Ústavní soud zdůraznil, že tzv. opomenuté důkazy představují pochybení soudu spočívající v neodůvodněném neprovedení účastníkem navrhovaných důkazů; rozhodující soud není sice povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
Od těchto závěrů se odvolací soud neodchýlil; soud prvního stupně o důkazních návrzích dovolatelky rozhodl a náležitě vysvětlil, z jakých důvodů je neprovedl, s výjimkou návrhu na výslech jednatelů žalované, kde by důvody jejich neprovedení neobstály. Toto jeho pochybení však napravil odvolací soud. Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že oproti argumentaci dovolatelky nebyla sporná skutečnost, tj. uzavření dohody o koeficientu 1,6, objasněna pouze výpovědí svědků J. F. (zaměstnance žalobkyně) a J.
M. (společníka žalobkyně), jejichž věrohodnost dovolatelka zpochybňuje, ale rovněž listinnými důkazy (e-mailem ze dne 28. 12. 2017, na který žalovaná nereagovala, fakturami, které obsahovaly rozpisy, z nichž koeficient vyplýval a které žalovaná bez jakýchkoliv námitek platila, čestným prohlášením jednatele společnosti T. a A., o předchozím obchodním vztahu této společnosti a žalované, a odborným vyjádřením P. Š. k ukládané zemině). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.