23 Cdo 2481/2021-537
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců
JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně České
Radiokomunikace a.s. se sídlem v Praze 6, Skokanská 2117/1, Břevnov, PSČ 169
00, identifikační číslo osoby 24738875, zastoupené Mgr. Ing. Markétou
Císařovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Celnici 1031/4, PSČ 110 00, proti
žalovanému Canal+ Luxembourg S. ? r.l. se sídlem v Lucemburku, 2 Rue Albert
Borschette, L-1246, Lucembursko, registrační číslo B87.905, zastoupenému Mgr.
Tomášem Matějovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, PSČ 110
00, o ochraně proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 2 Cm 22/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 21. 6. 2021, č. j. 3 Cmo 2/2020-448, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil výrok III rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 18. 6. 2019, č. j. 2 Cm 22/2018-333, ve znění opravného usnesení
ze dne 17. 7. 2019, č. j. 2 Cm 22/2018-357, jímž soud prvního stupně uložil
právnímu předchůdci žalovaného (společnosti M7 Group S.A.) umístit na webové
stránky www.skylink.cz specifikovanou omluvu žalobkyni a jejím zákazníkům a
smluvním partnerům, potvrdil výrok IV tohoto rozsudku, jímž soud prvního stupně
zamítl žalobu o uložení povinnosti zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění
ve výši 7 350 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po právním
předchůdci žalovaného ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání, jehož se měl
právní předchůdce žalovaného dopustit tím, že v souvislosti s přechodem na
standard digitálního pozemního vysílání DVB-T2 uskutečnil reklamní kampaň, v
níž uváděl nepravdivé údaje o žalobkyni a vyvolával v koncových zákaznících
nedůvěru vůči službám poskytovaným žalobkyní v tomto vysílacím standardu. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v
odvolacím řízení nedoznala změn, podle kterých oba účastníci v rámci výkonu své
podnikatelské činnosti zajišťují přenos signálu umožňujícího příjem televizního
vysílání. Právní předchůdce žalovaného v reklamní kampani realizované v roce
2018 na internetu a v rozšiřovaných tištěných letácích uváděl údaje, že začal
postupný konec vysílání televize přes anténu a vypínání pozemního vysílání, že
je nutné se s klasickou televizní anténou rozloučit, že je obtížné zachytit
signál prostřednictvím televizní antény, přenos je nekvalitní a je obtížné
zjistit, která televize přijímá televizní signál v novém standardu. Jeho
reklama navíc neobsahovala srovnání nákladů nutných na přechod na nový standard
pozemního vysílání vůči nákladům na přechod na satelitní vysílání a poukazovala
pouze na nevýhody televizního vysílání poskytovaného žalobkyní. Tato reklamní
kampaň právního předchůdce žalovaného byla poměrně dlouhá a masivní a mohla
zasáhnout milióny zákazníků. V jejím důsledku došlo k nemajetkové újmě na
straně žalobkyně spočívající ve zhoršení vnímání jí poskytované služby ze
strany zákazníků ohledně její dostupnosti, kvality a jiných vlastností, čímž
došlo ke zhoršení její vyjednávací pozice s televizními stanicemi, pro které
žalobkyně přenos signálu zajišťuje. Byl rovněž prokázán prakticky nevratný
odliv minimálně 108 koncových příjemců pozemního televizního vysílání, kteří v
souvislosti s reklamní kampaní právního předchůdce žalovaného s ním uzavřeli
smlouvu o příjmu satelitního signálu. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
že jednání právního předchůdce žalovaného naplnilo předpoklady generální
klauzule nekalé soutěže podle § 2976 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále též jen „o. z.“), a skutkových podstat klamavé reklamy (§ 2977
o. z.), nedovolené srovnávací reklamy (§ 2980 o. z.) a zlehčování (§ 2984 o. z.). Odvolací soud zdůraznil, že delikt nekalé soutěže je tzv.
ohrožovacím
deliktem, což znamená, že pro zhodnocení, zda k nekalé soutěži došlo, není
nutné, aby újma existovala, nýbrž postačuje, pokud závadné jednání bylo
způsobilé ji přivodit. Jednání právního předchůdce žalovaného bylo způsobilé
takovou újmu přivodit, a to nikoli v nepatrném rozsahu, neboť jeho reklamní
kampaň byla poměrně dlouhá a masivní a v některých konečných zákaznících
vyvolala obavu, že po ukončení pozemního televizního vysílání v původním
standardu nebudou moci nadále vůbec sledovat televizní programy nebo jen za
cenu vysokých nákladů, když navíc bude složité se rozhodnout, jaký přístroj
pořídit či co všechno pro zachování příjmu udělat. Toto jednání tak u části
zákazníků způsobilo pochybnost, zda si nepořídit zařízení pro satelitní příjem
signálu, aniž by zákazníci měli informace o nákladech placených ve smluvním
vztahu s právním předchůdcem žalovaného. Navíc na straně žalobkyně byl prokázán
skutečný vznik nemajetkové a majetkové újmy. Jako dostatečný způsob přiměřeného zadostiučinění k odčinění nemajetkové újmy
žalobkyně se dle odvolacího soudu jeví uveřejnění omluvy na webových stránkách
žalovaného, a to vzhledem k rozsahu způsobené nemajetkové újmy žalobkyni a
druhu médií, které právní předchůdce žalovaného k nekalé soutěži použil. Rozsudek odvolacího soudu napadl v rozsahu, v jakém odvolací soud potvrdil
výrok III rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení, žalovaný
dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení otázky hmotného
práva, zda v projednávané věci došlo k naplnění podmínky nekalé soutěže podle §
2976 odst. 1 o. z. spočívající ve způsobilosti jednání přivodit újmu jiným
soutěžitelům nebo zákazníkům, což je dle žalovaného otázka, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje žalovaný v tom, že odvolací soud v
rozporu se závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008,
sp. zn. 32 Cdo 139/2008, nezohlednil, že žalobkyni mohla být jednáním právního
předchůdce žalovaného způsobena pouze újma hypotetická a zcela zanedbatelná,
jež není dostačující pro vznik podmínek nekalé soutěže. Je tomu tak proto, že
zákazníci žalobkyně jsou televizní vysílatelé, pro které žalobkyně zajišťuje
přenos televizního signálu, a nikoli domácnosti jako tzv. koncoví zákazníci,
kteří jsou naopak zákazníky žalovaného. Není tak možné, aby žalobkyni vznikla
újma v důsledku zhoršení vnímání služby žalobkyně u těchto tzv. koncových
zákazníků, na něž byla reklamní kampaň právního předchůdce žalovaného zaměřena. Jako reálnou nelze dle žalovaného hodnotit ani tvrzenou újmu spočívající ve
zhoršení pozice žalobkyně při vyjednávání s vysílateli v důsledku odchodu tzv. koncových zákazníků, a to vzhledem k nízkému počtu těchto zjištěných odchodů,
jejichž počet bude navíc vzhledem k možnosti používání více vysílacích
platforem v domácnosti ve skutečnosti ještě nižší.
Žalovaný dále namítl, že odvolací soud dospěl k závěru o vzniku újmy žalobkyně
bez řádného provedení důkazů k tomuto tvrzení v rozporu s § 132 o. s. ř. a své
rozhodnutí v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. v tomto směru nedostatečně
zdůvodnil. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu a rovněž
rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání nelze shledat
přípustným podle § 237 o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). Ve vztahu k dovolatelem předložené otázce hmotného práva Nejvyšší soud dospěl
ve svém rozhodování k závěru, podle kterého se pro posouzení určitého jednání v
nekalé soutěži vyžaduje pouhá způsobilost přivodit újmu soutěžitelům nebo
zákazníkům, není tedy nutný sám vznik újmy. Možnost, že jednomu nebo druhému z
uvedených subjektů bude způsobena újma, musí být ovšem možností reálnou,
nikoliv vyspekulovanou a velmi nepravděpodobnou. Pokud by určité jednání bylo
zakazováno jen na základě vysoce teoretické možnosti újmy, šlo by o málo
důvodné omezení podnikatelské svobody. Zákon nijak neurčuje rozsah újmy, která
musí z určitého jednání alespoň hrozit, aby takové jednání mohlo být posouzeno
jako nekalosoutěžní. Nehovoří např. o újmě značného rozsahu, újmě podstatné
apod. Lze však dospět k názoru, že újma (ať již hrozící nebo skutečně
existující) v zanedbatelném rozsahu vlastně újmou není (srov. obdobně na
základě právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 139/2008).
