23 Cdo 1563/2024-496
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně TARPO spol. s r.o., se sídlem v Kněževsi č. p. 429, identifikační číslo osoby 14802147, zastoupené JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, proti žalované MARTECH - CORP. s.r.o., se sídlem v Hradci Králové, Resslova 767/1, identifikační číslo osoby 45539308, zastoupené Mgr. Jiřím Kotalou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Hradební 856/10, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované ČSOB Pojišťovny, a. s., člena holdingu ČSOB, se sídlem v Pardubicích, Zelené Předměstí, Masarykovo náměstí 1458, identifikační číslo osoby 45534306, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o zaplacení 1 604 938 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 208/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2024, č. j. 47 Co 157/2023-473, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 760 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované. III. Vedlejší účastnice nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 1 604 938 Kč z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku prodlení s předáním projektu LOCA konečnému objednateli společnosti Centrum výzkumu Řež s.r.o., identifikační číslo osoby 26722445. Prodlení bylo způsobeno vadnými výrobky dodanými žalovanou jako subdodavatelkou žalobkyně, což vedlo k nutnosti zajistit náhradní plnění a následnému prodlení žalobkyně. Konečný objednatel vyúčtoval žalobkyni a jejímu smluvnímu partnerovi společnosti ExPS s.r.o., identifikační číslo osoby 28415884, smluvní pokutu ve výši 3 309 116 Kč za zpoždění dodávky. Žalobkyně požadovala po žalované úhradu části této smluvní pokuty, kterou považovala za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s vadným plněním žalované.
2. Okresní soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 18. 5. 2023, č. j. 13 C 208/2019-424, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 1 604 938 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do výše příslušenství za dobu od 1. 12. 2018 do 23. 12. 2018
3. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v části, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 821 468,80 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části rozsudek ve výroku I změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž namítá, že odvolací soud pochybil, když bez jednoznačných důkazů a bez předchozího poučení účastníků dospěl k závěru, že žalobkyně a společnost ExPS s.r.o. jsou zavázány k úhradě smluvní pokuty společně a nerozdílně. V důsledku toho odvolací soud omezil nárok žalobkyně na náhradu škody vůči žalované na polovinu. Z výše uvedeného důvodu žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že dovolání považuje za nepřípustné, neboť nesplňuje podmínky přípustnosti stanovené v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Dále se ztotožnila s právním posouzením odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl, a přiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení.
6. Vedlejší účastnice se k obsahu dovolání nevyjádřila.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
8. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
9. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
12. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně které (dovolacím soudem dříve přijaté) řešení má dovolací soud nyní posoudit jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Požadavek na vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.), jež spočívá obvykle ve
vylíčení právní argumentace, pro niž má dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Toliko z vylíčení dovolacího důvodu nelze usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit výše popsaný požadavek, aby se vyjádřil k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu (srov. bod 39 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 992/2024). 13. Těmto požadavkům žalobkyně ve vztahu k námitce, že odvolací soud bez dostatečných důkazů a poučení účastníků nesprávně rozhodl o společné a nerozdílné odpovědnosti žalobkyně a společnosti ExPS s.r.o., v důsledku čehož omezil její nárok na náhradu škody vůči žalované na polovinu (viz bod 4 odůvodnění shora), nedostála, jelikož rezignovala na jakékoliv vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a omezila se toliko na prosté vymezení dovolacího důvodu. Dovolatelka zjevně vycházela z již neplatné úpravy dovolacího řízení (srov. její odkaz na ustanovení „§ 237 odst. 1 a 3“ občanského soudního řádu), přičemž namísto vymezení předpokladu přípustnosti dovolání pouze uvedla, že „v dané věci jde nejspíše o chybu volné úvahy odvolacího soudu v aritmetické rovině, když pro takovou úvahu v dokazování a spise žádný rozumný výklad není“. 14. Dovolání proto trpí vadou spočívající v absenci obligatorní náležitosti dovolání, kterou již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, již uplynula (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence této náležitosti nelze v této části posoudit přípustnost dovolání. 15. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dovolání žalobkyně by nemohlo být úspěšné ani bez ohledu na výše uvedené nedostatky. Námitky žalobkyně, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování a že nebyla řádně poučena odvolacím soudem, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit, neboť žalobkyně těmito námitkami nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadený rozsudek odvolacího soudu závisí, nýbrž tím tvrdí jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014). 16. Konečně ani právní polemika žalobkyně s posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení (co do povahy odpovědnosti žalobkyně a společnosti ExPS s.r.o. vůči konečnému odběrateli) má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018, či usnesení ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2066/2023). 17. Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 18. Dovolací soud konečně uzavřel, že dovolání žalobkyně ve skutečnosti nesměřuje ani proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, v němž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 821 468,80 Kč s příslušenstvím, neboť ani v tomto ohledu dovolání neobsahuje jakékoli odůvodnění. V uvedeném rozsahu by navíc bylo dovolání subjektivně nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, uveřejněný pod číslem 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 19. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). 20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 28. 1. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu