23 Cdo 1462/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně Obec Mikulovice, Mikulovice, Hlavní 5, identifikační číslo osoby 00303003, zastoupené JUDr. Jaroslavem Němečkem, advokátem se sídlem Šumperk, Blahoslavova 4, proti žalované ALD Automotive s.r.o., se sídlem Praha 10, U Stavoservisu 527/1, identifikační číslo osoby 61063916, zastoupené JUDr. Martinem Doubravou, advokátem se sídlem Praha 6, U 1. Baterie 1, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 6/2012, o dovolání žalované, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. ledna 2013, č. j. 20 Co 713/2012-104, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Jaroslava Němečka, advokáta se sídlem Šumperk, Blahoslavova 4.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. ledna 2013, č. j. 20 Co 713/2012-104, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, č. j. 31 Cdo 1945/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí přijal též závěr, že pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jedná se o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu a vzbuzující důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporu).
Není důvod, aby bylo rozhodováno v dané věci jinak, jestliže Česká leasingová a finanční asociace, z jejíhož seznamu měl být vybrán rozhodce, není stálým rozhodčím soudem. Pokud dovolatelka namítá nepřípustnost retroaktivního působení uvedeného judikátu Nejvyššího soudu o neplatnosti sjednání rozhodčích doložek, jestliže obě strany sporu sjednaly rozhodčí doložku v době, kdy konstantně česká judikatura vyšších soudů zaujímala odlišný právní názor na platnost takových rozhodčích doložek, je i v tomto směru rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.
8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, v němž Nejvyšší soud k problematice změny judikatury a jejího vlivu na již zahájená řízení uvedl: Skutečnost, že Nejvyšší soud může změnit dosavadní judikaturu a učinit tak s účinností pro již probíhající řízení vyplývá přímo ze zákona. Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), platí: „Dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu.
Při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní“. Toto ustanovení nelze vyložit jinak než tak, že je-li zachován předepsaný postup, je možno změnit judikaturu i s účinky pro projednávanou věc, která již byla pravomocně rozhodnuta podle překonávané judikatury. Podobně věc ostatně řeší i § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Je tak zjevné, že zákon se změnou judikatury s účinky pro probíhající řízení počítá. V dané souvislosti je namístě odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4.
2012, sp. zn.
32 Cdo 3985/2010, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, v němž byl přijat následující závěr: „Za stavu, kdy byly rozpory v judikatuře Nejvyššího soudu odstraněny rozhodnutím velkého senátu, nemůže vést k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí odkaz na ta z předchozích rozhodnutí, v nichž Nejvyšší soud zaujal názor jiný než ten, jenž byl posléze velkým senátem shledán. Totéž platí o námitce vytýkající soudů nižších stupňů, že oproti svým předchozím rozhodnutím v této věci „neočekávaně“ změnily právní názor; soudy mohou změnit svůj právní názor a tím spíše tak mohou učinit, opodstatňuje-li změnu právního názoru vývoj judikatury vyšších soudů.“
Poukazuje-li dovolatelka mimo jiné i na rozhodnutí Ústavního soudu, který řešil otázku změny judikatury ve věci pod sp. zn. III. ÚS 1275/10 ze dne 22. 12. 2010, je nutno konstatovat, že toto rozhodnutí nesvědčí o oprávněnosti dovolací námitky o porušení zásady zákazu retroaktivity, byla-li na řešení věci použita změněná judikatura. V poukazovaném rozhodnutí Ústavní soud učinil mimo jiné závěr, že posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé musí vycházet ze zásady proporcionality a že jeho obsahem musí být pečlivé vážení negativních dopadů změny právního názoru soudů, promítajících se v zúžení možností uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konajících v dobré víře v existenci práva, daného soudy ustálenou interpretací zákona.
Zároveň však poukázal i na zohlednění společenské naléhavosti takovéto změny. Z poukazovaného rozhodnutí Ústavního soudu nelze dovodit, jak se dovolatelka nesprávně domnívá, obecný zákaz retroaktivity změněné judikatury. Dovolací soud setrval na svém právním závěru ohledně retroaktivity změněné judikatury i ve svém rozhodnutí ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2872/2011. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud rozhodl rozdílně o nákladech řízení než soud prvního stupně, neodůvodňuje tato námitka přípustnost dovolání, neboť odvolací soud pouze využil svého práva podle § 150 o.
s. ř. a své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 727/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, pod č. 75/2001, od jehož závěrů nemá důvod se dovolací soud odchýlit). Napadené rozhodnutí tak v tomto směru, jímž je napadán výrok o náhradě nákladů řízení, neleží na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než je řešena ustálenou soudní judikaturou.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto mu nezbylo jinak, než dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto usnesení, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.