USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců
Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce V. H.,
narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Uzlem, advokátem se sídlem
v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 474/45, proti žalovanému Š. T., podnikateli se
sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Pavlem Prunnerem,
advokátem se sídlem ve Vráži, Horní Stupice 279, o zaplacení částky 80 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 46/2019,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2021, č.
j. 13 Co 116/2021-271, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovolání, kterým žalobce napadl v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v
Praze ve výroku o věci samé, trpí vadami, pro něž nelze zkoumat jeho
přípustnost. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Dovolatel má dovolání za přípustné proto, že „se za a) jedná o právní otázku,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a zároveň za b) se jedná o právní otázku, která je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně nebo c) otázka nebyla NS vyřešena nebo d) má být
již NS vyřešená otázka posouzena jinak“. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dlouhodobě zdůrazňuje, že v
dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v
posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu § 237 o. s. ř. či jeho části [srov. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 4/2014“), dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10,
ročník 2014, pod číslem 116, a z poslední doby např. usnesení ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3040/2021, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách]. Ústavní
soud pak ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně
konformním (srov. již usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13,
dostupné na webových stránkách Ústavního soudu, a zejména Stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod
číslem 460/2017 Sbírky zákonů, bod 38). Z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy
pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění
jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže
otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014).
Nejvyšší soud též opakovaně vysvětluje, že má-li být dovolání přípustné proto,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku
hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se
řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li předpoklad
přípustnosti dovolání spočívat v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, musí dovolatel s dostatečnou určitostí a
srozumitelností formulovat právní otázku, kterou se Nejvyšší soud ve své
dosavadní rozhodovací praxi ještě nezabýval a měl by ji vyřešit právě v souzené
věci. Spatřuje-li dovolatel předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že právní
otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení
přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání
zřejmé, jaká rozdílná řešení dané právní otázky se z judikatury dovolacího
soudu podávají, a má-li být dovolání přípustné proto, že má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od
kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud
odchýlit (srov. např. již citované R 4/2014 a z pozdější doby např. usnesení ze
dne 31. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4646/2017). Rozhodovací praxi dovolacího soudu lze identifikovat buď uvedením spisové
značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje,
nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, uveřejněný
pod číslem 234/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14, dostupné na
webových stránkách Ústavního soudu]. Jedním z účelů a důsledků takovéto zákonné úpravy je, aby se advokát dovolatele
ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu,
a bude-li dovolání podáno, aby se k této judikatuře vymezil, mimo jiné proto,
že pak Nejvyšší soud bude v lepším postavení při zajištění plnění jednoho ze
svých hlavních úkolů, tedy sjednocování judikatury (srov. již citované
Stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 32 a 33). To se ve zde souzené věci evidentně nestalo a dovolatel tudíž požadavkům na
vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nedostál. Právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř., totiž otázku, která má zobecňovací
potenciál a tudíž judikatorní význam (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo
2478/2018, či ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3112/2021), dovolatel
zřetelně neformuluje a omezuje se na polemiku se správností procesního postupu
a právního posouzení odvolacího soudu.
Uplatňuje současně všechny zákonem
stanovené předpoklady přípustnosti dovolání včetně těch, které vedle sebe
logicky neobstojí; tak zejména nepřichází v úvahu argument, že odvolací soud se
při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu a zároveň se jedná o otázku, která je dovolacím soudem rozhodována
rozdílně. Specifikace příslušného předpokladu přípustnosti dovolání se nepodává
ani z ostatního obsahu dovolání. Příslušnou rozhodovací praxi dovolacího soudu
dovolatel nikterak neoznačuje a z obsahového vylíčení dovolacího důvodu ostatně
nevyplývá, že by měl snahu se jakkoliv vymezovat k judikatuře Nejvyššího soudu,
popř. Ústavního soudu. Tento nedostatek obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť
uplynula lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §
241b odst. 3 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí
nelze posoudit přípustnost dovolání proti rozhodnutí ve věci samé (srov. § 243c
odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako vadné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.