22 Cdo 3112/2021-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H.
R., narozené XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Davidem Pumerským, advokátem se
sídlem v Ostravě, 28. října 3117/61, proti žalovanému L. S., narozenému XY,
bytem ve XY, o přikázání pozemku do vlastnictví zřizovatele stavby, vedené u
Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 18 C 160/2020, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2021, č. j. 11 Co
34/2021-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
pozemku do vlastnictví zřizovatele stavby) a rozhodl o náhradě nákladů
nalézacího řízení (výrok II).
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně
rozsudkem ze dne 26. 4. 2021, č. j. 11 Co 34/2021-63, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil s upřesním ve výroku I, že se zamítá žaloba o přikázání pozemku
parc. č. XY v k. ú. XY (dále rovněž jako „předmětný pozemek“) do výlučného
vlastnictví žalobkyně (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II).
Podstata věci je v tomto: Žalovaný jako vlastník předmětného pozemku a
žalobkyně uzavřeli dne 2. 8. 2016 smlouvu o výhradním užívání pozemků, jejich
součástí a příslušenství (jejímž předmětem byl rovněž pozemek parc. č. XY v k.
ú. XY), na základě které žalovaný (mimo jiné) „povolil“ žalobkyni „případnou
celkovou rekonstrukci malé zahradní chatky k její potřebě a představě o
užívání.“ Žalobkyně však původní stavbu chatky nacházející se na předmětném
pozemku odstranila a zřídila zde stavbu novou. Prostřednictvím této žaloby se
domáhá ve smyslu § 1086 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.
z.“), přikázání předmětného pozemku do svého vlastnictví, neboť měla zřídit
stavbu na pozemku žalovaného v dobré víře, přičemž žalovaný o zřizování stavby
věděl a bez zbytečného odkladu ji nezakázal. Odvolací soud uzavřel, že
žalobkyně nemohla být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je oprávněna
tuto stavbu zřídit (především s přihlédnutím ke shora uvedené smlouvě, na
základě které byla oprávněna pouze zrekonstruovat stávající stavbu, nikoliv
zřídit stavbu novou).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“). V ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu
považuje za nevyřešenou právní otázku, „zda lze pod pojem ‚celkové
rekonstrukce‘ podřadit i faktické stržení a novou stavbu chatky namísto chatky
staré.“ K tomu poznamenává, že „to má pro tento spor žalobce s žalovaným zcela
zásadní význam, když při výkladu žalobce (že celková rekonstrukce v sobě
zahrnuje i stržení stavbu nové chatky) by byl žalobce v žalobním návrhu zcela
úspěšný.“ V takovém případě by totiž byla žalobkyně na základě smlouvy o
výhradním užívání pozemků ze dne 2. 8. 2016 uzavřené mezi účastníky řízení v
dobré víře, že může stavbu nacházející se na předmětném pozemku „rekonstruovat
ve formě novostavby“, a proto by byl její žalobní návrh ve smyslu § 1086 o. z.
opodstatněný. Namítá také, že rozhodnutí odvolacího soudu není dostatečně
odůvodněno. Odvolací soud měl rovněž při svém rozhodnutí zohlednit závěry
Krajského soudu v Ostravě učiněné v příslušném rozhodnutí ve věci vedené u
tohoto soudu pod sp. zn. 57 Co 294/2020. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil
rozhodnutí odvolacího soudu tak, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY se za
náhradu přikazuje do výlučného vlastnictví žalobkyně.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobkyně opírá přípustnost dovolání o právní otázku, která podle tvrzení
dovolatelky nebyla doposud v ustálené rozhodovací praxi vyřešena, a to „zda lze
pod pojem ‚celkové rekonstrukce‘ podřadit i faktické stržení a novou stavbu
chatky namísto chatky staré, protože to má pro spor žalobce s žalovaným zcela
zásadní význam, když při výkladu žalobce (že celková rekonstrukce v sobě
zahrnuje i stržení stavbu nové chatky) by byl žalobce v žalobním návrh zcela
úspěšný.“
Takto formulovanou otázkou však nemůže být v poměrech projednávané věci
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založena.
Důsledkem přípustnosti dovolání koncipované v § 237 o. s. ř. je, že dovolání
lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Jinými slovy rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení určité otázky hmotného nebo procesního práva tehdy, jestliže
vyřešení této právní otázky je určující pro právní posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li
úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil
všechny relevantní skutečnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12.
2019, sp. zn. 21 Cdo 3524/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020,
sp. zn. 33 Cdo 99/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp.
zn. 20 Cdo 1234/2021, tato a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu
jsou dostupná na www.nsoud.cz).
V poměrech projednávané věci není otázka, kterou považuje dovolatelka v
ustálené rozhodovací praxi za nevyřešenou, otázkou právní ve smyslu § 237 o. s.
ř., která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a kterou
by Nejvyšší soud mohl a měl vyřešit právě ve zde souzené věci. A to nejen pro
účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, ale zejména též
pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu rozhodování [srov. § 14
odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a
státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů]; šlo by tu o posouzení významu konkrétního smluvního ujednání a jeho
důsledků, odvislé od individuálních poměrů zde souzené věci
– aniž by však dovolatelka uvedla, na základě jakých právních norem by mělo být
konkrétní smluvní ujednání a jeho důsledky posouzeny jinak (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3622/2017, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3401/2020).
Obsahem podstatné části dovolání je námitka dovolatelky, že byla oprávněna ke
zřízení stavby na předmětném pozemku na základě smlouvy o výhradním užívání
pozemků, jejich součástí a příslušenství ze dne 2. 8. 2016. Dovolatelka však v
souvislosti s jí formulovanou otázkou neuvádí (a nelze to dovodit ani z obsahu
dovolání), v čem spatřuje nesprávné právní posouzení věci, tedy jaký právní
předpis nebo jeho ustanovení (místo právního předpisu nebo jeho ustanovení
aplikovaných odvolacím soudem) měly být správně použity nebo jaký je jejich
správný výklad. Žalobkyně tedy v této souvislosti ani řádně nevymezuje v
souladu s § 241a odst. 3 o. s. ř., v čem spatřuje dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolací soud k tomu poznamenává, že ve svém rozsudku ze dne 8. 6. 2017, sp.
zn. 22 Cdo 828/2017, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 54/2020, výslovně k aplikaci § 1086 odst. 1 o. z. uvedl, že obrat „kdo v
dobré víře zřídil na cizím pozemku stavbu“ je nutno vykládat tak, že zřizovatel
byl v dobré víře, že zřizuje stavbu na svém pozemku.
Z tohoto důvodu nemůže dovolatelkou formulovaná otázka přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. založit.
Přípustnost dovolání nezakládá ani další, dovolatelkou uvedená otázka, a to
„zda je dána dobrá víra zřizovatele stavby dle § 1086 NOZ i ve vztahu k celkové
rekonstrukci stavby (když oba odvolací soudy řešily skutkově jinak).“ Opět se
jedná o pouhou úvahu dovolatelky směřující k posouzení konkrétních skutkových
okolností a jejich důsledků, které je odvislé od individuálních poměrů právě
projednávané věci – ani v této souvislosti však dovolatelka neuvádí, na základě
jakých právních norem by měly být konkrétní skutkové okolnosti a jejich
důsledky posouzeny jinak (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2019,
sp. zn. 32 Cdo 3622/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021,
sp. zn. 32 Cdo 3401/2020).
V souvislosti s touto otázkou rovněž dovolatelka nevymezuje řádně podle § 241a
odst. 3 o. s. ř., v čem spatřuje naplnění dovolacího důvodu nesprávného
právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Z dovolání se
nepodává, jaký právní předpis nebo jeho ustanovení (místo právního předpisu
nebo jeho ustanovení aplikovaných odvolacím soudem) měly být správně použity
nebo jaký je jejich správný výklad.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nezohlednil při posouzení věci závěry
Krajského soudu v Ostravě učiněné v příslušném rozhodnutí ve věci vedené u
tohoto soudu pod sp. zn. 57 Co 294/2020.
Může-li být dovolání v této části přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem
s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení
s § 237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř.
proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního
práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak,
musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a
od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle
mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Má-li být dovolání přípustné podle §
237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, o kterou právní
otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl
odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlit (viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12.
2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). Z uvedeného se podává, že pokud dovolatel
pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím,
že toto právní posouzení má být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2
o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Jinými slovy prostřednictvím takové námitky dovolatele
nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v § 237 o.
s. ř.
V projednávané věci nevymezuje žalobkyně v této části dovolání řádně, v souladu
se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolatelka
neformuluje žádnou otázkou procesního nebo hmotného práva, na jejímž vyřešení
by napadené rozhodnutí záviselo, ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti
dovolání považuje za naplněný. Obsahem dovolání je pouhá polemika s právním
posouzením odvolacího soudu, resp. s jeho procesním postupem s tím, že toto
právní posouzení má být podle názoru dovolatelky jiné.
Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím
řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výše uvedené platí rovněž o námitce žalobkyně, že rozhodnutí odvolacího soudu
není řádně odůvodněno.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 11. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu