Nejvyšší soud Usnesení občanské

23 Cdo 146/2022

ze dne 2022-02-23
ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.146.2022.1

23 Cdo 146/2022-160

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce S. H., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Bc. Jakubem Šauerem, advokátem se sídlem v Plzni, Plovární 478/1, proti žalované DATATOR.CZ s.r.o., se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, identifikační číslo osoby 05311471, zastoupené Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem se sídlem Plzni, Klatovská 73/7, o zaplacení 100.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 93/2020, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2021, č. j. 72 Co 245/2021-136, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 25. 5. 2021, č. j. 38 C 93/2020-122, zastavil řízení o odvolání (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 8. 2021, č. j. 72 Co 245/2021-136, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle § 237 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. K dovolání žalované se žalobce dle obsahu spisu nevyjádřil. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2.

zákona č. 296/2017 Sb.). Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a dovolání žalované bylo sepsáno advokátem jako zástupcem žalované (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o.

s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o.

s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.

s. ř.). Dovolání není přípustné. Z obsahu spisu se podává, že žalovaná podala proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 12. 2020, č. j. 38 C 93/2020-76, dne 21. 1.

2021 odvolání, aniž uhradila soudní poplatek za odvolání. Usnesením ze dne 13. 4. 2021, č. j. 38 C 93/2020-104, soud prvního stupně žalovanou vyzval, aby do 15 dnů od jeho doručení zaplatila soudní poplatek za odvolání s poučením o tom, že nezaplatí- li soudní poplatek ve stanovené lhůtě, soud řízení zastaví. Usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku za odvolání bylo doručeno zástupci žalované dne 16. 4. 2021. Žalovaná však soudní poplatek ve stanovené lhůtě nezaplatila. Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož nezaplatila-li žalovaná soudní poplatek za odvolání v 15denní lhůtě stanovené soudem prvního stupně, je dán důvod pro zastavení řízení podle § 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

Jeho závěr je přitom v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 483/2020, ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2283/2021, ze dne 31. 7. 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2018, a ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1841/2019). Srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1334/18, a ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, v němž Ústavní soud ve vztahu k § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění účinném od 30.

9. 2017, dospěl k závěru, že stanovení soudcovské lhůty k zaplacení soudního poplatku v délce alespoň 15 dnů s následkem zastavení řízení v případě marného uplynutí lhůty není nepřiměřené ve vztahu k možnosti uplatnit u soudu tvrzené právo, neboť jde již o lhůtu náhradní pro případ nesplnění povinnosti zaplatit soudní poplatek společně s podáním návrhu. Na výše uvedeném závěru odvolacího soudu nemůže nic změnit ani námitka, že se odvolací soud nevypořádal s její výtkou, že soud prvního stupně řádně nevyhlásil odvoláním napadený rozsudek (č. j.

38 C 93/2020-76). Dovolatelka touto námitkou nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Tato námitka totiž nikterak nezpochybňuje závěr odvolacího soudu o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku ve lhůtě. Obdobně pokud jde o otázky v bodě 7), 8), 9), 10), 11), 16) a 17) dovolání, jež se týkají řádnosti vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně a řádnosti procesního postupu soudce a které dovolatelka předestírá dovolacímu soudu jako procesní otázky dovolacím soudem dosud neřešené, pak takto formulované otázky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (viz výše citované usnesení Nejvyššího soudu).

K námitce nesprávného právního posouzení odvolacím soudem, jež se týká výkladu § 14 odst. 4 o. s. ř., Nejvyšší soud poznamenává, že podle § 14 odst. 4 o. s. ř. nejsou důvodem k vyloučení soudce okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 27 Cdo 2458/2017, ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5782/2016, a ze dne 21. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 7/2017).

Závěr odvolacího soudu, podle nějž to, že žalovaná spatřuje důvody podjatosti jmenované soudkyně ve skutečnostech spočívajících v jejím postupu v řízení a při projednání věci, nelze dle § 14 odst. 4 o. s. ř považovat za důvody pro vyloučení soudce, je tak v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud ani neshledává důvody odchýlit se od výše uvedené rozhodovací praxe. Napadá-li žalovaná rozhodnutí odvolací soudu i ve výrocích, kterými bylo

rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je v této části dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné. Za této procesní situace tudíž Nejvyššímu soudu nezbylo, než z vyložených důvodů předmětné dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 2. 2022

JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu