27 Cdo 2283/2021-145
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele K. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Danielem Teleckým, Ph.D., advokátem, se sídlem v Chomutově, Školní 5335, PSČ 430 01, za účasti V. z. p. Č. r., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Martinem Heřmánkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Panská 891/5, PSČ 110 00, o určení neplatnosti rozhodnutí správní rady, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 77 Cm 96/2017, o dovolání V. z. p. Č. r. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2020, č. j. 7 Cmo 318/2019-96, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
ředitele je neplatné (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] Proti tomuto rozhodnutí podala zdravotní pojišťovna odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 10. 2019, č. j. 77 Cm 96/2017-72, řízení o odvolání pro nezaplacení soudního poplatku zastavil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
[3] K odvolání zdravotní pojišťovny Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ze dne 16. 10. 2019, č. j. 77 Cm 96/2017-72, potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[4] Proti usnesení odvolacího soudu podala zdravotní pojišťovna dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[5] Závěr odvolacího soudu, podle něhož nezaplatila-li zdravotní pojišťovna soudní poplatek – splatný podáním odvolání – současně s podáním odvolání a ani v dodatečné 15 denní lhůtě stanovené soudem, je dán důvod pro zastavení řízení podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „zákon“), přičemž k soudnímu poplatku zaplacenému po lhůtě nelze přihlížet, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
[6] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, uveřejněné pod číslem 120/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sen. zn. 29 ICdo 162/2018, ze dne 31. 7. 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2018, ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1841/2019, či ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2870/2019, ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 20 Cdo 466/2020, a ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 483/2020.
[7] Otázkou zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí lhůty se zabýval také Ústavní soud, jenž shledal znění zákona v poslední větě § 9 odst. 1 zákona (jež určuje, že „k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží“) za jednoznačné a neumožňující odchylný výklad. Již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je podle Ústavního soudu do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníku v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání poplatného úkonu. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity.
[8] Ústavní soud dále vysvětlil, že negativnímu následku zastavení řízení lze zabránit postupem podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona včasným (ve lhůtě podaným) sdělením okolností, které osvědčují nebezpečí z prodlení, a doložením, že bez své viny nemohl účastník poplatek dosud zaplatit.
[9] Viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1334/18, ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, či nález ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20 (vydán v řízení, na nějž dovolatelka v dovolání odkazuje), zejména body 35 až 39, ve kterých Ústavní soud formuluje důvody, pro které považuje § 9 odst.
1 zákona za ústavně konformní.
[10] K povaze lhůty stanovené k zaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 a 2 zákona Ústavní soud uzavřel, že je propadnou soudcovskou lhůtou podle § 55 o. s. ř. procesní povahy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19, bod 32).
[11] Poukaz dovolatelky na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu týkající se podmínek vydání rozsudků pro zmeškání není přiléhavý, když rozhodnutí soudu podle § 9 odst. 1 a 2 zákona o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku není závislé na jeho úvaze o procesní aktivitě účastnice v řízení.
[12] Namítá-li dovolatelka v dovolání zmatečnostní vadu řízení (nedostatek pravomoci soudů), Nejvyšší soud připomíná, že námitka vad řízení sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a dovolací soud k vadám řízení přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
[13] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.