23 Cdo 679/2024

23 Cdo 679/2024-30

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D. a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně ENETEX TECHNOLOGY s.r.o., se sídlem v Olomouci, Řepčín, Řepčínská 246/88, identifikační číslo osoby 42869781, zastoupené JUDr. Davidem Karabcem, MPA, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 10, Na Spojce 610/6, proti žalovaným 1) OEP Solution s.r.o., se sídlem v Olomouci, Holice, Šlechtitelů 700/12a, identifikační číslo osoby 02273217, a 2) T. V., oba zastoupeni Mgr. Františkem Stratilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, o ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 1/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2023, č. j. 4 Cmo 86/2023-355, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2023, č. j. 5 Cm 1/2016-316, zamítl žalobu, aby žalovaná 1) byla povinna zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 1 000 000 Kč (výrok I); dále zamítl žalobu, aby žalovaný 2) byl povinen zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 500 000 Kč (výrok II); dále zamítl návrh žalobkyně, aby žalovaná 1) a žalovaný 2) byli povinni zveřejnit rozsudek na internetových stránkách enetex.cz, v záložce hlavní stránka, po dobu šesti měsíců (výrok III a IV); a rozhodl o nákladech řízení (výrok V).

2. K odvolání žalobkyně i žalovaných Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 4 Cmo 86/2023-355, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až IV (první výrok) a ve výroku V jej změnil ohledně náhrady řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí a čtvrtý výrok).

3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka konkrétně namítala: a) Soudy neprovedly jí navržené důkazy k prokázání, že jí vznikla nemateriální újma, příp. v jaké intenzitě. Nesouhlasila s vypořádáním této námitky odvolacím soudem, který shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že provedení navržených důkazů bylo nadbytečné vzhledem k tomu, že nekalosoutěžní jednání žalovaných bylo prokázáno v trestním řízení. b) Odvolací soud bezdůvodně odmítl námitku, že soud prvního stupně učinil z provedených důkazů nesprávná skutková zjištění. c) Odvolací soud nesprávně uzavřel, že žalobkyně nepopsala dostatečně konkrétně, v čem měla spočívat její nemateriální újma. Dovolatelka tvrdila, že dostatečně konkrétně popsala a prokázala, že jí vznikla nemateriální újma. d) Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že nepřípustně uplatnila v odvolacím řízení nový nárok, aniž změnila žalobu, když se domáhala, aby byla žalovaným uložena povinnost omluvit se. Dovolatelka namítala, že změnu žaloby odmítl provést již soud prvního stupně. e) Odvolací soud dle jejího názoru nesprávně posoudil náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i řízení odvolacího a přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení.

4. Dovolatelka dále rozsáhle popisovala, v čem spočívalo protiprávní jednání žalovaných a jaký dopad mělo do její sféry. Odkázala na řadu konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu vztahujících se k tomu, jaké okolnosti je třeba zvažovat při rozhodování o přiznání peněžité formy přiměřeného zadostiučinění a jeho výše. Vycházela rovněž ze závěru rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4661/2007, podle něhož přiměřené zadostiučinění v penězích nejčastěji přichází v úvahu v případě, kdy zásah do nemateriální sféry dotčeného soutěžitele může způsobit ztráty také v jeho majetkové sféře a nelze předpokládat, že nepeněžitá satisfakce tuto ztrátu vyrovná.

5. Dovolatelka spatřovala intenzitu nemajetkové újmy způsobené nekalosoutěžním jednáním žalovaných jako velmi vysokou; jednání žalovaných vedlo podle názoru žalobkyně k narušení dobré pověsti jejích produktů, služeb a obchodní firmy a k poklesu zájmu zákazníků o nabídku žalobkyně. Ze skutečnosti, že neuspěla ve výběrovém řízení na rekonstrukci dospalovacího zařízení Isover, pak dovolatelka dovozovala, že došlo ke ztrátě její dobré pověsti, neboť dříve dlouhodobě s tímto zákazníkem spolupracovala. Žalovaní měli zasáhnout do její dobré pověsti tím, že zákazníkům žalobkyně nabídli řešení využívající know-how a obchodní tajemství žalobkyně, aniž by do kalkulace museli zahrnout náklady na výzkum a vývoj. Tím narušili důvěryhodnost nabídky žalobkyně ve výběrových řízeních, která byla o tyto náklady vyšší.

6. Dovolatelka dále odůvodňovala výši přiměřeného zadostiučinění v penězích, které požadovala, s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu v obdobných případech. Uvedla, že v řízení dotvrdila a prokázala, proč právě peněžitá forma přiměřeného zadostiučinění je v projednávané věci na místě a proč je přiměřená právě částka, kterou po žalovaných požaduje. Rovněž odkázala na judikaturu Ústavního soudu, podle které soudy musí v rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnit, proč neshledaly důvody pro přiznání peněžitého přiměřeného zadostiučinění.