Dovolací soud dále formuloval závěr, podle kterého u podmínky nekalé soutěže
spočívající ve způsobilosti jednání soutěžitele přivodit újmu jiným
soutěžitelům nebo zákazníkům není třeba současně zkoumat snahu soutěžitele
zjednat pro sebe či jiného prospěch, neboť tuto podmínku generální klauzule
neobsahuje. Může se jednat jak o újmu materiální (škodu), tak i újmu
imateriální (srov. obdobně na základě právní úpravy účinné do 31. 12. 2013
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1125/2006,
uveřejněný pod číslem 96/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podmínkou nekalé soutěže naopak není existence zavinění na straně soutěžitele. Právní úprava vymezující podmínky nekalé soutěže volní složku projevu vůle
(zavinění úmyslné či nedbalostní, zakládající možnost vyvinění – exkulpace)
neřeší, ale právě naopak odpovědnost rušitele zakládá na objektivním principu
(srov. obdobně na základě právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 1230/2005). Újma jiných soutěžitelů v důsledku jednání v nekalé soutěži může podle
okolností věci spočívat i v nemajetkové újmě v podobě ztráty nebo snížení
soutěžního (hospodářského) uplatnění těchto soutěžitelů či v majetkově újmě v
podobě souvisejícího ušlého zisku těchto soutěžitelů (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2793/2020). Kromě toho dovolací soud ve svém rozhodování dovodil, že samotná otázka, zda
újma poškozenému (skutečně) vznikla či nikoliv, je otázkou skutkovou, nikoli
právní, kterou proto nelze zpochybnit právním důvodem nesprávného právního
posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a která tudíž nemůže založit ani
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 193/2013, ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 268/2020, a ze dne 18. 12. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1870/2020). V projednávané věci soudy učinily zjištění, že poměrně dlouhá a masivní
reklamní kampaň právního předchůdce žalovaného byla způsobilá zasáhnout milióny
zákazníků, přičemž na straně samotné žalobkyně v jejím důsledku (skutečně)
došlo k nemajetkové újmě spočívající ve zhoršení vnímání jí poskytované služby
ze strany zákazníků ohledně její dostupnosti, kvality a jiných vlastností, čímž
došlo ke zhoršení vyjednávací pozice žalobkyně s televizními stanicemi, pro
které žalobkyně přenos signálu zajišťuje. Jak uvedeno shora, toto skutkové
zjištění dovolacímu přezkumu nepodléhá a dovolací soud je jím vázán (srov. §
241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.). Proto dospěl-li odvolací soud k závěru, že předmětné jednání právního
předchůdce žalovaného bylo způsobilé přivodit jiným soutěžitelům újmu ve smyslu
§ 2976 odst. 1 o. s. ř., nikterak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu neodchýlil. A to ani od dovolatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn.
32 Cdo 139/2008, neboť v případě reklamní
kampaně vedené v rozporu s dobrými mravy soutěže, jež byla způsobilá zasáhnout
milióny zákazníků a jež navíc (skutečně) přivodila žalobkyni shora uvedenou
újmu, je závěr o možnosti vzniku pouze vysoce teoretické a zanedbatelné újmy
vyloučen. Ostatně názor dovolatele nemůže být správný již proto, že žalobkyně by v
takovém případě byla z ochrany před nekalosoutěžním jednáním vyloučena pouze na
základě rozsahu jí nabytého soutěžního postavení (resp. v důsledku jejího
dosavadního úspěchu v hospodářské soutěži). Ze shora uvedeného proto plyne, že otázka hmotného práva předložená dovolatelem
již byla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, přičemž dovolací soud nemá
důvod se od tohoto řešení odchylovat, a odvolací soud ji posoudil v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Namítá-li dovolatel zjištění soudů o vzniku újmy na straně žalobkyně,
zpochybňuje tím průběh a rozsah dokazování vedeného ke zjištění této právní
skutečnosti. Správnost skutkových zjištění soudu, stejně jako hodnocení důkazů
soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §
132 o. s. ř. (srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.), však
nelze podle účinné právní úpravy dovolání úspěšně napadnout žádným dovolacím
důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 29
Cdo 180/2013, a ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Závěr odvolacího soudu o vzniku újmy na straně žalobkyně přitom v sobě
neobsahuje žádný extrémní nesoulad s provedenými důkazy, resp. mezi právními
závěry odvolacího soudu a skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci
odvolacím soudem se v projednávané věci odvíjí od výsledku hodnocení
provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných)
důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a
právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatele na
spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani námitka dovolatele týkající se
nedostatečnosti odůvodnění napadeného usnesení. Dovolatel touto svojí námitkou
nepředkládá žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí
odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím jinou vadu řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud přihlédnout
pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu
postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019,
uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, či ze
dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).
Konečně v rozsahu, v jakém dovolatel napadá nákladové výroky rozsudku
odvolacího soudu, není jeho dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Proto dovolací soud s ohledem na výše uvedené dovolání žalovaného podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Podané dovolání obsahuje rovněž návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti
dovoláním napadené části rozhodnutí odvolacího soudu. O odkladu vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. však nelze uvažovat, je-li zřejmé,
že samotnému dovolání nemůže být vyhověno (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3128/2019). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 10. 2021
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu