23 Cdo 1531/2022

23 Cdo 1531/2022

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Lancelin, SE, se sídlem v Praze 5, Smíchov, Zdíkovská 2970/4, identifikační číslo osoby 24308935, zastoupené Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, proti žalované ČEPRO, a.s., se sídlem v Praze 7, Holešovice, Dělnická 213/12, identifikační číslo osoby 60193531, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, o vydání věci, eventuálně o zaplacení částky 2 406 950 184 Kč a 191 870 150 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 17/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021, č. j. 6 Cmo 129/2020-1302, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019, č. j. 25 Cm 17/2008-1565, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 5. 2019, č. j. 25 Cm 17/2008-1609, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021, č. j. 6 Cmo 129/2020-1302, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhá na žalované vydání pohonných hmot specifikovaných v žalobě v celkovém množství 264 238,966 tun, eventuálně zaplacení částky ve výši 2 406 950 184 Kč (jako ceny pohonných hmot) a 191 870 150 Kč (jako spotřební daně) s příslušenstvím. V žalobě tvrdí, že právní předchůdkyně žalobkyně (Venturon Investment s.r.o., identifikační číslo osoby 25620576) nabyla na základě smlouvy ze dne 12. 7. 2002 od společnosti BENA a.s. (identifikační číslo osoby 25050834) pohonné hmoty v celkovém množství 264 238,966 tun, které byly uloženy ve skladovém systému žalované. Předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu č. 200/644/2002 o transportu a skladování zboží, kterou však žalovaná vypověděla. Žalovaná byla dne 29. 9. 2003 vyzvána k vydání předmětných pohonných hmot, zboží však nevydala.

2. Žalovaná se v řízení brání tvrzením, že předmětné pohonné hmoty v jejím skladovém systému nikdy uloženy nebyly a že uplatněné nároky jsou jen fiktivní.

3. V předmětné věci Městský soud v Praze jako soud prvního stupně nejprve rozsudkem pro zmeškání ze dne 8. 3. 2004, č. j. 25 Cm 262/2003-21, vyhověl podané žalobě. Žalovanou podané odvolání proti tomuto rozsudku pro zmeškání odmítl soud prvního stupně usnesením ze dne 2. 12. 2004, č. j. 25 Cm 262/2003-60, jako opožděné.

4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací uvedené usnesení soudu prvního stupně k odvolání žalované potvrdil usnesením ze dne 29. 4. 2005, č. j. 8 Cmo 149/2005-114.

5. Ústavní soud pak nálezem ze dne 20. 11. 2007, č. j. I. ÚS 394/05, uvedená rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího zrušil.

6. Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne ze dne 3. 4. 2019, č. j. 25 Cm 17/2008-1565, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 5. 2019, č. j. 25 Cm 17/2008-1609, podanou žalobu zamítl jak v rozsahu primárního, tak

7. Soud prvního stupně konstatoval, že pro rozhodnutí předmětného sporu je zásadní vyřešení otázky, „zda žalobou uplatněná pohledávka je skutečně fiktivní, jak namítá žalovaná strana, s čímž úzce souvisí zodpovězení logicky navazující otázky, jaký byl skutečný stav zásob společnosti BENA a.s. v rozhodném období v produktovodním (skladovacím) systému žalované“.

8. Soud prvního stupně v této souvislosti vyšel z toho, že Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 27. 11. 2015, č. j. 57 T 1/2013-4790, mimo jiné tak, že obžalovaní R. K. a M. P. jsou vinni, že v úmyslu se neoprávněně obohatit na úkor čs. státu prostřednictvím obchodní společnosti ČEPRO, a.s., zorganizovali a zajistili prostřednictvím jimi ovládaných osob uzavření smluv, na základě kterých vytvořili mylný dojem o existenci údajné pohledávky za společností ČEPRO, a.s., týkající se 264 238,966 tun pohonných hmot údajně uložených ve skladovém systému spol. ČEPRO, a.s., a souběžně zorganizovali a zajistili provedení právních úkonů a jiných kroků směřujících k podvodnému uplatnění a vymožení pohledávky za společností ČEPRO, a.s., včetně uzavření rámcové kupní smlouvy č. 2002-2905, datované dnem 29. 5. 2002. Podle obsahu uvedeného rozsudku byl v souvisejícím trestním řízení pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 10 T 11/2012, odsouzen též jednatel společnosti Venturon Investment, s.r.o. (právní předchůdkyně žalobkyně), L. K., pro pokus zločinu podvodu.

9. Soud prvního stupně na tomto základě uzavřel, že je s ohledem na § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2015, č. j. 57 T 1/2013-4790, neboť z části výroku rozsudku vydaného v trestním řízení „je zcela zřejmé“, že samotné vedení tohoto civilního řízení, včetně zneužití institutu rozsudku pro zmeškání a vytvoření podmínek pro jeho následný výkon, jímž měla být vymožena neexistující pohledávka, bylo podstatnou součástí jednání rozsáhlé organizované zločinecké skupiny, jímž byla naplněna skutková podstata celé řady trestných činů. Za této situace by podle soudu prvního stupně bylo „zcela v rozporu se zdravým rozumem“ vést v civilním řízení časově i finančně náročné dokazování znaleckými posudky, je-li „naprosto jasné“, že soud nemůže vyhovět žalobě, která byla podle pravomocného trestního rozsudku pouhým nástrojem, jehož pomocí se pachatelé snažili neoprávněně získat prostředky od žalované.

10. Soud prvního stupně se proto nezabýval důkazy, které byly v řízení provedeny, neboť podle jeho závěru vzhledem k obsahu rozsudku vydaného v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 1/2013 „vesměs pozbyly význam“. Z uvedeného důvodu se soud prvního stupně nezabýval ani další argumentací účastníků vztahující se k aktivní legitimaci žalobkyně a k otázkám neplatnosti a neúčinnosti žalobkyní tvrzených smluv (viz bod 17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

11. Soud prvního stupně tak podle § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán závěry pravomocného trestního rozsudku o tom, že byl spáchán trestný čin, žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

12. K odvolání žalobkyně odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozhodnutí).

13. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého je nutné v souladu s ustanovením § 135 odst. 1 o. s. ř. vycházet z pravomocného rozsudku trestního soudu, že byl spáchán trestný čin a kdo takový čin spáchal. Podle odvolacího soudu není proto přípustné, aby v jakýchkoliv dalších řízeních po rozhodnutí trestního soudu byly znovu hodnoceny důkazy svědčící o vině, tedy důkazy o tom, jaký se udál skutek. Podle právního názoru odvolacího soudu je rozhodnutí trestního soudu o vině (a v rámci toho, že se udál určitý právně významný skutek) závazné pro každého, civilní soud nevyjímaje. V projednávané věci toto podle odvolacího soudu znamená, že trestní soudy zjistily neexistenci pohonných hmot, jež by podle tvrzení žalobkyně byly v majetku její právní předchůdkyně a byly by uloženy ve skladovém systému žalované. Tyto skutečnosti byly podle odvolacího soudu obsahem výroku o vině a na tomto základě byly členům organizované skupiny uloženy tresty. Za této procesní situace není podle odvolacího soudu civilní soud oprávněn opakovaně posuzovat, zda pohonné hmoty, podle tvrzení žalobkyně vlastněné její právní předchůdkyní, ve skladech byly či nikoliv, neboť tím by civilní soud podroboval již vydané pravomocné rozhodnutí trestního soudu nepřípustnému přezkumu.

14. Podle odvolacího soudu nelze na věc aplikovat závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1424/09, a ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 46/10, neboť v projednávané věci nejde o to, že by se žalobkyně musela bránit civilním nárokům vycházejícím ze závěrů trestního řízení, ale toliko se „snaží vymoci si u civilního soudu přisouzení trestními soudy zjištěného podvodného, neexistujícího nároku“. V takovém případě však dle názoru odvolacího soudu „nelze nerespektovat“ ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř.

15. Na uvedeném základě tak odvolací soud uzavřel, vyšel-li soud prvního stupně správně ze skutečnosti zjištěné trestními soudy, že žádné žalobkyní vlastněné pohonné hmoty nebyly v rozhodném období ve skladovém systému žalobkyně, pak je rovněž správný jeho závěr, že nemohlo být vyhověno nároku žalobkyně na vydání pohonných hmot, ani na vyplacení náhradního plnění. II. Dovolání a vyjádření k němu

16. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním. V něm namítla, že se odvolací soud odchýlil rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4151/2010, nebo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 197/2006) při řešení otázky vázanosti soudů v občanském soudním řízení pravomocným trestním rozsudkem. Podle žalobkyně nebyly civilní soudy v projednávané věci vázány podle § 135 odst. 1 o. s. ř. pravomocným trestním rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2015, sp. zn. 57 T 1/2013, neboť žalobkyně nebyla stranou trestního řízení, a neměla tedy možnost v trestním řízení argumentovat, tvrdit, ani nic dokazovat, obecně řečeno nemohla v trestním řízení uplatňovat žádná práva. Proto nemůže být takovým rozsudkem vázána.

17. Uvedený názor žalobkyně podpořila též citacemi z nálezů Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1424/09, a ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 46/10, ze kterých vyplývá, že „vázanost soudu v civilním řízení trestním rozsudkem podle § 135 odst. 1 o. s. ř. se může prosadit jen ve vztahu k osobám, které vystupovaly v trestním řízení, v němž měly možnost skutkově a právně

argumentovat, jakož i činit důkazní návrhy.“ Právní posouzení jak soudem prvního stupně, tak soudem odvolacím se s uvedenou rozhodovací praxí podle žalobkyně zcela míjí.

18. Nadto žalobkyně namítla, že do spisu založila a k důkazu navrhla znalecký posudek KPMG ze dne 16. 11. 2009 a jeho dodatek č. 1 ze dne 3. 2. 2017, ze kterých nepochybně vyplývá, že společnost BENA a.s., měla ke dni převodu pohonných hmot ve skladech žalované (tj. ke dni 12. 7. 2002) uskladněno nemalé množství pohonných hmot, což potvrdila i žalovaná. Přesto soudy navrhované důkazy opominuly a jejich rozhodnutí je nepřezkoumatelné a překvapivé. Soudy nižších stupňů jednoduše převzaly závěry trestního soudu bez dalšího, aniž by se vyrovnaly s jeho zjevnými nedostatky. Tím porušily právo žalobkyně na spravedlivý proces.

19. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že svým právním posouzením se odvolací soud od namítané právní otázky aplikace § 135 odst. 1 o. s. ř. v předmětné věci nijak neodchýlil, a proto by dovolání žalobkyně mělo být odmítnuto. Podle žalované neobstojí ani argumentace žalobkyně výše uvedenými nálezy Ústavního soudu, neboť skutkový stav v nich posuzovaný se diametrálně liší od situace v projednávané věci. Neodmítne-li dovolací soud dovolání žalobkyně pro nepřípustnost, měl by je podle žalované odmítnout jako zjevně nedůvodné. III. Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.).

21. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se proto zabýval jeho přípustností.

22. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

23. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

24. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky vázanosti soudu v občanském soudním řízení pravomocným trestním rozsudkem ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

25. Dovolání je důvodné. a) Rozhodná právní úprava

26. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“, každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

27. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

28. Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. b) K vývoji a důvodům právní úpravy vázanosti civilního soudu odsuzujícím trestním rozhodnutím

29. V historických českých zemích upravovalo otázku vázanosti civilního soudu pravomocným odsuzujícím rozhodnutím vydaným v trestním řízení ustanovení § 268 zákona č. 113/1895 ř. z., civilní řád soudní, dále jen „c. ř. s.“, podle kterého závisí-li rozhodnutí na důkazu a přičítání trestného činu, jest soudce vázán obsahem pravoplatného odsuzujícího nálezu vydaného o tom trestním soudem.

30. V důvodech vládní předlohy této právní úpravy bylo uvedené pravidlo kladeno do souvislosti se zásadou volného hodnocení důkazů jako její (dílčí) omezení. Konkrétně se v důvodech k vázanosti civilního soudu odsuzujícím trestním rozhodnutím uvádělo, že „[d]ůsledek zásady volného hodnocení důkazů nemůže zacházet tak daleko, aby tím byla ohrožena právní jistota a otřesena důvěra ve spravedlivost vydaného trestního nálezu.“ (srov. Materialien zu den neuen österreichischen Civilprozeßgesetzen. Svazek I. Vydáno c. a k. Ministerstvem spravedlnosti, Vídeň, 1897, s. 298; cit. dle Gaul, H. F. Die Grenzen der Bindung des Zivilgerichts an Strafurteile. In Holzhammer, R., Jelinek, W., Böhm, P. Festschrift für Hans W. Fasching. Manz: Wien, 1988, s. 161-162, pozn. č. 26).

31. Uvedená hlediska se odrážela i v tehdejší soudní praxi, která vykládala ustanovení § 268 c. ř. s. v tom smyslu, že „nemá dojíti k rozporu mezi zjištěním trestního a civilního soudce, protože by tím právní bezpečnost byla ohrožena a důvěra v trestní soud otřesena“, a že proto „vždy tehdy, kdykoli nějaká skutečnost tvořící podmínku odsouzení pro trestný čin, byla trestním soudem odsuzujícím rozsudkem zjištěna, skutečnost ta je zároveň také rozhodnou pro soukromoprávní nárok, a tudíž pro řešení civilního sporu“ (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 10. 1926, sp. zn. Rv I 123/26, uveřejněné ve Vážného sbírce pod pořadovým č. 6403).

32. Rovněž zákon č. 142/1950 Sb., občanský soudní řád, s účinností od 1. 1. 1951 stanovil v § 92, že závisí-li rozhodnutí na tom, zda byl spáchán trestný čin nebo přestupek a kdo ho spáchal, je soud vázán co do těchto okolností obsahem pravomocného odsuzujícího rozhodnutí trestního soudu nebo úřadu (orgánu veřejné správy) v trestní věci.

33. Podle důvodové zprávy k § 92 občanskému soudnímu řádu z roku 1950 bylo toto ustanovení odůvodněno požadavkem právního řádu, aby nedošlo k rozporům mezi rozhodnutím civilního soudu a odsuzujícím rozhodnutím v trestní věci. Nic dalšího k tomu tehdejší zákonodárce neuvedl.

34. Obdobnou úpravu přejal ve výše citovaném ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. i současný občanský soudní řád, jehož důvodová zpráva k tomu pouze poznamenala, že „[m]imo rámec úvahy soudu stojí, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo provinění, a otázky osobního stavu, neboť zde je možno vycházet jedině z rozhodnutí, které bylo o těchto skutečnostech vydáno“ (viz důvodová zpráva k § 120 a násl. o. s. ř.). c) Význam vázanosti odsuzujícím rozhodnutím z trestního řízení

35. Vázaností civilního soudu trestním rozhodnutím o spáchání trestného činu a o osobě jeho pachatele podle § 135 odst. 1 o. s. ř. soudní praxe rozumí především vázanost skutkovými zjištěními trestního soudu, které vyústily v odsuzující rozsudek, jak to výslovně konstatuje stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78, uveřejněné pod číslem 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „V souvislosti s otázkou vázanosti odsuzujícím rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. jde zejména o to, které okolnosti rozhodné pro vyřešení sporu o náhradu škody musí soud převzít z trestního rozsudku, aniž by je musel a mohl v občanském soudním řízení znovu zjišťovat.“

36. V civilním řízení tak nelze v důsledku vázanosti odsuzujícím trestním rozhodnutím podle § 135 odst. 1 o. s. ř. provádět dokazování k těm skutkovým okolnostem, z nichž učinil trestní soud v pravomocném odsuzujícím rozsudku závěr o spáchání trestného činu a osobě jeho pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5296/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3080/2017, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 2945/19). Takový výklad podporuje i systematické zařazení § 135 odst. 1 o. s. ř. mezi ustanovení o dokazování (srov. Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád /§ 1 až 250l/. Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. 2016, s. 667). d) Ústavněprávní limity vázanosti civilního soudu odsuzujícím trestním rozhodnutím

37. Vázanost soudu v občanském soudním řízení pravomocným odsuzujícím trestním rozhodnutím podle § 135 odst. 1 o. s. ř. však není neomezená, nýbrž naráží ze subjektivního hlediska na limity vyplývající z práva strany civilního řízení na právní slyšení, jež je zakotveno v čl. 36 odst. 1, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

38. Základním cílem práva být slyšen je dát účastníkovi řízení možnost aktivně se účastnit řízení, ve kterém je rozhodováno o jeho právech, a to zejména respektováním jeho práva vyjádřit se k věci a navrhovat důkazy na podporu svých tvrzení. Současně ovšem právo být slyšen v sobě zahrnuje povinnost rozhodujícího soudu odpovídajícím způsobem na přednesenou argumentaci reagovat nebo dokonce účastníka o možnosti uplatnění jeho některých procesních práv poučit. Právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům zaručené v čl.

38 odst. 2 Listiny nepředstavuje toliko právo zaujmout stanovisko k důkazům v řízení provedeným, ale jeho obsahem je bezpochyby i možnost reagovat na všechny skutečnosti, tvrzení a úvahy, které jsou v řízení předneseny a zajistit tak možnost ovlivnit úvahy a závěry soudu při rozhodování o věci. Vykonávání předmětného práva předpokládá seznámení účastníků s předmětem řízení a znalost možnosti (příp. i vícero alternativních možností) jeho hmotněprávního posouzení, aby mohli předkládat argumentaci k takovémuto možnému posouzení se vztahující, a rozhodnutí ve věci tak nebylo rozhodnutím překvapivým (nepředvídatelným).

Právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám významným pro rozhodnutí ve věci je přitom součástí práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2748/18).

39. V souvislosti se subjektivními mezemi vázanosti civilního soudu odsuzujícím trestním rozsudkem pak Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1424/09, konkrétně uvedl, že byl-li žalovaný, proti němuž bylo vedeno trestní řízení, pravomocně shledán vinným, není vázanost civilního soudu odsuzujícím trestním rozsudkem s právem na právní slyšení nijak v rozporu, neboť žalovaný měl coby strana trestního řízení možnost vyjádřit se ke skutkové i právní stránce věci a navrhovat důkazy právě již v řízení trestním (srov. bod 23 odůvodnění předmětného nálezu). Odlišná je však situace třetí osoby, která stranou trestního řízení nebyla, a z tohoto důvodu nemohla své právo na právní slyšení realizovat (srov. bod 24 odůvodnění předmětného nálezu). Vázanost soudu v civilním řízení trestním rozsudkem ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. se dle tohoto náhledu může prosadit jenom ve vztahu k osobám, které vystupovaly v trestním řízení, v němž měly možnost skutkově a právně argumentovat, jakož i činit důkazní návrhy. Bude-li proto kupř. žaloba o náhradu škody směřovat proti žalovanému, který byl již pravomocně shledán vinným v trestním řízení, bude pro civilní řízení závazně určena otázka zaviněného protiprávního jednání žalovaného, případně též otázky vzniku škody a příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodou, pokud byly i tyto okolnosti znakem skutkové podstaty trestného činu. Vůči třetím osobám, které neměly možnost v trestním řízení skutkově a právně argumentovat a činit důkazní návrhy, se vázanost civilního soudu trestním rozsudkem neuplatní, a není tedy vyloučeno provádět dokazování k těm okolnostem, které byly zjišťovány v trestním řízení a které jsou zároveň významné i pro soukromoprávní posouzení věci (srov. bod 25 odůvodnění předmětného nálezu).

40. K uvedené ústavně konformní interpretaci ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. se ústavní soud přihlásil i v dalších svých rozhodnutích (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 46/10, jakož v recentní judikatuře, srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 2997/19, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2024, sp. zn. I. ÚS 2062/23).

41. Ze srovnávacího ústavněprávního hlediska je k tomu vhodné připomenout, že rakouský Ústavní soudní dvůr (Verfassungsgerichtshof) rozhodnutím ze dne 12. 10. 1990, sp. zn. G 73/89, zrušil výše citované ustanovení § 268 c. ř. s., neboť měl za to, že nemůže-li vázanost civilního soudu odsuzujícím rozsudkem z důvodů vyplývajících z práva na právní slyšení stran ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nastoupit ve značném počtu případů, pak není dosaženo původního cíle ustanovení „zabránit civilnímu soudci v přezkumu trestního řízení“, a je proto na zákonodárci, aby přijal jiné odpovídající řešení.

42. Z komparativního hlediska není rovněž bez významu, že např. ve Spolkové republice Německo právní úprava civilního řízení neobsahuje ustanovení obdobné § 135 odst. 1 o. s. ř. Již v době přijetí německého civilního řádu soudního v roce 1877 se tamní zákonodárce rozhodl neomezovat v civilním řízení zásadu volného hodnocení důkazů, vázanost civilního soudu odsuzujícím trestním rozsudkem neupravil a vyslovil se ve prospěch „svobodného a samostatného postavení, jež má být civilním a trestním soudům rovnocenně a vzájemně přiznáno“ [srov. Hahn/Mugdan, Die gesamten Materialien zu den Reichs-Justizgesetzen. Svazek II. Materialien zur Zivilprozeßordnung. 2. vydání, 1881, s. 280 a násl.; cit. dle Hesse, M. Bindung des Zivilrichters an strafrechtliche Tatsachenfeststellungen – ein zukunftweisendes Reformvorhaben?, Juristenzeitung, č. 8/2016 (71. ročník), s. 391].

e) Subjektivní meze vázanosti odsuzujícím trestním rozhodnutím v judikatuře Nejvyššího soudu

43. Nejvyšší soud se ve své ustálené judikatuře hlásí k ústavně konformnímu (a ve svém výsledku restriktivnímu) výkladu ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř.

44. Tak v rozsudku ze dne 30. 3. 2023, sen. zn. 29 NSCR 141/2022, Nejvyšší soud konstatoval, že v občanském soudním řízení je soud vázán rozhodnutím trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, jen ve vztahu k osobě, nebo k osobám, které byly uvedeným rozhodnutím uznány vinnými ze spáchání onoho trestného činu (jako pachatelé nebo spolupachatelé). Taková vázanost nemůže být dána ve vztahu k osobám, které se trestního řízení vůbec neúčastnily (bez ohledu na to, že jsou zmíněny ve skutkové části výroku o vině jako osoby, v jejichž prospěch pachatel jednal, respektive osoby, které svým jednáním přispěly k trestné činnosti pachatele). Ohledně takových osob se beze zbytku uplatní závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezech ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1424/09, a ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 46/10.

45. V poměrech řízení o nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud uzavřel, že vázanost soudu rozsudkem o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř., se vůči žalovanému státu uplatní za podmínky, že se trestního řízení, které ve vydání odsuzujícího rozsudku vyústilo, účastnil stát v postavení jedné z jeho stran ve smyslu § 12 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, dále jen „t. ř.“, a to prostřednictvím organizační složky, která je za tento stát oprávněna jednat také ve vztahu k následně uplatněnému nároku na náhradu škody (§ 6 zákona č. 82/1998 Sb.); samotná účast státního zástupce v trestním řízení tuto vázanost trestním rozsudkem vůči žalovanému státu nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3136/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 3492/22).

46. V souvislosti s otázkou vázanosti civilního soudu odsuzujícím trestním rozhodnutím je rovněž vhodné připomenout, že podle Nejvyššího soudu je soud v občanském soudním řízení vázán (samozřejmě v předestřených subjektivních mezích) pouze výrokem, a nikoliv odůvodněním odsuzujícího trestního rozsudku (k tomu srov. již výše citované stanovisko Nejvyššího soudu, uveřejněné pod číslem 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 197/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4949/2015). Z toho (logicky) plyne, že právní posouzení nebo skutkové okolnosti uvedené nikoliv ve výroku o vině, nýbrž pouze v odůvodnění pravomocného odsuzujícího rozhodnutí trestního soudu pro civilní soud podle § 135 odst. 1 o. s. ř. závazné nejsou, a mohou tak být v občanském soudním řízení předmětem hodnocení, resp. dokazování. f) Posouzení řešené právní otázky v poměrech projednávané věci

47. V projednávané věci se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že není třeba provádět dokazování k rozhodnutým skutečnostem, zejména k okolnosti, jaký byl skutečný stav zásob společnosti BENA a.s. v rozhodném období v produktovodním (skladovacím) systému žalované, neboť tato otázka byla ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. závazně vyřešena odsuzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2015, sp. zn. 57 T 1/2013, který byl „potvrzen“ rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 7 To 74/2017, a ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 7 To 28/2018, a nabyl tak právní moci.

48. V uvedené trestní věci, vedené u Městského soudu v Praze, bylo rozsudkem městského soudu ze dne 27. 11. 2015, sp. zn. 57 T 1/2013, rozhodnuto mimo jiné tak, že obžalovaní R. K., jako člen organizované zločinecké skupiny, a M. P., jako pachatel, jsou vinni, že v úmyslu neoprávněně se obohatit na úkor čs. státu prostřednictvím obchodní společnosti ČEPRO, a.s., zorganizovali a zajistili prostřednictvím jimi ovládaných osob uzavření smluv, na základě kterých vytvořili mylný dojem o existenci údajné pohledávky za společností ČEPRO, a.s., týkající se 264 238,966 tun pohonných hmot údajně uložených ve skladovém systému společnosti ČEPRO, a.s., a souběžně zorganizovali a zajistili provedení právních úkonů a jiných kroků směřujících k podvodnému uplatnění a vymožení pohledávky za společností ČEPRO, a.s., včetně uzavření rámcové kupní smlouvy č. 2002-2905, datované dnem 29. 5. 2002. Podle obsahu uvedeného rozsudku byl v souvisejícím trestním řízení pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 10 T 11/2012, odsouzen též jednatel společnosti Venturon Investment, s.r.o. (právní předchůdkyně žalobkyně), Leopold Klimus, pro pokus zločinu podvodu. Z rozsudku však neplyne, že by žalobkyně (nebo její právní předchůdkyně Venturon Investment, s.r.o.) měla v trestním řízení postavení jedné z jeho stran ve smyslu § 12 odst. 6 t. ř. (k tomu srov. shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3136/2021).

49. Aplikoval-li odvolací soud v projednávané věci § 135 odst. 1 o. s. ř. přesto, že společnost žalobkyně (ani její právní předchůdkyně Venturon Investment, s.r.o.) se trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 1/2013 vůbec neúčastnila, a neměla tedy možnost v tomto trestním řízení skutkově a právně argumentovat a činit důkazní návrhy, není jeho právní posouzení správné. g) K namítaným vadám řízení

50. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovou vadou zatíženo nebylo.

51. Nelze přisvědčit výtce žalobkyně, že řízení je postiženo vadou spočívající v opominutí jí navržených důkazů. Ústavní soud v tomto směru již mnohokrát judikoval (naposledy srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2024, sp. zn. I. ÚS 2062/23), že „[r]ozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění“. V projednávané věci však odvolací soud (a soud prvního stupně) jednoznačně vyložily, že v řízení provedené důkazy (včetně znaleckých posudků) nevzaly za základ svých skutkových zjištění, neboť na základě § 135 odst. 1 o. s. ř. byly vázány rozhodnými skutečnostmi uvedenými ve výroku odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 57 T 1/2013.

52. Důvodná není ani žalobkyní vznesená námitka překvapivosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. K tzv. překvapivým rozhodnutím se Ústavní soud vyjádřil např. nálezu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 1312/11, ve kterém uvedl „[p]ostup soudu při poskytování soudní ochrany a také jeho následné rozhodnutí ve věci jako výsledek soudního řízení nesmí být pro účastníky překvapivé, pokud mají legitimní důvod očekávat určitý postup ... Předvídatelnost soudního rozhodování lze chápat v několika smyslech. Za prvé soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu ...“. V projednávané věci nemehlo jít ze strany odvolacího soudu o tzv. překvapivé rozhodnutí, neboť právní názor spočívající v aplikaci § 135 odst. 1 o. s. ř. na projednávanou věc nezazněl v řízení překvapivě až před odvolacím soudem, nýbrž na něm bylo založeno již rozhodnutí soudu prvního stupně, a strany řízení tak měly příležitost se k němu vyjádřit (čehož žalobkyně využila).

53. Ani výtku žalobkyně spočívající v údajné nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu nelze považovat za oprávněnou. V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky, podle obsahu odvolání, nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly, podle obsahu dovolání, na újmu uplatnění práv dovolatele.

54. Poměřováno těmito závěry je již z obsahu dovolání zřejmé, že žalobkyní vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jí nebránily v tom, aby jasně a zřetelně vymezila dovolací důvod a předpoklady přípustnosti dovolání. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu tudíž v daném případě dána není. V. Závěr

55. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I, včetně navazujícího výroku II o nákladech řízení, podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku I, ve znění opravného usnesení, včetně navazujícího výroku II o nákladech řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

56. V dalším řízení soudy provedou dokazování v potřebném rozsahu ke všem rozhodným skutečnostem, které jsou mezi stranami sporné, zejména k existenci a případnému objemu pohonných hmot, které měla mít v rozhodném období společnost BENA a.s. podle žalobních tvrzení uskladněny ve skladovacím systému žalované a které měly na základě smlouvy přejít ke dni 12. 7. 2002 na právní předchůdkyni žalobkyně. Provedené důkazy soudy zhodnotí podle své úvahy, a to důkaz každý jednotlivě a všechny ve své vzájemné souvislosti (§ 132 část věty před středníkem o. s. ř.).

57. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

58. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 2. 2024

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu