23 Cdo 4292/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve
věci žalobkyně Karlovarské minerální vody, a.s., se sídlem v Karlových Varech,
Horova 3, IČO 14706725, zastoupené JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou, se
sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, proti žalované ONDRÁŠOVKA
a.s., se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1699/5, PSČ 140 00, IČO 27913805,
zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci
2116/15, PSČ 110 00, o ochranu proti porušování práv k ochranným známkám a
proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm
5/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25.
března 2015, č. j. 3 Cmo 434/2014-301, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2015, č. j. 3 Cmo
434/2014-301, v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 13. října 2014, č. j. 32 Cm 5/2014-140, ve výrocích pod body I a
VI, a v části, ve které rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2014, č. j. 32 Cm 5/2014-140, ve
výrocích pod body I a VI se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému
soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. října 2014, č. j. 32 Cm 5/2014-140,
uložil žalované, aby se zdržela užití slova „magnéziová“ jako obchodního názvu
minerální vody (výrok pod bodem I), aby se zdržela nabídky, prodeje, jakož i
propagace minerální vody v obchodním balení, které se vyznačuje slovem
„magnéziová“ provedeným v červené barvě s bílou konturou, na modrém podkladě, v
plastovém PET obalu modré barvy vyobrazeného tvaru a provedení (výrok pod bodem
II), aby se zdržela šíření v elektronické i tištěné formě letáků ve
vyobrazených provedeních (výrok pod bodem III), a aby se zdržela nabídky
prodeje, jakož i propagace minerální vody v obchodním balení, které se
vyznačuje dominantním slovním prvkem „magnéziová“ provedeným v bílé barvě, na
modrém podkladě s červeným orámováním, v plastovém PET obalu modré barvy
vyobrazeného tvaru a provedení (výrok pod bodem IV). Ve výroku pod bodem V
zamítl návrh, aby žalobkyně byla oprávněna na náklady žalované uveřejnit
rozsudek v jednom celostátním deníku. Pod body VI a VII výroku rozhodl o
náhradě nákladů řízení a povinnosti k úhradě soudního poplatku. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná užívá v obchodním styku plastové lahve
s etiketami jak uvedeno výše. Dále zjistil, že žalobkyně je vlastníkem
ochranných známek vztahujících se k výrobku Magnesia (u Úřadu průmyslového
vlastnictví – dále jen „ÚPV“) má pod č. 203970 zapsanou slovní národní
ochrannou známku Magnesia s právem přednosti k 3. červenci 1996, pod č. 328426
slovní národní ochrannou známku Magnesia – síla přírodního hořčíku s právem
přednosti k 25. květnu 2012, u OHIM prostorovou ochrannou známku, kterou je
chráněn tradiční plastový obal, a to pod č. 6989172 Magnesia perlivá, pod č. 6989181 Magnesia neperlivá a dále pod č. 6989164 ochrannou známku chránící
způsob, jakož i barevné provedení vlastních plastových lahví), kterými je
chráněn název, vzhled a označení plastových lahví. Tyto ochranné známky
žalobkyně užívá na obalech (plastových lahvích). Za podstatnou považoval i
skutečnost, že pro český trh žalovaná zvolila jiný obal a etiketu, než které
jsou používány na Slovensku a zbytku EU. Minerální voda, která je v České
republice prodávána pod názvem Magnéziová, je na Slovensku prodávána pod názvem
Lubovnianka. Po právní stránce věc posoudil tak, že označení užívané žalovanou na obalech,
resp. barevné grafické ztvárnění je zaměnitelné s ochrannými známkami
žalobkyně. K tomuto závěru soud došel po zkoumání sporných obalů z hlediska
vizuálního, nápisy na etiketách i z hlediska fonetického a významového. Co se
týče výroků pod body II, III a IV je podobnost dána zejména použitím stejných
barevných kombinací a rozmístěním barevných prvků na obale, což je ještě
podtrženo stejnou barvou a obdobným tvarem lahve. Užití slova „magnéziová“ v
souvislosti s dalšími prvky na etiketě a lahvi lze hodnotit jako zřejmou snahu
o připodobnění se k výrobkům žalobkyně (oproti názvu výrobku, jak je prodáván
na Slovensku). Jednání žalované bylo nekalou soutěží, naplnilo nejen znaky generální klauzule,
ale i skutkových podstat podle § 47 písm. b) a § 48 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Průměrný spotřebitel mohl oba
sporné výrobky spojovat, stejně tak výsledky prodejů sporných výrobků mohly být
ovlivněny parazitováním na pověsti žalobkyně. Jednání žalované má důsledky a
vliv ve sféře žalobkyně, zejména v rozmělňování jejích ochranných známek a ve
snížení dobrého jména a goodwillu. Zveřejnění rozsudku na náklady žalované považoval soud prvního stupně za
nadbytečné. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. března 2015, č. j. 3 Cmo 434/2014-301, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených
výrocích pod body I – IV a VI a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištění soudu prvního stupně, rovněž
jeho právní závěry považoval za správné.
Odvolací soud měl za to, že označení, které žalovaná užila na „starých“ i
„nových“ etiketách minerální vody „Magnéziová“, jakož i barevné a grafické
provedení je zaměnitelné s ochrannými známkami žalobkyně ve smyslu § 8 odst. 2
zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o
soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých
dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů
(zákon o ochranných známkách), dále jen „OchrZ“. Žalovaná použila slovo
„magnéziová“ jako název výrobku, což je patrno z jeho umístění na etiketě a
velikosti písma. Tento název je podobný chráněnému označení „magnesia“. Stejnou
podobnost vykazuje i celá etiketa s ohledem na grafické a barevné provedení,
jakož i vzhled a barva láhve. Svým jednáním naplnila znaky nekalé soutěže podle
§ 44 obch. zák. (obdobně i podle pod§ 2976 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník – dále jen „o. z.“), neboť v soutěžním prostředí se neoprávněný zásah
do práv k ochranným známkám považuje za nekalosoutěžní jednání. Uvedené platí
pro staré i nové provedení obalů minerální vody magnéziová.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
čtyř otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně má být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dle názoru dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a Ústavního soudu ČR, když se zcela opomenul zabývat důkazem
předloženým žalovanou v odvolacím řízení (spotřebitelským průzkumem). Odvolací
soud pochybil, pokud nezopakoval či nedoplnil dokazování, čímž aproboval postup
soudu prvního stupně, který výslovně označil některé důkazy za nerelevantní,
aniž by uvedl, z jakého důvodu, a odmítl se jimi zabývat. V důsledku tohoto
chybného postupu odvolací soud nezjistil veškeré okolnosti potřebné k
vyhodnocení otázky zaměnitelnosti. V této souvislosti dovolatelka poukazovala
na nález Ústavního soudu ze dne 16. února 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, nález
Ústavního soudu ze dne 14. února 2007, sp. zn. III. ÚS 746/06, dále na rozsudky
Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 17. února
2010, sp. zn. 28 Cdo 3316/2009, ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo
2645/2009, ze dne 26. února 2008, sp. zn. 28 Cdo 2687/2007. Argumentovala tak,
že ze spotřebitelského průzkumu jasně vyplývá, že rozsudek soudu prvního stupně
spočíval na nevěrohodných důkazech. Nepřipuštění či neprovedení tohoto důkazu a
nezdůvodnění tohoto postupu je zásahem do práva na spravedlivý proces. Účelem
tohoto důkazu bylo rovněž poukázání na skutečný stav a poměry na trhu s
minerálními vodami, když dříve předložené důkazy (např. fotografie z obchodního
domu Kaufland) nebyly soudem prvního stupně vůbec zohledněny. Odvolací soud se podle názoru dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, která vychází z judikatury Soudního dvora Evropské unie
(dále jen „SDEU“), když při posuzování zaměnitelnosti označení, resp. výrobků
účastníků nevzal v potaz všechny okolnosti případu, zejména situaci na trhu,
konkurenční výrobky třetích stran, nevycházel z modelu průměrného, přiměřeně
pozorného a obezřetného spotřebitele. V této souvislosti odkázala na rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2012, sp. zn. 23 Cdo 1757/2012, ze dne 30. května 2013, sp. zn. 23 Cdo 971/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září
2011, sp. zn. 23 Cdo 2325/2010, ze dne 24. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 3199/2007,
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. března 2013, sp. zn. 30 Af
3/2012. Rovněž poukázala na rozsudky SDEU ve věcech C-102/07, C-251/95,
C-210/96, C-408/01. Dle názoru dovolatelky je při posuzování zaměnitelnosti označení rozhodující
hledisko průměrného spotřebitele, který je v rozumné míře přiměřený a opatrný. Nelze se omezit na jen na srovnání samotných označení, ale je třeba přihlížet
ke všem relevantním okolnostem, které by mohly mít na nebezpečí záměny vliv.
Soud prvního stupně neprovedl důkazy, kterými se dovolatelka snažila prokázat,
že průměrný spotřebitel je při nákupu předmětných výrobků – balených
minerálních vod – konfrontován s velkým množstvím víceméně velice podobných a
zaměnitelných lahví s velmi podobným tvarem a designem. Při modelování
průměrného spotřebitele je třeba vzít v úvahu informace o situaci na trhu z
hlediska přehledu dostupných konkurenčních minerálních vod a jejich značkách a
vzhledu, které se reálně vyskytují vedle sebe a se kterými je potřebitel
konfrontován, pak vyhodnotit běžnost či unikátnost srovnávaných výrobků ve
vztahu k ostatním dostupným výrobků stejné kategorie; poté je třeba srovnat
povědomost průměrného spotřebitele o původci či výrobci porovnávaných výrobků a
o označeních je nesoucích, se zohledněním přítomnosti výrobků a značek třetích
stran, se kterými je spotřebitel rovněž konfrontován. Odvolací soud rovněž
nezhojil pochybení soudu prvního stupně, který zaměnitelnost posuzoval paušálně
a souhrnně pro všechny varianty označení, resp. vzhledu výrobků dovolatele –
nebyl činěn rozdíl mezi původním a novým designem, ačkoli tyto se zásadně liší. Dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud vycházel z dosavadní praxe, že
otázka změnitelnosti označení resp. výrobků je otázkou právní. Podle
dovolatelky je však třeba dosavadní rozhodovací praxi přehodnotit a posoudit
povahu otázky zaměnitelnosti odlišně. Podle dovolatelky je v této věci rozpor
mezi judikaturou Nejvyššího soudu a převažující judikaturou Nejvyššího
správního soudu (dále též jen „NSS“), dle které má být otázka zaměnitelnosti
otázkou skutkovou. Dovolatelka odkázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. srpna 2004, č. j. 5 A 106/2001-62, ze dne 25. května 2012, č. j. 5
As 37/2011-111, ze dne 29. dubna 2008, č. j. As 69/2006-92, ze dne 28. května
2008 č. j. 9 As 59/2007-141, ze dne 30. dubna 2010, č. j. 2 As 52/2009,
rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. dubna 2014,
č. j. 8 As 37/2011-154. Z historické judikatury odkázala na rozsudek bývalého
Nejvyššího správního soudu publikovaný pod Boh. A 5342/31 a rozsudek Nejvyššího
soudu ČSR Rv II 550/35 (Vážný 14620). Opačný názor byl vysloven v rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. března 2013, č. j. 30 Af 3/2012-58. Rovněž v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je zastáván názor, že otázka
zaměnitelnosti je otázkou právní. Podle názoru dovolatelky je základ posouzení
zaměnitelnosti věcí skutkovou. Podklad pro posouzení zaměnitelnosti leží ve
skutkových zjištěních. Nelze paušálně odmítnout jediný podklad, který skutečné
hledisko průměrných spotřebitelů odráží, a to právě spotřebitelský průzkum. Podle dovolatelky SDEU připouští, že se národní soudy při posuzování
zaměnitelnosti mohou spoléhat na spotřebitelské průzkumy a jiné důkazy, z nichž
lze vyvodit (ne)pravděpodobnost záměny (C-210/96 Gut Springheide GmbH a Rudolf
Tusky vs. Oberkreisdirektor des Kreises Steinfurt – Amt für
Lebensmittelüberwachung; C-342/97 Lloyd Shuchfabrik Meyer & Co. GmbH and
Klijsen Handel BV).
Problematika designu a balení výrobků je de facto
samostatnou odbornou disciplínou. Pokud tedy účastník předkládá důkazy, které
mají přiblížit faktickou situaci na trhu a poskytnout informace o aktuálních
designových trendech v sektoru balených minerálních vod, jedná se o relevantní
a velmi podstatné informace, kterými by se soud měl zabývat. Podle Zprávy
Mezinárodní asociace pro ochranné známky více než 90 % států, včetně států
Evropské unie, připouští spotřebitelské průzkumy jako důkaz pro účely řešení
sporů z porušování práv k ochranným známkám, a to včetně otázek
pravděpodobnosti záměny označení. Podle dovolatelky je tak kvalifikace otázky
pravděpodobnosti záměny jako čistě právní a paušální odmítání důkazů
předkládaných účastníky v naprostém rozporu s evropskou a celosvětovou praxí a
zvyklostmi. Dovolatelka má rovněž za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (současně mohlo jít o otázku, která dosud v
praxi dovolacího soudu nebyla řešena), když zakázal užívání obecného slovního
označení „magnéziová“, resp. rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na otázce, co
je nutno rozumět pod pojmem obchodní název či označení výrobku. Odvolací soud
uložením paušálního zákazu užití označení „magnéziová“ nesprávně dovodil, že
druhové popisné označení informující o vlastnostech výrobku lze považovat za
obchodní název výrobku, bez ohledu na to, jakým způsobem bylo takové označení
fakticky užito. S odkazem na rozsudek SDEU ve věci C-104/01 Libertel Groep BV
v. Benelux Merkenbureau, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 2755/2008, a odbornou literaturu (Munková, J. Právo proti nekalé
soutěži: komentář. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008) argumentuje tím, že nelze
monopolizovat slova obecného významu jedním soutěžitelem. Označení „magnéziová“
na obalu výrobku dovolatele je obecné označení, jehož účelem je upozornit na
zvýšený obsah hořčíku. Základní název výrobků dovolatelky, pod kterým je
předmětná minerální voda uváděna na trh v České republice i na Slovensku, je
„Lubovnianka“. Přívlastek „magnéziová“ je zde použit výhradně jako funkční
označení ve smyslu vyhlášky č. 275/2004 Sb., resp. Směrnice Evropského
parlamentu a Rady č. 2009/54/ES. Lubovnianka skutečně obsahuje zvýšené hodnoty
magnesia. Dovolatelka dále upozorňuje, že žalobkyně se neúspěšně pokusila
zaregistrovat na Slovensku ochrannou známku ve znění „Magnéziová“ (z důvodu
nedostatku rozlišovací způsobilosti, označení „Magnéziová“ bylo považováno jen
za informaci o obsahu magnesia). Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince
2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Nejvyšší soud po zjištění, že žalovaná podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240
odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou
řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4
o. s.
ř.), nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné pro řešení otázky, která obsahově vyplývá z dovolání, a
to zda lze zakázat užívání označení obecného významu jako „obchodního názvu“
výrobku z důvodu zásahu do práv k ochranné známce, neboť při řešení této otázky
nepostupoval odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Ve zbývajícím rozsahu však dovolání přípustné není. Dovolatelce byla uložena povinnost zdržet se užití slova „magnéziová“ jako
obchodního názvu minerální vody. Tato povinnost byla uložena na základě dvou
právních důvodů, jednak z titulu zásahu do práva k ochranné známce, jednak z
titulu ochrany před nekalou soutěží. Podle § 8 odst. 2 OchrZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak (§ 10 a 11),
nikdo nesmí v obchodním styku bez souhlasu vlastníka ochranné známky užívat
a) označení shodné s ochrannou známkou pro výrobky nebo služby, které jsou
shodné s těmi, pro které je ochranná známka zapsána,
b) označení, u něhož z důvodu jeho shodnosti nebo podobnosti s ochrannou
známkou a shodnosti nebo podobnosti výrobků nebo služeb označených ochrannou
známkou a označením existuje pravděpodobnost záměny na straně veřejnosti,
včetně pravděpodobnosti asociace mezi označením a ochrannou známkou,
c) označení shodné s ochrannou známkou nebo jí podobné pro výrobky nebo služby,
které sice nejsou podobné těm, pro které je ochranná známka zapsána, avšak jde
o ochrannou známku, která má dobré jméno v České republice, a jeho užívání by
nepoctivě těžilo z rozlišovací způsobilosti nebo dobrého jména ochranné známky
nebo jim bylo na újmu. Podle § 44 odst. 1 obch. zák. platilo, že nekalou soutěží je jednání v
hospodářské soutěži nebo v hospodářském styku, které je v rozporu s dobrými
mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, spotřebitelům
nebo dalším zákazníkům. Nekalá soutěž se zakazuje. Podle § 47 obch. zák. platilo, že vyvolání nebezpečí záměny je:
a) užití firmy nebo názvu osoby nebo zvláštního označení podniku užívaného již
po právu jiným soutěžitelem,
b) užití zvláštních označení podniku nebo zvláštních označení či úpravy
výrobků, výkonů anebo obchodních materiálů podniku, které v zákaznických
kruzích platí pro určitý podnik nebo závod za příznačné (např. i označení
obalů, tiskopisů, katalogů, reklamních prostředků),
c) napodobení cizích výrobků, jejich obalů nebo výkonů, ledaže by šlo o
napodobení v prvcích, které jsou již z povahy výrobku funkčně, technicky nebo
esteticky předurčeny, a napodobitel učinil veškerá opatření, která od něho lze
požadovat, aby nebezpečí záměny vyloučil nebo alespoň podstatně omezil,
pokud jsou tato jednání způsobilá vyvolat nebezpečí záměny nebo klamnou
představu o spojení s podnikem, firmou, zvláštním označením nebo výrobky anebo
výkony jiného soutěžitele. Podle § 2976 odst. 1 o. z. platí, že kdo se dostane v hospodářském styku do
rozporu s dobrými mravy soutěže jednáním způsobilým přivodit újmu jiným
soutěžitelům nebo zákazníkům, dopustí se nekalé soutěže. Nekalá soutěž se
zakazuje. Podle § 2981 odst. 1 o. z. platí, že kdo užije jména osoby nebo zvláštního
označení závodu užívaného již po právu jiným soutěžitelem, vyvolá tím nebezpečí
záměny.
Podle odstavce 2 téhož paragrafu platí, že nebezpečí záměny vyvolá i ten, kdo
užije zvláštního označení závodu nebo zvláštního označení či úpravy výrobku,
výkonu nebo obchodního materiálu závodu, které v zákaznických kruzích platí pro
určitý závod za příznačné. Podle odstavce 3 téhož paragrafu platí, že stejně tak vyvolá nebezpečí záměny,
kdo napodobí cizí výrobek, jeho obal nebo výkon, ledaže se jedná o napodobení v
prvcích, které jsou již z povahy výrobku funkčně, technicky nebo esteticky
předurčeny, a napodobitel učinil veškerá opatření, která lze na něm požadovat,
aby nebezpečí záměny vyloučil nebo alespoň podstatně omezil, pokud jsou tato
jednání způsobilá vyvolat nebezpečí záměny nebo klamnou představu o spojení se
soutěžitelem, jeho závodem, pojmenováním, zvláštním označením nebo s výrobkem
či výkonem jiného soutěžitele. V posuzované věci obsahují ochranné známky žalobkyně slovo „Magnesia“ (resp. jeho grafické provedení a umístění na etiketě lahve), které vychází z
latinského označení chemického prvku – hořčíku. Ani na základě ochrany
ochranných známek však v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 2755/2008, dále např. rozsudek ze dne 30. října 2014, sp. zn. 23 Cdo
3338/2012) majitel ochranné známky (soutěžitel), jejíž součástí je slovo
obecného (druhového) významu, nemůže zásadně vyloučit jiné subjekty
(soutěžitele) z užívání tohoto slova (označení) obecného (druhového) významu (i
takové slovo však může získat druhotný význam, „secondary meaning“, a požívat
ochrany – srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014,
sp. zn. 23 Cdo 3338/2012, či rozsudek ze dne 14. ledna 2009, sp. zn. 32 Cdo
3367/2007). Žalované nelze obecně zakázat užívání slova „magnéziová“, neboť
přímo toto slovo žalobkyně neužívá a nemohlo proto ani získat druhotný význam. Nicméně soudy nezakázaly žalované užívání tohoto slova obecně, nýbrž pouze jako
„obchodního názvu“ minerální vody. To však ještě neznamená, že rozhodnutí
odvolacího soudu je správné. Jestliže by se „obchodní název“ chápal jako
jakékoli užití v rámci obchodního styku, byl by důsledek takového rozhodnutí
stejný, jako by šlo o obecný zákaz. Podle § 261a odst. 1 o. s. ř. lze výkon rozhodnutí nařídit jen tehdy,
obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a povinné osoby, vymezení rozsahu a
obsahu povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí navržen, a určení
lhůty ke splnění povinnosti. Povinnost spočívající ve zdržení se užívání slova „magnéziová“ jako „obchodního
názvu minerální vody“ však není materiálně vykonatelná, neboť na rozdíl od
minerální vody není „obchodní název“ dostatečně určitý pojem – není zřejmé, za
jakých okolností je slovo „magnéziová“ zakázáno užívat. Soud, potažmo žalobkyně
při formulaci žalobního petitu, si měl nejprve zodpovědět otázku, kde končí
pouhá informace o obsahu rozpuštěných látek v minerální vodě a kde začíná
„obchodní název“ a takové užívání slova „magnéziová“ co nejpřesněji vyjádřit
(např.
užívání slova „magnéziová“ na etiketě minerálních vod v její centrální
části velikostí písma, které je největší či rovno největšímu na etiketě
použitému, užívání slova „magnéziová“ bez dalšího v katalozích). Teprve v
případě kvalifikace takového užívání jako právně závadného mohl soud takto
specifikované užívání slova „magnéziová“ zakázat. Rozsudek odvolacího soudu je
proto v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku pod bodem I, nesprávný. Vzhledem k přípustnosti dovolání pro řešení shora vymezené otázky přihlíží
dovolací soud též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Právě vadu řízení namítá dovolatelka v článku III dovolání (byť tam uvedenou
argumentaci označuje za otázku procesního práva, o kterou se však nejedná,
neboť soudy se ve svém rozhodnutí nezabývaly výkladem procesněprávní normy,
která by na danou situaci měla dopadat), když uvádí, že odvolací soud opomenul
důkaz – spotřebitelský průzkum, který se týkal rozpoznatelnosti balených
minerálních vod. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku o tomto
spotřebitelském průzkumu nezmiňuje, čímž skutečně zatížil řízení vadou, avšak
nejedná se o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Tento důkaz byl navržen až v odvolacím řízení, po poučení podle § 119a
odst. 1 o. s. ř. (č. l. 131) aniž by byly splněny podmínky § 205a o. s. ř. Z
podmínek § 205a o. s. ř. připadaly v úvahu pouze podmínky pod písm. c) a f). Podmínka podle § 205a písm. f) o. s. ř. však naplněna být nemohla, neboť se
jednalo o důkaz, který byl plně v dispozici žalované – bylo by pak v rozporu se
smyslem zákonné koncentrace, kterým je potřeba urychlit řízení tím, že jeho
významná část, dokazování, bude soustředěna v řízení v prvním stupni. Naplněna
nebyla ani podmínka podle podmínka podle § 205a písm. c) o. s. ř. – byť
dovolatelka deklaruje, že tento důkaz měl zpochybnit věrohodnost důkazů
provedených soudem prvního stupně, nesměřoval spotřebitelský průzkum ze své
povahy ke zpochybnění např. věrohodnosti předložených lahví či výpisů z
rejstříku ochranných známek, nýbrž k hodnocení zaměnitelnosti výrobků žalované
s výrobky a ochrannými známkami žalobkyně. Dovolatelka má dále za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, když nevycházel z modelu průměrného spotřebitele a
nevzal v potaz relevantní okolnosti případu, zejména situaci na trhu a
konkurenční výrobky třetích stran. Tato otázka však nevyvolává přípustnost
dovolání. Odvolací soud se od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2012, sp. zn. 23 Cdo 1757/2012, ze dne 30. května 2013, sp. zn. 23 Cdo 971/2011, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 2325/2010, a ze dne 24. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 3199/2007, neodchýlil. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2012, sp. zn.
23 Cdo
1757/2012, bere hledisko průměrného spotřebitele (žádný důkaz týkající se
hlediska průměrného spotřebitele nemusí být v řízení proveden, tuto otázku
posuzuje soud) v úvahu spotřebitele, který má dostatek informací a je v rozumné
míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory
(obdobně usnesení ze dne 23. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 2325/2010, a ze dne 24. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 3199/2007). V rozsudku ze dne 30. května 2013, sp. zn. 23 Cdo 971/2011, Nejvyšší soud tento
závěr dále rozvinul tak, že při posuzování zaměnitelnosti ochranné známky je
třeba vycházet z pohledu průměrného spotřebitele (zákazníka), přičemž
rozhodující je celkový dojem, který průměrnému spotřebiteli utkví v paměti, což
je obvykle určitá dominující část označení, např. označení slovní. Od
průměrného spotřebitele lze očekávat, že přihlédne k podstatným rozdílům mezi
značkami, označením výrobků apod. Při posuzování zaměnitelnosti tak nepostačuje
odvolávat se pouze na shodné prvky označení, ale je nutné vycházet z celkového
dojmu, kterým posuzované označení, především vizuálně, působí na průměrného
zákazníka a dále je zapotřebí přihlížet ke všem relevantním okolnostem. V posuzované věci však průměrným spotřebitelem může být v podstatě kdokoli,
proto není třeba skupinu spotřebitelů definovat jinak, než právě uvedenou
zmíněnou obecnou formulací. Jestliže odvolací soud (resp. soud prvního stupně)
posuzoval pravděpodobnost či nebezpečí záměny, aniž výslovně uvedl, že
posouzení provádí z hlediska průměrného spotřebitele, není věc nesprávně právně
posouzena, pokud obsah posouzení tomuto hledisku odpovídá. Tak tomu bylo i v
posuzované věci, neboť soud prvního stupně, s jehož posouzením se odvolací soud
ztotožnil, hodnotil právě ty dominantní prvky výrobků žalované, které působí na
průměrného spotřebitele – slovní označení, jeho prostorové umístění na etiketě,
barevnou kombinaci na obale, barvu a provedení lahve. Jednou z relevantních okolností ve smyslu výše uvedené judikatury má dle
žalované být situace na trhu minerálních vod, když soutěžitelé mají používat
velice podobné a zaměnitelné lahve s podobným tvarem a designem. I kdyby tomu
tak bylo, neměla by tato skutečnost na rozhodnutí ve věci vliv, neboť žalovaná
napodobovala ochranné známky a výrobky žalobkyně nejen v prvcích, které
považuje za nedistinktivní (tvar a vzhled lahve), ale i ve všech ostatních
prvcích, které soud posuzoval jako dominantní. Celkový dojem tak zůstává stejný. Dovolatelka má rovněž za to, že by dovolací soud měl jinak posoudit již řešenou
otázku, a to zda je posouzení pravděpodobnosti (nebezpečí) záměny otázkou
právní či skutkovou. Dle jejího názoru se převažující část judikatury
Nejvyššího správního soudu kloní k závěru, že se jedná o otázku skutkovou. Ani
tato otázka nevyvolává přípustnost dovolání. Dovolatelka sice správně poukazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. dubna 2014, č. j. 8 As 37/2011-154, ovšem vyvozuje z
něj nesprávné závěry. Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí uvedl, že
„posouzení zaměnitelnosti ochranné známky podle § 7 odst. 1 písm.
a) OchrZ… je
věcí výkladu neurčitého právního pojmu a jeho aplikace na zjištěný skutkový
stav.“ Je-li určitá otázka věcí výkladu právního pojmu, nemůže se logicky
jednat o otázku skutkovou, a to přesto, že je třeba vyložený právní pojem
aplikovat na zjištěný skutkový stav (takový postup je totiž základ jakékoli
aplikace práva, když pod interpretovanou normu je podřazen skutkový stav). Na uvedené usnesení Nejvyšší správní soud navázal i v rozsudku ze dne 6. listopadu 2014, č. j. 8 As 37/2011-161, ve kterém se ztotožnil se závěrem
městského soudu, že v posuzované věci existuje podobnost i pravděpodobnost
záměny ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) OchrZ. V uvedené věci stěžovatel
uplatňoval pouze stížnostní důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), přitom bez návrhu
Nejvyšší správní soud zkoumá pouze případnou přítomnost zmatečností a vad
řízení podle § 103 odst. 1 písm. c) a d) s. ř. s. Stížnostním důvodem podle §
103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. jsou „nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení“. Vzhledem k tomu, že
(nesprávné) posouzení zaměnitelnosti z povahy věci není vadou řízení či
zmatečností, nemohlo být posouzení provedené Nejvyšším správním soudem v
citovaném v rozsudku ze dne 6. listopadu 2014, č. j. 8 As 37/2011-161, ničím
jiným než posouzením právní otázky. Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit se od své dosavadní judikatury, která otázku
zaměnitelnosti považuje za otázku právní (např. rozsudek ze dne 30. května
2013, sp. zn. 23 Cdo 971/2011, rozsudek ze dne 24. července 2013, sp. zn. 23
Cdo 2939/2011). Tento závěr nemění ani rozsudek SDEU ze dne 16. července 1998,
ve věci C-210/96 Gut Springheide GmbH a Rudolf Tusky vs. Oberkreisdirektor des
Kreises Steinfurt – Amt für Lebensmittelüberwachung, ve kterém byl vysloven
závěr o možnosti (tedy nikoliv povinnosti) národních soudů spoléhat na odborná
vyjádření či spotřebitelské průzkumy při zvláštních obtížích při posuzování („…
where the national court has particular difficulty in assessing…“) klamavosti
nápisů určených k podpoře prodeje, a to za podmínek stanovených národním
právem. Jak vyplývá z uvedené judikatury, národní právo dokazování o otázce
zaměnitelnosti, jakožto otázce právní, nepřipouští. Nadto se citovaný rozsudek
netýkal ochranných známek, nýbrž článku 10 odst. 2 písm. e) dnes již neplatného
nařízení Rady (EHS) č. 1907/90, o některých obchodních normách pro vejce, který
stanovil, že „velká i malá balení však mohou mít na vnější nebo vnitřní straně
uvedeny další dodatečné informace, jako je např.: … e) nápisy určené na podporu
prodeje, za předpokladu, že tyto nápisy a způsob jejich provedení nemohou
spotřebitele uvést v omyl.“ Vzhledem k tomu, že připuštění spotřebitelských
průzkumů je ponecháno na národních úpravách, nevede ke změně judikatury
Nejvyššího soudu ani případná rozdílná zahraniční rozhodovací praxe. Dovolatelkou uváděný rozsudek SDEU ze dne 22. června 1999, ve věci C-342/97
Lloyd Shuchfabrik Meyer & Co. GmbH and Klijsen Handel BV, se této problematice
blíže nevěnuje.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil
rozsudek odvolacího soudu v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I a v závislém výroku o náhradě
nákladů řízení pod bodem VI, a v části, ve které rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích pod body I a VI a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení před dovolacím soudem rozhodne
soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.