U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobce P. H., zastoupeného JUDr. Blankou Pušovou, advokátkou, se sídlem v
Brně, Horníkova 34, proti žalované ASTORIE a.s., se sídlem v Ústí nad Labem,
Rembrandtova 439/10, identifikační číslo osoby 48293776, zastoupené JUDr.
Naděždou Paškovou, advokátkou, se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova 1100, o
zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13
C 265/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
19. srpna 2014, č. j. 25 Co 525/2013-211, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího advokáta.
Rsp. 54/07 (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že je považuje za
přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod
dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné,
případně nedůvodné. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního
předpisu účinného od 1. ledna 2014. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Ve vztahu k přípustnosti dovolání dovolatel v úvodu dovolání obecně poukazuje
na to, že „odvolací soud při řešení otázky, jak hmotného, tak procesního práva
se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, předmětná věc je
rozhodována dovolacím soudem rozdílně a právní otázka by měla být dovolacím
soudem posouzena jinak“.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud se nezabýval všemi tvrzeními žalobce a
neprovedl navržené důkazy a nemohl tak dospět k získání skutkových zjištění,
uplatňuje jiný než zákonem předvídaný dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Tato námitka tak přípustnost dovolání založit nemůže. Rozporuje-li dovolatel závěry odvolacího soudu o platném uzavření rozhodčí
smlouvy, a to i za situace, kdy žalovaná neměla podnikatelské oprávnění,
nezakládá rovněž přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se neodchýlil od
závěrů judikatury Nejvyššího soudu dovozující, že nedostatek podnikatelského
oprávnění nezpůsobuje neplatnost právního úkonu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2004, sp. zn. 32 Odo 314/2003). Podle § 2
obchodního zákoníku se podnikáním rozumí soustavná činnost prováděná samostatně
podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Podnikání (i neoprávněné) je tedy ve smyslu uvedeného ustanovení činnosti
soustavnou. V případě uzavření jedné takové smlouvy tato soustavnost zřejmá
není. Tuto zásadu konečně vyjádřil zákonodárce v ustanovení § 3a odst. 1
obchodního zákoníku, podle kterého není povaha nebo platnost právního úkonu
dotčena tím, že určité osobě je zakázáno podnikat nebo že nemá oprávnění k
podnikání. Neplatnost z právního úkonu nemůže z tohoto důvodu namítat nejen
osoba neoprávněně podnikající, ale ani druhá osoba právního vztahu. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že byl žalobce zkrácen na svých
právech a to z tohoto důvodu, že nebylo v rozhodčím řízení připuštěno provedení
důkazu, který měl pro žalobce zásadní význam. Touto otázkou se dovolací soud
zabýval již v předchozím kasačním rozhodnutí ze dne 9. května 2012, sp. zn. 23
Cdo 3728/2011, přičemž od těchto závěrů nemá důvod se odchýlit ani v nyní
projednávané věci. Poukazuje-li dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2010,
sp. zn. 23 Cdo 3749/2008, ze dne 27. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 2273/2007, ze
dne 26. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008, je jeho námitka nepřípadná. Ve
věci sp. zn. 23 Cdo 3749/2008 rozhodčí soud usnesením zamítl návrh na provedení
důkazu, aniž by odůvodnil, proč navržený důkaz nebyl proveden. Jde tak o
odlišnou situaci, než v nyní projednávané věci. Zbývající namítaná rozhodnutí
na nyní projednávanou věc nedopadají. Rozhodné pro závěr o neprovedení důkazu
je vždy, zdali rozhodce závěry, proč daný důkaz nebyl proveden, odůvodnil. Namítá-li konečně dovolatel nesprávný procesní postup soudu prvního stupně při
poskytnutí poučení podle § 119a o. s. ř., uplatňuje tak jiný dovolací důvod než
předvídaný § 241a odst. 1 o. s. ř.; ani touto námitkou proto přípustnost
dovolání nezakládá. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.