USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně Protech Group s.r.o., se sídlem v Praze 5 - Radotíně,
Věštínská 1525/6a, PSČ 153 00, identifikační číslo osoby 25241486, zastoupené
JUDr. Rostislavem Netrvalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Klatovech, Zlatnická
195, proti žalovanému Z. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. PhDr.
Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, o
zaplacení 15 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod
sp. zn. 20 C 233/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 30. 1. 2019, č. j. 25 Co 195/2018-206, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12 293,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího zástupce JUDr. Rostislava Netrvala, Ph.D.
Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud
v Plzni potvrdil vyhovující rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 9.
2017, č. j. 20 C 233/2015-86 (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(výrok II.).
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud
projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných
ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další
zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od
30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec
2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci,
které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto
právního posouzení [odstavec 3].
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby
dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace (či jeho části) není
postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem
čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné [srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 4/2014“), a rovněž usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 21. 8.
2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a
ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou – stejně jako všechna
citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových
stránkách]. Z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být
splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání
– splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro
řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti
němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS
2967/2014). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být
z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a
od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím
soudem odchyluje, a má-li být přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na
řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku
hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dovolacím soudem dosud
nevyřešenou (srov. již citované R 4/2014).
Dovolatel požadavku na vymezení přípustnosti dovolání nedostál, neboť v
dovolání uvedl celkem tři předpoklady přípustnosti dovolání, aniž vymezil,
který z těchto předpokladů přípustnosti zamýšlel uplatnit u té které z pěti
právních otázek, které v dovolání formuloval. Navíc přehlédl, že poslední ze
čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na
případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací
praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a
nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit
jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například
v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem
80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále například v usnesení ze
dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka
vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým
vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř.
K námitce dovolatele, že postupem soudů nižších stupňů bylo porušeno jeho právo
na spravedlivý proces, Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že k vadám řízení (i
kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání
(srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), a že i kdyby dovolatel u otázek
týkajících se povinnosti soudu poučit účastníka řízení o možnosti podat žádost
o ustanovení zástupce a povinnosti soudu ustanovit účastníku opatrovníka
dostál požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, nebyly by tyto
otázky způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť
odvolací soud se jimi nezabýval a na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013).
Vytýkané nedostatky dovolání nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání,
během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již
uplynula (srov. § 57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takové vady,
jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených
náležitostí nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) dovolání žalovaného v části směřující proti rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolání
proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího
soudu o nákladech řízení však není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této
části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Podané dovolání obsahuje rovněž žádost dovolatele o odklad vykonatelnosti
rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně (postrádající jakékoliv
odůvodnění). O odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s.
ř. však nelze uvažovat, je-li zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být
vyhověno. Jelikož Nejvyšší soud o dovolání bez zbytečných odkladů po předložení
věci rozhodl, nebylo již třeba o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodovat
(srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 30
Cdo 4619/2017).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 11. 11. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu