USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly
v exekuční věci oprávněné BRASCHI-CONSULTADORIA E SERVICOS, SOCIEDADE
UNIPESSOAL, LDA, se sídlem Edificio D. Mécia e Solar D. Mécia, Rua Ivens e dos
Aranhas 3?, O, Sé Funchal, Madeira, Portugalská republika, NIPC: 511 156 995,
zastoupené JUDr. Marcelou Lechnerovou, advokátkou se sídlem v Praze 4,
Sinkulova 1158/25, proti povinnému V. M., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému
JUDr. Petrem Burzanovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37,
pro 61 842 861,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod
sp. zn. 10 Nc 5080/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 24. 11. 2020, č. j. 17 Co 305/2020-1776, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 2. 9. 2020, č. j. 10 Nc
5080/2005-1748, zamítl návrh povinného z 23. 6. 2020 na odklad exekuce nařízené
usnesením ze dne 24. 2. 2005, č. j. 10 Nc 5080/2005-60 (výrok I), a zamítl i
návrh povinného z 23. 6. 2020 na zastavení téže exekuce (výrok II).
Konstatoval, že exekuce je vedena na základě vykonatelného směnečného
platebního rozkazu, jehož věcná správnost nemůže být dle ustálené soudní praxe
v exekučním řízení přezkoumávána. K vedení exekuce je (mimo jiné) dostačující
směnka v té podobě, jak byla předložena, a povinný svými mnohokrát uplatněnými
návrhy jen oddaluje vlastní vymáhání dlužné částky.
2. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil
usnesení soudu prvního stupně ve výroku I a ve výroku II je zrušil a řízení o
návrhu povinného z 23. 6. 2020 na zastavení exekuce zastavil. Odvolací soud
uvedl, že otázkou platnosti postoupení pohledávky a ve vazbě na tuto i aktivní
legitimací oprávněné se soudy v tomto řízení opakovaně zabývaly (viz usnesení
Krajského soudu v Praze z 31. 5. 2005, č. j. 30 Co 180/2005-105, ve spojení s
usnesením Nejvyššího soudu z 19. 3. 2008, č. j. 20 Cdo 1585/2007-261; dále
usnesení okresního soudu z 11. 5. 2009, č. j. 10 Nc 5080/2005-286, v němž soud
respektoval právní názor Krajského soudu v Praze vyjádřený v usnesení z 31. 5.
2006, č. j. 30 Co 71/2006-221; případně usnesení z 5. 4. 2012, č. j. 10 Nc
5080/2005-513, ve spojení s usnesením z 8. 6. 2012, č. j. 17 Co 213/2012-543,
nebo usnesení ze dne 17. 2. 2016, č. j. 10 Nc 5080/2005-1008, ve spojení s
usnesením z 16. 8. 2016, č. j. 17 Co 169/2016-1073).
3. Odvolací soud dále uvedl, že nyní projednávaný návrh povinného na
zastavení exekuce je již čtrnáctým, který soudy v této věci řešily. Opakovaně
(v rámci řízení o nařízení exekuce i řízení o návrzích na zastavení exekuce) se
zabývaly i tím, zda na oprávněnou řádně přešlo právo z vykonávaného exekučního
titulu, a uzavřely, že z listin, které oprávněná doložila, mají její aktivní
legitimaci ve věci za prokázanou. Při hodnocení předložených listin vycházely
mimo jiné z fotokopie směnky. Bez ohledu na tvrzený nesoulad tohoto závěru s
judikaturou Nejvyššího soudu se jedná o otázku pravomocně rozhodnutou, která
již nemůže být (ani ve světle nové judikatury) znovu posuzována (§ 159a odst. 5
resp. od 1. 1. 2014 odst. 4 o. s. ř.). Povinný proto již nemůže zpochybnit
další vedení exekuce tím, že dosud nebyl v exekučním řízení předložen originál
směnky, a není tak dána aktivní legitimace oprávněné. Nejedná se o novou
skutečnost (soudem neprojednanou), rozvíjením právní argumentace povinný pouze
usiluje o přezkum totožného předmětu řízení. Kromě toho povinný ani neuvedl
žádná konkrétní tvrzení (natož důkazy), že oprávněná převedla směnku na jinou
osobu poté, kdy jí směnka byla vrácena v roce 2014 nalézacím soudem. Odvolací
soud tedy s ohledem na výše uvedené nenařizoval jednání, neprovedl důkaz
originálem směnky a neshledal vadu řízení v tom, že i soud prvního stupně
postupoval shodně. Závěrem návrh povinného označil za další z jeho šikanózních
prostředků prodlužujících délku exekuce, kdy v rámci postihu nemovitých věcí
povinného byly uděleny příklepy, ohledně kterých jsou vedena odvolací řízení, v
nichž povinný žádá o posečkání s rozhodnutím do doby, až bude rozhodnuto o
návrhu na zastavení exekuce. Povinný zasahuje výrazně do práv oprávněné, neboť
brání tomu, aby exekuční orgány vymáhaly vykonatelnou pohledávku v přiměřeném
čase.
4. Rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku, jímž zrušil výrok II usnesení
soudu prvního stupně a řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce zastavil,
napadl povinný dovoláním s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí
na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Je přesvědčen, že
odvolací soud posoudil otázku nedostatku aktivní věcné legitimace oprávněné v
rozporu s právem i judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatel zdůraznil, že
odvolací soud se odmítl věcně jeho návrhem zabývat, neboť dospěl k závěru, že
se jedná o věc již pravomocně rozhodnutou. Přitom považuje postup odvolacího
soudu za odchylující se od závěrů vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu sp.
zn. 20 Cdo 4086/2018 (totožnost věci je dána stejnými účastníky a stejným
skutkovým základem projednávané věci – stejným důvodem vyplývajícím ze stejných
skutkových tvrzení) s tím, že nejde o věc rozhodnutou, neboť až nyní požadoval
předložení originálu směnky s úředně ověřenými podpisy indosantů, což dosud
nenavrhoval a žádný soud se tímto dosud nezabýval.
5. Dovolatel dále namítal, že odvolací soud ve svém rozhodnutí účelově a
nesprávně poukazuje na své dřívější rozhodnutí ze dne 31. 5. 2005, č. j. 30 Co
180/2005-105. Podle jeho názoru se v dřívějším rozhodnutí krajský soud směnkou
nezabýval, protože řešil odlišné otázky (hovořil o ní jen v souvislosti s
námitkou neoprávněného vyplnění směnky). Dovolatel pak z nalézacího spisu
zjistil, že k datu 31. 5. 2005 nebyl indosament směnky opatřen úředními
ověřeními podpisů (podpis prvního indosanta byl uznán za vlastní až dne 21. 6.
2005, podpis druhého indosanta ověřen vůbec nebyl, přičemž exekuce byla
nařízena již dne 24. 2. 2005). V době nařízení exekuce originál směnky tedy
nemohl být opatřen úředně ověřeným podpisem všech indosantů a na oprávněnou
proto právo z této směnky kvalifikovaně nepřešlo (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 461/2004, ze dne 4. 5. 2011, sp. zn.
20 Cdo 711/2009, ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 20 Cdo 73/2012, ze dne 10. 1.
2018, sp. zn. 20 Cdo 3271/2018). To byl důvod, proč povinný požadoval
předložení směnky. Pokud oprávněná nedisponuje směnkou, její směnečný nárok by
zanikl, jelikož nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, a exekuce
by musela být zastavena.
6. Dovolatel připomněl, že aktivní legitimaci je soud povinen zkoumat
kdykoli v řízení o výkon rozhodnutí, stejně tak i kvalifikované prokázání
přechodu práva z exekučního titulu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.
20 Cdo 3259/2007).
7. Dovolatel rovněž doplnil, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo
zasaženo do principu právní jistoty a předvídatelnosti práva a do jeho práva na
spravedlivý proces. Závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Posléze též navrhl, aby
Nejvyšší soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného usnesení.
8. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část
první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“. Dovolání není
přípustné.
9. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
10. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva
na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil
jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný
právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné,
není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření
zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
11. Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na závěru, že otázka
aktivní legitimace oprávněné byla v průběhu exekučního řízení soudy již
zkoumána a pravomocně rozhodnuta (§ 159a odst. 4 o. s. ř.), a proto nemůže být
znovu posuzována (ani perspektivou nové judikatury).
12. Ze soudního spisu se podává, že povinný ve svém odvolání ze dne 1.
4. 2005 (viz čl. 64 spisu), jež podal proti usnesení Okresního soudu v Kladně
ze dne 24. 2. 2005, č. j. 10 Nc 5080/2005-60, kterým byla nařízena exekuce na
majetek povinného, namítal nedostatek aktivní legitimace oprávněné v řízení s
tím, že nebylo kvalifikovaným způsobem prokázáno, že by došlo k jejímu právnímu
nástupnictví (viz odstavec pátý strana druhá odvolání). Není tudíž pochyb, že
se odvolací soud s otázkou aktivní legitimace v řízení včetně kvalifikovaného
průkazu právního nástupnictví oprávněné musel vypořádat, což učinil a svůj
závěr promítl do usnesení ze dne 31. 5. 2005, č. j. 30 Co 180/2005-105.
Dovolání proti němu Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 3. 2008, č. j. 20 Cdo
1585/2007-261, odmítl, přičemž vysvětlil, že závěr o aktivní legitimaci
oprávněné v řízení je závěrem právním, jehož přezkumu v dovolacím řízení nelze
docílit prosazováním vlastních skutkových zjištění odlišných od zjištění, k
nimž dospěl soud odvolací (zda na oprávněnou v exekučním řízení řádně přešla
pohledávka původního věřitele).
13. Mimo jiné z důvodu nedostatku aktivní legitimace oprávněné podal
povinný rovněž návrh za zastavení exekuce dne 6. 10. 2005. Tento návrh byl
nakonec pravomocně zamítnut usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 5.
2009, č. j. 10 Nc 5080/2005-286. Dále nedostatek aktivní legitimace oprávněné
povinný namítal v návrhu na zastavení exekuce ze dne 19. 7. 2015 (správně 27.
7. 2015 – č. l. 887), tento návrh byl usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne
17. 2. 2016, č. j. 10 Nc 5080/2005-1008, zamítnut (výrok IV), Krajský soud v
Praze usnesením ze dne 16. 8. 2016. č. j. 17Co 169/2015-1073, usnesení
okresního soudu v tomto výroku zrušil a řízení zastavil s tím, že o otázce
aktivní legitimace oprávněné bylo pravomocně rozhodnuto, a proto ji nelze
projednat znovu.
14. Dovolatel je přesvědčen, že není dána totožnost věci, resp. stejný
skutkový základ, uplatnil-li námitku nedostatku aktivní legitimace s požadavkem
na předložení originálu směnky (s úředně ověřenými podpisy indosantů), dle níž
byl vymáhaný exekuční titul vydán. Dovolatel poukazuje na závěry usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4086/2018, od nějž se měl
odvolací soud odchýlit. Uvedené usnesení se však týká posouzení nemajetnosti
povinného, jehož dřívější návrh na zastavení exekuce byl odmítnut pro
předčasnost, neboť exekutor dosud neučinil všechny nezbytné kroky ke zjištění
jeho majetkové situace a pozdější návrh bylo třeba věcně projednat s ohledem na
skutečnosti ovlivňující majetkové poměry povinného a nastalé po rozhodnutí
soudu o dřívějším návrhu povinného. Jde tedy o situaci zcela odlišnou, neboť v
projednávané věci skutkové okolnosti nezbytné pro posouzení otázky aktivní
legitimace oprávněné nedoznaly v mezidobí žádných změn, natož pak takových,
kterých by se povinný mohl účinně dovolat v souvislosti s novou námitkou
nedostatku aktivní legitimace oprávněné.
15. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn.
20 Cdo 4086/2018, navíc plyne, že pro totožnost věci je rozhodující, že byl
nový návrh podán za stejných skutkových okolností jako návrh, o němž již bylo
pravomocně rozhodnuto. Stejnou úvahu uplatňuje odvolací soud v nyní
projednávané věci a řídí se jí taktéž ustálená judikatorní praxe (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4164/2013,
usnesení ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016, usnesení ze dne 16. 9.
2020, sp. zn. 20 Cdo 1048/2020). Námitkou dovolatele, že aktivní legitimaci je
exekuční soud povinen zkoumat kdykoli v řízení o výkon rozhodnutí, nelze
vyvrátit současné uplatnění zásady res iudicata.
16. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není
významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem původního řízení, posouzen
po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy,
jestliže skutek byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce
nesprávně nebo neúplně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006,
sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněné pod číslem 84/2007 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000).
17. Dovolatel opětovně vznesl námitku nedostatku aktivní legitimace
oprávněné v exekučním řízení. Na podporu svého tvrzení poukázal na závěry
přijímané pozdější judikaturou, jež Nejvyšší soud postupně zaujímal a
zpřesňoval, a to jednak v souvislosti s průkazem práva ze směnečného platebního
rozkazu, znějícího ve prospěch subjektu odlišného od subjektu podávajícího
exekuční návrh, a jednak práva ze směnky, podle níž byl takový směnečný
platební rozkaz vydán. Požadavky soudů na prokázání aktivní legitimace osob
uplatňujících v řízeních před soudy právo z vykonatelného směnečného platebního
rozkazu resp. právo k vykonatelné pohledávce ze směnky (rozsah předkládaných
listin, nezbytnost úředního ověření kopií listin či podpisů osob na nich)
doznaly od zahájení tohoto exekučního řízení změn, neboť byly postupně
zpřesňovány (toto exekuční řízení bylo zahájeno dne 23. 2. 2005, srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 20 Cdo 711/2009). Nutno
však připomenout, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení
otázky nedostatku aktivní legitimace nespočívá (spočívá na posouzení, zda
projednání dalšího návrhu povinného na zastavení exekuce brání překážka věci
rozsouzené). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že vyžádal od oprávněné originál
směnky, a povinný byl o této skutečnosti informován.
18. Protože dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se v projednávané věci
odchýlit, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Dovolatel navrhl i odklad vykonatelnosti napadeného usnesení.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16,
uzavřel, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení
dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti
dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh
akcesorický. S ohledem na uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem nezbýval.
20. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu
[§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 9. 2021
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu