USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny
Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci
žalobkyně Brother & Duck International s. r. o. se sídlem v Praze 7, Na
výšinách 889/14, PSČ 170 OO, IČO 2723O589, zastoupené JUDr. Josefem Vejmelkou,
advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohrady, Italská 753/27, PSČ 120 00, proti
žalovanému S. Š., bytem XY, IČO XY, zastoupenému Mgr. Janem Cimbůrkem,
advokátem se sídlem Bořetín 73, PSČ 394 70, o zaplacení 112 588 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13
Cm 1037/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
5. prosince 2018, č. j. 4 Cmo 45/2018 – 238, t a k t o :
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění :
(§ 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále
jen „o. s. ř.“)
Vrchního soud v Praze rozsudkem ze dne 5. prosince 2018, č. j. 4 Cmo 45/2018 –
238, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. října
2017, č. j. 13 Cm 1037/2014 – 212, v rozsahu 12 588 Kč s příslušenstvím; v
rozsahu 100 000 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak,
že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
(výrok pod bodem I) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jej
považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“), neboť odvolací soud se podle jejího názoru při řešení otázek procesního
práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudků
Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011, ze dne 31.
srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/1999; rovněž od nálezů Ústavního soudu IV. ÚS
275/1998 ze dne 29. května 2000, IV. ÚS 57/2004, ze dne 12. října 2004, I. ÚS
3725/2010 ze dne 3. srpna 2011, II. ÚS 1180/2014 ze dne 17. února 2015,
jestliže neopakoval všechny provedené důkazy, a to svědeckou výpovědí paní V.
S., paní J. P. a paní S. M. a zálohovým listem č. ZLV XY, které soud prvního
stupně považoval za rozhodné důkazy a dospěl k jinému skutkovému zjištění, než
které učinil soud prvního stupně ohledně prokázání zaplacení částky 150 000 Kč
žalovaným žalobkyni. Zopakováním selektivně vybraných důkazů, na nichž stavěl
svou obranu žalovaný tak došlo k porušení rovnosti účastníků řízení (shodně
nález Ústavního soudu IV. ÚS 377/2010 ze dne 18. května 2010).
Odvolací soud dále v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu porušil
poučovací povinnost odvolacího soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř., jestliže
na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně důkazně neunáší
své tvrzení o existenci žalované pohledávky, nevyzval žalobkyni k navržení
dalších důkazů k prokázání sporných tvrzení ( rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn.
32 Cdo 3363/2007 ze dne 25. října 2007, sp. zn. 29 Odo 1069/2003 ze dne 27.
července 2005, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002 ze dne 20. března 2003). Tímto
nesprávným postupem odvolací soud zatížil řízení vadou, závažně zasáhl do práva
žalobkyně na spravedlivý proces a porušil tak zásadu předvídatelnosti
rozhodnutí (viz. nález Ústavního soudu I. ÚS 1744/2010 ze dne 6. září 2010.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se
zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury,
jestliže neopakoval všechny důkazy, které soud prvního stupně považoval za
rozhodné důkazy ohledně prokázání zaplacení vymáhané částky, a že nepoučil
žalobkyni o možnosti předložení dalších důkazů z důvodu neunesení důkazního
břemene, ve skutečnosti těmito námitkami brojí proti procesnímu postupu
odvolacího soudu. Nejvyšší soud avšak již několikrát judikoval, že námitky
dovolatele směřující ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy do vad
řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a
odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání
tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil
(srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32
Cdo 842/2014 či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 nebo usnesení ze
dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018 – veřejnosti dostupných na
www.nsoud.cz). Jestliže dále dovolatelka nepovažuje za správný závěr odvolacího
soudu, že v řízen bylo prokázáno, že žalovaný zaplatil žalobkyni vymáhanou
částku, a svými námitkami podrobuje kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem,
je třeba konstatovat, že námitky dovolatelky ke skutkovým zjištěním soudu a k
hodnocení důkazů odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemohou.
Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné
hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího
řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013)
úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014 či usnesení sp. zn. 23
Cdo 2166/2015 ze dne 2. července 2015). Námitky dovolatelky směřující do
skutkových závěrů odvolacího soudu, hodnocení důkazů a konkrétních vad řízení
tedy neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího
soudu a Ústavního soudu při řešení otázky procesního práva, a to při
interpretaci § 118a odst. 3 o. s. ř. je třeba rovněž zdůraznit, že odvolací
soud v napadeném rozhodnutí neřešil žádnou procesní otázku týkající se poučení
podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a následků nedostatečného poučení. Námitky
dovolatelky směřují do vadného poučení žalobkyně ve smyslu § 118 odst. 3 o. s.
ř., směřují tedy do případných konkrétních vad řízení, avšak takové námitky
neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1
o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž
založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil
(srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn.. 32
Cdo 842/2014, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz). Jak již výše Nejvyšší soud
zdůvodnil, k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř.). Přípustnost dovolání nemohou založit námitky proti
vadnému procesnímu postupu soudu při poučení účastníka, i kdyby se soud
případně této vady dopustil (shodně nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017,
sp. zn. III. ÚS 3717/2016).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně
není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než její
dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu