23 Cdo 1366/2025-217
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně AKRA broker, s.r.o., se sídlem v Praze 5, Nový Zlíchov 3172/6, Smíchov, identifikační číslo osoby 24786284, zastoupené JUDr. Ivanem Radou, Ph.D, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 322/26, proti žalované České televizi se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1132/4, identifikační číslo osoby 00027383, o ochranu dobré pověsti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 3/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, č. j. 1 Cmo 22/2024-186, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, č. j. 1 Cmo 22/2024-186, ve výroku II, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2023, č. j. 32 Cm 3/2022-142, ve výrocích III a IV, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 8. 2023, č. j. 32 Cm 3/2022-142, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zdržet se jakékoliv další publikace, sdělování a rozšiřování pořadu Černé ovce – díl nazvaný „Autopůjčovna“, odvysílaného dne 21. 1. 2019 na stanici ČT1 v 17:40 hod., jakož i jakýchkoliv odkazů na něj či jeho záznam (výrok I); dále zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna odstranit z internetových stránek žalované všechny záznamy uvedeného pořadu (výrok II); dále zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaslat žalobkyni na adresu jejího sídla písemnou omluvu tam uvedeného znění (výrok III), a stejně tak zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost uveřejnit omluvu tam uvedeného znění na úvodní stránce webových stránek žalované podle umístění ve výroku
2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala ochrany své pověsti, do které měla žalovaná zasáhnout nepravdivými, neúplnými či pravdu zkreslujícími výroky uvedenými v pořadu s názvem Černé ovce, konkrétně v dílu nazvaném „Autopůjčovna“. Soud prvního stupně po provedeném dokazování věc po právní stránce hodnotil s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, uveřejněný pod č. 66/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož právnická osoba nemá právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti podle § 135 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále také jen „o. z.“ nebo „občanský zákoník“), není-li ujednáno jinak. S odkazem na uvedený judikatorní závěr tak soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu zamítl.
3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a V a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (první výrok) a ve výrocích III a IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok).
4. Odvolací soud ohledně nároků, o nichž soud prvního stupně rozhodoval ve výrocích I a II, uvedl, že jde o nároky, které výslovně platná právní úprava připouští, neboť jde o nároky zdržovací a odstraňovací. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že soud prvního stupně nesprávně vztáhl závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, i na uvedené zdržovací a odstraňovací nároky. Odvolací soud rovněž konstatoval, že v rozsudku soudu prvního stupně chybí skutkové závěry ohledně předmětného pořadu, ačkoli dokazování bylo provedeno v poměrně velkém rozsahu. V rozsahu výroků I, II a závislého nákladového výroku proto odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ohledně nároků, o nichž soud prvního stupně rozhodl ve výrocích III a IV, jimiž žalobkyně uplatnila nárok na omluvu, odvolací soud uzavřel, že zde již soud prvního stupně aplikoval správně závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, podle nichž nemá právnická osoba podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti podle § 135 odst. 2 o. z. V této části proto odvolací soud napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu jeho druhého výroku dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) na vyřešení dvou otázek hmotného práva, které byly dovolacím soudem vyřešeny a mají být posouzeny jinak, a to konkrétně (i) zda má právnická osoba podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do své pověsti podle § 135 odst. 2 o. z., a (ii) zda omluva musí být vždy považována pouze za formu odčinění nemajetkové újmy, nebo zda může být i prostředkem k odstranění následků zásahu do pověsti právnické osoby.
6. Dovolatelka uvedla, že si je vědoma judikatury Nejvyššího soudu týkající se satisfakce právnické osoby při zásahu do její pověsti, ovšem podle jejího názoru nejsou dosavadní závěry judikatury správné a Nejvyšší soud by měl v dovolání předestřené otázky posoudit jinak než ve své dosavadní rozhodovací praxi. Následně podrobně předestřela, z jakých důvodů považuje závěry dosavadní judikatury za nesprávné.
7. Žalobkyně uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a o. s. ř. a navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a stejně tak i rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu jeho výroků III a IV zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolání žalobkyně je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda občanský zákoník přiznává právnickým osobám nárok na náhradu újmy vzniklé neoprávněným zásahem do jejich práva na ochranu dobré pověsti, neboť ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu byla v mezidobí překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „velký senát“) ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 31 Cdo 1145/2025 (jakož i nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/24) a odvolací soud se při řešení dané otázky od tohoto rozsudku odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
14. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv. 15. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 16. Podle článku 10 odst. 1 Listiny má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. 17. Podle § 135 odst. 1 o. z. právnická osoba, která byla dotčena zpochybněním svého práva k názvu nebo která utrpěla újmu pro neoprávněný zásah do tohoto práva, nebo které taková újma hrozí, zejména neoprávněným užitím názvu, se může domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. 18. Podle § 135 odst. 2 o. z. stejná ochrana náleží právnické osobě proti tomu, kdo bez zákonného důvodu zasahuje do její pověsti nebo soukromí, ledaže se jedná o účely vědecké či umělecké nebo o tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství; ani takový zásah však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy právnické osoby. 19. Podle § 2894 odst. 2 o. z. nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu. 20. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/24, dospěl k závěru, že účinná ochrana dobré pověsti právnických osob ústavně zaručená článkem 10 odst. 1 Listiny vyžaduje analogické použití stejných prostředků jako při ochraně proti nekalé soutěži podle § 2988 o. z., včetně možnosti požadovat přiměřené zadostiučinění. 21. Ústavní soud v tomto nálezu mimo jiné konstatoval, že i právnické osoby mají ústavně zaručené právo na ochranu dobré pověsti coby dílčí právo chráněné čl. 10 odst. 1 Listiny, přičemž při neoprávněném zásahu do takového práva jim může vzniknout majetková i nemajetková újma. V rámci odčinění vzniklé nemajetkové újmy pak Ústavní soud dospěl k závěru, že možné nároky, kterých se právnická osoba může domáhat podle § 135 odst. 2 ve spojení s § 135 odst. 1 o. z., shodně jako právo na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení, nejsou dostatečně účinné. Právo na odčinění nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění lze považovat za účinný prostředek ochrany dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny tam, kde jiné prostředky účinné nejsou. Absence úpravy umožňující právnickým osobám domáhat se přiměřeného zadostiučinění za zásah do pověsti podle Ústavního soudu představuje mezeru v zákoně, která odporuje teleologickému pozadí právního řádu a jeho hodnotové soudržnosti. 22. Nejvhodnějším prostředkem pro překlenutí neústavního stavu je dotvoření práva na základě analogie zákona ve smyslu § 10 odst. 1 o. z., pro kterou jsou splněny nezbytné předpoklady. Proto je třeba při ochraně pověsti právnických osob analogicky použít stejný katalog prostředků, jaký je stanoven pro ochranu proti nekalé soutěži v § 2988 o. z., včetně možnosti požadovat přiměřené zadostiučinění (nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/24). 23. Velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 31 Cdo 1145/2025, v reakci na výše citovaný nález Ústavního soudu dospěl k tomu, že již nemohou být aplikovatelné závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, uveřejněném pod č. 66/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, o tom, že právnická osoba nemá právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti podle § 135 odst. 2 o. z. 24. Velký senát Nejvyššího soudu v uvedeném rozhodnutí dále poukázal na to, že dovolací soud ve svém rozhodování formuloval ve vztahu k právům stanoveným na ochranu proti nekalé soutěži závěr, podle kterého (dle soukromoprávní úpravy odčinění nemajetkové újmy účinné od 1. 1. 2014) je nutno (ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z.) v případě jednání v nekalé soutěži rozlišovat mezi podmínkami vzniku jednotlivých (zvláštních) deliktních závazků vyplývajících ze samotného ohrožení či porušení práva na ochranu před nekalou soutěží, resp. spjatých s (pouhou) způsobilostí závadného jednání přivodit jiným soutěžitelům či zákazníkům újmu (typicky spojených s tzv. nárokem zápůrčím a tzv. nárokem odstraňovacím), oproti (obecnému) deliktnímu závazku k odčinění nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění, jehož podmínkou je, aby nemajetková újma, jež má být právě poskytnutím přiměřeného zadostiučinění odčiněna, na straně poškozeného skutečně (v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním jednáním škůdce) vznikla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, nebo jeho usnesení ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2569/2022, a ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 679/2024). 25. Vzhledem k výše uvedenému závěru Ústavního soudu je třeba tuto rozhodovací praxi dovolacího soudu analogicky použít rovněž při posuzování práv na ochranu proti neoprávněným zásahům do pověsti právnických osob podle § 135 odst. 2 o. z., kdy je tak nutno rozlišovat mezi podmínkami vzniku jednotlivých (zvláštních) deliktních závazků vyplývajících ze samotného ohrožení či porušení (absolutního) práva právnické osoby na ochranu její pověsti (spjatých s tzv. nárokem zápůrčím a tzv. nárokem odstraňovacím ve smyslu § 135 odst. 1 o. z.), oproti vzniku (obecného) deliktního závazku k odčinění nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z., jehož podmínkou je, aby nemajetková újma, jež má být poskytnutím přiměřeného zadostiučinění odčiněna, na straně poškozeného (obdobně jako v případě takto způsobené újmy majetkové) skutečně (v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním jednáním škůdce) vznikla. 26. Odvolací soud založil v projednávané věci napadené rozhodnutí na právním názoru Nejvyššího soudu, který byl rozsudkem velkého senátu v mezidobí překonán, když rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v jeho výrocích III a IV ohledně zamítnutí žaloby z toho důvodu, že právnická osoba nemá právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti podle § 135 odst. 2 o. z. Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 27. Soudy v dalším řízení v souladu s výše uvedenými závěry Nejvyššího i Ústavního soudu zejména posoudí splnění předpokladů vzniku deliktního závazku k odčinění nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z., tj. zda na straně žalobkyně skutečně vznikla v příčinné souvislosti se zaviněným jednáním žalované nemajetková újma odčinitelná poskytnutím přiměřeného zadostiučinění v podobě navrhované žalobkyní. 28. Vzhledem ke skutečnosti, že důvodnost dovolání spočívá na vyřešení právní otázky práva právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do její pověsti [dovolací námitka (i)], na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, dovolací soud se dále samostatně nezabýval další dovolací námitkou týkající se povahy nároku na omluvu (ii), jejíž posouzení není za této situace pro danou věc rozhodné.
V. Závěr 29. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně) a není možné vzhledem k dosavadním výsledkům řízení o věci v dovolacím řízení rozhodnout [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud v souladu s § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil v odpovídajícím rozsahu (tj. v rozsahu výroků III a IV) i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení . 30. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§ 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.) 31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí.
P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu