23 Cdo 1179/2021-595
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců
JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně CROCS,
Inc., se sídlem ve Spojených státech amerických, 6273 Monarch Park Place, Suite
200, Niwot, Colorado, identifikační číslo osoby 19991208034, zastoupené Mgr.
Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110
00, proti žalovaným 1) HESSY s.r.o. naposledy se sídlem v Praze 1 – Starém
Městě, Vězeňská 912/6, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25379127, 2) COQUI
WORLD s.r.o. se sídlem v Praze, Vyšehradská 1349/2, PSČ 128 00, identifikační
číslo osoby 29060362, zastoupené JUDr. Matějem Sedláčkem, patentovým zástupcem
se sídlem v Praze 4, Pod Pekařkou 107/1, PSČ 140 00, o ochranu práv duševního
vlastnictví a proti jednání v nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 32 Cm 4/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 11. 4. 2016, č. j. 3 Cmo 52/2015-415, takto:
I. Dovolací řízení se ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) zastavuje.
II. Dovolání se ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Napadeným rozsudkem odvolací soud (mimo jiné) potvrdil výrok III rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2014, č. j. 32 Cm 4/2013-277, jímž soud
prvního stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným zdržet se nabízení,
prodeje, uvádění na trh, dovozu a skladování konkrétní vyobrazené obuvi s
označením COQUI EVA. Žalobkyně se tohoto nároku domáhala z titulu ochrany
svého zapsaného průmyslového vzoru a ochrany proti jednání v nekalé soutěži,
neboť předmětný výrobek uváděných na trh žalovanými se dle žalobkyně nápadně
podobá jejímu výrobku uváděnému na trh pod označením CROCS MARY JANE. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v
odvolacím řízení nedoznala změn, podle kterých je žalobkyně vlastníkem
(průmyslového) vzoru Společenství zapsaného pod číslem 543905-0001 a uvádí na
trh (mimo jiné) obuv pro volný čas pod označením CROCS MARY JANE. Žalovaní se
střetávají se žalobkyní na tomto trhu jako soutěžitelé s obdobným předmětem
podnikatelské činnosti a uvádí na trh (mimo jiné) obuv pod označením COQUI EVA
v podobě popsané žalobkyní. Tato obuv žalovaných vykazuje výrazně odlišné znaky
oproti výrobku žalobkyně, např. originální pojetí otvorů v oblasti nártu
(srdíčka). Obrazová známka žalobkyně není na výrobku umístěna. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
podle kterého předmětná obuv uváděná na trh žalovanými působí z pohledu
informovaného uživatele odlišným celkovým dojmem od průmyslového vzoru
žalobkyně a nezasahuje tak do práva žalobkyně k tomuto průmyslovému vzoru ve
smyslu čl. 89 a 96 nařízení Rady (ES) č. 6/2002 ze dne 12. prosince 2001 o
(průmyslových) vzorech Společenství ve spojení s § 19 odst. 1 zákona č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990 Sb., o
vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších
předpisů. Odvolací soud přisvědčil rovněž závěru soudu první stupně, podle
kterého uvedeným jednáním nebyly naplněny ani znaky nekalé soutěže podle § 44
odst. 1, § 47 písm. c) a § 48 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále
též jen „obch. zák.“), neboť v případě dotčených výrobků (na rozdíl od
některých jiných výrobků posuzovaných v projednávané věci) průměrný spotřebitel
oba předmětné výrobky nespojuje a výsledky prodejů těchto výrobků nemohou být
ovlivněny parazitováním na pověsti žalobkyně. K tomu odvolací soud dodal, že
značka žalobkyně se sice stala celosvětově známou, z toho však nelze dovodit,
že by žalobkyně měla mít monopol na všechny boty podobné dřevákům z měkkého
platového materiálu. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen výrok III
rozsudku soudu prvního stupně, napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za
přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s.
ř.“), pro řešení otázky hmotného práva, zda při posuzování
zaměnitelnosti designu výrobku je třeba vycházet z pohledu průměrného
zákazníka, a zda v tomto ohledu je rozhodující celkový dojem, jakým výrobek
vizuálně působí, při jejímž řešení se odvolací soud dle žalobkyně odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje žalobkyně v tom, že zaměnitelnost
výrobku je třeba posuzovat z pohledu průměrného spotřebitele, na kterého při
rozhodování o nákupu zboží působí jako celek, ne pouze podle jeho jediného
detailu nepatrného při pohledu z větší vzdálenosti, kterého si spotřebitel
všimne až při bližším zkoumání výrobku, jako je rozdílnost tvaru otvorů v
podobě kolečka či srdíčka, počet těchto otvorů či nepatrně odlišný vnitřní
reliéf obuvi nebo její podrážky. Pro posouzení zaměnitelnosti je dle žalobkyně
podstatný celkový dojem výrobku a dominantní prvky na něm umístěné. Je třeba
vycházet z tohoto celkového dojmu, který zahrnuje všechny vizuální prvky
umístěné na výrobku a dále i ostatní okolnosti, jako například povědomí o
určitém výrobku na trhu, způsob prodeje, cílová skupina zákazníků atd. Drobný a
nedůležitý detail není způsobilý vyvrátit celkový shodný dojem zaměnitelnosti
obuvi. Je tak třeba dle žalobkyně rovněž zohlednit, že oba dotčené výrobky mají
totožné nártové a patové zajišťovací třmeny, které jsou ukončeny ve výrazných
kruhových čepech na bocích obuvi, na svrchní straně obuvi jsou náhodně
rozmístěny otvory a že boční otvory téměř identického tvaru jsou umístěny podél
celého obvodu přední části porovnávaných výrobků. Odvolací soud se tak dle
žalobkyně odchýlil od závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3199/2007, a v jeho rozsudku ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 971/2011. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil
tak, že žalobě v příslušném rozsahu vyhoví, popřípadě aby rozsudek odvolacího
soudu v tomto rozsahu a výrok III rozsudku soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval při projednání
dovolání žalobkyně podle znění občanského soudního řádu účinného do 31. 12. 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), přičemž po zjištění, že dovolání
bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240
odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda jsou splněny i další podmínky
dovolacího řízení. V průběhu dovolacího řízení bylo zjištěno, že dnem 21. 1. 2021 zanikla žalovaná
1) bez právního nástupce výmazem z veřejného rejstříku a ztratila tak
způsobilost být účastníkem řízení. Podle § 107 odst. 1 věty první o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení
řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně
skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Podle
odst. 5 věty první neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení
zastaví. Ustanovení § 107 o. s. ř. platí přiměřeně pro řízení u dovolacího
soudu (srov. § 243b o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že žalovaná 1) zanikla v průběhu dovolacího řízení bez
právního nástupce, neumožňuje povaha věci v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud proto dovolací řízení podle § 243b a § 107 odst. 5 věty první o. s. ř. ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) zastavil. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) dovolací soud posoudil, zda je dovolání
přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). Dovolání žalobkyně není přípustné. Jak dovolací soud uvedl již ve svém předchozím rozhodnutí v projednávané věci
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3750/2018)
námitka dovolatelky, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, jestliže zaměnitelnost obuvi žalobkyně a žalovaných posuzoval
na základě jednotlivých detailů namísto celkového dojmu, kterým výrobky působí
na průměrného spotřebitele, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže
založit, neboť se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. rovněž
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné
pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). To platí i ve
vztahu k výrobkům dotčeným v projednávaném dovolacím řízení, tj. obuvi uváděné
na trh žalobkyní pod označením CROCS MARY JANE a obuvi uváděné na trh
žalovanými pod označením COQUI EVA, jejichž zaměnitelnost odvolací soud
posoudil jak s ohledem na jejich dominantní prvky, tak z hlediska celkového
dojmu, jak tyto působí na průměrného spotřebitele. Odvolací soud se přitom od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
neodchýlil, jestliže přisvědčil soudu prvního stupně při posouzení podmínek
nekalé soutěže podle § 44 a násl. obch. zák.
co do zaměnitelnosti předmětných
výrobků z hlediska jejich vizuálního působení na průměrného spotřebitele, a to
s ohledem na výrazně odlišné (tedy dominantní) znaky předmětných výrobků, které
spatřoval zejména v originálním pojetí otvorů v oblasti nártu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5098/2016, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4292/2015, a v nich
citovanou judikaturu dovolacího soudu). Závěr odvolacího soudu v tomto směru
vyplývá i z posouzení výrobků uváděných na trh žalobkyní a žalovanými z
hlediska celkového dojmu, kterým tyto výrobky působí na průměrného
spotřebitele, což se ostatně podává již z toho, že právě z uvedeného důvodu
odvolací soud v případě některých jiných výrobků tvořících předmět projednávané
věci nebezpečí zaměnitelnosti naopak shledal. V souladu s tím je i závěr
odvolacího soudu, podle kterého možnost uvádět na trh všechny boty podobné
dřevákům z měkkého platového materiálu (tedy výrobky vyvolávající tento celkový
dojem na průměrného spotřebitele) nemůže svědčit pouze žalobkyni. Proto dovolací soud s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.