7. Závěrem shrnula, že jednání žalovaných bylo shledáno jako nekalosoutěžní, a to prejudiciální otázkou vyřešenou v trestním řízení. Pokud se žalovaní nekalosoutěžního jednání již nedopouští, je dle dovolatelky na místě právě nárok na přiměřené zadostiučinění. Uvedla, že břemeno tvrzení a důkazní ohledně vzniku nemajetkové újmy unesla, přičemž oprávněně požaduje peněžitou i nepeněžitou podobu přiměřeného zadostiučinění. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.

10. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

11. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).

12. Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací soud rovněž není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).

13. Zároveň je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019).

14. Dovolatelka prostřednictvím svých námitek výše shrnutých pod body a), b) a d) neformulovala žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva, ani neuvedla, které z kritérií přípustnosti dovolání upravených v § 237 o. s. ř. považuje u každé z uvedených námitek za splněné. Z výše citovaných závěrů judikatury přitom vyplývá, že k přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Argumentace dovolatelky shrnutá pod body a), b) a d) tak nesplňuje náležitosti, které zákon a shora citovaná judikatura klade na způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.

15. Navíc námitky pod bodem a) týkající se toho, že soudy neprovedly žalobkyní navržené důkazy, stejně jako námitky pod bodem b) ohledně toho, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s její odvolací námitkou (tj. námitka vady odůvodnění napadeného rozsudku), a taktéž argumentace pod bodem d), že odvolací soud její nárok na omluvu nepřipustil jakožto nový nárok v odvolacím řízení, představují námitky vad řízení, které samy o sobě nezakládají přípustnost dovolání. Dovolací soud se vadami řízení zabývá v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod č. 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).

16. Nad rámec uvedeného dovolací soud k námitce neprovedených důkazů podotýká, že se jedná o námitku nedostatku při zjišťování skutkového stavu. Nejvyšší soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, neboť dovolací soud je vázán skutkovým závěrem odvolacího soudu. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tedy nemůže založit otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele či na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 395/2019).

17. V projednávané věci navíc zjišťování skutkového stavu netrpí ani tzv. opomenutým důkazem, když podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu není soud povinen provést všechny důkazy navržené účastníky řízení. O tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). Soudy přitom ve svých rozhodnutích v projednávané věci srozumitelně vyložily, z jakého důvodu dovolatelkou navrhované důkazy neprovedly.

18. Ve vztahu ke zbývajícímu rozsahu dovolání dovolací soud posoudil, zda je dovolání přípustné.

19. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

20. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

21. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

22. Dovolání není přípustné.

23. Dovolání proti výrokům dva až čtyři napadeného rozsudku, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a proti kterým dovolatelka brojila prostřednictvím argumentace výše shrnuté pod bodem e), není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

24. Veškerou zbývající argumentaci dovolatelky, kterou nejprve uvedla námitkou výše shrnutou pod bodem c) a dále rozváděla ve zbývajícím textu

dovolání, lze shrnout jako otázky podmínek vzniku práva na přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích a jeho výše, u nichž má dovolatelka za to, že se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na jehož konkrétní rozhodnutí odkazovala. Ani tyto otázky však nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolatelka je vystavěla na vlastním skutkovém (a v řízení neprokázaném) tvrzení, že jí jednáním žalovaných vznikla nemajetková újma. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. přitom nemůže založit otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele či na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 395/2019).

25. K tomu pak lze doplnit, že dovolací soud ve svém rozhodování formuloval závěr, podle kterého (podle soukromoprávní úpravy odčinění nemajetkové újmy účinné od 1. 1. 2014) je nutno (ve smyslu § 2894 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) rovněž v případě jednání v nekalé soutěži rozlišovat mezi podmínkami vzniku (zvláštních) deliktních nároků z ochrany proti nekalé soutěži (tj. zejm. nároku, aby se rušitel svého jednání zdržel nebo aby odstranil závadný stav), jichž se dotčená osoba může případně domáhat i tehdy, bylo-li její právo (pouze) ohroženo, oproti (obecnému) deliktnímu závazku k odčinění nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění, jehož podmínkou je, aby nemajetková újma, jež má být právě poskytnutím přiměřeného zadostiučinění odčiněna, na straně poškozeného skutečně (v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním jednáním škůdce) vznikla (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.

11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, uveřejněný pod číslem 66/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. též jeho usnesení ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4263/2019, rozsudek ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, nebo usnesení ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2569/2022).

26. Proto dospěl-li odvolací soud k závěru, podle kterého dovolatelce nelze přiznat požadovaný nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za situace, kdy v řízení nebyl na její straně zjištěn vznik nemajetkové újmy (v příčinné souvislosti s tvrzeným protiprávním jednáním žalovaných), nikterak se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu v tomto směru neodchýlil.

27. Lze tak uzavřít, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že v řízení nebyl zjištěn vznik nemajetkové újmy na straně dovolatelky, pak na dovolatelkou formulovaných otázkách týkajících se odčinění takové (v řízení nezjištěné) nemajetkové újmy rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatelka jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

28. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.

29. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 10. 2024

JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu