USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové
a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně Bison & Rose, s.r.o., se sídlem v Praze 6, Bělohorská 33, Břevnov,
PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 25660004, zastoupené Mgr. Lukášem
Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 388/8, PSČ 602 00, proti
žalovanému A. B., nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Urbánkem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7, PSČ 120 00, o ochranu pověsti
právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 41/2017, o
dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2020,
č. j. 3 Cmo 185/2020-263, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení 1 512,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
právního zástupce žalovaného, Mgr. Jiřího Urbánka, advokáta.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Odvolací soud napadeným usnesením potvrdil usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 1. 10. 2020, č. j. 47 Cm 41/2017-251, jímž soud prvního stupně zastavil
řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2020, č. j. 3 Cmo 51/2019-235, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně nezaplatila soudní poplatek za
dovolání ani ve lhůtě stanovené jí ve výzvě soudu prvního stupně. Jelikož se na
poplatkovou povinnost žalobkyně za toto dovolání použije ustanovení § 9 odst. 1
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017,
po marném uplynutí lhůty se k zaplacení poplatku nepřihlíží. Usnesení odvolacího soudu napadla v celém rozsahu žalobkyně dovoláním, které
považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
(dále jen „o. s. ř.“), pro řešení dvou otázek procesního práva, jež mají být
dle žalobkyně posouzeny dovolacím soudem jinak. A to jednak otázky, zda
poplatníkovi „nic nebrání“ uhradit soudní poplatek již při samotném podání
zpoplatněného návrhu, resp. zda usnesení o „vyměření“ soudního poplatku
stanovuje již pouze lhůtu náhradní, a dále otázky, zda v případě nezohlednění
opožděné úhrady soudního poplatku z omluvitelných důvodů, kdy by zastavení
řízení mělo pro poplatníka závažné a nenapravitelné následky, dochází k
odepření ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Kromě toho má žalobkyně své dovolání za
přípustné pro řešení otázky procesního práva, jež dle žalobkyně dosud v
rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, zda k zastavení dovolacího řízení
podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích může dojít tehdy, kdy již ve
smyslu § 9 odst. 4 písm. a) tohoto zákona soud prvního stupně rozhodl o věci
samé. Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje žalobkyně v tom, že odvolací soud
nezohlednil skutečnost, že jediné administrativní pochybení účastníka řízení
při provádění platby může zapříčinit nezvratné procesní a hmotněprávní následky
s důsledkem odepření práva jednotlivce na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. A to za situace, kdy poplatník není
oprávněn zaplatit soudní poplatek převyšující 5 000 Kč pomocí kolků, placení
okamžitou elektronickou platbou (např. platební kartou) není umožněno a
zaplacení poplatku bezhotovostním převodem z účtu zároveň s podáním návrhu není
praktické pro neznalost bankovního účtu soudu a variabilního symbolu. Lhůtu
stanovenou ve výzvě soudu k zaplacení soudního poplatku proto nelze považovat
za lhůtu náhradní. Žalobkyně má za to, že současné znění § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích
představuje nedůvodnou a neúnosnou tvrdost, když nebere v úvahu výjimečné
situace, jež poplatník soudního poplatku nezavinil, a je tak zjevně v rozporu s
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyně shledává nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem rovněž v
tom, že k zastavení dovolacího řízení došlo v projednávané věci rozporu s § 9
odst. 4 písm.
a) zákona o soudních poplatcích, neboť soudem prvního stupně již
bylo rozhodnuto o věci samé. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu
tak, že se předmětné dovolací řízení nezastavuje, popřípadě aby napadené
usnesení odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil. Žalovaný se k dovolání žalobkyně vyjádřil tak, že považuje napadené usnesení
odvolacího soudu za správné, a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně
odmítl, popřípadě zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání nelze shledat
přípustným podle § 237 o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). Nejvyšší soud dospěl ve své rozhodovací praxi k ustálenému závěru, podle
kterého neuhradí-li poplatník soudní poplatek za řízení splatný podáním žaloby
ani dodatečně ve lhůtě určené ve výzvě soudu dle § 9 odst. 1 věty první zákona
o soudních poplatcích (ve znění účinném od 30. 9. 2017), soud zastaví řízení
pro neuhrazení soudního poplatku bez zřetele k tomu, že poplatník v mezidobí
soudní poplatek již (opožděně) uhradil. To platí i v případě, že se jedná o
soudní poplatek za opravný prostředek podaný poté, kdy soud prvního stupně
začal jednat o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019,
sen. zn. 29 ICdo 156/2018, uveřejněné pod číslem 30/2020 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a obdobně rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo
3918/2018, ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4200/2018, ze dne 19. 11. 2018,
sp. zn. 32 Cdo 3698/2018, a ze dne 20. 12. 2018, sen. zn. 29 ICdo 152/2018,
proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
21. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 1147/19).
Ústavní soud v tomto směru dovodil, že již samotná povinnost soudů vyzvat
poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem,
jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníku v
zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Jestliže tak
neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) propadné lhůtě
poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem
jeho pasivity (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS
1335/18, a ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18). Ústavní soud dále dospěl k závěru, že právní úprava dle § 9 odst. 1 věty
poslední zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, je v
souladu s ústavním pořádkem, a návrh na její zrušení zamítl (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20). Ze shora uvedeného plyne, že otázky předložené dovolatelkou již byly v
rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, přičemž odvolací soud nemá důvod se od
tohoto řešení odchylovat, a odvolací soud je posoudil v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu. Proto dovolací soud s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud rozsah dovolání vymezený žalobkyní
tak, že se usnesení odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil s
přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že
proti nákladovému výroku napadeného usnesení dovolání ve skutečnosti nesměřuje,
neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě
toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat jeho výkonu.