23 Cdo 1379/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně
S. P. H., spol. s r. o., zastoupené JUDr. Z. H., advokátem proti žalovaným 1)
M. s. r. o., zastoupené JUDr. M. H., advokátem, a 2) P. T. a. s., zastoupené
JUDr. K. H., advokátem, o určení neplatnosti dohody o převodu práv a
povinností, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 11 C 178/2002, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze
dne 13. června 2006, č. j. 59 Co 88/2005-573, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení
žalované 1) částku 3.332,- Kč na účet JUDr. M. H., advokáta, a žalované 2)
částku 3.332,- Kč na účet JUDr. K. H., advokáta, oběma do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 5. srpna 2004, č. j. 11 C
178/2002-497, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti
dohody o převodu práv a povinností uzavřené mezi ní a
žalovanými dne 14. 7. 2000 (výrok pod bodem I), a rozhodl o
nákladech řízení (výroky pod body II a III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako leasingový
nájemce a žalovaná 2) jako leasingový pronajímatel
uzavřely čtyři smlouvy o pronájmu nemovitostí s následným prodejem formou
finančního leasingu, jejichž předmětem byly nemovitosti ve vlastnictví této
žalované. Dohodou uzavřenou mezi žalobkyní (jednající jednatelem M. S., podle
tvrzení žalobkyně bez vědomí ostatních jejích jednatelů a bez souhlasu valné
hromady) a žalovanými dne 14. 7. 2000 došlo k převodu práv a povinností
leasingového nájemce z uvedených leasingových smluv, včetně práva na nabytí
nemovitostí do vlastnictví, z žalobkyně na žalovanou 1). V následně uzavřených
podnájemních smlouvách bylo užívací právo žalobkyně k nemovitostem omezeno na
dobu určitou s šestiměsíční výpovědní lhůtou. Na podnájemní smlouvu pak
navazovaly další smlouvy, např. dohoda o započtení pohledávek. Soud prvního
stupně dovodil, že žaloba v dané podobě nemůže vytvořit pevný základ pro vztahy
všech zúčastněných stran, neboť v případě zjištění neplatnosti předmětné dohody
je třeba vypořádat vztahy, které vznikly v návaznosti na tuto dohodu. S
poukazem na blíže neoznačenou judikaturu uzavřel, že lze-li žalovat o určení
práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení
neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká, a žalobkyně
tedy nemá na určení neplatnosti předmětné dohody naléhavý právní zájem.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze
dne 13. června 2006, č. j. 59 Co 88/2005-573, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výroky pod body II a III).
Odvolací soud zjistil, že žalobkyně dne 1. 10. 2004 podala u Okresního soudu v
Kroměříži žalobu vedenou pod sp. zn. 5 C 222/2004, jíž se proti žalované P.
T.a. s. za účasti vedlejšího účastníka M. s. r. o. domáhá určení, že je
nájemcem podle leasingových smluv uzavřených s žalovanou jako pronajímatelem, a
že rozsudkem ze dne 27. ledna 2006 byla tato žaloba zamítnuta, přičemž soud
projednal žalobu věcně, neboť shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na
požadovaném určení. Odvolací soud se v projednávané věci ztotožnil s právním
názorem soudu prvního stupně, že žaloba na určení neplatnosti dohody o převodu
práv a povinností z leasingových smluv neposkytuje pevný rámec pro vztahy mezi
účastníky tak, aby se předešlo dalším sporům, neboť nebude najisto postaveno,
kdo je nositelem práv a povinností z leasingových smluv. Dovodil, že důvody, z
nichž dovozovala žalobkyně naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohody,
neobstojí ve světle možnosti žalovat na určení právního vztahu vyplývajícího z
uzavřených smluv k vyřešení otázky, zda je žalobkyně nadále v postavení
účastníka těchto smluv. Argument žalobkyně, že rozhodnutí o neplatnosti dohody
by bylo možno použít v dalších soudních řízeních, z nichž některá již
probíhají, podle názoru odvolacího soudu naléhavý právní zájem na požadovaném
určení zdůvodnit nemůže, neboť otázku platnosti dohody si soudy mohou vyřešit
jako otázku předběžnou. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel,
že naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle ustanovení § 80 písm. c)
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) není dán.
Rozsudek odvolacího soudu, a to výslovně ve všech jeho výrocích, napadla
žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. a jehož důvodnost spatřovala v tom, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř], a že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř.].
Žalobkyně má za to, že napadené rozhodnutí řeší otázku, která nebyla v
rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, a to existenci naléhavého právního
zájmu na určení neplatnosti smlouvy v případě, že lze v daném okamžiku žalovat
na určení existence právního vztahu, ovšem vzhledem k jeho časového omezení
nebude již v blízké budoucnosti žaloba na určení existence právního vztahu
možná. Závěr odvolacího soudu, že nemá naléhavý právní zájem na určení
neplatnosti dohody o převodu práv a povinností, považuje žalobkyně za
nesprávný, neboť v posuzované věci jde o jinou situaci než v judikovaných
případech a žalovat na určení práva či právního vztahu v
ní nelze, neboť jde o vztah s „časově omezenou podstatou“. Pokud by žalovala na
jeho určení, soud by musel rozhodovat podle stavu v době vyhlášení rozsudku,
jenž by nemusel být shodný se stavem v době podání žaloby. Jestliže by
leasingový vztah v mezidobí z jakéhokoliv důvodu zanikl, soud by žalobu na jeho
určení zamítl, aniž by posuzoval předběžnou otázku platnosti předmětné dohody.
Žalobkyně dále argumentovala, že v případě určení neplatnosti dohody bude
najisto postaveno, zda byla i po 14. 7. 2000 (resp. k tomuto datu) v právním
postavení nájemce nemovitostí a zda má nárok na jejich nabytí do vlastnictví, a
vyjasnila by se též otázka platnosti navazujících právních úkonů. Požadovaným
rozhodnutím bude vytvořen právní základ, který sice nemusí zabránit dalším
soudním sporům, nicméně situaci zjednoduší a bude východiskem pro případné
další spory.
Žalobkyně též namítla, že napadený rozsudek se nevypořádal se všemi tvrzenými
skutečnostmi stran naléhavého právního zájmu a je proto pro nedostatek důvodů
nepřezkoumatelný. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) navrhla, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, neboť
napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou soudní praxí, jmenovitě s rozsudky
Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 2349/99 a sp. zn. 22 Cdo
2147/99, a nemá tedy po právní stránce zásadní význam. Poukázala na to, že
určení neplatnosti dohody o převodu by neznamenalo, že žalobkyně je leasingovým
nájemcem a že nabude vlastnické právo k nemovitostem.
Žalovaná 2) též navrhla, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, neboť
nemá po právní stránce zásadní význam, a odkázala na právní názor uvedený ve
vyjádření žalované 1).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo sice vydáno po 1. dubnu 2005, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 59/2005
Sb., bylo však vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů,
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) proto vzhledem k
článku II. bod 2 a bod 3 přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb. dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. března 2005.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1
o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem,
jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se
zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z
podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z
hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé /§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř./
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím, proti němuž je
dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a
písm. c) o. s. ř.. O případ, na který pamatuje ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se v posuzované věci nejedná, neboť rozsudek
soudu prvního stupně byl rozsudkem v pořadí prvním. Dovolání tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř..
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní
význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím
důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21
Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod
číslem 132, a shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn.
III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod
číslem 130, a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III.
ÚS 372/06). K závěru o zásadním významu rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce může totiž vést pouze posouzení právních otázek.
Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené
rozhodnutí má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které
dovolatel v dovolání označil (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.
