23 Cdo 1379/2023-311
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně BEAS, a.s., sídlem v Chroustníkově Hradišti č. p. 89, identifikační číslo osoby 15061205, zastoupené JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 832/19, proti žalovanému J. Š., zastoupenému JUDr. Jiřím Konečným, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 481/12, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn 39 Cm 17/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2022, č. j. 3 Cmo 177/2019-275, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2022, č. j. 3 Cmo 177/2019-275, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 5. 2019, č. j. 39 Cm 17/2018-132, zastavil řízení v části o uložení povinnosti žalovanému uveřejnit omluvu za vyjádření žalovaného pro Českou tiskovou kancelář (výrok I), uložil žalovanému povinnost uveřejnit blíže specifikovanou omluvu žalobkyni v denících Hospodářské noviny a DNES za výrok žalovaného pronesený dne 23. 3. 2016 na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu (výrok II) a rozhodl o svědečném a nákladech řízení (výroky III až V).
2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala ochrany své pověsti, do které měl žalovaný zasáhnout nepravdivými výroky ohledně financování výstavby a zprovoznění nové moderní pekárny žalobkyně, nejprve v roce 2015 pro Českou tiskovou kancelář, následně dne 23. 3. 2016 na schůzi Parlamentu České republiky.
3. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem (v pořadí již druhým rozsudkem v projednávané věci) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že se žaloba o uložení povinnosti žalovanému uveřejnit blíže specifikovanou omluvu žalobkyni v denících Hospodářské noviny a DNES za výrok na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu
4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Předmětem řízení před odvolacím soudem bylo posouzení správnosti závěru soudu prvního stupně o tom, zda žalovaný vytýkaným jednáním zasáhl do pověsti žalobkyně a zda má žalobkyně za takový zásah právo na odčinění nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění, přičemž byl vázán předchozím rozsudkem dovolacího soudu v téže věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 672/2021), že poslanec je v daném případě za projev v Poslanecké sněmovně odpovědný ve smyslu § 135 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále také jen „o. z.“). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jednání žalovaného bylo objektivně způsobilé zasáhnout do pověsti žalobkyně. Podle odvolacího soudu se může právnická osoba dotčená neoprávněným zásahem do své pověsti podle § 135 odst. 2 o. z. domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, uveřejněném pod číslem 66/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, však právnická osoba podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 nemá právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti podle § 135 odst. 2. Jelikož žalobkyně nárok (uveřejnění omluvy) v řízení uplatňovala z titulu ochrany pověsti právnické osoby, odvolací soud žalobu zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Rozsudek odvolacího soudu napadla v rozsahu prvního výroku žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) na vyřešení (i) otázky hmotného práva, která byla dovolacím soudem vyřešena a má být posouzena jinak, a to konkrétně zda občanský zákoník přiznává právnickým osobám nárok na odčinění nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem do jejich práva na ochranu dobré pověsti vyvolaným uvedením nepravdivých skutečností dotýkajících se jejich dobré pověsti formou omluvy.
6. Dovolatelka dále shledává dovolání přípustným pro řešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, a to konkrétně (ii) zda nárok uplatněný žalobou spočívající v tom, že osobě, která nepravdivá tvrzení porušující její právo na ochranu dobré pověsti uveřejnila, soud uloží povinnost uvést nepravdivá tvrzení na pravou míru, může být právně kvalifikován jako nárok na odstranění závadného stavu ve smyslu ust. § 135 o. z., a zda takové kvalifikaci nároku brání to, že byl v žalobě původně označen jako omluva; a (iii) zda v případě, kdy je skutkový stav možno kvalifikovat jak podle ustanovení o ochraně dobré pověsti právnické osoby, tak podle ustanovení občanského zákoníku o zákazu nekalé soutěže, představuje překážku právní kvalifikace nároku podle práva na ochranu proti nekalé soutěži skutečnost, že žalobkyně v žalobě a dalších svých procesních podáních uplatněný nárok kvalifikovala podle práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby a zda je soud touto právní kvalifikací vázán.
7. Žalobkyně uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a o. s. ř. a navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že dovolání, i kdyby bylo přípustné, není důvodné. III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolání žalobkyně je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky (i), zda zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přiznává právnickým osobám nárok na náhradu újmy vzniklé neoprávněným zásahem do jejich práva na ochranu dobré pověsti, neboť ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu byla v mezidobí překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „velký senát“) ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 31 Cdo 1145/2025 (jakož i nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/24) a odvolací soud se při řešení dané otázky od tohoto rozsudku odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
14. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv. 15. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 16. Podle článku 10 odst. 1 Listiny má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. 17. Podle § 135 odst. 1 o. z. právnická osoba, která byla dotčena zpochybněním svého práva k názvu nebo která utrpěla újmu pro neoprávněný zásah do tohoto práva, nebo které taková újma hrozí, zejména neoprávněným užitím názvu, se může domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. 18. Podle § 135 odst. 2 o. z. stejná ochrana náleží právnické osobě proti tomu, kdo bez zákonného důvodu zasahuje do její pověsti nebo soukromí, ledaže se jedná o účely vědecké či umělecké nebo o tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství; ani takový zásah však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy právnické osoby. 19. Podle § 2894 odst. 2 o. z. nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu. 20. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/24, dospěl k závěru, že účinná ochrana dobré pověsti právnických osob ústavně zaručená článkem 10 odst. 1 Listiny vyžaduje analogické použití stejných prostředků jako při ochraně proti nekalé soutěži podle § 2988 o. z., včetně možnosti požadovat přiměřené zadostiučinění. 21. Ústavní soud v tomto nálezu mimo jiné konstatoval, že i právnické osoby mají ústavně zaručené právo na ochranu dobré pověsti coby dílčí právo chráněné čl. 10 odst. 1 Listiny, přičemž při neoprávněném zásahu do takového práva jim může vzniknout majetková i nemajetková újma. V rámci odčinění vzniklé nemajetkové újmy pak Ústavní soud dospěl k závěru, že možné nároky, kterých se právnická osoba může domáhat podle § 135 odst. 2 ve spojení s § 135 odst. 1 o. z., shodně jako právo na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení, nejsou dostatečně účinné. Právo na odčinění nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění lze považovat za účinný prostředek ochrany dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny tam, kde jiné prostředky účinné nejsou. Absence úpravy umožňující právnickým osobám domáhat se přiměřeného zadostiučinění za zásah do pověsti podle Ústavního soudu představuje mezeru v zákoně, která odporuje teleologickému pozadí právního řádu a jeho hodnotové soudržnosti. 22. Nejvhodnějším prostředkem pro překlenutí neústavního stavu je dotvoření práva na základě analogie zákona ve smyslu § 10 odst. 1 o. z., pro kterou jsou splněny nezbytné předpoklady. Proto je třeba při ochraně pověsti právnických osob analogicky použít stejný katalog prostředků, jaký je stanoven pro ochranu proti nekalé soutěži v § 2988 o. z., včetně možnosti požadovat přiměřené zadostiučinění (nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/24, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 31 Cdo 1145/2025). 23. Velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 31 Cdo 1145/2025, v reakci na výše citovaný nález Ústavního soudu dospěl k tomu, že již nemohou být aplikovatelné závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, uveřejněném pod č. 66/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, o tom, že právnická osoba nemá právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti podle § 135 odst. 2 o. z. 24. Velký senát Nejvyššího soudu v uvedeném rozhodnutí dále poukázal na to, že dovolací soud ve svém rozhodování formuloval ve vztahu k právům stanoveným na ochranu proti nekalé soutěži závěr, podle kterého (dle soukromoprávní úpravy odčinění nemajetkové újmy účinné od 1. 1. 2014) je nutno (ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z.) v případě jednání v nekalé soutěži rozlišovat mezi podmínkami vzniku jednotlivých (zvláštních) deliktních závazků vyplývajících ze samotného ohrožení či porušení práva na ochranu před nekalou soutěží, resp. spjatých s (pouhou) způsobilostí závadného jednání přivodit jiným soutěžitelům či zákazníkům újmu (typicky spojených s tzv. nárokem zápůrčím a tzv. nárokem odstraňovacím), oproti (obecnému) deliktnímu závazku k odčinění nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění, jehož podmínkou je, aby nemajetková újma, jež má být právě poskytnutím přiměřeného zadostiučinění odčiněna, na straně poškozeného skutečně (v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním jednáním škůdce) vznikla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, nebo jeho usnesení ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2569/2022, a ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 679/2024). 25. Vzhledem k výše uvedenému závěru Ústavního soudu je třeba tuto rozhodovací praxi dovolacího soudu analogicky použít rovněž při posuzování práv na ochranu proti neoprávněným zásahům do pověsti právnických osob podle § 135 odst. 2 o. z., kdy je tak nutno rozlišovat mezi podmínkami vzniku jednotlivých (zvláštních) deliktních závazků vyplývajících ze samotného ohrožení či porušení (absolutního) práva právnické osoby na ochranu její pověsti (spjatých s tzv. nárokem zápůrčím a tzv. nárokem odstraňovacím ve smyslu § 135 odst. 1 o. z.), oproti vzniku (obecného) deliktního závazku k odčinění nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z., jehož podmínkou je, aby nemajetková újma, jež má být poskytnutím přiměřeného zadostiučinění odčiněna, na straně poškozeného (obdobně jako v případě takto způsobené újmy majetkové) skutečně (v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním jednáním škůdce) vznikla. 26. Odvolací soud založil v projednávané věci napadené rozhodnutí na právním názoru Nejvyššího soudu, který byl rozsudkem velkého senátu v mezidobí překonán, když žalobu zamítl z toho důvodu, že právnická osoba nemá právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti podle § 135 odst. 2 o. z. 27. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. 28. Odvolací soud v dalším řízení v souladu s výše uvedenými závěry Nejvyššího i Ústavního soudu zejména posoudí splnění předpokladů vzniku deliktního závazku k odčinění nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z., tj. zda na straně žalobkyně skutečně vznikla v příčinné souvislosti se zaviněným jednáním žalovaného nemajetková újma odčinitelná poskytnutím přiměřeného zadostiučinění v podobě navrhované žalobkyní. 29. Vzhledem ke skutečnosti, že důvodnost dovolání spočívá na vyřešení právní otázky práva právnické osoby na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do její pověsti [dovolací námitka (i)], na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, dovolací soud se dále samostatně nezabýval dalšími dovolacími námitkami [(ii) a (iii)], jejichž posouzení není za této situace pro danou věc rozhodné.
V. Závěr 30. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně) a není možné vzhledem k dosavadním výsledkům řízení o věci v dovolacím řízení rozhodnout [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. 31. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.) 32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu