23 Cdo 1585/2025-389
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně
Sokol, Novák, Trojan, Doleček a partneři, advokátní kancelář s. r. o., se
sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, identifikační číslo osoby 24196509,
zastoupené Mgr. Ivetou Jančovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Strži
2102/61a, proti žalovanému T. K., zastoupenému Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se
sídlem v Praze 11, Türkova 2319/5b, o zaplacení 107 819 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 252/2022, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, č. j. 70
Co 246/2024-273, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 7 103 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám zástupkyně žalobkyně.
1. Žalobkyně se v řízení na žalovaném domáhala zaplacení částky 107 819
Kč s příslušenstvím s tvrzením, že se žalovaným uzavřela dne 14. 12. 2020
smlouvu o právní službě, v níž se žalobkyně zavázala žalovanému poskytovat tam
specifikované právní služby, za které byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni
smluvní odměnu (dohodnutou hodinovou sazbou) v součtu v žalobou požadované
výši. Sjednanou odměnu za poskytnuté právní služby žalovaný nezaplatil a
žalobkyně následně smlouvu vypověděla.
2. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 1. 2024, č. j. 42 C 252/2022-162, kterým
byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 107 819 Kč s tam
specifikovanými úroky z prodlení a žalobkyni nebyla přiznána náhrada nákladů
řízení (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalovaného k náhradě nákladů
odvolacího řízení žalobkyni (výrok II).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný (výslovně v obou jeho
výrocích) včasným dovoláním, v němž navrhl jeho zrušení a vrácení věci
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací
praxi dovolacího soudu řešena, „zda je v rozporu s dobrými mravy, jestliže
advokát způsobí hrubou nedbalostí či neodborností či opomenutím důležitých,
nikoli protizákonných pokynů klienta, které nevykoná, klientovi škodu velkého
rozsahu, když prokazatelně nevyužije všech zákonných možností, které mu právní
řád nabízí, a přesto vznáší své zjevně nepřiměřené požadavky na svou odměnu“.
Žalovaný též namítal vadu řízení podle něj spočívající v tom, že byl odvolací
soud „ad hoc obsazen v rozporu s platným rozvrhem práce“, což žalovaný
považoval za „zásadní, tzv. kvalifikovanou vadu soudního řízení, a … přímý
rozpor s právem na zákonného soudce tak, jak stanoví Ústava ČR a Listina, a
esenciální nálezová judikatura k daným garancím ústavního pořádku“. V tomto
ohledu odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS
200/98 (jenž je veřejnosti dostupný – na https://nalus.usoud.cz).
4. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro zjevnou
bezdůvodnost, případně jeho zamítnutí. Napadené rozhodnutí považovala za
správné.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
(srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb.,
o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s.
ř.“.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i
to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na
jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná – na
https://nalus.usoud.cz).
8. Přípustnost dovolání nemůže založit předložená otázka posouzení
dobrých mravů, neboť při její formulaci žalovaný vychází z vlastních skutkových
závěrů, které odvolací soud neučinil (že žalobkyně způsobila hrubou nedbalostí
či neodborností či opomenutím důležitých, nikoli protizákonných pokynů klienta,
které nevykonala, žalovanému škodu velkého rozsahu, když prokazatelně nevyužila
všech zákonných možností, které jí právní řád nabízel). V posuzované věci totiž
odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, že žalobkyně poskytla žalovanému
vyúčtované služby v tvrzeném rozsahu a řádně. Na řešení takto formulované
otázky vycházející z jiného, než v řízení zjištěného skutkového stavu věci,
tedy napadené rozhodnutí nezáviselo (takovou otázku vycházející z jiného v
řízení nezjištěného skutkového stavu věci odvolací soud neřešil a její řešení
nebylo pro napadené rozhodnutí určující).
9. Nejvyšší soud též ve vztahu k tvrzením žalovaného uplatněným v
dovolání o průběhu poskytování právních služeb žalobkyní připomíná závěry své
ustálené rozhodovací praxe, podle kterých při úvaze o tom, zda je právní
posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet)
ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které
v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo
5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo
4245/2014).
10. Námitka žalovaného týkající se obsazení senátu odvolacího soudu v
rozporu s platným rozvrhem práce, a tedy s právem na zákonného soudce, je podle
svého obsahu námitkou tzv. zmatečností vady řízení (§ 229 odst. 1 písm. f) o.
s. ř.), která nemůže být dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 větu druhou o.
s. ř.). K případné existenci takové vady řízení by mohl dovolací soud
přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou
o. s. ř.), což však v projednávané věci není naplněno. Přípustnost dovolání
uvedená vada založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, a ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. 29 NSČR
112/2013). K prověření takové námitky (k posouzení její důvodnosti) slouží
žaloba pro zmatečnost (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1.
2019, sen. zn. 29 NSČR 165/2018, nebo ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo
2861/2018).
11. Ačkoliv v úvodu dovolání žalovaný avizoval, že dovoláním napadá
rozsudek odvolacího soudu „do obou jeho výroků“, dovolací soud posoudil rozsah
dovolání žalovaného s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s.
ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve
skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům v něm není obsažena
žádná argumentace, a žalovaný se tak zjevně domáhá i jejich zrušení pouze jako
výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo
dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
12. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného odmítl podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. 12. 2025
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu