23 Cdo 164/2022-550
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně VINSON GLAS s. r. o., se sídlem Zdeňka Fibicha 2577/6, 43 401 Most, IČO 28713338, zastoupené Mgr. Karlem Anderle, advokátem se sídlem Spálená 5, 110 00 Praha 1, proti žalované SKLOPAN LIBEREC, a.s., se sídlem Zahradní 445/45, 460 01 Liberec XI-Růžodol I, IČO 25034421, zastoupené Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem 8. března 21/13, 460 05 Liberec V – Kristiánov, o zaplacení 1 630 000 Kč oproti povinnosti k vydání věci, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 59 C 102/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 18. 5. 2021, č. j. 35 Co 92/2020-506, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 8. 2021, č. j. 35 Co 92/2020-512, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Liberci (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 3. 2019, č. j. 59 C 102/2015-390, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 630 000 Kč oproti povinnosti žalobkyně vrátit žalované strojní zařízení dodané dle smlouvy o dílo, tj. dvě brousící automatizované stanice na broušení kosmetických pilníků, jehož bližší specifikace je uvedena v předmětném znaleckém posudku Vysokého učení technického v Brně (ústav soudního inženýrství) zpracovaném dne 17. 2. 2017 pod číslem 4267/61000/2017/Se, C 1599; výrokem II.
žalované uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 388 504,70 Kč a výrokem III. zaplatit náhradu řízení státu ve výši 142 577,50 Kč. Rozsudkem ze dne 7. 1. 2020, č. j. 59 C 102/2015-438, Okresní soud v Liberci doplnil výše uvedený rozsudek výrokem: „Určuje se, že žalobkyně od smlouvy o dílo číslo S0009410 uzavřené mezi účastníky dne 12. 2. 2010, ve znění dodatků číslo 1 (ze dne 23. 12. 2010), 2 (ze dne 17. 6. 2011), 3 (ze dne 17. 6. 2011), 4 (ze dne 8. 11. 2011) odstoupila platně.“; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 4. 2. 2021, č. j. 35 Co 92/2020-452, spojil řízení vedená o odvoláních žalované proti oběma výše citovaným rozsudkům soudu prvního stupně ke společnému řízení a rozhodnutí pod sp. zn. 35 Co 92/2020, a následně rozhodl rozsudkem ze dne 18. 5. 2021, č. j. 35 Co 92/2020-506, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 8. 2021, č. j. 35 Co 92/2020-512. Výrokem I. cit. rozsudku změnil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 29.
3. 2019, č. j. 59 C 102/2015-390, ve spojení s doplňujícím rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 1. 2020, č. j. 59 C 102/2015-438, tak, že žalobu na zaplacení částky 1 630 000 Kč proti povinnosti vrátit žalované dvě brousící automatizované stanice na broušení kosmetických pilníků zamítl; výrokem II. změnil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 3. 2019, č. j. 59 C 102/2015-390, ve spojení s doplňujícím rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 7. 1. 2020, č. j. 59 C 102/2015-438, ve výroku I doplňujícího rozsudku ze 7.
1. 2020 tak, že zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně platně odstoupila od smlouvy o dílo číslo S0009410
uzavřené 12. 2. 2010 ve zněních jejích dodatků; výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů, které je žalobkyně povinna zaplatit žalované a výrokem IV. (ve znění cit. opravného usnesení) rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit náhradu nákladů vzniklých státu ve výši 33 699 Kč. Odvolací soud po přezkoumání rozhodnutí obou rozsudků soudu prvního stupně a zopakování rozhodující důkazů dospěl k závěru, že v dané věci jsou dány důvody pro změnu obou napadených rozsudků soudu prvního stupně. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně, jako objednatelka, a žalovaná, jako zhotovitelka, uzavřely dne 12.
2. 2010 smlouvu o dílo č. S0009410 ve znění jejích dodatků č. 1 až 4 (z 23. 12. 2010, 17. 6. 2011 a 8. 11. 2011), kdy předmětem díla byla výroba a dodání dvou brousících automatizovaných stanic na broušení kosmetických pilníků za sjednanou cenu díla ve výši 3 718 771 Kč bez DPH. K předání a převzetí díla došlo podle dne 6. 10. 2011. Žalobkyně reklamovala vady díla dopisy ze dne 7. 3. 2013 a 4. 5. 2013, a protože žalovaná reklamované vady neuznala, odstoupila žalobkyně dne 5. 12. 2013 od předmětné smlouvy o dílo.
Odvolací soud se nejprve zabýval přezkoumáním rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byl posuzován požadavek žalobkyně na určení, že od předmětné smlouvy odstoupila platně. Odvolací soud konstatoval, že určovací žaloba nemá zpravidla místo tam, kde lze žalovat na plnění, a že tam, kde již bylo právo porušeno a lze se jej domoci žalobou na plnění, není ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“) naplněn naléhavý právní zájem na určení. V projednávané věci žalobkyně současně s žalobou na určení přitom podala i žalobu na plnění z téhož vztahu, kdy se domáhá vrácení vzájemně poskytnutého plnění po jejím odstoupení od smlouvy, je proto zřejmé, že v rozhodnutí o žalobě na plnění bude soud muset řešit jako předběžnou otázku právě to, zda žalobkyně od uzavřené smlouvy odstoupila platně.
Odvolací soud proto změnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, týkající se posouzení žaloby na určení tak, že žalobu na určení, že žalobkyně platně odstoupila od smlouvy, zamítl. Odvolací soud se dále zabýval přezkoumáním napadeného rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o žalobě na plnění, podle níž žalobkyně uplatňuje nárok na vrácení vzájemně si poskytnutých plnění s žalovanou poté, co pro vady díla odstoupila dne 5. 12. 2013 od smlouvy o dílo uzavřené mezi účastnicemi dne 12.
2. 2010. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že k předání díla došlo dne 6. 10. 2011 způsobem sjednaným smlouvou. Namítala-li žalobkyně, že při předání díla neobdržela sjednanou technickou dokumentaci k dílu a další doklady, odvolací soud konstatoval, že tato skutečnost by zakládala pouze právo žalobkyně dílo nepřevzít. Jestliže však této možnosti nevyužila a dílo převzala, pojí se již s takovým převzetím účinky, které s převzetím díla zákon spojuje.
Odvolací soud dále uvedl, že z dokazování a rovněž z písemného podání předloženého žalobkyní u soudu vyplynulo, že žalobkyně od samého počátku od uvedení díla do zkušebního provozu věděla, že dílo vykazuje dvě základní vady, které se projevily ihned po převzetí díla, a to jak kvalitativní vady (co do nepřesnosti tvarů a rozměrů), tak kvantitativní vady (podstatně nižší sjednané množství vyrobených výrobků v čase). Tento závěr byl doložen i zjištěním ze znaleckého posudku, podle něhož dodané dílo nebylo schopno plnit funkce sjednané smlouvou již v době převzetí.
Žalobkyně přitom tyto dvě základní vady díla vytkla žalované podle skutkového závěru odvolacího soudu poprvé písemně dopisy ze dne 7. 3. 2013 a 4. 5. 2013. Odvolací soud s ohledem na datum uzavření smlouvy (12. 2. 2010) mezi podnikateli a podle ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) posuzoval závazkový vztah účastnic podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ustanovení § 554, týkající se předání díla, a § 560 a násl., upravující nároky z vad díla.
Odvolací soud s ohledem na ustanovení § 562 odst. 2 obch. zák., podle něhož nelze přiznat objednateli právo z vad díla, jestliže objednatel neoznámí vady díla bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistí, učinil závěr, že žalobkyně, jako objednatelka, vytkla vady díla opožděně, učinila-li tak poprvé až 7. 3. 2013, nikoliv tedy bez zbytečného odkladu poté, kdy vady zjistila, tj. ihned po předání díla (6. 10. 2011), nenotifikovala tedy vady díla včas (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 3737/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2741/2009). Odvolací soud dále konstatoval, že pokud by bylo možno uvažovat o takovém výkladu obsahu odstoupení od smlouvy o dílo, že žalobkyně od smlouvy odstoupila i pro jednotlivé dílčí vady vytknuté jen v dopise ze dne 4. 5. 2013, pak žalobkyně ani po poučení soudem podle § 118a odst. 1 o. s. ř. nedoplnila tvrzení ohledně dalších, v reklamačním dopise zmíněných vadách, konkrétně kdy a jak tyto vady zjistila, byť byla poučena o následcích nesplnění výzvy k doplnění těchto tvrzení.
Žalobkyně tak neunesla břemeno tvrzení ohledně včasnosti oznámení těchto dalších vad. Odvolací soud uzavřel, že pokud z pohledu § 565, věty druhé, obch. zák. má opožděné oznámení za následek zánik možnosti od smlouvy o dílo odstoupit, pak odstoupení od smlouvy ze dne 5. 12. 2013 učiněné žalobkyní nemá žádné právní účinky a žalobkyni tedy nevzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení (vzájemně poskytnutých plnění) ze smlouvy o dílo. Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě na plnění vyhověno tak, že žaloba o zaplacení 1 630 000 Kč proti povinnosti vrátit dvě automatizované stanice na broušení kosmetických pilníků se zamítá.
Proti rozsudku odvolacího soudu, do všech jeho výroků podala žalobkyně
dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění předpokladů obsažených v § 237 o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky notifikace vad díla a otázky počátku běhu lhůty pro uplatnění práv z vad díla, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3085/2016). Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud nesprávně posuzoval včasnost notifikace vad díla, jestliže chybně vyšel ze závěru, že dílo bylo předáno 6.
10. 2011 předávacím protokolem, bylo-li podmínkou předání díla i předání technické dokumentace, která však nikdy předložena nebyla. Podle dovolatelky k předání díla podle smlouvy ani do podání dovolání nedošlo. K otázce včasnosti notifikace vad dovolatelka uvedla, že minimálně některé z vad byly vadami skrytými, a pokud odvolací soud posoudil notifikaci těchto skrytých vad jako pozdní, posoudil tuto otázku v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2422/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1185/2019). Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o pozdní notifikaci zjevných vad, když odvolací soud vyšel jen z písemného oznámení těchto zjevných vad, aniž by vzal v úvahu, že žalovaná reagovala již před písemným oznámením vad na neformální oznámení vad žalobkyní, s žalobkyní je aktivně řešila, a jakmile se vady pak následně opakovaně projevily, tak je formálně písemně notifikovala právě bez zbytečného odkladu.
Dovolatelka má za to, že tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud vyřešena a odvolací soud ji řešil nesprávně. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 18. 5. 2021, č. j. 35 Co 92/2020-506, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 8. 2021, č. j. 35 Co 92/2020-512, tak, že rozsudky Okresního soudu v Liberci ze dne 29. 3. 2019, č. j. 59 C 102/2015-390, a ze dne 7. 1. 2020, č. j. 59 C 102/2015-438, se potvrzují a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení před všemi soudy.
Zároveň dovolatelka navrhla, aby s ohledem na její finanční situaci dovolací soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání žalobkyně přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejprve je nutno konstatovat, že i když dovolatelka podala dovolání výslovně do všech výroků rozsudku odvolacího soudu, z obsahu dovolání vyplývá, že dovolání je podáno jen do výroku, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na zaplacení částky 1 630 000 Kč proti povinnosti vrátit žalované dvě brousící automatizované stanice na broušení kosmetických pilníků. Pokud se týká výroku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby, aby bylo určeno, že žalobkyně platně odstoupila od smlouvy o dílo číslo S0009410 uzavřené 12.
2. 2010 ve zněních jejích dodatků, žalobkyně žádným způsobem proti tomuto výroku v dovolání nebrojí a ani nevymezila k problematice, týkající se otázek spojených s právním posouzením žaloby na určení, žádný předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, formuloval právní závěr, že pokud může být dovolání přípustné jen podle § 237 o.
s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje ani pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části) – shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 29 NSCR 114/2013, či usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 NSCR 104/2015 (dostupných na www.nsoud.cz). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.
s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatelka v dovolání rovněž neuvedla žádnou argumentaci ve vztahu k výrokům o nákladech řízení, natož tu, jež by se vázala k výše popsaným obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Nejvyšší soud se proto dále zabýval posouzením naplnění předpokladu přípustnosti podaného dovolání podle § 237 o. s. ř. pro dovolatelkou namítané nesprávné právní posouzení otázky včasné notifikace vad díla, kterou měl podle názoru dovolatelky posoudit odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není pro řešení této otázky podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť námitky dovolatelky k nesprávnému právnímu posouzení uvedené otázky včasné notifikace vad díla odvolacím soudem jsou založeny na vlastních skutkových závěrech dovolatelky, zejména na trvrzení, že k předání a převzetí díla nedošlo, neboť zhotovitelka nepředala objednatelce technickou dokumentaci. Zatímco odvolací soud dospěl k závěru, že dílo bylo předáno a převzato dne 6. 10. 2011, a to způsobem sjednaným smlouvou, na základě protokolu o předání a převzetí dodaného zařízení ze dne 6. 10. 2011, ze skutkových zjištění soudů se nepodává, tak jak tvrdí dovolatelka, že žalobkyně nepředala žalované technickou dokumentaci. Odvolací soud uzavřel, že ihned po převzetí díla žalobkyně zjistila vytknuté vady díla projevující se tím, že dodaná linka neprodukuje finální výrobek v požadovaném množství a kvalitě, a že žalobkyně neprokázala, kdy a jak případné další vady díla, odůvodňující odstoupení od smlouvy zjistila, že tedy v tomto směru neunesla břemeno tvrzení, dovolatelka vychází z vlastního skutkového zjištění, že k předání díla podle předmětné smlouvy o dílo ani do podání dovolání nedošlo, že zjevné vady díla reklamovala u žalované již před písemným vytknutím těchto vad, a že minimálně některé z dalších vad díla se projevily až v průběhu záruční doby a šlo o tzv. vady skryté, které včas v záruční době reklamoval ihned po jejich zjištění. Nejvyšší soud avšak již vícekrát judikoval (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, usnesení ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017 či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz), že dovolání je nepřípustné, pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci a staví-li dovolací otázku na zpochybnění právního posouzení věci, resp. na vlastním právním posouzení, vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. S ohledem na zjištěný skutkový stav odvolacím soudem nelze dospěl k závěru, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž soud práva z odpovědnosti za vady nepřizná, pokud objednatel neoznámí zhotoviteli vady ve lhůtách uvedených v § 562 odst. 2 obch. zák. a zhotovitel nedodržení lhůty v soudním řízení namítne, a podle níž za zjevné vady je možno považovat takové vady, jejichž existence je objednateli zřejmá na pohled, případně takové vady, které lze zjistit běžně prováděnými zkouškami (srov. např. i dovolatelem poukazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2422/2014, dostupný na www.nsoud.cz). Nejvyšší soud dospěl dále k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné ani pro dovolatelkou předestřenou právní otázku, týkající se posouzení nutnosti písemné notifikace zjevných vad díla, kterou dovolatelka považuje za právní otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, neboť i tato otázka je založena na zpochybnění skutkových závěrů odvolacího soudu o tom, kdy žalobkyně zjevné vady díla zjistila a kdy je u žalované, jako zhotovitelky uplatnila. Jak výše uvedeno a zdůvodněno, taková otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné a proto její dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Jelikož byly naplněny důvody pro odmítnutí dovolání (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud neshledal návrh dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 2. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu