USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobců a) A. M. a b) V. M., obou zastoupených Mgr. Ing. Jiřím Rahmem, advokátem se sídlem v Českém Brodu, Tuchorazská 1354, proti žalované Trigema Smart byty s.r.o., se sídlem v Praze 5, Bucharova 2641/14, identifikační číslo osoby 24176648, zastoupené JUDr. Davidem Maškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, o zaplacení 809 115,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 164/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2024, č. j. 35 Co 260/2023-760, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a) a b) k ruce společné a nerozdílné na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 25 679 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce.
1. Žalobci a) a b) se ve věci domáhali zaplacení částky 1 378 978 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody s tvrzením, že dne 9. 2. 2015 uzavřeli s žalovanou smlouvu o budoucí kupní smlouvě, jejímž předmětem měl být převod vlastnického práva k bytové jednotce č. XY a podílu na společných částech budovy, kterou stavěla žalovaná v rámci developerského projektu „XY“, a to za cenu sjednanou ve výši 4 642 558 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala vybudovat příslušnou bytovou jednotku, avšak ta byla zkolaudována jako projekční ateliér, tj. nebytová jednotka (z důvodů nesplnění hygienických limitů pro hluk a vibrace), čímž došlo k porušení povinnosti žalované. Žalobou byl požadován ušlý zisk s tvrzením, že právě o tuto částku by žalobci museli vynaložit více oproti smluvně dohodnuté ceně, aby získali bytovou jednotku srovnatelnou s bytovou jednotkou, k jejímuž prodeji nedošlo. Žalovaná v řízení (mimo jiné) namítala existenci liberačního důvodu ve smyslu § 2913 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
2. Žaloba byla v rozsahu částky 569 862,50 Kč pravomocně zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 4. 2019, č. j. 42 C 164/2017-471, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, č. j. 35 Co 178/2019-505. Předmětem řízení zůstal po vydání zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3788/2019, uveřejněného pod číslem 33/2021 Sb. rozh. obč., a dalšího zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 125/2022, uveřejněného pod číslem 40/2024 Sb. rozh. obč., dále jen „R 40/2024“ (které jsou veřejnosti též dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), nárok na zaplacení částky 809 115,50 Kč s příslušenstvím.
3. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím (již třetím v pořadí) potvrdil rozsudek ze dne 27. 9. 2023, č. j. 42 C 164/2017-727, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 (již potřetí) uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům a) a b) společně a nerozdílně částku 809 115,50 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení ve výši 461 388,90 Kč, a kterým rozhodl o společné a nerozdílné povinnosti žalobců a) a b) a o povinnosti žalované zaplatit České republice náhradu nákladů řízení (výrok I), a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a) a b) společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 28 652,80 Kč (výrok II).
4. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu včasným dovoláním, jež
podle svého obsahu směřovalo pouze proti té části výroku I napadeného
rozhodnutí, kterou bylo rozhodnuto ve věci samé. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí je založeno na posouzení otázek hmotného nebo procesního práva „při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, anebo mají být dovolacím soudem jako vyřešená právní otázka posouzeny jinak“.
5. Žalobci a) a b) ve společném vyjádření navrhli odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, případně jeho zamítnutí pro nedůvodnost.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Z dovolání, jehož přípustnost má být založena na posledním ze čtyř předpokladů uvedených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, pak musí být zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, a od kterého svého rozhodnutí se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odklonit, neboť tento předpoklad přípustnosti dovolání míří na případ právní otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud nyní odklonit, tj. posoudit tuto již judikaturně vyřešenou otázku nyní jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč., a ze dne 27. 8 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
10. Těmto požadavkům žalovaná nedostála, pokud spatřovala přípustnost dovolání (též) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva a procesního práva, které „mají být dovolacím soudem jako vyřešená právní otázka posouzeny jinak“, aniž by současně v dalším obsahu dovolání polemizovala se správností řešení jakékoliv právní otázky již přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu a dožadovala se, aby se od tohoto svého řešení dovolací soud v posuzované věci odklonil. Pokud snad žalovaná uvedeným vyjádřením měla na mysli, že by měl dovolací soud věc po právní stránce posoudit jinak než odvolací soud, pak také nejde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). V této části je tedy dovolání žalované vadné.
11. Z obsahu dovolání je však zřejmé, že žalovaná má předně za to, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (konkrétně od R 40/2024) při řešení otázky předvídatelnosti překážky (ve smyslu § 2913 odst. 2 o. z.) škůdcem jako odborníkem, založil-li svůj závěr o předvídatelnosti překážky (resp. jejích příčin) bez dalšího jen na konstatování odbornosti žalované jako profesionální developerky, aniž by jej náležitě podložil skutkovými okolnostmi věci (resp. odbornými závěry znalce). Přihlášení k odbornému výkonu ve smyslu § 5 odst. 1 o. z. podle ní nemůže bez dalšího založit předvídatelnost překážky podle § 2913 odst. 2 o. z., neboť postavení odborníka by tím a priori vylučovalo jakoukoliv možnost jeho liberace, což by na takového odborníka kladlo vyšší nároky než na soudního znalce. V rozporu s R 40/2024 je podle žalované i závěr, podle nějž nebylo lze mít překážku za nepředvídatelnou i z důvodu nemožnosti přenosu podnikatelského rizika ze žalované na žalobce a) a b), neboť ta je podle citovaného rozhodnutí důsledkem, a nikoliv důvodem nepředvídatelnosti překážky.
12. Tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezaloží, neboť odvolací soud nezaložil-li svůj závěr o předvídatelnosti překážky výlučně na konstatování odbornosti žalované, tj. nepovažoval postavení žalované jako profesionální developerky za jediný důvod pro předvídatelnost nastalé překážky. Toto postavení žalované posuzoval pouze jako jednu z okolností svědčících pro závěr o předvídatelnosti nastalé překážky pro ni a svůj závěr o předvídatelnosti překážky založil též na dalších skutkových okolnostech zjištěných mimo jiné na základě jeho hodnocení znaleckého posudku. Odvolací soud se tak neodchýlil od závěrů R 40/2024.
13. Namítala-li žalovaná, odchýlení závěrů napadeného rozsudku od R 40/2024 při posouzení nemožnosti přenosu podnikatelského rizika ze žalované na žalobce a) a b), patrně přehlédla, že tímto posouzením se v odůvodnění svého rozsudku zabýval jen soud prvního stupně (viz odstavec 37 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a že odvolací soud tyto závěry soudu prvního stupně za určující pro své rozhodnutí nepovažoval (srov. body 27 až 29 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
14. Žalovaná dále v dovolání předkládala k dovolacímu přezkumu otázku, „jak posuzovat předvídatelnost překážky (její příčiny), vymezené kombinací více prvků“, která podle ní dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Namítala, že bylo-li ze znaleckého posudku v řízení zjištěno, že ve věci došlo k unikátní kombinaci nepředvídatelných anomálií, odvolací soud pochybil, jestliže svůj závěr o předvídatelnosti opřel toliko o předvídatelnost jednotlivých dílčích prvků a již dále neposuzoval předvídatelnost jejich kombinace jako celku, resp. řídil-li se nesprávnou právní úvahou, že pokud je překážka (její příčina) podle § 2913 odst. 2 o. z. vymezena spolupůsobením více prvků, postačí samostatně posoudit předvídatelnost jednotlivých dílčích prvků, aniž by bylo třeba posoudit jejich vzájemné spolupůsobení v konkrétním případě, a to vše v situaci, kdy znalec shledal nepředvídatelnost právě v kombinaci působení jednotlivých dílčích prvků v daném specifickém místě výstavby.
15. Takto otázka však již byla judikaturně vyřešena, neboť v R 40/2024 Nejvyšší soud učinil závěr, že za příčinu překážky lze považovat jedině takovou okolnost, u které bylo dokazováním postaveno na jisto, že by bez ní překážka vůbec nevznikla (conditio sine qua non). Vznikla-li překážka v důsledku současného působení několika příčin, je úlohou soudu rozlišit u každé z nich, zda spadá do sféry kontroly škůdce (je mu přičitatelná), či je naopak externího charakteru (vznikla mimo jeho sféru vlivu).
V rámci kritéria předvídatelnosti překážky je přitom vždy nutné zjistit, zda škůdce (posuzováno optikou rozumné osoby v jeho postavení) mohl vznik překážky (příp. i příčiny vedoucí k jejímu vzniku) v době uzavření smlouvy s určitou mírou pravděpodobnosti předpokládat, a zda je příslušná míra pravděpodobnosti adekvátní tomu, aby nesl za následný vznik překážky odpovědnost. Posouzení předvídatelnosti v sobě zahrnuje zjištění znalosti konkrétních skutečností, ze kterých lze usuzovat na určitý následek, znalost kauzálních zákonů a míru pravděpodobnosti, se kterou má daná okolnost nastat.
Odvolacímu soudu v této věci vytkl (ve vztahu k jeho předchozímu rozsudku, kterým odvolací soud změnil předchozí rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl), že se podrobněji nezabýval tím, zda nadlimitní výskyt hluku a vibrací v daném místě byl okolností, jež vznikla zcela mimo sféru kontroly žalované; neposuzoval, zda jsou všechny příčiny vzniku této okolnosti externího charakteru, nebo zda je některá z nich přičitatelná žalované (když podle skutkových zjištění, ze kterých vycházel, byla existence nadlimitního výskytu hluku a vibrací způsobena kombinací hned několika anomálií – blízkost metra, brownfield, komplikované hydrogeologické podmínky), a řádně nezhodnotil, zda bylo při posuzování optikou rozumné osoby v postavení žalované možné při uzavření smlouvy (s určitou mírou pravděpodobnosti, kterou lze posoudit jako adekvátní) předpokládat překročení vibroakustických limitů v daném místě v takové koncentraci, jakož i to, že jeho následkem může být porušení předmětné smluvní povinnosti.
Z výše uvedeného je zřejmé, že již v R 40/2024 Nejvyšší soud dovodil ve vztahu k otázce posouzení předvídatelnosti překážky vzniklé v důsledku současného působení několika příčin, že soud musí posoudit předvídatelnost též ohledně vzájemného spolupůsobení všech těchto příčin, neboť posouzení předvídatelnosti v sobě zahrnuje zjištění znalosti konkrétních skutečností, z nichž lze usuzovat na určitý následek, znalost kauzálních zákonů a míru pravděpodobnosti, se kterou má daná okolnost nastat (viz odstavce 27 a 31 odůvodnění R 40/2024).
16. Odvolací soud se v posuzované věci od shora uvedených judikaturních závěrů neodchýlil. Při hodnocení znaleckého posudku dovodil, že z něj sice plyne, že podle znalce nadlimitní zatížení příslušného místa (části budovy, ve které byla umístěna předmětná jednotka budovaná žalovanou) vibracemi a hlukem bylo způsobeno unikátní kombinací nepředvídatelných anomálií (budova byla postavena v blízkosti metra, na brownfieldu, při komplikovaných hydrologických podmínkách) a že šlo o vliv odrazu od tvrdých materiálů nebo konstrukcí, které se koncentrovaly do jednoho místa, zároveň z něj však také plyne, že žalovaná si byla vědoma potíží s vybranou lokalitou a v době uzavření smlouvy musela být srozuměna s komplikovaností brownfieldu, hydrogeologického podloží a s blízkostí provozu metra (tj. s možným současným působením uvedených anomálií, které se všechny společně právě v této lokalitě vyskytovaly).
Vytvářela přitom rezervy, jež obvykle stačí na pokrytí anomálií. Vibroizolace nejprve byly dimenzovány na vyšší namáhání, než byl naměřeno, při překročení této rezervy byla použita konstrukční řešení stavebních konstrukcí, které eliminují překročení první rezervy v dimenzování a v případě vyčerpání obou těchto rezerv byla použita poslední rezerva, kterou bylo překlasifikování bytů na ateliéry, které nají normově nižší požadavky na výslednou hladinu vibrací, resp. strukturálního hluku. Odvolací soud tedy v předmětné věci na základě posouzení konkrétních skutkových okolností vyplývajících zejména ze znaleckého posudku a hodnocení jeho obsahu měl za to, že žalovaná si byla vědoma již od počátku potíží spojených s jí vybranou lokalitou, v níž se současně vyskytovaly uvedené anomálie (blízkost metra, brownfield, komplikované hydrogeologické podmínky), a proto vytvářela rezervy ve vztahu k uvedeným anomáliím formou opatření (mezi nimi i možnost překlasifikování jednotek na jednotky s nižšími požadavky na výslednou hladinu vibrací, resp. strukturálního hluku, pokud by předchozí opatření nepostačovala), která následně i realizovala (včetně uvedené poslední rezervy ve vztahu právě k předmětné jednotce), tj. zjevně posuzoval předvídatelnost vzniku překážky i ve vztahu ke kumulativnímu působení jednotlivých příčin v daném místě, které v této věci nastalo.
17. Argumentovala-li žalovaná v dovolání ve vztahu k uvedené otázce též tím, že odvolací soud pominul „znalecky určenou podstatu věci a příčinu překážky, spočívající právě v unikátní a nepředvídatelné kombinaci všech uvedených anomálií v místě výstavby“, s odkazem na vyjádření znalce při výslechu, že by „a priori neměl výhrady na tomto místě stavět“ z nějž dovozovala, že nebylo samotné umístění stavby „problémem“, pak tím ve skutečnosti nezpochybňovala správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů (správnost hodnocení znaleckého posudku a výpovědi znalce), na nichž odvolací soud založil své právní posouzení otázky předvídatelnosti překážky. Takovým způsobem však nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
18. Žalovaná též namítala, že se odvolací soud při řešení otázky „posouzení pravděpodobnosti předvídatelnosti překážky soudem v případě odborných otázek“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (R 4/2024), podle které je právní posouzení míry pravděpodobnosti z hlediska předvídatelnosti překážky ve smyslu § 2913 odst. 2 o. z. věcí volné úvahy soudu podle konkrétních skutkových okolností věci, a to tím, že při posouzení pravděpodobnosti předvídatelnosti překážky „odmítl vyjít ze závěrů znalce se zdůvodněním, že se jedná o posouzení právní, nikoli odborné“. Znalec ve svém posudku konstatoval, že příčinou překážky byla „kombinace anomálií v dané expozici, kterou znalec výslovně označil za nepředvídatelnou“. Zdůraznila, že podle ustálené judikatury má soud hodnotit znalecký posudek jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., avšak odborné závěry v něm obsažené hodnocení podle tohoto ustanovení nepodléhají. Odvolací soud podle ní tedy měl správně vyjít „z tohoto skutkového východiska o nepředvídatelnosti daného jevu (tj. jeho nulové pravděpodobnosti)“ a nebylo již nadále přiléhavé hodnotit pravděpodobnost předvídatelnosti takové překážky ve smyslu § 2913 odst. 2 o. z. jinak.
19. Přípustnost dovolání nezaloží ani tato námitka. Žalovaná patrně přehlédla, že Nejvyšší soud v R 40/2024 též uvedl, že hodnocení, zda konkrétní skutková okolnost (překážka) splňuje jednotlivé předpoklady uvedené v § 2913 odst. 2 o. z., představuje právní posouzení, jež je oprávněn a povinen činit jedině soud. Soud tedy nemůže, jak navrhuje žalovaná, při svém právním posouzení věci pouze přijmout vyjádření znalce (resp. pouze některé z jeho vyjádření), neboť znalec je oprávněn se vyjadřovat k otázkám odborným, které jsou součástí skutkových zjištění soudu, a nepřísluší mu výklad jednotlivých předpokladů vypočtených § 2913 odst. 2 o. z. Soud musí sám musí provést právní posouzení míry pravděpodobnosti z hlediska předvídatelnosti, jakkoli samozřejmě podle konkrétních skutkových okolností dané věci, včetně zjištění učiněných ze znaleckého posudku a z výslechu znalce. Z judikatury dovolacího soudu plyne jednoznačný závěr, že znalci nepřísluší řešit otázky právní, nýbrž jen otázky odborné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1365/2021, ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, nebo ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1129/2020). Tvrdila-li žalovaná v dovolání, že odborný závěr znalce, že zjištěná anomálie byla z jeho pohledu zcela nepředvídatelná, byl „zásadním východiskem a neopominutelnou skutkovou okolností“ při posouzení předvídatelnosti překážky podle § 2913 odst. 2 o. z., pak lze konstatovat, že odvolací soud tento závěr znalce nepominul, ale hodnotil jej v souvislosti s dalšími skutečnostmi uvedenými ve znaleckém posudku o vytváření rezerv žalovanou (viz výše) a na základě tohoto komplexního zhodnocení všech zjištěných skutečností dospěl v rámci svého právního posouzení k závěru o předvídatelnosti překážky.
20. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost (zčásti též pro vady).
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. 4. 2025
Mgr. Jiří Němec předseda senátu