23 Cdo 116/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobkyně Crocs, Inc., se sídlem v East Dry Creek Parkway 7477, Niwot,
Colorado, Spojené státy americké, identifikační číslo osoby 19991208034,
zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1 - Nové Město, Na
Florenci 2116/15, proti žalované Mgr. Ivaně Rychnovské, se sídlem v Brně,
Dobrovského 824/50, identifikační číslo osoby 71464514, jako insolvenční
správkyni dlužnice HESSY s. r. o., se sídlem v Praze 1 - Staré Město, Vězeňská
912/6, identifikační číslo osoby 25379127, o určení padělků, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 27/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2016, č. j. 3 Cmo 7/2014-274, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
vlastnictví (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky
(bod II. výroku). Soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení, že 5 040 párů
plastové obuvi jsou padělky. Žalobkyně tvrdila, že je výrobcem obuvi
specifického tvaru a specifických vlastností, z toho důvodu je vlastníkem mnoha
průmyslových vzorů a ochranných známek; mimo jiné též průmyslových vzorů
Společenství č. 543905-0001, 257001-0001 a 1097737-0002 a prostorové ochranné
známky Společenství č. 6543516. Žalobkyně dále tvrdila, že celní úřad svým
rozhodnutím zadržel v žalobě specifikované zboží, neboť je podezřelé, že
porušuje práva žalobkyně plynoucí se shora uvedených průmyslových vzorů. Žádost
žalobkyně o zničení zboží zjednodušeným postupem byla celním úřadem zamítnuta,
žalobkyně se proto domáhala určení, že zadržené zboží porušuje její práva
plynoucí z duševního vlastnictví. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že
žalovaná je vlastníkem zapsaného průmyslového vzoru Společenství, který je
ztělesněn na jí prodávaných výrobcích, a dále že je vlastníkem ochranné známky
č. zápisu 311718 a že obrazový prvek této ochranné známky užila k označení
zadržených výrobků. Soud prvního stupně se zabýval především otázkou, zda zadržené zboží působí na
informovaného uživatele shodným celkovým dojmem jako průmyslové vzory žalované
(správně žalobkyně), kdy z databáze průmyslových vzorů Společenství vyplývá, že
průmyslové vzory žalobkyně jsou prioritně starší než průmyslové vzory žalované. Soud prvního stupně zjistil, že zadržené zboží obou typů působí shodným
celkovým dojmem jako průmyslové vzory žalobkyně č. 257001-0001 a č. 543905-0001
a dospěl tak k závěru, že dovozem uvedeného zboží byla porušena práva k
průmyslovým vzorům ve vlastnictví žalobkyně a žalobkyně se tedy právem v
situaci, kterou předpokládá článek 13 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 1383/2003,
domáhala požadovaného určení. K odvolání žalované (HESSY s. r. o.) Vrchní soud v Praze jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 23. 5. 2016, č. j. 3 Cmo 7/2014-274, rozhodl, že rozsudek
soudu prvního stupně se ve výroku I. ohledně 3 240 párů plastové obuvi šarže
B1102, zadržených rozhodnutím Celního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 2. 5. 2013, č. j. 18483-3/2013-590000-21, potvrzuje, jinak se mění tak, že žaloba o
určení, že dovozem 1 800 párů plastové obuvi šarže 3811 zadržených rozhodnutím
Celního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 2. 5. 2013, č. j. 18483-3/2013-590000-21, byla porušena práva žalobkyně z průmyslového
vlastnictví, se zamítá. Dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud poté, co zjistil, že průmyslové vzory Společenství žalované č. 002098947-0001 a č. 002098947-0007 byly napadeny návrhem na prohlášení
neplatnosti, přičemž první z těchto vzorů byl pravomocně prohlášen za neplatný,
u druhého vzoru bylo ze strany žalované podáno odvolání proti prvostupňovému
rozhodnutí OHIM, usnesením odvolací řízení přerušil do pravomocného rozhodnutí
OHIM. Toto rozhodnutí bylo vydáno dne 14. 5. 2015 pod sp. zn. R 336/2014-3, kdy
jím bylo zamítnuto odvolání žalované.
Odvolací soud proto následně rozhodl o
tom, že se v řízení bude pokračovat. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že co se 3240 párů
plastové obuvi šarže B1102 týče, jde o padělky, neboť zasahují do práv
žalobkyně k průmyslovému vzoru č. 257001-0001. U zbývající části obuvi, tj. u
1800 párů plastové obuvi šarže 3811, ale oproti soudu prvního stupně dospěl k
závěru, že k zásahu do práv k průmyslovým vzorům nedošlo a toto zboží za
padělek označit nelze. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně co do části výroku, kterou bylo
rozhodnutí soudu prvního stupně změněno, podala žalobkyně dovolání s tím, že je
považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený
rozsudek závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně se jedná o otázku,
zda při posuzování zaměnitelnosti designu výrobku je třeba vycházet z pohledu
informovaného uživatele, a zda v tomto ohledu je rozhodující celkový dojem,
jakým výrobek na informovaného uživatele působí. Žalobkyně spatřuje dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. v závěru odvolacího soudu o tom, že výrobek žalované může u informovaného
spotřebitele vyvolat odlišný celkový dojem od průmyslového vzoru žalobkyně. V průběhu dovolacího řízení Městský soud v Praze na základě insolvenčního
návrhu věřitele ze dne 27. 6. 2016 usnesením ze dne 30. 11. 2016, č. j. MSPH 93
INS 15496/2016-A-19, zveřejněném v insolvenčním rejstříku dne 30. 11. 2016, v
13:53 hod., zjistil úpadek dlužnice - HESSY s. r. o., se sídlem v Praze 1,
Vězeňská 912/6, identifikační číslo osoby 25379127, prohlásil na majetek
dlužnice konkurs a insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Ivanu Rychnovskou, se
sídlem Dobrovského 824/50, 612 00 Brno, provozovna Italská 834/34, Praha 2,
identifikační číslo osoby 714 64 514. Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 2. 2017, č. j. 23 Cdo 116/2017-334, vyrozuměl účastníky o přerušení dovolacího
řízení v této věci a o možnosti pokračovat v řízení. Jelikož insolvenční
správkyně k výzvě soudu svým podáním dne 23. 2. 2017 učinila návrh ve smyslu
ustanovení § 265 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenční zákon), bylo v dovolacím řízení pokračováno. Insolvenční správkyně
se stala účastníkem řízení (žalovanou) místo dlužnice. K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je považuje za
neopodstatněné a navrhuje je zamítnout. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. V projednávané věci bylo pro závěry odvolacího soudu rozhodné, že 3 240 párů
plastové obuvi šarže B1102 naplňuje definici padělku, neboť tato obuv zasahuje
do práv žalobkyně k průmyslovému vzoru č. 257001-0001. Odvolací soud v této
souvislosti odkázal na právní hodnocení soudu prvního stupně, dle kterého je u
tohoto typu obuvi shoda v celkovém tvaru obuvi i v jednotlivých individuálních
znacích. Jde o obuv z plastu s prořezávanými otvory po obvodu boty i na vrchní
straně, s páskem přes patu, který lze otočit též dopředu přes nárt. Pásek je na
bocích připevněn velkým výrazným nýtem. Totožné znaky má zapsaný průmyslový
vzor. Obuv shodně jako průmyslový vzor působí celkově robustně, má vysokou,
profilovanou podrážku. Barva není u průmyslových vzorů č. 257001-0001 a č. 1097737-0002 předmětem ochrany, barva obuvi není tudíž pro rozhodnutí
podstatná. Žalovanou zmiňované zakulacení přední části boty je nevýrazné, jde o
detail, který dojem shodného celkového působení nenaruší. Informovaný
spotřebitel obuvi crocs podle názoru soudu prvního stupně nebude považovat za
významné, zda na spoji pásků je či není hlava žáby. Sám tento prvek není
schopen výrobek žalované od průmyslového vzoru odlišit. Oproti tomu v případě 1 800 párů plastové obuvi šarže 3811 dospěl odvolací soud
k jinému závěru. Odvolací soud uvedl, že ve věci, která byla projednávána u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 4/2013, kde se jednalo o žalobu na
ochranu proti neoprávněným zásahům do práv žalobkyně k ochranným známkám a
průmyslovým vzorům, byla předmětem řízení i plastová obuv, kterou žalovaná
prodávala pod názvem COQUI EVA, a tato obuv je shodná se zajištěnou plastovou
obuví žalované šarže 3811. V řízení ve věci sp. zn. 32 Cm 4/2013 byla žaloba
zčásti zamítnuta s tím, že obuv COQUI EVA vykazuje výrazně odlišné znaky od
průmyslového vzoru Společenství žalobkyně č. 543905-0001 (tímto průmyslovým
vzorem argumentovala žalobkyně i v předmětné věci) a podle Městského soud v
Praze nedošlo ani ke konfliktu s ochrannou známkou žalobkyně. Jelikož se v
projednávané věci jednalo u jednoho typu zajištěné plastové obuvi o obuv
prakticky shodnou s obuví COQUI EVA, zabýval se odvolací soud především tím, do
jaké míry je obuv COQUI EVA shodná se zajištěnou obuví a zda se zajištěná obuv
shoduje s uvedeným průmyslovým vzorem Společenství žalobkyně do té míry, že u
informovaného uživatele vyvolává celkový shodný dojem, a to bez ohledu na
skutečnost, že i druhý průmyslový vzor žalované byl odvolacím senátem OHIM
prohlášen za neplatný. Odvolací soud dospěl k závěru, že tato zajištěná obuv je do značné míry shodná
s obuví, kterou žalovaná prodávala pod označením COQUI EVA, a že mezi
zajištěnou obuví a průmyslovým vzorem Společenství žalobkyně č.
543905-0001 lze
zaznamenat rozdíly, jako je tvar a umístění otvorů, což může u informovaného
spotřebitele vyvolat odlišný celkový dojem od zmíněného průmyslového vzoru
Společenství žalobkyně. Dle odvolacího soudu lze se soudem prvního stupně
souhlasit v tom, že jde o volnočasovou obuv, jejíž podoba není určena
formálními pravidly, avšak s ohledem na typ obuvi (nazouvák) nelze předpokládat
nepřeberné množství tvarů (v mnoha případech by se již jednalo o jinou obuv). Odvolací soud uzavřel, že v případě 1800 párů plastové obuvi šarže 3811 k
zásahu do práv k průmyslovým vzorům nedošlo a nelze je označit za padělek. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi ve vztahu k posouzení, zda dochází k
porušování práv z průmyslového vzoru, např. v rozsudku ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2887/2013 uvedl, že co se týče výkladu pojmu „informovaný uživatel“,
jehož pohled je zásadní pro vyřešení otázky, zda dochází k porušování práv z
průmyslového vzoru, je třeba konstatovat, že ochranu může mít pouze takový
zapsaný průmyslový vzor, který nevyvolává u informovaného uživatele odlišný
celkový dojem. Vychází se při tom z celkového dojmu podobnosti dvou řešení a
nehledí se na rozdíly v podrobnostech. Celkový dojem informovaného uživatele se
může lišit od dojmu, kterým průmyslový vzor působí na běžného spotřebitele,
neboť informovaný uživatel si může všimnout rozdílů, které pro běžného
spotřebitele nejsou vůbec patrné (jak vyplývá mimo jiné i z důvodové zprávy k §
10 zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů). V uvedeném rozhodnutí
Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že „v projednávané věci zcela správně
odvolací soud odkázal v případě pojmu „informovaný uživatel“ a „odlišný celkový
dojem“ na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 20. 10. 2011 ve věci C 281/10 P,
podle něhož pojem „informovaný uživatel“ lze chápat jako pojem označující
uživatele, který vykazuje nikoli průměrnou pozornost, ale zvláštní ostražitost,
ať už z důvodu své osobní zkušenosti či rozsáhlé znalosti daného odvětví, a kdy
přívlastek „informovaný“ naznačuje, že uživatel, ačkoli není návrhářem či
technickým odborníkem, zná různé průmyslové vzory existující v dotyčném
odvětví, má určitý stupeň znalostí prvků, které tyto průmyslové vzory obvykle
obsahují, a v důsledku svého zájmu o dotyčné výrobky vykazuje při jejich
užívání relativně vysoký stupeň pozornosti. Dovolatelce lze přisvědčit, že
pojem „informovaný uživatel“ nelze v žádném případě ztotožňovat s pojmem
průměrný spotřebitel, popř. běžný uživatel, běžný spotřebitel, konečný
spotřebitel, apod., neboť jde o termíny kvalitativní rozdílné.“ Dle usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 441/2011, pak platí, že při
posuzování hlediska celkového dojmu, který výrobky vzbuzují u informovaného
uživatele, je však třeba odhlédnout od prvků, které jsou nezbytné pro
technickou funkci průmyslového vzoru nebo plynou z povahy výrobku, v němž je
průmyslový vzor ztělesněn. I z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013,
sp. zn. 23 Cdo 1054/2011, vyplývá, že odlišný celkový dojem je nutné poměřovat
očima informovaného uživatele, nikoli např.
běžného spotřebitele. U
informovaného uživatele se předpokládá, že je schopen si všimnout určitých
rozdílů posuzovaných průmyslových vzorů, které u něho vyvolají odlišný celkový
dojem. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž dovodil, že v tam
projednávané věci bylo možno v zásadě souhlasit s dovolatelem, že není namístě
„rozpitvat srovnávané objekty na řadu podružných elementů“, ale nelze
přisvědčit tomu, že by pro celkový dojem nebyly tyto rozdílné, stejně jako
shodné prvky, pro posouzení celkového dojmu z hlediska posuzovatele, kterým je
informovaný uživatel, určující. Ze zjištění soudů vyplývá, že v případě šarže 3811 měla obuv odlišný tvar
otvorů na horní části boty (tj. srdíčka, nikoliv kolečka). Pokud za této
situace odvolací soud dovodil, že výrobek žalované nezasahuje do práv
žalobkyně, jelikož zde lze zaznamenat rozdíly, jako je tvar a umístění otvorů,
což může u informovaného spotřebitele vyvolat odlišný celkový dojem od
průmyslového vzoru Společenství žalobkyně, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu je s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu v souladu. Právě tvar (tj. srdíčka) a umístění otvorů na výrobcích
žalované jsou tím, co informovaného uživatele upoutá a čím dokáže uživatel
výrobky od sebe vzájemně dostatečně odlišit. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.