21 Cdo 541/2004). Zásadní právní význam rozhodnutí může přitom založit jen
taková právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované věci dovolání přípustné není.
Již v rozsudku ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997,
pod číslem 21, Nejvyšší soud vyložil, že určovací žaloba podle ustanovení § 80
písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její
pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k
odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací
žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného
právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý
právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce
určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu;
nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit,
nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se
vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního
určení se žalobce domáhá. K založení naléhavého právního zájmu na určení tedy
nepostačí stav ohrožení či nejistoty v právních vztazích, nýbrž je zároveň
třeba, aby požadované určení bylo způsobilé tento stav odstranit.
V rozsudku ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněném pod číslem
68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (odkazujícím na rozsudek ze
dne 20. března 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v
časopise Soudní rozhledy č. 5/1996) pak Nejvyšší soud uzavřel, že lze-li
žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na
určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. V
rozsudku ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 539/2003, jenž je veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu a v němž se Nejvyšší soud
zabýval naléhavým právním zájmem na určení neplatnosti výpovědi z nájmu, byl
tento závěr vyjádřen jinými slovy tak, že je-li posouzení platnosti právního
úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo
právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo naopak
ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem. Ze stejných
závěrů vycházejí též další rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. rozsudek ze dne
29. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný pod číslem 2/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, řešící naléhavý právní zájem na určení
neplatnosti zástavní smlouvy, rozsudek ze dne 31. března 2008, sp. zn. 33 Odo
693/2006, posuzující naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o
zajišťovacím převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu, a rozsudek
ze dne 25. července 2007, sp. zn. 28 Cdo
2851/2007, jenž se týká smlouvy o postoupení pohledávek.
Žalobkyně se mýlí v názoru, že posuzovaná věc je do té míry specifická, že na
ni tyto judikatorní závěry vztáhnout nelze. Věci, v nichž byla vydána shora
uvedená rozhodnutí, nebyly z pohledu žalobkyní namítaných okolností
kvalitativně jiné. Též nájemní vztah, na jehož určení (namísto určení
neplatnosti výpovědi) mělo být žalováno, mohl v průběhu řízení skončit, např.
uplynutím sjednané doby trvání či výpovědí, též zástavní právo mohlo v průběhu
řízení zaniknout kterýmkoliv ze zákonem stanovených způsobů. Zaniknout může též
vlastnické právo, např. i zničením věci či jejím zpracováním na věc novou. Na
případ, že v průběhu řízení dojde k takové změně rozhodných skutečností, pro
něž by původní žaloba neobstála, pamatuje ustanovení § 95 o. s. ř., jež
umožňuje žalobci změnit žalobu (se souhlasem soudu) jak co do vylíčení
rozhodných skutečností, na nichž zakládá uplatněný nárok, tak co do žalobního
návrhu (petitu). Ani žalobkyni tedy nic nebránilo žalovat na určení právního
vztahu nebo práva (tak jak ostatně podle zjištění odvolacího soudu nakonec
učinila) a na případné změny právně významných skutečností nastalé v průběhu
řízení reagovat příslušným doplněním skutkových tvrzení a odpovídající změnou
žalobního petitu. Argument, že v době podání žaloby bylo sice možno žalovat na
určení existence právního vztahu, tato situace se však v průběhu řízení může
změnit, nemůže tedy zdůvodnit naléhavý právní zájem na určení neplatnosti
dohody, jíž měly být práva a povinnosti v tomto právním vztahu obsažené
převedeny na jiný subjekt. Tak jako ve shora uvedených judikovaných věcech, též
v posuzované věci má otázka platnosti dohody o převodu práv a povinností pouze
povahu předběžné otázky pro posouzení sporného právního postavení žalobkyně a
požadované určení by nejistotu v jejím právním postavení neodstranilo;
nevyplýval by z něho ani závěr o tom, zda žalobkyně byla (zůstala) leasingovým
nájemcem též po celou dobu následující po dni 14. 7. 2000, až ke dni vyhlášení
rozsudku, jak se žalobkyně mylně domnívá, natož aby byl najisto postaven její
nárok na nabytí vlastnického práva k předmětu leasingu, jehož vznik je podmíněn
též dalšími právními skutečnostmi, a aby byly vyřešeny účinky smluv na dohodu o
postoupení navazujících.
Žaloba na určení neplatnosti dohody, kterou lze řešit jako otázku předběžnou v
řízení o žalobě na plnění, popřípadě v řízení o určení práva nebo právního
vztahu, a která neřeší sporné vztahy mezi stranami tak, aby nedošlo k dalším,
navazujícím sporům, je z hlediska potřeb praktického života zcela zbytečná a
patří typicky mezi ty žaloby, jejichž věcnému projednání má požadavek
naléhavého právního zájmu stanovený v § 80 písm. c) o. s. ř. bránit, aby
nedocházelo ke zbytečnému, neúčelnému množení sporů.
Nejvyšší soud jen pro pořádek poznamenává, že pokud je rozhodnutí odvolacího
soudu interpretováno jako posvěcení postupu jednatelů odnímajících majetkovou
podstatu svým společnostem, pak jde především o interpretaci zcela zjevně
účelovou, neboť je zřejmé, že soudy nižších stupňů (a též Nejvyšší soud) se
důvodností žaloby z hlediska věcného nezabývaly a zabývat nemohly. Stav, na
němž je žalobkyní tvrzená dezinterpretace založena, přitom přivodila podáním
neprojednatelné žaloby sama žalobkyně, nikoliv soudy, kterým nezbylo, než
takovou žalobu zamítnout toliko z procesních důvodů.
Protože dovolací soud vyřešil dovoláním vymezenou právní otázku v souladu s
právní úpravou a v intencích ustálených judikatorních závěrů a není tu ani jiná
skutečnost, jež by mohla založit zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.,
nezbývá než uzavřít, že proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř..
Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech
odvolacího řízení. Z ustanovení § 167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že výrok o
náhradě nákladů řízení má vždy povahu usnesení, tedy i tehdy, je-li součástí
rozsudku. Přípustnost dovolání proti takovému výroku je proto třeba zkoumat
samostatně, podle ustanovení §§ 238 až 239 o. s. ř. upravujících
přípustnost dovolání proti usnesením odvolacího soudu, jež nejsou rozhodnutím
ve věci samé. Rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné, jsou v těchto
ustanoveních vypočtena taxativně a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi
nimi není.
Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta
první, o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 5, věty
první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Obě žalované mají podle ustanovení § 146 odst. 3 ve spojení s § 224 odst.
1 a § 243b odst. 5, věty první, o. s. ř. vůči
žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů, které
účelně vynaložily v dovolacím řízení a které spočívají v odměně jejich advokátů
za zastupování a v jejich hotových výdajích (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Advokáti obou žalovaných učinili v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní
služby – vyjádřili se k dovolání; podání žalované 1) ze dne 22. 2. 2007
obsahující vyjádření k doplňku dovolání, který se týkal skutečností v tomto
dovolacím řízení právě nevýznamných, dovolací soud účelným neshledal. Vzhledem
k ustanovení § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 10 odst. 3 se odměna advokátů
žalovaných určuje podle ustanovení § 5 písm. d) ve spojení s § 18 odst. 1,
věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a činí
2.500,- Kč. Každému z advokátů dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za
jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K odměně a hotovým výlohám v
celkové výši 2.800,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané
hodnoty ve výši 19 %, tj. částku 532,- Kč, kterou budou oba advokáti jako
plátci této daně povinni z odměny a z náhrad odvést a která podle § 137 odst. 3
o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Žalobkyně je tak povinna zaplatit
každé z žalovaných na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.332,- Kč, a to
ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich advokáta (§ 243c
odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. července 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu