23 Cdo 1757/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně HACO, spol. s r. o., se sídlem Svobody 826/88, 460 15 Liberec,
IČ 61535699, zastoupené JUDr. Miroslavem Pokorným, advokátem se sídlem Lidická
23 b, 602 00 Brno, proti žalované TOPTRADE CZECH, spol. s r. o., se sídlem
Palackého 500, 769 01 Holešov, IČ 16367642, zastoupené JUDr. Radkem Adámkem,
advokátem se sídlem Cihlářská 19, 602 00 Brno, o ochranu proti nekalé soutěži,
vedené u Krajského soudu v Brně, pod sp. zn. 8 Cm 280/2003, k dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. srpna 2011, č. j.
4 Cmo 209/2011-383, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 5.808,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
JUDr. Radka Adámka, advokáta žalované se sídlem Cihlářská 19, 602 00 Brno.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. ledna 2011, č. j. 8 Cm
280/2003-340, rozhodl takto:
- Žalovaná je povinna zdržet se nabízení nebo uvedení na trh plastových
vanových dvířek ve velikostech 20 cm x 25 cm nebo 30 cm x 40 cm s označením
AWENTA na jejich přední straně, která jsou svým vzhledem shodná s tímto popisem
uvedeným v rozsudku nebo s vyobrazením na obr. 1 až 3 v rozsudku:
Vanová dvířka tvaru pravoúhlého rovnoběžníku, uspořádána v obvodovém rámečku a
sestávající z obvodového rámečku a vlastních dvířek, uložených otočně v
obvodovém rámečku s excentrickou pozicí otevírání. Dvířka mají z vnitřní strany pravoúhlý lem, který je na protilehlých
horizontálních stranách, s odstupem od vertikálních stran, opatřen výstupky s
panty a zaskakovacími výstupky. Rámeček se zaoblenými vnějšími rohy má otvor pro dvířka opatřen z vnitřní
strany širší kolmou obrubou pro zabudování do stěny, ve které jsou uspořádány
patky pro panty a zaskakovací výstupky, přičemž na jednotlivých jejích stranách
je obruba rámečku opatřena u velikosti 20 cm x 25 cm dvěma až čtyřmi, a u
velikosti 30 cm x 40 cm čtyřmi až šesti kruhovitými otvory. Vanová dvířka jsou vyrobena z plastické hmoty, z čelní lícové strany jsou
(kromě loga výrobce) zcela hladká, nejsou opatřena žádnými kreativními znaky a
jsou bílé barvy. Dvířka se otevírají pouze tlakem ruky na okraji dvířek mimo osu pantů, nejsou
opatřena žádným úchytem, prohlubní či výstupkem k usnadnění jejich otevírání. (výrok I.)
- Žalovaná je povinna zdržet se nabízení nebo uvedení na trh plastových
vanových dvířek ve velikostech 20 cm x 25 cm nebo 30 cm x 40 cm, která jsou
svým vzhledem zaměnitelná s popisem nebo vyobrazením uvedeným pod bodem I. shora. Zaměnitelnost vanových dvířek s dvířky, jejichž popis a vyobrazení jsou
uvedeny pod bodem I. shora, je dána tehdy, jestliže vanová dvířka vykazují
následující charakteristické znaky vnější vzhledové úpravy:
1) tvar pravoúhlého rovnoběžníku, dvířka jsou uspořádána v obvodovém
rámečku a sestávají z obvodového rámečku a vlastních dvířek, uložených otočně v
obvodovém rámečku s excentrickou pozicí otevírání,
a současně
2) dvířka mají z vnitřní strany pravoúhlý lem, který je na protilehlých
horizontálních stranách, s odstupem od vertikálních stran, opatřen výstupky s
panty a zaskakovacími výstupky,
a současně
3) rámeček se zaoblenými vnějšími rohy má otvor pro dvířka opatřen z
vnitřní strany širší kolmou obrubou pro zabudování do stěny, ve které jsou
uspořádány patky pro panty a zaskakovací výstupky, přičemž na jednotlivých
jejích stranách je obruba rámečku opatřena u velikosti 20 cm x 25 cm dvěma až
čtyřmi, a u velikosti 30 cm x 40 cm čtyřmi až šesti kruhovitými otvory,
a současně
4) jsou vyrobena z bílé plastické hmoty, z čelní lícové strany jsou
zcela hladká nebo hladká kromě loga výrobce, logo je provedeno pouze plastickým
reliéfem ve stejné barvě, jakou mají dvířka, nejsou opatřena žádnými
kreativními znaky, např.
prolisy, barevným či strukturálním vzorem,
a současně
5) dvířka se otevírají pouze tlakem ruky na okraji dvířek mimo osu
pantů, nejsou opatřena žádným úchytem, otvorem, prohlubní či výstupkem k
usnadnění jejich otevírání
(výrok II.)
- Žaloba se zamítá v rozsahu petitu „kdy logo nebo slovní označení
výrobku na dvířkách je uvedeno v jiné barvě, než jakou mají dvířka, avšak o
rozměrech menších než 1 x 3 cm anebo 1,5 x 1,5 cm anebo o průměru 2 cm“. (výrok
III.)
A dále soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV. a V.). K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci (dále jen odvolací soud) rozsudkem
ze dne 4. srpna 2011, č. j. 4 Cmo 209/2011-383, rozsudek soudu prvního stupně v
napadené části, tj. v odstavci I. a II. výroku, změnil tak, že žalobu zamítl
(I. výrok), dále rozhodl o nákladech řízení (II. a III. výrok). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že k návrhu žalobkyně soud prvního
stupně usnesením ze dne 6. 11. 2003, č. j. 8 Nc 10/2003-13 nařídil předběžné
opatření, jímž uložil žalované zdržet se nabízení nebo uvedení na trhu
plastových vanových dvířek o velikosti 20 x 25 cm nebo 30 x 40 cm s označením
AWENTA na jejich přední straně. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2004, č. j. 4 Cmo 78/2004-28. Dne 22. 12. 2003
žalobkyně podala u Krajského soudu v Brně žalobu na ochranu proti jednání
žalované, jímž porušila práva žalobkyně k průmyslovému vzoru a na ochranu proti
nekalé soutěži. Odvolací soud převzal jako správná relevantní skutková zjištění, která učinil
soud prvního stupně. Po stránce skutkové uzavřel, že žalobkyně od r. 1997
vyrábí a dodává na trh v České republice univerzální vanová dvířka. Vnější
úprava univerzálních dvířek žalobkyně byla předmětem průmyslového vzoru č. 27706, zapsaného Úřadem průmyslového vlastnictví (dále jen ÚPV) dne 5. 5.1998 s
právem přednosti od 10. 7. 1997 pro žalobkyni. Rozhodnutím předsedy ÚPV ze dne
28. 11. 2005 byl tento průmyslový vzor vymazán z rejstříku průmyslových vzorů s
tím, že výmaz působil od počátku zápisu průmyslového vzoru do rejstříku
(důvodem výmazu bylo zjištění, že předmět průmyslového vzoru v době jeho
přihlášky nesplňoval podmínky zápisu do rejstříku průmyslových vzorů, neboť byl
znám již před dobou, od níž vlastníkovi průmyslového vzoru příslušelo právo
přednosti). V r. 2003 začala žalovaná na tuzemský trh distribuovat vanová
dvířka dovážená z P. od výrobce P.P.H.U. AWENTA. Vzorově stejný výrobek se od
výrobku žalobkyně liší pouze v umístění otvorů v rámečku dvířek sloužících k
uchycení dvířek a tím, že uprostřed dvířek, na rozdíl od výrobku žalobkyně,
který je opatřen vlisem ve tvaru písmena H, je vlisováno označení AWENTA. Jak
výrobky žalobkyně, tak výrobky žalované jsou do distribuční sítě dodávány v
obalu smrštitelné fólie opatřené trojúhelníkovou etiketou, která, pokud jde o
výrobky distribuované žalovanou, obsahuje označení toptrade TOOLS. Žalobkyně na
základě smluv s jednotlivými prodejci vanová dvířka nabízela na vlastním
speciálním stojanu, přičemž někteří prodejce na prodejní stojany žalobkyně
umísťovali i vanová dvířka AWENTA (výrobky distribuované žalovanou). Ještě před
příchodem žalované na tuzemský trh získaly předmětné výrobky žalobkyně oblibu u
spotřebitelů a mezi obchodníky i spotřebiteli se pro ně vžil název HACO dvířka. Odvolací soud nesouhlasil s tím, jak soud prvního stupně věc právně posoudil.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobkyně a
žalovaná jsou soutěžiteli na trhu v ČR a je tak splněn jeden ze tří pojmových
znaků nekalé soutěže, vymezené generální klauzulí (§ 44 odst. 1 obchodního
zákoníku – dále jen obch. zák.). Na rozdíl od soudu prvního stupně však
odvolací soud dospěl k závěru, že vytýkaným jednáním žalované nebyl naplněn
druhý pojmový znak nekalé soutěže - rozpor s dobrými mravy soutěže a nebyla
naplněna ani žádná ze zvláštních skutkových podstat nekalé soutěže. Podle
odvolacího soudu žalovaná tím, že vanová dvířka měla na čelní ploše označení
AWENTA vlisováno do plastu, dále tím, že výrobek dodávala v balení, na němž
uváděla označení toptrade TOOLS (což jsou ochranné známky žalované a zároveň
část názvu žalované), učinila veškerá opatření, která od ní bylo možno
požadovat, aby nebezpečí záměny vyloučila. Vnější úprava vanových dvířek je
totiž do značné míry funkčně i esteticky předurčena povahou výrobku. To se týká
zejména bílé barvy, která u sanitární techniky převažuje, i tvaru a rozměrů
vanových dvířek, jež jsou předurčeny především funkčně tak, aby umožnily
přístup ke krytému systému (sifonu, uzávěru apod.) za dvířky, a zároveň
nenarušil linii obkladů. Zaměnitelnost výrobku je třeba podle názoru odvolacího
soudu posuzovat z hlediska průměrného spotřebitele, tj. spotřebitele, který má
dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný s ohledem na sociální,
kulturní a jazykové faktory. Podle názoru odvolacího soudu takovýto spotřebitel
zajisté nepřehlédne odlišné označení jinak pohledově stejných výrobků, a to tím
spíše, že výrobky žalované jsou na trh uváděny za cenu odlišnou, vyšší, než
výrobky žalobkyně. Pro posouzení zaměnitelnosti výrobků je pak zcela
nepodstatné, že prodejci umísťovali výrobky žalované na prodejní stojany
žalobkyně. Dále odvolací soud považuje za významné hledisko doby trvání
případné ochrany (odkazuje při tom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32
Odo 189/2005 a sp. zn. 32 Odo 267/2005) a uvádí, že i kdyby žalovaná neučinila
dostatečná opatření k odlišení vanových dvířek jí distribuovaných od vanových
dvířek žalobkyně, nepříslušela by žalobkyni z titulu práva proti nekalé soutěží
ochrana jednou provždy, ale jen po určitou dobu, nezbytnou pro vyrovnání
nákladů vynaložených žalobkyní na prosazení konkrétního výrobku na trhu a
dosažení do jisté míry významného postavení žalobkyně na tomto trhu. V tomto
směru odvolací soud přisvědčil odvolací argumentaci žalované, že z tvrzení
žalobkyně o tom, že ještě před rokem 2002 získala na tuzemském trhu vanových
dvířek majoritní podíl (v rozsahu 70 – 80 %), je nutno dovodit, že uvažovaná
doba ochrany skončila ještě před koncem r. 2002 (žalované nelze bránit v
uvádění v žalobě označených vanových dvířek na trh ještě 14 let po jejich
zavedení na trh žalobkyní). Proto odvolací soud napadený rozsudek změnil tak,
že žalobu zamítl. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále též dovolatelka) v zákonné
lhůtě dovoláním, z jehož obsahu vyplývá, že je považuje za přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm.
a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.),
neboť napadeným rozsudkem bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé. Důvodnost svého dovolání opírá dovolatelka o ustanovení § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť řízení před odvolacím soudem je
postiženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Vzhledem k jisté variantnosti
odůvodnění napadeného rozsudku bylo žalobkyní dovolání podáno (jak sama uvádí,
z opatrnosti) rovněž z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ohledně dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolatelka uvádí, že soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru o
zaměnitelnosti vanových dvířek žalobkyně a žalované na základě podrobného
dokazování - opakované fyzické ohledání dvířek a jejich fyzické porovnání u
jednání před soudem, výkresy a další doklady o vývoji dvířek žalobkyní,
fotografie, propagační materiály, výslechy svědků, osvědčení o zápisu
průmyslového vzoru č. 27706 žalobkyně, rozhodnutí předsedy ÚPV o výmazu cit. průmyslového vzoru (viz str. 6 až 14 rozsudku soudu prvního stupně). Naopak
odvolací soud v napadeném rozsudku uvádí, že vanová dvířka žalobkyně a žalované
zaměnitelná nejsou, což odůvodňuje hlediskem průměrného spotřebitele (který má
dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný s ohledem na sociální,
kulturní a jazykové faktory), který jistě nepřehlédne odlišné označení jinak
pohledově stejných výrobků, a to tím spíše, že výrobky žalované jsou uváděny na
trh za cenu odlišnou, vyšší, než výrobky žalobkyně. Dovolatelka považuje závěr
odvolacího soudu ohledně (ne)zaměnitelnosti výrobků za závěr skutkový, neboť
zaměnitelnost jakožto prvek skutkové podstaty § 47 písm. c) obch. zák. je podle
ustáleného názoru objektivním pojmem, tudíž za právní závěr lze považovat až
vyhodnocení, zda je v daném případě naplněna skutková podstata vyvolání
nebezpečí záměny. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud, přestože vyhodnotil
provedené dokazování odlišně než soud prvního stupně, u odvolacího jednání
pouze přečetl určité pasáže spisu a vyslechl přednesy stran, ale nezopakoval
celou řadu relevantních důkazů, především neprovedl ohledání konkurenčních
výrobků žalobkyně a žalované a nezopakoval výpovědi svědků (zejména svědků J. H., J. F., R. Č., M. B.). Takový postup považuje dovolatelka za rozporuplný s
rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ČR) sp. zn. 22 Cdo 1875/2005 (z
něhož pro názornost dovolatelka cituje). Podle dovolatelky námitka uvedené vady
řízení je navíc akcentována dalšími dvěma skutečnostmi:
1) Bylo prokázáno, že předseda ÚPV (v odůvodnění svého rozhodnutí PVZ
1997-30246 ze dne 28. 11.
2005, nikoliv ve výroku) shledal, že dvířka žalobkyně
a žalované vykazují „shodnou vnější úpravu (všechny charakteristické znaky);
drobné odlišnosti spočívající v provedení patek pro panty a zaskakovací
výstupky a v počtu otvorů na obrubách jsou znaky konstrukčního charakteru,
resp. znaky seznatelné jen při zvláštní pozornosti“. 2) V předchozím řízení vydal tentýž senát (4 Cmo) Vrchního soudu v
Olomouci dne 16. 2. 2010 usnesení 4 Cmo 789/2009-281, jímž zrušil první
rozsudek vyhovující žalobě (8 Cm 280/2003-239). Věc vrátil soudu prvního stupně
s tím, že žalobkyně má v petitu kromě shodnosti přesně specifikovat
zaměnitelnost – jaké parametry konkurenční výrobek už nesmí mít, aby nevyvolal
nebezpečí záměny (pokud by měl odvolací soud již v únoru 2010 za to, že výrobky
uváděné na trh žalovanou nejsou zaměnitelné s výrobky žalobkyně, anebo že doba
trvání případné ochrany práv uplynula, bylo by na místě zamítnout žalobu již
tehdy). V odůvodnění napadeného rozsudku zaujal odvolací senát zcela jiné
stanovisko, než ve svém usnesení z února 2010, aniž by však tato změna byla
podložena adekvátním opakováním relevantních důkazů. Dále dovolatelka uvádí, že závěr odvolacího soudu o nezaměnitelnosti výrobků
žalobkyně a žalované z hlediska průměrného spotřebitele nemá podle obsahu spisu
v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť žádný takový důkaz
týkající se průměrného spotřebitele nebyl proveden ani žalovanou navržen;
žalobkyně prokázala mimo jiné výpověďmi řady svědků, kteří se v branži
pohybovali (zejména výše jmenovaných svědků), že ani odborníci (nikoli
spotřebitelé) nebyli schopni dvířka žalobkyně od dvířek žalované rozlišit. Ohledně dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
dovolatelka uvádí, že tento je dán jistým logickým rozporem odůvodnění
napadeného rozsudku: jednak uvádí, že „výrobky uváděné účastníky na trh
zaměnitelné nejsou“, jednak však uvádí, že „v neposlední řadě považuje za
významné hledisko doby trvání případné ochrany; na rozdíl od soudu prvního
stupně dospívá k závěru, že rozhodnutí NS ČR sp. zn. 32 Odo 189/2005 a sp. zn. 32 Odo 267/2005 plně dopadají na posuzovaný případ… v žádném případě nelze
žalované coby soutěžiteli bránit v zavádění v žalobě uvedených vanových dvířek
na trh ještě 14 let po jejich zavedení na trh žalobkyní“. Dovolatelka má za to,
že zde citovaná rozhodnutí NS ČR nebyla na daný případ aplikována správně a
žádá dovolací soud o zaujetí stanoviska k otázce obecnosti použití a rozsahu
aplikace uvedených judikátů. K tomu uvádí, že v daném případě se jedná o vzhled
výrobku, tedy o vnější znaky jeho úpravy, příznačné pro výrobky určitého
výrobce, a o skutkovou podstatu nekalé soutěže spočívající ve vyvolání
nebezpečí záměny (zatímco v rozhodnutí NS ČR sp. zn. 32 Odo 189/2005 se hovoří
o přínosu technického řešení konstrukce a posuzuje se doba odpovídající pro
výlučnou ochranu proti zásahu do technického řešení zvláštní konstrukce, v
rozhodnutí NS ČR sp. zn.
32 Odo 267/2005 se řeší situace, kdy nebylo prokázáno,
že konkurenční výrobek je shodný či zaměnitelný, a jde opět o technické řešení
– otrockou napodobeninu, nikoliv o vyvolání nebezpečí záměny výrobků různých
výrobců). Dovolatelka v dovolání odkazuje také ještě na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 23 Cdo 196/2008, v němž soud neshledal rozpor s dobrými mravy soutěže
proto, že se nejedná o znak trvalý, ovšem výslovně u technického řešení, za
situace, kdy „požadovaný zákaz obsažený ve zdržovacím nároku směřuje obecně k
výrobku jako typu, nikoli ke konkrétní podobě výrobku (provedení)“. Podle dovolatelky právní závěr odvolacího soudu, který říká, že ochrana
typického vzhledu výrobku náleží tomu, kdo jej vyvinul pouze po dobu, než se mu
vrátí náklady vynaložené na vývoj výrobku, spočívá na příliš extenzivní
aplikaci judikatury, zabývající se dobou odpovídající pro výlučnou ochranu
proti zásahu do technického řešení zvláštní konstrukce, což je zcela jiný
pojem. Dále dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí vůbec nepřihlíží k délce
trvání řízení, kterou účastníci v principu nemohou příliš ovlivnit a nemohou ji
ani předvídat. Dovolatelka se domnívá, že není žádného právního ani rozumného
důvodu, proč by vlastní, originálně vyvinutý design vnější úpravy výrobku,
příznačný pro výrobce, nemohl i po 14 letech (z nichž osm let trvalo soudní
řízení) požívat ochrany před vyvoláním nebezpečí záměny. Shora uvedené otázky
považuje dovolatelka pro každodenní obchodní praxi soutěžitelů za velice
významné, a proto žádá NS ČR o jejich posouzení.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek
Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobkyně v podaném dovolání
uplatňuje dva dovolací důvody (viz výše), avšak žalobkyní uváděné argumenty
nelze pod uvedené dovolací důvody podřadit, neboť tyto důvody nenaplňují. Podle
názoru žalované dovolatelka přehlíží, že odvolací soud uzavřel, že neshledal
naplnění druhého pojmového znaku nekalé soutěže, tj. rozpor s dobrými mravy
soutěže. Nelze tedy vytýkat odvolacímu soudu, že neopakoval nějaké důkazy,
neboť to pro jeho právní závěry nebylo zapotřebí, pokud právní závěry
odvolacího soudu spočívají na skutkových zjištěních soudu prvého stupně.
Žalovaná souhlasí se závěry odvolacího soudu, že k zaměnitelnosti výrobků
žalované s výrobky žalobkyně nemohlo dojít (na dvířka je nutno pohlížet nikoliv
izolovaně, ale je třeba přihlédnout k tomu, že žalovaná výrobky prodávala pod
vlastní, na první pohled odlišnou etiketou, označením a ochrannou známkou, a
také za vyšší cenu). Podle mínění žalované žalobkyně ve svém dovolání přeceňuje
význam svědků, přičemž obsah svědeckých výpovědí není pro právní posouzení
předmětné věci rozhodující. I pokud by obstál první z dovolacích důvodů
namítaných žalobkyní, podle žalované nemůže být dovolání přiznána důvodnost, a
to vzhledem k tomu, že není v daném případě naplněn obligatorní znak nekalé
soutěže, a to rozpor s dobrými mravy soutěže; na daný případ plně dopadají
závěry vyplývající z rozhodnutí NS ČR ve věcech vedených pod sp. zn. 32 Odo
189/2005 a sp. zn. 32 Odo 267/2005 (účelem a smyslem ochrany proti jednání
nekalé soutěže není zakonzervovat určitý stav a tedy jednou provždy zaručit
předstih tomu, kdo s novým významným řešením na trh přišel; právem přiznané
monopolní postavení lze umožnit soutěžiteli jen po určitou dobu, tedy nikoliv
jednou provždy). Žalovaná dodává, že veškerá dosavadní judikatura NS ČR
potvrzuje, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (podle §
154 odst. 1 o. s. ř.), což se plně uplatní i v daném případě při rozhodování o
nekalé soutěži. Závěrem svého vyjádření žalovaná připomíná, že i soud prvního
stupně přejal do svého odůvodnění skutkové zjištění, že stejné výrobky (dvířka)
jsou již distribuovány dalšími podnikateli (např. libereckou společností Factor
s. r. o.), přičemž sama žalobkyně prohlásila, že proti jinému podnikateli než
žalované právní kroky nečiní. Toto podle žalované pouze potvrzuje, že počáteční
zaváděcí období, po které snad žalobkyně měla na ochranu nárok, je již
vyčerpáno, neboť žalobkyně na efektivní ochranu svých potencionálních práv
rezignovala. Žalovaná proto navrhuje, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto,
resp. zamítnuto, a aby dovolací soud žalované přiznal náklady dovolacího řízení. Nejvyšší soud České republiky úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského
soudního řádu, podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm, se podává z
bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony a z čl. II bodu 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, as další
související zákony. Dovolání žalobkyně do rozsudku odvolacího soudu, jímž se rozsudek soudu
prvního stupně mění tak, že žaloba, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalované
byla uložena povinnost zdržet se nabízení nebo uvedení na trh plastových
vanových dvířek (blíže popsaných v bodu 1. a 2. výroku I. rozsudku odvolacího
soudu), která jsou shodná nebo zaměnitelná s vanovými dvířky žalobkyně (s
popisem nebo vyobrazením na obr. 1 až 3, uvedeným v tomto rozsudku), se zamítá,
shledává dovolací soud přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka napadá vadné řízení před odvolacím
soudem /§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř./ a nesprávné právní posouzení věci
odvolacím soudem /§ 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř./, který zamítl rozhodnutí
soudu prvního stupně, jímž byla žalované uložena povinnost zdržet se nabízení
nebo uvedení na trh plastových vanových dvířek (blíže popsaných v rozsudku
odvolacího soudu), která jsou shodná nebo zaměnitelná s výrobky žalobkyně
(blíže popsanými a vyobrazenými v rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud se ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu (odlišným od
názoru soudu prvního stupně), že jednání žalované nelze považovat za
nekalosoutěžní, neboť nenaplňuje všechny podmínky generální klauzule nekalé
soutěže, dále také s názorem odvolacího soudu, že je zapotřebí v daném případě
vzít v úvahu také hledisko doby trvání případné ochrany před nekalou soutěží
(viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. 32 Odo 189/2005 a sp. zn. 32 Odo 267/2005). Dovolací soud dovodil, že jednání žalované nelze kvalifikovat podle generální
klauzule (§ 44 odst. 1 obch. zák.) jako nekalosoutěžní, jde-li sice o jednání v
hospodářské soutěži (žalobkyně a žalovaná jsou soutěžiteli na trhu v České
republice, jak správně uzavřely oba nižší soudy), ale toto jednání nesplňuje
další podmínku nekalosoutěžního jednání - rozpor s dobrými mravy soutěže (jak
správně uzavřel odvolací soud – viz výše). K otázce nekalé soutěže pro úplnost dovolací soud doplňuje, že soud prvního
stupně v dané souvislosti vůbec nezkoumal třetí nutnou základní podmínku nekalé
soutěže – způsobilost přivodit újmu jiným soutěžitelům (zde žalobkyni) nebo
spotřebitelům, která, podle názoru dovolacího soudu, v daném případě rovněž
není vůbec naplněna (nebyla-li v řízení prokázána konkrétní újma či alespoň
způsobilost jednání žalované přivodit újmu žalobkyni). Odvolací soud se sice
zkoumáním třetí podmínky nekalé soutěže v jednání žalované (konkrétně
způsobilostí jednání žalované přivodit újmu žalobkyni) rovněž nezabýval, avšak
zcela správně odůvodnil a uzavřel (již s ohledem na chybějící druhou podmínku),
že uvedené jednání nesplňuje všechny základní podmínky generální klauzule
nekalé soutěže („vytýkaným jednáním žalované nebyl naplněn druhý pojmový znak
nekalé soutěže, totiž rozpor s dobrými mravy soutěže, a nebyla naplněna ani
žádná ze zvláštních skutkových podstat nekalé soutěže“ – viz odůvodnění na str. 9 rozsudku odvolacího soudu), proto není možno žalobkyni přiznat její zdržovací
nárok z titulu nekalé soutěže. Dovolací soud k uvedené třetí podmínce generální
klauzule nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák. (způsobilost přivodit
újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům) a jejímu zkoumání soudem připomíná,
že při posuzování, zda jednání žalované (spočívající v tom, že žalovaná nabízí
nebo uvádí na trh plastová vanová dvířka blíže popsaná ve výroku rozsudku
odvolacího soudu, která jsou shodná nebo zaměnitelná s vanovými dvířky
žalobkyně blíže popsanými a vyobrazenými v rozsudku odvolacího soudu
plastovými) mohlo přivodit újmu spotřebitelům, je třeba vycházet z hlediska
průměrného spotřebitele (spotřebitele nakupujícího plastová vanová dvířka a
orientujícího se zejména podle značky a kvality zboží, ale i dalších vlastností
zboží, jako je např. cena).
Hledisko průměrného spotřebitele (žádný důkaz
týkající se hlediska průměrného spotřebitele nemusí být v řízení proveden, tuto
otázku posuzuje soud) bere v úvahu spotřebitele, který má dostatek informací a
je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové
faktory (jak je vykládáno Soudním dvorem EU). Odvolací soud se posouzením
uvedeného hlediska zabýval (na str. 9 rozsudku) a vyvodil, že „takovýto
spotřebitel zajisté nepřehlédne odlišné označení jinak pohledově stejných
výrobků, a to tím spíše, že, jak uvádí žalobkyně, výrobky žalované jsou na trh
uváděny za cenu odlišnou, vyšší, než výrobky žalobkyně.“ K názoru dovolatelky,
že uvedené jednání žalované je možno podřadit zejména pod § 47 obch. zák. (vyvolání nebezpečí záměny), dovolací soud uvádí, že pro absenci dvou
základních podmínek nekalé soutěže (vyplývajících z § 44 odst. 1 obch. zák. -
generální klauzule) není nutné řešit ani tuto další navazující otázku. Pokud se
dovolatelka ve svých námitkách opírá především o rozhodnutí soudu prvního
stupně, který (v odůvodnění na str. 18 svého rozsudku) mimo jiné uvedl, že
„vzhledem k tomu, že soud má za prokázané, že žalovaná naplnila skutkovou
podstatu ust. § 47 písm. c) obch. zák., nezabýval se již tím, zda také došlo k
naplnění skutkové podstaty ust. § 48 obch. zák. o parazitování na pověsti“,
dovolací soud k tomu doplňuje, že podle jeho názoru soud prvního stupně
rozhodoval zcela nepodloženě a nesprávně (což uvádí také odvolací soud v
odůvodnění svého rozsudku na str. 8 a 9). Dovolací soud zdůrazňuje, že při
posuzování konkrétních jednání jako jednání nekalé soutěže je vždy nutné
dodržovat stanovený postup (podle ustálené judikatury) - v prvé řadě se soud
musí detailně zabývat otázkou naplnění základních podmínek nekalé soutěže
(podle generální klauzule - § 44 odst. 1 obch. zák.), až následně, lze-li
určité jednání považovat podle generální klauzule za nekalosoutěžní, zkoumáním
podmínek zvláštní skutkové podstaty nekalé soutěže (pojmenované skutkové
podstaty upravené v § 45 až 52 obch. zák.). Pokud by v daném případě soud
prvního stupně svá zjištění uzavřel správně tak, že v řízení bylo prokázáno, že
jednání žalované nenaplňuje všechny tři základní podmínky nekalé soutěže,
nemusel pak dospět ani k nesprávnému závěru, že uvedeným jednáním žalované byla
naplněna skutková podstata vyvolání nebezpečí záměny podle § 47 obch. zák. Proto dovolací soud souhlasí s názorem vyjádřeným odvolacím soudem, že
posuzované jednání žalované není jednáním nekalosoutěžním. K hledisku doby trvání případné ochrany (viz rozhodnutí NS ČR sp. zn. 32 Odo
189/2005 a sp. zn.
32 Odo 267/2005) dovolací soud uvádí, že - stejně jako v
citovaných rozhodnutích NS ČR – by v daném případě žalobkyni nepříslušela
ochrana před tvrzenou nekalou soutěží žalované jednou provždy, neboť znak
rozporu s dobrými mravy soutěže není pro určité jednání znakem trvalým (zejména
v případech, kdy má právo proti nekalé soutěži umožnit jednomu soutěžiteli
monopolní postavení na trhu); účelem a smyslem ochrany před jednáním nekalé
soutěže není zakonzervovat určitý stav a tím jednou provždy zaručit předstih
tomu, kdo s novým významným řešením přišel na trh. V daném případě by rovněž
bylo třeba dát přednost volné soutěži na trhu před zájmem jednoho soutěžitele a
umožnit volné užívání určitého řešení (technického řešení nebo vzhledu výrobku)
po uplynutí určité doby výhradního práva pro soutěžitele, který s ním na trh
přišel. Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že i kdyby žalovaná neučinila
dostatečná opatření k odlišení vanových dvířek jí distribuovaných od vanových
dvířek žalobkyně, stejně by žalobkyni nepříslušela ochrana před nekalou soutěží
jednou provždy. Lze tak uzavřít, že dovolatelkou uváděné dovolací důvody nebyly v souzené věci
naplněny. Dovolací soud nezjistil ani vady, k jejichž existenci přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně do rozsudku odvolacího
soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. z a
m í t l. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věta první,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.. Dovolatelka neměla v řízení úspěch a je
povinna nahradit žalované náklady právního zastoupení, spočívající v odměně
advokáta podle § 8 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006Sb. v částce 4.500,- Kč a v jednom jednání v hospodářské soutěži
paušálu hotových výdajů (k vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006Sb., ve výši 300,- Kč, a z částky
1.008,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z
odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty (§ 137 odst. 3 o.s.ř.), celkem tedy v částce 5.808,- Kč, kterou je
žalobkyně povinna uhradit k rukám advokáta žalované. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).