23 Cdo 2872/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobce P. B., zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Praha
2, Na Slupi 15, proti žalované Finstal s.r.o., se sídlem Lučina 6, PSČ 739 39,
identifikační číslo osoby 26881853, zastoupené Mgr. Richardem Kolibou,
advokátem se sídlem Český Těšín, Havlíčkova 190/12, o zrušení rozhodčího
nálezu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 21/2010, o dovolání
žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. března 2011, č.j.
1 Cmo 207/2010-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl věcně správně,
zrušil-li předmětný rozhodčí nález, protože byly splněny podmínky pro jeho
zrušení podle § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu
rozhodčích nálezů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“),
neboť postupem rozhodce, který žalobci stanovil v rozhodčím řízení nepřiměřeně
krátkou lhůtu (20 dnů) k vyjádření se k žalobě, neodpovídající lhůtě 30-ti dnů,
stanovené v § 114b odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), byla
odňata žalobci možnost projednat věc před rozhodcem, což mělo za následek, že
rozhodce bez nařízení jednání, aniž provedl dokazování, rozhodl „rozhodčím
nálezem pro uznání“. Odvolací soud svůj závěr odůvodnil tak, že rozhodce je
povinen v rozhodčím řízení poskytnout dostatečný časový prostor účastníkům pro
uplatnění jejich procesních práv, přičemž 15-ti denní lhůta, která byla pro
vyjádření se k žalobě stanovena soukromým rozhodčím subjektem v Rozhodčím řádu
vydaném společností Sdružení rozhodců a.s., s níž daný Rozhodčí řád spojuje
fikci uznání žalobou uplatněného nároku, je lhůtou naprosto nedostatečnou, jak
soud prvního stupně též správně dovodil, a to i za situace, že rozhodce poskytl
delší lhůtu – 20 dnů. Upravuje-li Rozhodčí řád nepřiměřeně krátkou lhůtu pro
vyjádření se k žalobě, je nutné shodně podle obou soudů použít přiměřeně lhůtu
upravenou v občanském soudním řádu v délce 30-ti dnů, a to za použití § 30
zákona o rozhodčím řízení, podle něhož, nestanoví-li zákon jinak, užijí se na
řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Odvolací
soud svůj závěr podpořil rozhodnutími Nejvyššího soudu České republiky (dále
jen „Nejvyšší soud“) pod sp. zn. 23 Cdo 3749/2008, zabývající se přiměřeným
použitím občanského soudního řádu v rozhodčím řízení, a to s ohledem na rovné
postavení účastníků v rozhodčím řízení v poskytnutí řádné a dostatečné možnosti
k uplatnění procesních práv účastníků. Na základě již dříve přijatých právních
závěrů v dané věci dovodil, že žalobci nebyla poskytnuta dostatečná možnost věc
před rozhodcem projednat. Byť bylo odvolatelkou namítáno, že přiměřené použití
ustanovení občanského řádu neznamená jeho přímé použití, odvolací soud se
přiklonil k právnímu názoru, že použití ustanovení občanského řádu v části o
poskytnutí lhůty pro vyjádření se k žalobě bylo namístě s ohledem na § 18 a §
19 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, zakotvující základní zásadu rozhodčího
řízení – zásadu rovného postavení stran. Odvolací soud dále poukázal na ustanovení § 19 odst. 3 zákona o rozhodčím
řízení, z něhož plyne, že řízení je zásadně ústní, nedohodnou-li se strany
jinak. V daném případě nebylo v rozhodčí smlouvě výslovně sjednáno, že by
rozhodčí řízení nemuselo být ústní. Pouze v případě, kdy by bylo dohodnuto
rozhodčí řízení před stálým rozhodčím soudem, by bylo možno si podmínky řízení
dohodnout odkazem na statut (pravidla) stálého rozhodčího soudu, avšak Sdružení
rozhodců a.s.
není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona a svou
činností a jím ustanovenými pravidly v Rozhodčím řádu přejímá působnost stálých
rozhodčích soudů, čímž obchází ustanovení § 13 odst. 2 zákona o rozhodčím
řízení a takový způsob vedení rozhodčího řízení je neplatný podle § 39
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro obcházení zákona. Z uvedených důvodů proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zrušení
rozhodčího nálezu jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se domnívá, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost
podaného dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení ve smyslu § 241a písm. 2 odst. b) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu považuje, zda je rozhodce povinen stanovit
žalovanému k vyjádření se k žalobě lhůtu nejméně v délce 30-ti dnů, a to s
odkazem na přiměřené použití občanského soudního řádu, a pokud rozhodce stanoví
lhůtu kratší, zda je to bez dalšího důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle
§ 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, tedy zda jde o případ, kdy straně
nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodcem projednat. Podle dovolatelky z formulace ustanovení § 30 zákona o rozhodčím řízení o
přiměřeném použití občanského soudního řádu nevyplývá, že je rozhodce povinen
žalovanému v rozhodčím řízení poskytnout lhůtu přesně v délce, jaká je
stanovena v občanském soudním řádu. Žalovaná považuje poskytnutou lhůtu k
vyjádření se k žalobě v délce 20-ti dnů za zcela dostatečnou k tomu, aby se
účastník mohl seznámit s uplatněným nárokem, vyhledal případně právní pomoc a
zaslal vyjádření soudu. Připomíná, že žalobce ve svém žalobním návrhu o zrušení
rozhodčího návrhu ani neuvedl žádný důvod, proč by nemohl své vyjádření v
rozhodčím řízení učinit v určené lhůtě. Pokud soudy poukazují na určitá
rozhodnutí judikatury ohledně uzavírání rozhodčích doložek, které při
nezměněném skutkovém stavu zcela změnily dosavadní dlouholetou soudní praxi při
posuzování platnosti rozhodčích doložek, považuje to dovolatelka za porušení
zákazu retroaktivity. Poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, který se již se
změnou judikatury vypořádával ve věci pod sp. zn. III. ÚS 1275/10 ze dne
22.12.2010, v němž Ústavní soud shledal porušení základních práv a konstatoval,
že maxima nepřípustnosti změny právního názoru v důsledku překážky věci
rozsouzené, při nezměněném skutkovém základu, platí i pro rozhodování soudů
obecných. Dovolatelka proto navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu
byla vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř.
je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V posuzované věci není dovolání podané proti rozsudku odvolacího soudu
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující
výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl
jediným rozsudkem. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat,
že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro
zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými
dovolacími důvody. Základním předpisem, který upravuje náležitosti rozhodčí doložky, je zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Odvolací soud řešení námitky žalované k nesprávnému právnímu posouzení věci,
jehož výsledkem bylo zrušení rozhodčího nálezu, postavil na ustanovení § 19
odst. 3 zákona o rozhodčím řízení, z něhož plyne, že řízení je zásadně ústní,
nedohodnou-li se strany jinak.
Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že v
daném případě nebylo v rozhodčí smlouvě výslovně sjednáno, že by rozhodčí
řízení nemuselo být ústní, a přitom bylo rozhodcem rozhodnuto bez nařízení
jednání. Odvolací soud nepochybil, jestliže potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně o zrušení rozhodčího nálezu proto, že byly splněny podmínky pro jeho
zrušení podle § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, neboť
žalobci byla odňata možnost projednat věc před rozhodcem, jestliže rozhodce bez
nařízení jednání, aniž by se účastníci na takovém způsobu vedení řízení
dohodli, a bez provedení dokazování rozhodl „rozhodčím nálezem pro uznání“. Odvolací soud správně uvedl, že pouze v případě, kdyby bylo dohodnuto rozhodčí
řízení před stálým rozhodčím soudem, by bylo možno si podmínky řízení dohodnout
odkazem na statut (pravidla) stálého rozhodčího soudu, avšak je-li odkázáno ve
způsobu vedení rozhodčího řízení na subjekt, který není stálým rozhodčím soudem
zřízeným na základě zákona, a svou činností a jím ustanovenými pravidly v
Rozhodčím řádu přejímá působnost stálých rozhodčích soudů, je tím obcházeno
ustanovení § 13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a takový způsob vedení
rozhodčího řízení je neplatný podle § 39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro obcházení zákona. V této souvislosti je možno odkázat na rozhodnutí
velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010,
publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 121/2011. Pokud dovolatelka namítá, že soudy poukazují na určitá rozhodnutí judikatury
ohledně uzavírání rozhodčích doložek, které při nezměněném skutkovém stavu
zcela změnily dosavadní dlouholetou soudní praxi při posuzování rozhodčích
doložek, a považuje to za porušení zákazu retroaktivity, je třeba v tomto směru
odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22.8.2011, sp. zn. 22 Cdo
1788/2011, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz, v němž Nejvyšší soud k problematice změny judikatury a jejího
vlivu na již zahájená řízení uvedl: Skutečnost, že Nejvyšší soud může změnit
dosavadní judikaturu a učinit tak s účinností pro již probíhající řízení
vyplývá přímo ze zákona. Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů
(zákon o soudech a soudcích), platí: „Dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém
rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již
vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému
senátu. Při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní“. Toto ustanovení nelze
vyložit jinak než tak, že je-li zachován předepsaný postup, je možno změnit
judikaturu i s účinky pro projednávanou věc, která již byla pravomocně
rozhodnuta podle překonávané judikatury. Podobně věc ostatně řeší i § 23 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Je tak zjevné, že zákon ze změnou judikatury
s účinky pro probíhající řízení počítá. V dané souvislosti je namístě odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25.4.2012, sp. zn.
32 Cdo 3985/2010, veřejnosti dostupné na webových stránkách
Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, v němž byl přijat následující závěr: „Za
stavu, kdy byly rozpory v judikatuře Nejvyššího soudu odstraněny rozhodnutím
velkého senátu, nemůže vést k závěru o zásadním právním významu napadeného
rozhodnutí odkaz na ta z předchozích rozhodnutí, v nichž Nejvyšší soud zaujal
názor jiný než ten, jenž byl posléze velkým senátem shledán. Totéž platí o
námitce vytýkající soudů nižších stupňů, že oproti svým předchozím rozhodnutím
v této věci „neočekávaně“ změnily právní názor; soudy mohou změnit svůj právní
názor a tím spíše tak mohou učinit, opodstatňuje-li změnu právního názoru vývoj
judikatury vyšších soudů.“
Poukazuje dovolatelka na rozhodnutí Ústavního soudu, který řešil otázku změny
judikatury ve věci pod sp. zn. III. ÚS 1275/10 ze dne 22.12.2010, je nutno
konstatovat, že toto rozhodnutí nesvědčí o oprávněnosti dovolací námitky o
porušení zásady zákazu retroaktivity, byla-li na řešení věci použita změněná
judikatura. V poukazovaném rozhodnutí Ústavní soud učinil mimo jiné závěr, že
posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a
hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé
musí vycházet ze zásady proporcionality a že jeho obsahem musí být pečlivé
vážení negativních dopadů změny právního názoru soudů, promítajících se v
zúžení možností uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konajících v
dobré víře v existenci práva, daného soudy ustálenou interpretací zákona. Zároveň však poukázal i na zohlednění společenské naléhavosti takovéto změny. Z
poukazovaného rozhodnutí Ústavního soudu nelze dovodit, jak se dovolatelka
nesprávně domnívá, obecný zákaz retroaktivity změněné judikatury. Dospěl-li Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu
bylo vydáno po právu, bylo-li rozhodcem rozhodnuto bez jednání, aniž by se na
tom účastníci dohodli, jak předpokládá § 19 odst. 3 zákona o rozhodčím řízení,
bylo nadbytečné se již zabývat dovolací námitkou, týkající se přiměřenosti
lhůty stanovené k podání vyjádření se k žalobě. Z výše uvedených právních závěrů vyplývá, že odvolací soud rozhodl v souladu se
zákonem a dosavadní judikaturou, tudíž rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci
samé ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalované podle § 243b odst. 2 o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci
žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalované
právo, nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.