23 Cdo 679/2024-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D. a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně
ENETEX TECHNOLOGY s.r.o., se sídlem v Olomouci, Řepčín, Řepčínská 246/88,
identifikační číslo osoby 42869781, zastoupené JUDr. Davidem Karabcem, MPA,
LL.M., advokátem se sídlem v Praze 10, Na Spojce 610/6, proti žalovaným 1) OEP
Solution s.r.o., se sídlem v Olomouci, Holice, Šlechtitelů 700/12a,
identifikační číslo osoby 02273217, a 2) T. V., oba zastoupeni Mgr. Františkem
Stratilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, o ochranu proti
nekalé soutěži, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 1/2016, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10.
2023, č. j. 4 Cmo 86/2023-355, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 28. 4. 2023, č. j. 5 Cm 1/2016-316, zamítl žalobu, aby žalovaná 1) byla
povinna zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 1 000 000 Kč (výrok
I); dále zamítl žalobu, aby žalovaný 2) byl povinen zaplatit žalobkyni
přiměřené zadostiučinění ve výši 500 000 Kč (výrok II); dále zamítl návrh
žalobkyně, aby žalovaná 1) a žalovaný 2) byli povinni zveřejnit rozsudek na
internetových stránkách enetex.cz, v záložce hlavní stránka, po dobu šesti
měsíců (výrok III a IV); a rozhodl o nákladech řízení (výrok V).
2. K odvolání žalobkyně i žalovaných Vrchní soud v Olomouci (dále jen
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 4 Cmo 86/2023-355,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až IV (první výrok) a ve
výroku V jej změnil ohledně náhrady řízení před soudem prvního stupně (druhý
výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí a čtvrtý výrok).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním,
jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka konkrétně
namítala:
a) Soudy neprovedly jí navržené důkazy k prokázání, že jí vznikla
nemateriální újma, příp. v jaké intenzitě. Nesouhlasila s vypořádáním této
námitky odvolacím soudem, který shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že
provedení navržených důkazů bylo nadbytečné vzhledem k tomu, že nekalosoutěžní
jednání žalovaných bylo prokázáno v trestním řízení.
b) Odvolací soud bezdůvodně odmítl námitku, že soud prvního stupně
učinil z provedených důkazů nesprávná skutková zjištění.
c) Odvolací soud nesprávně uzavřel, že žalobkyně nepopsala dostatečně
konkrétně, v čem měla spočívat její nemateriální újma. Dovolatelka tvrdila, že
dostatečně konkrétně popsala a prokázala, že jí vznikla nemateriální újma.
d) Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že nepřípustně uplatnila v
odvolacím řízení nový nárok, aniž změnila žalobu, když se domáhala, aby byla
žalovaným uložena povinnost omluvit se. Dovolatelka namítala, že změnu žaloby
odmítl provést již soud prvního stupně.
e) Odvolací soud dle jejího názoru nesprávně posoudil náhradu nákladů
řízení před soudem prvního stupně i řízení odvolacího a přiznal žalovaným
náhradu nákladů řízení.
4. Dovolatelka dále rozsáhle popisovala, v čem spočívalo protiprávní
jednání žalovaných a jaký dopad mělo do její sféry. Odkázala na řadu
konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu vztahujících se k tomu, jaké okolnosti
je třeba zvažovat při rozhodování o přiznání peněžité formy přiměřeného
zadostiučinění a jeho výše. Vycházela rovněž ze závěru rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4661/2007, podle něhož přiměřené
zadostiučinění v penězích nejčastěji přichází v úvahu v případě, kdy zásah do
nemateriální sféry dotčeného soutěžitele může způsobit ztráty také v jeho
majetkové sféře a nelze předpokládat, že nepeněžitá satisfakce tuto ztrátu
vyrovná.
