USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců
Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně obce
Líšťany, se sídlem v Líšťanech 77, PSČ 330 35, identifikační číslo osoby
00258067, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 4,
Vyskočilova 1326/5, proti žalované STAVITELSTVÍ BARBET, s. r. o., se sídlem v
Plzni, Vejprnická 663/56, PSČ 318 00, identifikační číslo osoby 27237133,
zastoupené Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou se sídlem v Rokycanech, Míru 21/17,
o zaplacení částky 725 969,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
Plzeň-město pod sp. zn. 30 C 241/2013, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2021, č. j. 25 Co 109/2021-955, t a k t
o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 13 939,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek
Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15. 12. 2020, č. j. 30 C 241/2013-893, ve
výroku pod bodem I, kterým soud prvního stupně uložil žalované zaplatit
žalobkyni částku 725 969,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z
částky 432 385,60 Kč od 27. 2. 2013 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši
8,05 % ročně z částky 293 584 Kč od 14. 4. 2014 do zaplacení, a ve výroku pod
bodem III, jímž bylo žalované uloženo nahradit náklady řízení státu (první
výrok), změnil jej ve výroku pod bodem II tak, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 867 073 Kč (druhý výrok), a uložil
žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 27 878
Kč (třetí výrok). Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním,
jehož přípustnost spatřuje v tom, že „odvolací soud své rozhodnutí založil na
nesprávném právním posouzení věci, jeho rozhodnutí, kterým se řízení končí, je
založeno na nesprávném právním posouzení věci, je založeno na právním
posouzení, které je odlišné od běžné rozhodovací činnosti dovolacího soudu,
odvolací soud se svým právním posouzením věci odchýlil od běžné rozhodovací
praxe dovolacího soudu a žalovaná rovněž namítá, že v dané věci závisí
rozhodnutí odvolacího soudu i na vyřešení otázek jak hmotného, tak procesního
práva, které dosud nebyly rozhodnutím dovolacího soudu rozhodovány, řešeny“. Dovolání žalované proti rozhodnutí ve věci samé, jež může být přípustné jen
podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019, (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění
zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony) [dále jen „o. s. ř.“], Nejvyšší soud přípustným neshledal. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že v dovolání,
které může být přípustné jen podle § 237 o. s.
ř., jak je tomu i v posuzovaném
případě, je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení či jeho části; má-li být dovolání
přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou
otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací
praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, a má-li
předpoklad přípustnosti dovolání spočívat v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dovolatel musí s dostatečnou určitostí
a srozumitelností formulovat právní otázku, kterou má za dosud nevyřešenou a
kterou by měl dovolací soud vyřešit právě v souzené věci (srov. již usnesení ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, či ze dne
16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, která jsou, stejně jako ostatní
rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně
konformním [srov. zejména Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017,
sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů (dále
„Stanovisko Pl. ÚS-st. 45/16“ či jen „Stanovisko“), zejména body 38 a 53]. Rozhodovací praxi dovolacího soudu lze identifikovat buď uvedením spisové
značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje,
nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, uveřejněný
pod číslem 234/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14, dostupné na
webových stránkách Ústavního soudu]. Jedním z účelů a důsledků takovéto zákonné úpravy je, aby se advokát dovolatele
ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu,
a bude-li dovolání podáno, aby se k této judikatuře vymezil, mimo jiné proto,
že pak Nejvyšší soud bude v lepším postavení při zajištění plnění jednoho ze
svých hlavních úkolů, tedy sjednocování judikatury (srov. Stanovisko Pl. ÚS-st. 45/16, body 32 a 33). To se ve zde souzené věci evidentně nestalo a četné zcela
vágní odkazy dovolatelky na judikaturu dovolacího soudu svědčí o tom, že zjevně
spoléhá na to, že si dovolací soud bude muset za těchto okolností příslušnou
judikaturu vyhledat sám. Ústavní soud v bodě 37 Stanoviska odmítl jako
nepřípadný argument, že Nejvyšší soud svoji judikaturu zná, a není proto důvod
po dovolateli žádat, aby na ni Nejvyšší soud upozorňoval.
Třebaže dovolatelka v obsáhlém dovolání odklon od rozhodovací praxe dovolacího
soudu vytýká odvolacímu soudu v celé řadě případů, označila tuto praxi spisovou
značkou jen v jednom z nich (odkazem na „rozhodnutí 22 Cdo 2128/2010“) a
požadavku na dostatečně určitý slovní popis příslušné rozhodovací praxe se
obsah dovolání blíží jen v několika (níže uvedených) bodech; v ostatních
případech příslušnou judikaturu neoznačila ani jejím srozumitelným a dostatečně
určitým slovním popisem (srov. např. smysl postrádající tvrzení, že „dovolací
soud rozsáhle judikoval ve své rozhodovací činnosti subsidiaritu bezdůvodného
obohacení vůči nárokům z titulu bezdůvodného obohacení“). Vzhledem k mnohočetně opakované argumentaci „otázkou zásadního právního
významu“ je na místě dovolatelku (její advokátku) upozornit, že takový argument
odpovídá režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2012; v procesním režimu, jemuž je podřízeno toto dovolání,
jde o argument bezcenný. Výhrady vůči rozhodnutí odvolacího soudu, u nichž lze mít požadavky na vymezení
předpokladu přípustnosti dovolání za splněné, k závěru o přípustnosti dovolání
nevedou. Od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2128/2010, se
odvolací soud neodchýlil, neboť otázku, k níž se Nejvyšší soud v tomto
rozhodnutí vyjadřuje (otázku limitů dovolacího přezkumu správnosti hodnocení
znaleckého posudku nalézacími soudy), neřešil a jeho rozhodnutí tudíž na jejím
řešení nespočívá. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo
1498/2017, formuloval a podrobně odůvodnil závěr, podle něhož k založení
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu,
nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. Obdobně to platí též pro argument, že „v minulosti již bylo dovolacím soudem
judikováno, že unesení důkazního břemene – zejména v povinnosti skutkového
tvrzení nelze dosáhnout tím, že účastník řízení odkáže na důkaz …“ (str. 4
dovolání, odst. 2), a že „soudy nemohou nahrazovat projevy účastníků řízení,
neboť takovým postupem by porušily zásadu rovnosti stran soudního sporu“ (str. 6, odst. 2). Ani takové otázky odvolací soud neřešil a neměl důvod řešit,
dovodil-li, že důkazní břemeno (a tudíž též břemeno tvrzení) ohledně rozsahu a
kvality jí provedených prací stíhá žalovanou. Dovolatelka zpochybňuje též tento
závěr, avšak bezúspěšně, neboť rozhodovací praxi, od níž se měl odvolací soud
odchýlit, nikterak neoznačila. Nad rámec uvedeného lze odkázat na závěry
vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo
5550/2017, s nimiž je posouzení důkazního břemene odvolacím soudem v souladu.
Nejvyšší soud považuje za vhodné dodat, že ve vztahu z bezdůvodného obohacení
získaného plněním z neplatné smlouvy o dílo nepřicházejí v úvahu nároky
objednatele z odpovědnosti za vady díla; ty vznikají jen z platně uzavřené
smlouvy. Skutečnosti snižující kvalitu poskytnutého plnění, pokud mají za
následek snížení skutečného majetkového prospěchu obohaceného, se zohledňují
při určení výše náhrady za provedené výkony (při zjištění jejich obecné ceny)
[z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. již rozsudek ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000, uveřejněný v časopise Obchodní právo, svazek 10, ročník
2000, str. 23, a shodně např. rozsudky ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Odo
1790/2006, ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1271/2011, ze dne 29. 11. 2016,
sp. zn. 32 Cdo 2437/2015, a ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo 5550/2017). Prostřednictvím námitky, že „dle ustálené rozhodovací činnosti soudů a
dovolacího soudu, jestliže se chce odvolací soud odchýlit od hodnocení důkazu
soudem I. stupně, musí tyto důkazy sám opakovat“ (str. 13 dovolání, odst. 3),
dovolatelka nepředkládá otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil,
nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou. Námitky vad řízení
nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nesplňují
kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou
ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit
nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze
dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018, ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo
1558/2019, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3354/2019, a ze dne 5. 1. 2021,
sp. zn. 28 Cdo 3387/2020). Proto také § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Posouzení dohody ze dne 11. 10. 2012 odvolacím soudem (jenž se též v tomto
ohledu ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně) spočívá primárně na
závěru, že tato dohoda je pro absenci předchozího schválení příslušnými orgány
žalobkyně absolutně neplatným právním úkonem. Jestliže se dovolatelce nezdařilo
zpochybnit tento závěr, pak nemůže založit přípustnost dovolání argumentace,
odkazující na judikaturu k otázce důkazního břemene v případě vyvratitelné
právní domněnky a k významu úmyslu smluvních stran při výkladu právního úkonu a
zpochybňující úvahy, které odvolací soud uvedl toliko podpůrně, hypoteticky,
jak výslovně zdůraznil. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že
spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z
nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby či naopak k vyhovění žalobě pro
nedůvodnost obrany žalovaného, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno
nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř.
Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí
odvolacího soudu současně založeno, se totiž nemůže nijak projevit v poměrech
dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně
zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout
zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. již usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále například usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo
5469/2016). Ze signalizovaných judikatorně dosud nevyřešených otázek hmotného a procesního
práva dovolatelka předkládá zřetelně pouze otázku, „jakou měrou může účastník
řízení ovlivnit zadání znaleckého posudku“, resp. komplex otázek, „jakou měrou
je soud povinen zahrnout účastníky řízení vznesené a požadované otázky do
zadání znaleckého posudku a jakou měrou je povinností soudu při nerespektování
takových otázek se s tímto ve svém meritorním rozhodování vypořádat“, „zda
účastník řízení, jako nositel procesních práv a povinností, má právo na to
ovlivnit obsah otázek, zadání znaleckého posudku“, zda „soud je povinen tyto
otázky respektovat a zahrnout je do zadání znaleckého posudku či zda je není
povinen respektovat a zda tento úkon soudu pak není porušení procesních práv
účastníka řízení“, zda „je soud povinen odůvodnit, proč by případné otázky
účastníka řízení nezahrnul do zadání znaleckého posudku“, zda postup, kdy soud
nezahrne účastníkem řízení uplatněné dotazy na znalce do zadání znaleckého
posudku, „nemůže mít vliv na objektivnost znaleckého posudku, resp. jeho
zákonnost“, „zda pod otázku volného hodnocení důkazů soudem spadá jak samotné
hodnocení znaleckého posudku jako celku z hlediska důkazu jako takového a nebo
zda otázka volného hodnocení důkazů je vázána i na to, že ve své podstatě
zadání znaleckého posudku /vymezením otázek znalci/ spočívá ve volní úvaze
soudu“ a zda „je soud vázán při zadání znaleckého posudku návrhy účastníků
řízení a do jaké míry je zadání znaleckého posudku volním uvážením soudu“. V rozhodovací praxi soudů není žádných pochyb, že ustanovuje-li znalce soud (§
127 odst. 1, věta první a druhá, o. s. ř.), je to soud, kdo znalci zadává úkol. Účastníci jistě mají právo se k zadání vyjádřit (srov. § 123 o. s. ř.) a
navrhnout případně otázky, které mají být znalci položeny, soud však těmto
návrhy vázán není. Věc je do té míry zřejmá, že Nejvyšší soud neměl dosud mnoho
příležitostí se k ní výslovně vyjadřovat. V rozsudku ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1962/2002, však uzavřel, že nesouhlas žalovaného s formulací otázek
znalci nemůže být relevantním důvodem pro odmítnutí součinnosti, neboť je věcí
soudu, jak vymezí úkol znalce (sic!). Účastníku řízení přitom nic nebrání v
tom, aby zadal znalecký posudek sám, podle svých představ, a soudu jej
předložil (srov. 127a o. s. ř.).
Návrh účastníka řízení, aby soud ustanovovanému znalci zadal určité otázky,
ostatně je důkazním návrhem sui generis, i pro takový návrh tudíž platí
(mutatis mutandis) pravidlo, podle něhož je na soudu, které důkazy provede a
které nikoliv (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí
vysvětleny, zejména jedná-li se o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve
sporu neúspěšný (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. např. rozsudky ze
dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo
135/2017, a ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011). Dovolatelkou
předložená otázka tedy v rozhodovací praxi vyřešena byla a odvolací soud se od
judikatorně přijatého řešení neodchýlil. Neodchýlil se přitom ani od požadavku na řádné odůvodnění svého procesního
postupu. Dovolatelkou navržené otázky pro znalce, které měly být soudem
opomenuty, v dovolání konkrétně označeny nejsou; má jít o otázky, které
dovolatelka „uplatnila v rámci zpracování dodatku posudku“. Podle obsahu
procesního spisu jde podle všeho o podání ze dne 9. 12. 2019 (č. l. 740), v
němž dovolatelka předložila požadavek „určit cenu stavebních prací včetně ceny
použitého materiálu provedených žalovaným pro žalobce /celá stoka C včetně
všech přípojek k nemovitostem a navrtávek do kanalizace, celá stoka A včetně
všech přípojek k nemovitostem a navrtávek do kanalizace, horská vpusť umístěná
do kanalizace A, celá stoka D bez přípojek k nemovitostem a bez navrtávek do
kanalizace, silniční propustek, sanace a kamerové zkoušky, provedené gaigry“. Otázkami na znalce, které byly dle jejího mínění neprávem opomenuty, má tedy
dovolatelka zřejmě na mysli uplatněný požadavek, aby znalec při určení obvyklé
ceny vyšel z rozsahu prací, který podle jejího mínění odpovídá skutečnosti
(zejména položkovým výkazům výměr, které podle svého tvrzení připojila k
fakturám a které byly platbou provedenou žalobkyní odsouhlaseny), a nikoliv
primárně ze stavebního deníku, který vedla (a jehož správnost a úplnost
dodatečně zpochybnila), jak znalci zadal soud prvního stupně. S tím se však
odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (v bodech 14 a 17 až 19) podrobně
vypořádal. Přípustnost dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům napadeného
rozhodnutí je vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nesprávné poučení poskytnuté účastníkům odvolacím soudem v písemném vyhotovení
napadeného rozhodnutí přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněná pod čísly 73/2001 a 51/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 323/07, uveřejněný pod číslem 210/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, či z pozdější doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2021,
sp. zn. 27 Cdo 2931/2020, dostupné na jeho webových stránkách). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
jako nepřípustné odmítl. S přihlédnutím k závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, uveřejněného pod číslem 154/2017 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, podle nichž jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či
zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k
rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o
akcesorickém návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.