23 Cdo 2569/2022-767
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci
žalobkyně Patron ca, s.r.o., se sídlem v Praze 8, Thámova 402/4, Karlín,
identifikační číslo osoby 27113078, zastoupené Mgr. Petrem Sedlatým, advokátem
se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, proti žalované Contipro a.s., se
sídlem v Dolní Dobrouči, č.p. 401, identifikační číslo osoby 60917431,
zastoupené doc. JUDr. Danou Ondrejovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praze 1, V
Jámě 699/1, o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 33/2020, o dovoláních
žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2022,
č. j. 3 Cmo 225/2021-682, takto:
I. Dovolání žalobkyně a žalované se odmítají.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
55 Cm 33/2020-599, odmítl žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se uvádění doplňků krmiva Geloren HA na trh bez toho, aby bylo současně uvedeno kompletní složení (výrok I), odmítl žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se uvádění doplňků krmiva Geloren HA na trh se skutečným složením, které neodpovídá složení uvedenému v letáku k doplňku krmiva Geloren HA (výrok II), zastavil řízení v části, ve které se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zdržet se na letáku k doplňku krmiva Geloren HA a při jakémkoliv druhu reklamy a propagace doplňku krmiva Geloren HA použití slova „kvalita“ (výrok III), zastavil řízení v části, ve které se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zdržet se na letáku k doplňku krmiva Geloren HA a při jakémkoliv druhu reklamy a propagace doplňku krmiva Geloren HA, použití slovního spojení „přísný dohled na kvalitu“ (výrok IV), zastavil řízení v části, ve které se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované odstranit z letáku k doplňku krmiva Geloren HA a z internetových stránek umístěných na doméně www.geloren.cz a na doméně www.aktivnizvire.cz slovní spojení „přísný dohled na kvalitu“ (výrok V), uložil žalované povinnost zdržet se na letáku k doplňku krmiva Geloren HA a při jakémkoliv druhu reklamy a propagace doplňku krmiva Geloren HA použití slovního spojení „nejsilnější kloubní výživa v ČR“ (výrok VI), uložil žalované povinnost zdržet se na letáku k doplňku krmiva Geloren HA a při jakémkoliv druhu reklamy a propagace doplňku krmiva Geloren HA použití grafického ztvárnění, ve kterém jsou barevnými kolečky zdůrazněny klouby člověka (výrok VII), uložil žalované povinnost zdržet se na letáku k doplňku krmiva Geloren HA a při jakémkoliv druhu reklamy a propagace doplňku krmiva Geloren HA použití slovního spojení „doporučují lékaři“ (výrok VIII), uložil žalované povinnost zdržet se na letáku k doplňku krmiva Geloren HA a při jakémkoliv druhu reklamy a propagace doplňku krmiva Geloren HA použití slovního spojení „pomáhá od bolesti kloubů“ (výrok IX), zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se na letáku k doplňku krmiva Geloren HA a při jakémkoliv druhu reklamy a propagace doplňku krmiva Geloren HA slovního či grafického srovnání látek methylsulfonylnethan (MSM) a kyseliny hyaluronové (výrok X), zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost odstranit z internetových stránek umístěných na doméně www.geloren.cz a na doméně www.aktivnizvire.cz slovní spojení „nejsilnější kloubní výživa v ČR“ (výrok XI), zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost odstranit z obalu doplňku krmiva Geloren HA, letáku k doplňku krmiva Geloren HA a z internetových stránek umístěných na doméně www.geloren.cz a na doméně www.aktivnizvire.cz grafické ztvárnění, ve kterém jsou barevnými kolečky zdůrazněny klouby člověka (výrok XII), zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost odstranit z letáku k doplňku krmiva Geloren HA a z internetových stránek umístěných na doméně www.geloren.cz a na doméně www.aktivnizvire.cz slovní spojení „doporučují lékaři (výrok XIII), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované odstranit z letáku k doplňku krmiva Geloren HA a z internetových stránek umístěných na
doméně www.geloren.cz a na doméně www.aktivnizvire.cz slovní spojení „pomáhá od bolesti kloubů“ (výrok XIV), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované odstranit z letáku k doplňku krmiva Geloren HA a z internetových stránek umístěných na doméně www.geloren.cz a na doméně www.aktivnizvire.cz slovní srovnání látek methylsulfonylnethan (MSM) a kyseliny hyaluronové (výrok XV), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 1 000 000 Kč jako přiměřené zadostiučinění (výrok XVI), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok XVII).
Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala ochrany před
jednáním žalované v nekalé soutěži, jehož se měla žalovaná dopustit tím, že
svůj výrobek Geloren HA, jenž je doplňkem krmiva, nabízí způsobem, kterým v
průměrném spotřebiteli vyvolává dojem, že lze tento výrobek konzumovat jako
humánní potravinu nebo doplněk stravy. Žalovaná neuvádí úplně a jasně složení
výrobku, nejedná se o čistě přírodní produkt, na obalu zvýrazňuje klouby
zobrazeného člověka, prezentuje chuť výrobku a jeho složení ze surovin, které
běžně konzumují lidé, uvádí, že se jedná o nejsilnější kloubní výživu, pomáhá
od bolesti kloubů, proto ho doporučují lékaři pro většiny typů kolenních
problémů a pro prevenci a prodloužení aktivního života. Žalovaná na svoji
obranu uvedla, že nenabádá spotřebitele k tomu, aby si spotřebitelé kupovali
doplněk krmiva pro vlastní potřebu, svůj výrobek v roce 2019 notifikovala
správnímu orgánu jako doplněk lidské stravy, navíc žádné z žalobkyní vytýkaných
jednání již netrvá a žalovaná se těchto jednání již zdržela. K odvolání obou účastnic Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným
rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VII tak, že zamítl
žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se použití tam uvedeného grafického
ztvárnění, jinak ve výrocích I, II, VI, VIII až XVI rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů (druhý a třetí výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v
odvolacím řízení nedoznala změn, podle kterých žalobkyně uvádí na trh
veterinární přípravky a doplňky stravy pod značkou Alavis, žalovaná uvádí na
trh doplněk krmiva Geloren HA. Žalovaná při prezentaci svého výrobku používala
slovní spojení „nejsilnější kloubní výživa“, „doporučují lékaři“ a „pomáhá od
bolesti kloubů“, uváděla srovnání látek MSM a kyseliny hyaluronové a rovněž
grafické ztvárnění zdůrazňující barevnými kolečky klouby jezdce na koni. V
řízení nebylo prokázáno, že v současnosti trvá závadný stav navozený tímto
jednáním žalované. Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, podle kterého se
žalovaná dopustila podle § 2976 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, jednání v nekalé soutěži, včetně skutkové podstaty klamavého označení
zboží nebo služby podle § 2978 odst. 1 o. z., způsobem prezentace svého výrobku
vyvolávajícím dojem, že jej lze užívat ke snížení či odstranění zdravotních
problémů s klouby i lidmi. Tato „výhoda“ doplňku krmiva žalované oproti
ostatním srovnatelným doplňkům znamená jejich znevýhodnění a újmu dalších
soutěžitelů na trhu, tedy i žalobkyně, a klamání spotřebitele. Jde o takový
způsob prezentace, jímž se žalovaná snažila „vylepšit“ své soutěžní postavení,
způsobilé přivodit újmu ostatním soutěžitelům i zákazníkům, kteří se mohou
rozhodnout pro výrobek žalované právě na základě zkreslujících údajů a
informací, a přivodit újmu ostatním soutěžitelům „odlákáním“ takových
zákazníků.
Takové důsledky však odvolací soud neshledal v případě žalovanou
uváděného srovnání látek MSM a kyseliny hyaluronové, kdy žalobkyně ani po
poučení soudu neprokázala, že takové srovnání je způsobilé ovlivnit zákazníky
při jejich rozhodování o zakoupení výrobku žalované jako doplňku krmiva a
odvolací soud v takovém jednání žalované neshledal rozpor s dobrými mravy
soutěže. Pokud jde o jednotlivé žalobkyní uplatněné nároky, odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tzv. zápůrčí nároky, o nichž bylo
soudem prvního stupně rozhodnuto ve výrocích I a II, jsou uplatněny neurčitým
způsobem, přičemž žalobkyně ani po poučení podle § 43 odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), svoji žalobu neopravila
tak, aby bylo možno v řízení v této části pokračovat, a bylo tak na místě
žalobu o těchto nárocích odmítnout. Důvodnost ostatních žalobkyní uplatněných nároků posoudil odvolací soud
podle § 2988 o. z. Ve vztahu k tzv. zápůrčím nárokům, o nichž bylo soudem prvního stupně
rozhodnuto ve výrocích VI, VIII a IX, se odvolací soud ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, že není vyloučeno opakování závadného jednání ze strany
žalované, neboť žalovaná svého jednání zanechala zčásti na základě předběžného
opatření soudu prvního stupně, přičemž žalovaná v průběhu celého řízení
odmítala, že by svým jednáním zasahovala do práva žalobkyně, a mezi účastníky
probíhá řada soudních sporů. V případě nároku, o němž bylo soudem prvního
stupně rozhodnuto ve výroku VII, však žalobkyně upustila od svého jednání
dobrovolně ještě před nařízením předběžného opatření a podáním žaloby, když
splnila opatření uložené dřívějším rozhodnutím správního orgánu, proto podmínky
pro vyhovění tomuto nároku nebyly splněny. Jde-li o tzv. odstraňovací nároky, o nichž bylo soudem prvního stupně
rozhodnuto ve výrocích XI až XIV, žalobkyně ani po poučení soudu neprokázala,
že trvá závadný stav nastolený nekalou soutěží, resp. že by žalobkyně na
reklamních letácích, obalech či internetových stránkách stále uváděla předmětná
slovní spojení či grafická ztvárnění. K nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, o němž bylo soudem
prvního stupně rozhodnuto ve výroku XVI, odvolací soud uvedl, že žalobkyně přes
poučení soudu neprokázala, v čem vznikla žalobkyni nemajetková újma způsobená
jednáním žalované v nekalé soutěži. Rozsudek odvolacího soudu napadla v rozsahu, v němž odvolací soud „potvrdil
výroky I, II, VII, a XVI“ rozsudku soudu prvního stupně, žalobkyně dovoláním,
které považuje za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení otázek
hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud dle názoru
žalobkyně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně
jsou dovolacím soudem řešeny rozdílně. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu v tomto
rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Rozsudek odvolacího soudu napadla v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil
výroky VI, VIII a IX rozsudku soudu prvního stupně, žalovaná dovoláním, které
považuje za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení otázek
hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud dle názoru žalované
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo nebyly v
rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu, jakož i rozsudek soudu
prvního stupně v odpovídajícím rozsahu, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla
podána v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami, zastoupenými advokátem (§ 240
odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda jsou dovolání přípustná. Dle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolání žalobkyně není přípustné. Dovolání žalobkyně nečiní přípustným jí formulovaná otázka procesního práva,
zda byla žalobkyně vyzvána k opravě a doplnění žaloby dostatečně v souladu s §
43 odst. 1 o. s. ř., pokud byla ústně při jednání vyzvána k úpravě a upřesnění
petitu žaloby, výroků uvedených pod body I a II tak, aby tento petit byl
dostatečně určitý, konkrétní, aby jeho převzetí do případného výroku rozsudku
bylo vykonatelné, neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelce lze přisvědčit, že dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k
závěru, podle kterého usnesením obsahujícím výzvu podle § 43 odst. 1 o. s. ř. k
odstranění vad žaloby je třeba účastníku především sdělit, v čem spočívá vada
jeho podání nebo proč je podání nesrozumitelné či neurčité, poučit jej, jak je
třeba doplnění nebo opravu podání provést a stanovit mu lhůtu k odstranění vad
podání.
Spočívá-li vada žaloby v tom, že znění žalobního petitu je neurčité,
neboť vymezení práv a jim odpovídajících povinností je natolik nejasné, že
jejich převzetí do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek jeho
materiální nevykonatelnost, je třeba, aby soud žalobce poučil, jak je třeba
opravu žaloby provést, resp. konkrétně vysvětlit, v čem spočívají vady jeho
podání a proč soud považuje jeho podání za neúplné, nesrozumitelné či neurčité
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo
60/98, uveřejněné v pod číslem 36/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 186/2002, uveřejněné pod
číslem 1/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 1. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 609/2010). Rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu však zároveň připouští, že
v případě, kdy výzva k odstranění vad podání není učiněna formou usnesení,
jedná se o vadu řízení, ke které lze nicméně přihlédnout jen tehdy, jestliže
mohla mít za následek, že účastník nevěděl, jakou vadu podání má odstranit,
nebo že nebyl řádně poučen, a byla tak na straně účastníka vyvolána nejistota,
v jejímž důsledku bylo účastníkovi znemožněno domáhat se stanoveným postupem
svého práva u nezávislého a nestranného soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 4457/2007, a usnesení Ústavního soudu ze dne
12. 12. 1996, sp. zn. III. ÚS 301/95). V rozhodování dovolacího soudu je rovněž akceptován postup soudu, při němž byl
žalobce vyzván k odstranění vad žaloby usnesením vyhlášeným při ústním jednání
(srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2005, sp. zn. 30
Cdo 2600/2004). Dovolací soud dále ve svém rozhodování dovodil, že zákon umožňuje, aby žalobce
odstranil vady žaloby i poté, co již uplynula lhůta k tomu soudem stanovená,
popřípadě co soud prvního stupně rozhodl o odmítnutí žaloby, avšak nejpozději -
bylo-li proti usnesení soudu prvního stupně podáno včas odvolání osobou k němu
oprávněnou - do té doby, dokud o odmítnutí žaloby nerozhodl odvolací soud
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo
909/2003, nebo ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 383/2019). Dovolatelce lze přisvědčit, že v projednávané věci neobsahovalo usnesení soudu
prvního stupně, jímž byla žalobkyně při ústním jednání konaném dne 19. 5. 2021
vyzvána k odstranění vady její žaloby, spočívající v neurčitosti žalobního
návrhu (petitu) uvedeného pod body I a II, všechny náležitosti předepsané § 43
odst. 1 o. s. ř. a došlo tak ze strany soudu prvního stupně k nesprávnému
postupu. Zároveň však ze shora citované rozhodovací praxe dovolacího soudu
plyne, že k takové nesprávnosti lze přihlédnout jen tehdy, jestliže účastník
nevěděl, jakou vadu podání má odstranit, nebo že nebyl řádně poučen, v důsledku
čehož bylo účastníkovi znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u
nezávislého a nestranného soudu.
V projednávané věci proto nelze pominout, že při ústním jednání konaném dne 19. 5. 2021 bylo žalobkyni soudem prvního stupně zároveň sděleno, že v otázce vad
jí podané žaloby bude vycházet z usnesení odvolacího soudu, kterým bylo
rozhodnuto o předběžném opatření v projednávané věci pod sp. zn. 3 Cmo
123/2019, a že v tomto směru bude žalobkyně poučena. V uvedeném usnesení přitom
odvolací soud uvedl, že návrh žalobkyně v části týkající se uložení povinností
žalované směřujících k úplnosti údajů uváděných žalovanou o složení jejího
výrobku není určitý proto, že takové složení není nikde uvedeno a není tak
ověřitelné ani z hlediska eventuálního výkonu rozhodnutí, přičemž nelze
připustit, aby teprve v řízení o výkon rozhodnutí bylo zkoumáno, zda jde či
nikoli o jednání, jež by mohlo spadat pod rozsah rozhodnutím vymezeného
zakázaného jednání (tj. zda bylo či nebylo žalovanou uvedeno kompletní nebo
skutečné složení jejího výrobku). Žalobkyni tudíž tímto bylo ze strany soudu prvního stupně, byť nad rámec
samotného usnesení vyhlášeného soudem prvního stupně dne 19. 5. 2021,
vysvětleno, v čem konkrétně spočívá neurčitost jejího žalobního návrhu, přičemž
z odkazu na usnesení odvolacího soudu o předběžném opatření, jež bylo žalobkyni
doručeno, rovněž dostatečně plyne, jakým způsobem má být žaloba dle soudu
prvního stupně opravena (tedy vymezením konkrétních údajů o složení výrobku
žalované, při jejichž uvádění či neuvádění se má žalovaná zdržet nabízení svého
výrobku na trhu). Rovněž nelze pominout, že žalobkyně byla vyzvána k odstranění vad své žaloby
dne 19. 5. 2021, přičemž vyhovět této výzvě mohla žalobkyně v řízení před
soudem prvního stupně až do vyhlášení jeho rozsudku dne 25. 8. 2021 (tedy po
dobu více jak třech měsíců), a v odvolacím řízení až do vyhlášení rozsudku
odvolacího soudu dne 10. 5. 2022 (tedy po dobu dalších více než osmi měsíců). Nelze tak uzavřít, že by doba, po kterou žalobkyně mohla výzvě soudu prvního
stupně vyhovět, byla nepřiměřeně krátká a bylo by ji třeba ještě jakkoli
prodlužovat nebo že by u žalobkyně mohla před uplynutím shora uvedené doby
vzniknout pochybnost, zda je již třeba výzvě soudu vyhovět. Lze tak uzavřít, že byť v řízení došlo ze strany soudu prvního stupně při
vyhlášení jeho usnesení ze dne 19. 5. 2021, jímž byla žalobkyně vyzvána k
odstranění vad své žaloby, k nesprávnému postupu v řízení, přesto tento
nedostatek vzhledem k okolnostem řízení o projednávané věci nemohl mít za
následek, že by žalobkyni (navíc od počátku řízení zastoupené advokátem) bylo
postupem soudu znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u
nezávislého a nestranného soudu. Pakliže tedy odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobkyni vzhledem
k okolnostem řízení o projednávané věci bylo zřejmé, v čem je spatřována
neurčitost jejího návrhu, přičemž i přes výzvu soudu prvního stupně tyto vady
(ani v odvolacím řízení) neodstranila, a že tudíž je na místě její žalobu v
dotčené části podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítnut, pak se odvolací soud od
shora uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Přípustnost dovolání žalobkyně nezakládá ani její otázka hmotného práva, zda
má být vyhověno zdržovacímu nároku, pokud žalovaná upustila od závadného
jednání ještě před podáním žaloby pouze na základě opatření státního orgánu,
aniž by se tak stalo dobrovolně v důsledku dohody se žalobkyní, neboť odvolací
soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolací soud ve svém rozhodování dovodil, že právo domáhat se zdržení určitého
jednání má preventivní povahu a jeho uplatněním se dotčená osoba brání proti
tomu, aby jednání, jímž jsou poškozena její práva, pokračovalo nebo se
opakovalo, popř. odvrací hrozbu, že by k takovému zásahu mohlo dojít. Při
rozhodování o tzv. zápůrčím nároku není třeba prokázat plánování nebo konkrétní
připravování pokračování v závadném jednání žalovaného. Pouhá hrozba závadného
jednání k uložení zdržovacího nároku v tomto případě postačuje. Při rozhodování
o tzv. zápůrčím nároku je navíc nutné přihlížet k tomu, zda k protiprávnímu
jednání již v minulosti došlo, či zda se jedná pouze o hrozbu vzniku
protiprávního jednání v budoucnu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2010, a ze dne 27. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2939/2011). Nejvyšší soud ve svém rozhodování dále uvedl, že tzv. zápůrčí nárok je nárokem
působícím do budoucna. Předpokladem pro uložení povinnosti zdržet se určitého
jednání je proto, kromě prokázání závadnosti tohoto jednání, také zjištění
soudu, že je uložení této povinnosti do budoucna nezbytné, tedy že takové
závadné jednání trvá nebo hrozí. Pro posouzení, zda lze vyhovět zdržovacímu
nároku za situace, kdy před rozhodnutím soudu ve věci samé již závadné jednání
netrvalo, ale přitom důvodně hrozí jeho opakování, jsou přitom rozhodná
jedinečná skutková zjištění soudu v každé jednotlivé věci (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4532/2011). Dovolací soud dále ve svém rozhodování zdůraznil jako významnou skutečnost pro
posouzení důvodnosti tzv. zápůrčího nároku, pokud žalovaný od počátku řízení
zpochybňuje, že by jeho jednání bylo nekalým soutěžním jednáním a že svého
jednání zanechal pouze na základě vydaného předběžného opatření, že tudíž od
něj neupustil dobrovolně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5843/2017, popř. obdobně již rozhodnutí bývalého
Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 19. 10. 1934, sp. zn. Rv II
131/33, uveřejněné pod č. 13869/1934 Sbírky rozhodnutí nejvyššího soudu
československé republiky ve věcech občanských). Shodně pak v usnesení ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2415/2012, Nejvyšší
soud konstatoval, že jsou dány procesní předpoklady k vyhovění tzv. zápůrčím
nárokům žalobkyně uplatněným z titulu nekalé soutěže, pokud žalovaný neukončil
své závadné jednání dobrovolně, ale až zákazem podle vydaného předběžného
opatření soudem prvního stupně, a nelze vyloučit možnost opakování takového
jednání žalovaného v budoucnu. Pokud již k protiprávnímu jednání jednou došlo, pak je pravděpodobnost jeho
opakování vyšší, resp. nelze závadné jednání bez dalšího vyloučit.
Na
skutečnost, že hrozba závadného jednání odpadla, by bylo možné usuzovat
například z toho, že by k upuštění od závadného jednání došlo dobrovolně, tj. bez donucení podáním žaloby a probíhajícím soudním řízením a po dohodě s
žalobkyní (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2939/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5843/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3485/2018). Odvolací soud, co se týče posouzení hrozby opakování vytýkaného jednání
spočívajícího v prezentaci grafického ztvárnění zdůrazňujícího klouby člověka v
souvislosti s výrobkem žalované, se v souladu s citovanou rozhodovací praxí
dovolacího soudu řádně zabýval jedinečnými zjištěnými okolnostmi projednávané
věci. Dospěl-li k závěru, že v poměrech projednávané věci opakování závadného
jednání nehrozí, když žalovaná trvale zanechala svého jednání již v roce 2019
před nařízením předběžného opatření a zahájením řízení ve věci samé pod vlivem
rozhodnutí správního orgánu, nelze uzavřít, že by se svým rozhodnutím odvolací
soud odchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalobkyně nečiní přípustným ani její otázky hmotného práva, zda je pro
přiznání nároku na poskytnutí zadostiučinění a posouzení jeho přiměřenosti
dostatečné prokázat samotné nekalosoutěžní jednání, v jehož důsledku žalobkyni
vznikla nemajetková újma, a zda je pro přiznání nároku na peněžité
zadostiučinění a posouzení jeho přiměřenosti dostatečné prokázat skutečnosti,
za jejichž přítomnosti došlo k nekalosoutěženímu jednání v podobě statku, do
kterého bylo zasaženo, intenzity zásahu, okolností na straně škůdce a okolností
na straně poškozené, neboť na těchto otázkách rozhodnutí odvolacího soudu
nezávisí. Dovolací soud ve svém rozhodování ustáleně dovozuje, že podle § 237 o. s. ř. je
jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím
soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. např. usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího
řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (či hypotetické) otázky
bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo
316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020,
sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žalobkyní uplatněného nároku na
poskytnutí přiměřeného zadostiučinění odůvodnil tím, že žalobkyně přes poučení
soudu neprokázala, v čem vznikla žalobkyni nemajetková újma způsobená jednáním
žalobkyně v nekalé soutěži, proto na žalobkyní formulovaných otázkách
rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí a odvolací soud se takto položenými
otázkami nezabýval (zabývat nemusel). Pro úplnost dovolací soud uvádí, že ve svém rozhodování formuloval závěr, podle
kterého (podle soukromoprávní úpravy odčinění nemajetkové újmy účinné od 1. 1. 2014) je nutno (ve smyslu § 2894 odst. 2 o.
z.) v případě jednání v nekalé
soutěži rozlišovat mezi podmínkami vzniku (zvláštních) deliktních nároků z
ochrany proti nekalé soutěži (tj. zejm. nároku, aby se rušitel svého jednání
zdržel nebo aby odstranil závadný stav), jichž se dotčená osoba může případně
domáhat i tehdy, bylo-li její právo (pouze) ohroženo, oproti (obecnému)
deliktnímu závazku k odčinění nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného
zadostiučinění, jehož podmínkou je, aby nemajetková újma, jež má být právě
poskytnutím přiměřeného zadostiučinění odčiněna, na straně poškozeného skutečně
(v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním jednáním škůdce) vznikla
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo
327/2021, uveřejněný pod číslem 66/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, popř. též jeho usnesení ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo
4263/2019, nebo rozsudek ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021). Dovolací soud se proto svým samotným závěrem, že nárok žalobkyně na poskytnutí
přiměřeného zadostiučinění nelze považovat za důvodný, pokud v řízení nebyl
zjištěn vznik nemajetkové újmy na straně žalobkyně způsobené závadným jednáním
žalované, od uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. K tomu pak lze doplnit, že dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru,
že samotná otázka, zda (odčinitelná) nemajetková újma poškozenému (skutečně)
vznikla či nikoliv, je otázkou skutkovou, nikoli právní, kterou proto nelze
zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci (srov. § 241a
odst. 1 o. s. ř.) a která tudíž nemůže založit ani přípustnost dovolání podle §
237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 193/2013, ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 268/2020, ze dne 18. 12. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1870/2020, ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo
2481/2021, nebo ze dne 19. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2268/2022). Namítá-li žalobkyně, že vznik její nemajetkové újmy způsobené závadným jednáním
žalované byl v řízení prokázán (zjištěn), zpochybňuje tím skutková zjištění
soudů na základě hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) však nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout
žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Rovněž dovolání žalované není přípustné. Přípustnost dovolání nezakládá otázka žalované, zda je v rozporu s dobrými
mravy soutěže jednání, jímž soutěžitel uvede při propagaci doplňku krmiva pro
koně, že jde o „nejsilnější kloubní výživu“, resp. žalovanou obdobně
formulovaná otázka týkající se slovního spojení „doporučují lékaři“ nebo že
„pomáhá od bolesti kloubů“, neboť odvolací soud se při řešení těchto otázek od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Dovolací soud ve svém rozhodování uvedl, že podmínkou nekalé soutěže
spočívající v klamání zákazníků je, že v souvislosti s výrobkem či službou je
soutěžitelem uváděn takový (klamný) údaj, který je způsobilý v zákazníkovi
vyvolat představu, jež neodpovídá v daném údaji popsané skutečnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019,
uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, resp. na
základě obsahově obdobné úpravy v obchodním zákoníku účinné do 31. 12. 2013
srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo
428/2003). Pravdivý údaj je klamavý tehdy, jestliže vzhledem k okolnostem a souvislostem,
za nichž byl učiněn, může uvést zákazníka v omyl (srov. § 2979 odst. 1 o. z.,
výkladově dle předchozí právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 též např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 1318/2004, či ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1267/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 536/2013). Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je třeba otázku klamavosti
jednání soutěžitele posuzovat z hlediska průměrného spotřebitele. Základem vymezení kritéria průměrného spotřebitele se stal rozsudek Soudního
dvora ze dne 16. 7. 1998, ve věci Gut Springenheide, R. T. proti
Oberkreisdirektor des Kreises Steinfurt - Amt für Lebensmittelüberwachtung,
C-210/96, v němž bylo konstatováno, že při posuzování, zda je určité označení
schopno klamat, se musí brát v úvahu pravděpodobné očekávání přiměřeně
informovaného, pozorného a rozumného průměrného spotřebitele. Dále srov. např. rozsudky Soudního dvora ze dne 8. 4. 2003 ve věci Pippig Augenoptik GmbH & Co. KG proti Hartlauer Handelsgesellschaft mbH a Verlassenschaft nach dem
verstorbenen Franz Josef Hartlauer, C-44/01, ze dne 19. 9. 2006, ve věci Lidl
Belgium GmbH & Co. KG proti Etablissementen Franz Colruyt NV, C-356/04, nebo ze
dne 12. 5. 2011 ve věci Konsumentombudsmannen proti Ving Sverige AB, C-122/10. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1757/2012,
bere hledisko průměrného spotřebitele v úvahu spotřebitele, který má dostatek
informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální,
kulturní a jazykové faktory (jak je vykládáno Soudním dvorem). Obdobně viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2325/2010, a ze
dne 24. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3199/2007. Žádný důkaz týkající se hlediska průměrného spotřebitele nemusí být v řízení
proveden, tuto otázku posuzuje výhradně soud (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 24. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3845/2012). V případě výrobků, jejichž nabídka se dotýká zákazníků trpících nebo ohrožených
určitou chorobou, dovolací soud ve svém rozhodování uvedl, že tito spotřebitelé
mohou být při rozhodování o koupi výrobku negativně ovlivňováni strachem ze své
nemoci a přáním ji za každou cenu překonat. V důsledku toho mohou být snadněji
ovlivnitelní reklamou a propagace výrobku v nich může vzbuzovat přehnané naděje
a očekávání. Zvláštní zranitelnost skupiny spotřebitelů (ve smyslu § 4 odst. 2
zákona č.
634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele) může být tudíž dána i v
důsledku jejich duševní nebo fyzické slabosti; posledně uvedený znak se týká i
spotřebitelů trpících či ohrožených nemocemi kloubů. V takových případech je
při posuzování, zda jednání je v rozporu s dobrými mravy soutěže nebo by mohlo
přivodit újmu jiným soutěžitelům či spotřebitelům, zapotřebí vycházet z pohledu
průměrného člena cílové skupiny spotřebitelů a pečlivě přitom zvažovat
konkrétní okolnosti dané věci, včetně závažnosti daného onemocnění, způsobu,
jakým nemoc tyto osoby omezuje či ohrožuje, jakož i možného strachu z takové
nemoci a přání ji za každou cenu překonat, neboť i tyto okolnosti mohou hrát
při rozhodování spotřebitelů o koupi výrobku významnou roli (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3641/2018). Zároveň dovolací soud ve svém rozhodování dovodil, že posouzení, zda určité
jednání naplňuje znaky generální klauzule nekalé soutěže podle § 2976 odst. 1
o. z., a tudíž je zakázaným jednáním v hospodářské soutěži, je třeba vždy
učinit na základě individuálního posouzení a s přihlédnutím ke všem konkrétním
okolnostem věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2793/2020, uveřejněný pod číslem 61/2022 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, nebo obdobně na základě právní úpravy účinné do 31. 12. 2013
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1125/2006,
uveřejněný pod číslem 96/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Požadavkům vyjádřeným v odůvodnění citovaných rozhodnutí odvolací soud v
projednávané věci dostál, neboť individuálně a s dostatečným přihlédnutím k
relevantním okolnostem projednávané věci vyložil, proč žalovanou uváděná slovní
spojení představují takový způsob prezentace výrobku vyvolávající dojem, že jej
lze užívat ke snížení či odstranění zdravotních problémů s klouby lidmi, resp. že se jedná o výrobek určený k humánnímu užívání. Odvolací soud vzal při
posouzení klamavosti namítaných slovních spojení používaných v souvislosti se
svým výrobkem správně v úvahu hledisko průměrného zákazníka (spotřebitele) v
dotčené zákaznické skupině, který má dostatek informací a u něhož se
předpokládá rozumná míra pozornosti a opatrnosti. Odvolací soud se rovněž
ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že vzhledem ke způsobu nabízení
výrobku žalované je nutno jednání žalované posuzovat i z pohledu skupiny zvlášť
zranitelných spotřebitelů. Proto závěr odvolacího soudu, že použití těchto
slovních spojení je vzhledem ke zjištěným okolnostem projednávané věci
způsobilé vyvolat v průměrnému zákazníkovi (spotřebiteli) v dotčené zákaznické
skupině představu o odlišné povaze výrobku žalované, je v souladu se shora
uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu není v rozporu ani se závěry vyjádřenými v žalovanou
odkazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2013, sp. zn.
23 Cdo
2205/2012, v němž dovolací soud vzhledem ke konkrétním okolnostem dané věci
naopak zdůraznil správnost posouzení všech v dané věci dotčených reklamních
sdělení jako celku, aniž by bylo třeba se zabývat ještě jednotlivými částmi
reklamních sdělení odděleně. Pokud by se měly z hlediska nekalé soutěže
posuzovat a hodnotit jednotlivé části předmětného reklamního sdělení odděleně,
mohly by soudy nakonec tímto postupem dospět k nesprávným (a paradoxním)
zjištěním. Obdobně pak dovolací soud v žalovanou odkazovaném rozsudku ze dne 31. 8. 2020,
sp. zn. 23 Cdo 2027/2020, uvedl, že soutěžení na trhu připouští určitou míru
agresivity, avšak ani zde se nelze dopouštět jednání, které (mimo jiné)
předstupuje před spotřebitele a zákazníky s klamavými údaji (srov. obdobně
podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 10. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5184/2009, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 23
Cdo 3338/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo
1962/2015). Nepřiléhavý je pak odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, v němž byly posuzovány kritické výroky
soutěžitele o soutěžních výkonech jiného soutěžitele z hlediska nekalousoutěžní
skutkové podstaty zlehčování (§ 2984 o. z.), aniž by tímto rozhodnutím byl
dotčen shora uvedený závěr ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu o tom,
že uvádění klamavých údajů o výrobcích a službách je zakázaným jednáním v
nekalé soutěži. Obdobně pak v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. II ÚS 396/05,
byla řešena problematika porušení zákazu reklam určených osobám do 15 let, v
nichž vystupují osoby mladší 15 let, pokud podporují chování ohrožující jejich
zdraví, psychický nebo morální vývoj. Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu ze shora uvedených důvodů
nezakládá ani námitka žalované, že rozsudek odvolacího soudu zakazuje žalované
používat slovní spojení „nejsilnější kloubní výživa“ i za situace, kdy by toto
slovní spojení používala s upřesněním, že tento výrobek není určen k lidské
konzumaci. K tomu lze doplnit, že tzv. zápůrčím nárokem není ukládána povinnost
konkrétního způsobu jednání žalovaného. Jeho smyslem je zabránit vzniku
závadného stavu. Je potom na žalovaném, jakým konkrétním způsobem povinnosti
zdržet se závadného jednání dostojí a jaká konkrétní opatření k tomu zvolí
(srov. obdobně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22
Cdo 2108/2000, ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2746/2012, nebo ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1411/2021). Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka žalované, zda je k závěru, že je dána
hrozba opakování závadného (nekalosoutěžního) jednání, postačující skutečnost,
že žalovaná v řízení neuznala své jednání za nekalosoutěžní, neboť na
zodpovězení takto formulované otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, když
odvolací soud svůj závěr o důvodnosti (některých) žalobkyní uplatněných tzv.
zápůrčích nároků neodůvodnil pouze tím, že žalovaná v řízení neuznala své
jednání za nekalosoutěžní, nýbrž i zjištěním, že žalovaná závadného jednání
zanechala zčásti až na základě předběžného opatření soudu prvního stupně. Jak zdůvodněno již shora, jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §
237 o. s. ř. je skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní
otázka je pro jeho rozhodnutí určující. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), dovolání obou účastnic podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustná. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).