5. Dovolatelka spatřovala intenzitu nemajetkové újmy způsobené
nekalosoutěžním jednáním žalovaných jako velmi vysokou; jednání žalovaných
vedlo podle názoru žalobkyně k narušení dobré pověsti jejích produktů, služeb a
obchodní firmy a k poklesu zájmu zákazníků o nabídku žalobkyně. Ze skutečnosti,
že neuspěla ve výběrovém řízení na rekonstrukci dospalovacího zařízení Isover,
pak dovolatelka dovozovala, že došlo ke ztrátě její dobré pověsti, neboť dříve
dlouhodobě s tímto zákazníkem spolupracovala. Žalovaní měli zasáhnout do její
dobré pověsti tím, že zákazníkům žalobkyně nabídli řešení využívající know-how
a obchodní tajemství žalobkyně, aniž by do kalkulace museli zahrnout náklady na
výzkum a vývoj. Tím narušili důvěryhodnost nabídky žalobkyně ve výběrových
řízeních, která byla o tyto náklady vyšší.
6. Dovolatelka dále odůvodňovala výši přiměřeného zadostiučinění v
penězích, které požadovala, s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu v
obdobných případech. Uvedla, že v řízení dotvrdila a prokázala, proč právě
peněžitá forma přiměřeného zadostiučinění je v projednávané věci na místě a
proč je přiměřená právě částka, kterou po žalovaných požaduje. Rovněž odkázala
na judikaturu Ústavního soudu, podle které soudy musí v rozhodnutí přesvědčivě
zdůvodnit, proč neshledaly důvody pro přiznání peněžitého přiměřeného
zadostiučinění.
7. Závěrem shrnula, že jednání žalovaných bylo shledáno jako
nekalosoutěžní, a to prejudiciální otázkou vyřešenou v trestním řízení. Pokud
se žalovaní nekalosoutěžního jednání již nedopouští, je dle dovolatelky na
místě právě nárok na přiměřené zadostiučinění. Uvedla, že břemeno tvrzení a
důkazní ohledně vzniku nemajetkové újmy unesla, přičemž oprávněně požaduje
peněžitou i nepeněžitou podobu přiměřeného zadostiučinění. Dovolatelka proto
navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§
240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem
stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.
10. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
11. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle §
241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost
dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé,
kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud
vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která
nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a
ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
12. Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých
dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka
přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v
němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5.
2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací soud rovněž není oprávněn si otázku
přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních
zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady
rovnosti účastníků řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění
zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění
těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015,
sp. zn. I. ÚS 1092/15).
13. Zároveň je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu
vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího
soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, a
zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může dovolací soud
posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, či ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019).
14. Dovolatelka prostřednictvím svých námitek výše shrnutých pod body
a), b) a d) neformulovala žádnou konkrétní otázku hmotného či procesního práva,
ani neuvedla, které z kritérií přípustnosti dovolání upravených v § 237 o. s.
ř. považuje u každé z uvedených námitek za splněné. Z výše citovaných závěrů
judikatury přitom vyplývá, že k přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení
jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena
otázka přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo
1936/2015). Argumentace dovolatelky shrnutá pod body a), b) a d) tak nesplňuje
náležitosti, které zákon a shora citovaná judikatura klade na způsobilé
vymezení přípustnosti dovolání.
15. Navíc námitky pod bodem a) týkající se toho, že soudy neprovedly
žalobkyní navržené důkazy, stejně jako námitky pod bodem b) ohledně toho, že se
odvolací soud dostatečně nevypořádal s její odvolací námitkou (tj. námitka vady
odůvodnění napadeného rozsudku), a taktéž argumentace pod bodem d), že odvolací
soud její nárok na omluvu nepřipustil jakožto nový nárok v odvolacím řízení,
představují námitky vad řízení, které samy o sobě nezakládají přípustnost
dovolání. Dovolací soud se vadami řízení zabývá v souladu s § 242 odst. 3 o. s.
ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod č. 46/2021
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo
4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
16. Nad rámec uvedeného dovolací soud k námitce neprovedených důkazů
podotýká, že se jedná o námitku nedostatku při zjišťování skutkového stavu.
Nejvyšší soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého
skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, neboť
dovolací soud je vázán skutkovým závěrem odvolacího soudu. Přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. tedy nemůže založit otázka, která je založena na vlastních
skutkových závěrech dovolatele či na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího
soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo
3349/2017, ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 13. 11. 2018,
sp. zn. 23 Cdo 3244/2018, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 395/2019).
17. V projednávané věci navíc zjišťování skutkového stavu netrpí ani
tzv. opomenutým důkazem, když podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i
Ústavního soudu není soud povinen provést všechny důkazy navržené účastníky
řízení. O tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených
důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy
neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně
automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze
setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k
projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a
otázek podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem
„zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29
Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS
1738/16). Soudy přitom ve svých rozhodnutích v projednávané věci srozumitelně
vyložily, z jakého důvodu dovolatelkou navrhované důkazy neprovedly.
18. Ve vztahu ke zbývajícímu rozsahu dovolání dovolací soud posoudil,
zda je dovolání přípustné.
19. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
20. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není
přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
22. Dovolání není přípustné.
23. Dovolání proti výrokům dva až čtyři napadeného rozsudku, kterými
bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a proti kterým dovolatelka brojila
prostřednictvím argumentace výše shrnuté pod bodem e), není přípustné podle §
238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
24. Veškerou zbývající argumentaci dovolatelky, kterou nejprve uvedla
námitkou výše shrnutou pod bodem c) a dále rozváděla ve zbývajícím textu
dovolání, lze shrnout jako otázky podmínek vzniku práva na přiznání přiměřeného
zadostiučinění v penězích a jeho výše, u nichž má dovolatelka za to, že se
odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, na jehož konkrétní rozhodnutí odkazovala. Ani tyto otázky
však nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolatelka je vystavěla na vlastním
skutkovém (a v řízení neprokázaném) tvrzení, že jí jednáním žalovaných vznikla
nemajetková újma. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. přitom nemůže
založit otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele
či na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, ze dne 16. 11.
2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018,
či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 395/2019).
25. K tomu pak lze doplnit, že dovolací soud ve svém rozhodování
formuloval závěr, podle kterého (podle soukromoprávní úpravy odčinění
nemajetkové újmy účinné od 1. 1. 2014) je nutno (ve smyslu § 2894 odst. 2
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) rovněž v případě jednání v nekalé
soutěži rozlišovat mezi podmínkami vzniku (zvláštních) deliktních nároků z
ochrany proti nekalé soutěži (tj. zejm. nároku, aby se rušitel svého jednání
zdržel nebo aby odstranil závadný stav), jichž se dotčená osoba může případně
domáhat i tehdy, bylo-li její právo (pouze) ohroženo, oproti (obecnému)
deliktnímu závazku k odčinění nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného
zadostiučinění, jehož podmínkou je, aby nemajetková újma, jež má být právě
poskytnutím přiměřeného zadostiučinění odčiněna, na straně poškozeného skutečně
(v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním jednáním škůdce) vznikla
(srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo
327/2021, uveřejněný pod číslem 66/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, popř. též jeho usnesení ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo
4263/2019, rozsudek ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, nebo
usnesení ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2569/2022).
26. Proto dospěl-li odvolací soud k závěru, podle kterého dovolatelce
nelze přiznat požadovaný nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za
situace, kdy v řízení nebyl na její straně zjištěn vznik nemajetkové újmy (v
příčinné souvislosti s tvrzeným protiprávním jednáním žalovaných), nikterak se
odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu v tomto směru neodchýlil.
27. Lze tak uzavřít, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že v řízení
nebyl zjištěn vznik nemajetkové újmy na straně dovolatelky, pak na dovolatelkou
formulovaných otázkách týkajících se odčinění takové (v řízení nezjištěné)
nemajetkové újmy rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Podle rozhodovací praxe
dovolacího soudu přitom není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže
dovolatelka jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení
otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu
nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen.
zn. 29 NSČR 53/2013).
28. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst.
1 o. s. ř. zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.
29. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f
odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu