23 Cdo 198/2020-171 USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Asseco Central Europe, a.s., se sídlem v Praze 4, Michle, Budějovická 778/3a, PSČ 140 00, IČO 27074358, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem, se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, PSČ 186 00, proti žalované RBP, zdravotní pojišťovně, se sídlem v Ostravě, Slezská Ostrava, Michálkovická 967/108, PSČ 710 00, IČO 47673036, zastoupené JUDr. Josefem Donátem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 140 00, o určení zániku závazků ze smluv, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 C 280/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2019, č. j. 8 Co 160/2019-139, t a k t o :
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Josefa Donáta, advokáta se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 140 00,
zamítl žalobu doručenou soudu dne 9. 10. 2017 (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Žalobkyně se v řízení domáhala určení, že odstoupením žalobkyně ze dne 27. 7. 2017 od smlouvy o dílo ev. č. S-2013000687, uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou dne 2. 12. 2013, tato smlouva zanikla a že odstoupením žalobkyně ze dne 27. 7. 2017 od smlouvy o dílo ev. č. S 2015000338, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 29. 6. 2015, byl závazek z této smlouvy zrušen. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že k uzavření shora označených smluv o dílo mezi účastnicemi došlo; předmětem první smlouvy bylo komplexní řešení centrálního informačního systému, který bude pokrývat veškeré procesy a podporovat všechny činnosti žalované jako zdravotní pojišťovny, a druhou smlouvou došlo k dodatečnému rozšíření sjednaného předmětu plnění.
Mezi účastnicemi nebylo sporu o tom, že dne 27. 7. 2017 byl žalované doručen dokument označený jako odstoupení od obou smluv o dílo; taktéž potvrdily, že žalobkyně zaslala žalované v roce 2017 celkem 5 výzev k poskytnutí součinnosti, na které žalovaná reagovala více přípisy z roku 2017, a poté i ona přípisem ze dne 30. 11. 2017 odstoupila od předmětných smluv o dílo, následně podala dne 14. 8. 2018 vůči žalobkyni žalobu, v níž se domáhá náhrady škody a smluvní pokuty vyplývající z citovaných smluv.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, její postavení v právním vztahu, jehož je účastníkem, nebylo ohroženo a nestalo se nejistým jen tím, že žalovaná neplatnost odstoupení od smluv neuznala. Otázka existence závazkového právního vztahu založeného předmětnými smlouvami představuje otázku předběžnou v rámci věcného posuzování práva žalované na plnění ze strany žalobkyně vyplývajícího ze shora označených smluv. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28.
8. 2019, č. j. 8 Co 160/2019-139, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba na určení, že odstoupením žalobkyně ze dne 27. 7. 2017 od smlouvy o dílo ev. č. S-2013000687, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 2. 12. 2013, tato smlouva zanikla, a že odstoupením žalobkyně ze dne 27. 7. 2017 od smlouvy ev. č. S 2015000338, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 29. 6. 2015, byl závazek z této smlouvy zrušen, se zamítá (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II a III).
Odvolací soud předeslal, že soud prvního stupně učinil správná a dostatečná skutková zjištění a odkázal na ně. Nad jejich rámec uvedl, že žalovaná i v odvolání potvrdila, že žalovaná rovněž odstoupila od předmětných smluv o dílo ze dnů 2. 12. 2013 a 29 6. 2015. Zdůraznil, že v článku 16.9 smlouvy o dílo ze dne 2. 12. 2013 bylo ujednáno, že předčasným ukončením této smlouvy nejsou dotčena ustanovení o odpovědnosti za škodu …, nároky na uplatnění smluvních pokut, o ochraně důvěrných informací a ostatních práv a povinností založených touto smlouvou, která mají podle zákona nebo této smlouvy trvat i po jejím zrušení.
Totéž ujednání pak obsahuje i smlouva o dílo ze dne 29. 6. 2015.
Odvolací soud nejprve shrnul podmínky úspěšnosti určovací žaloby, tj. existenci naléhavého právního zájmu, a také to, že má místa jen tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout záruky odvrácení budoucích sporů účastníků. Pomocí určovací žaloby však nelze řešit otázky, které mají význam jen pro jiné – dosud nezahájené nebo již probíhající – řízení (v němž je lze řešit jako předběžné otázky).
Odvolací soud uzavřel, že kladná odpověď na otázku, zda žalovaná byla v prodlení s poskytnutou součinností, nemůže bez dalšího znamenat i závěr o tom, že žalobkyně nemohla být rovněž sama v prodlení s plněním svých povinností a nezaložila tak právo na smluvní pokutu. Zánik závazku na plnění z předmětných smluv tak není mezi stranami sporný, sporné může být pouze datum, k jakému dni závazek na plnění ze smluv zanikl. Toto si však musí jako předběžnou otázku vyřešit nalézací soud v řízení o žalobě na zaplacení smluvních pokut.
Z uvedených důvodů proto odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za správné. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá podle jejího názoru na vyřešení právní otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně i od rozhodovací praxe Ústavního soudu. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že požadované určení není způsobilé odstranit stav právní nejistoty, který dovolatelka důvodně pociťuje, neboť se ocitá v prakticky neřešitelné situaci, která ji staví do role pasivního „čekatele“, kterému nezbývá než s obavami vyčkávat, zda a jaký další nárok bude vůči ní žalovanou u soudu uplatněn a zda bude tento nárok úspěšný či nikoliv.
Názor odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu dovolatelky na požadovaném určení je podle názoru dovolatelky v rozporu s touto judikaturou
Nejvyššího soudu: usnesením ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2155/2011, rozsudkem ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1021/2009, rozsudkem ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3378/2009 a rozsudkem ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96. Ustálená rozhodovací praxe Ústavního soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, je podle dovolatele prezentována těmito nálezy: nálezem ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, nálezem ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14 a nálezem ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3245/16. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že otázka platnosti či neplatnosti odstoupení od smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci právního vztahu, když lze žalovat přímo na plnění z předmětných smluv. Dovolatelka je přesvědčena, že její naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že vyhoví její žalobě nebo zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Podotkla, že jakákoliv nejistota, kterou žalobkyně pociťuje a neúspěšně tvrdí za účelem prokázání naléhavého právního zájmu, je pouhým konstruktem žalobkyně, která odstoupila od obou smluv o dílo a následně podala bez dalšího žalobu o určení s cílem nechat své odstoupení posvětit soudem.
Taková žaloba je podle žalované v tomto případě bez možnosti praktického významu, protože skončení obou smluv o dílo nemá vliv na relevantní nároky účastníků obou smluv. Navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného, event. jeho zamítnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatelce nelze přisvědčit, že by otázka existence naléhavého právního zájmu u žaloby na určení zániku závazku ze smluv byla odvolacím soudem posouzena v rozporu se stávající judikaturou dovolacího soudu
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil (srov. např. rozsudek ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21, na který mimochodem upozorňovala i dovolatelka), že určovací žaloba podle ustanovení § 80 o. s. ř. má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou existence naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že určovací žaloba bude tyto své funkce plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení.
Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že tyto závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. Tyto zásady týkající se posouzení existence naléhavého právního zájmu pro určovací žalobu pak Nejvyšší soud respektoval i ve své navazující rozhodovací praxi, též i v těch rozhodnutích, na které dovolatelka poukazovala v dovolání s tím, že se odvolací soud měl podle jejího názoru od těchto rozhodnutí odchýlit. Tak v usnesení ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2155/2011, Nejvyšší soud mimo jiné zdůraznil, že význam určovací žaloby je ryze praktický, je jím nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích.
Obdobně v rozsudku ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1021/2009, Nejvyšší soud dovodil, že otázka platnosti či neplatnosti ukončení smlouvy účastníků na základě právního úkonu odstoupení má povahu předběžné otázky pro posuzování jejích případných nároků z předmětné smlouvy, a požadované určení by nejistotu v jejím právním postavení neodstranilo. Odvolací soud se nedostal do rozporu ani se závěry, které Nejvyšší soud přijal ve svém rozsudku ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3378/2009, v němž se jednalo o určení platnosti kupní smlouvy, t.
j. čtvrtého rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které dovolatelka poukazovala. Nejvyšší soud zde konstatoval, že žaloba o určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. v tehdy platném znění není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. V nyní posuzované věci ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že mezi stranami není sporu o tom, že k zániku závazku k plnění z obou předmětných smluv skutečně došlo, neboť od smluv odstoupily obě účastnice řízení.
Za této situace pak může být sporné pouze datum, k jakému dni závazek na plnění ze smluv zanikl a navazující doba trvání porušení povinností vyplývajících ze smluv o dílo ze strany žalobkyně, jak správně uzavřel odvolací soud. Tyto závěry si však musí vyřešit nalézací soud v řízení o žalobě na zaplacení smluvních pokut a náhrady škody zahájeném žalobou podanou žalovanou vůči žalobkyni dne 14. 8. 2018, event. v jiném soudním řízení. Z uvedeného vyplývá, že určovací žaloba by neeliminovala stav ohrožení práva žalobkyně.
Takový stav totiž již nastal a nelze ho již řešit jinak, než uplatněním jejích práv ze smluv ze dne 2. 12. 2013 a ze dne 29. 6. 2015, a to především i s ohledem na sjednaná ustanovení o těchto právech trvajících i po zániku těchto smluv. I kdyby bylo soudem určeno, že právní vztah účastníků z jejich smluv o dílo zanikl (takže by byla odstraněna nejistota žalobkyně ohledně existence právního vztahu s žalovanou), právní postavení žalobkyně by zůstalo nejistým minimálně s ohledem na již zmíněné žalovanou zahájené soudní řízení.
K argumentaci dovolatelky třemi nálezy Ústavního soudu nutno uvést, že Ústavní soud v nich nezaujal žádné právní závěry týkající se vymezení naléhavého právního zájmu žalobce domáhajícího se vydání určovacího rozsudku podle § 80 o. s. ř., který by se lišil od citované judikatury dovolacího soudu či od závěrů napadeného rozsudku odvolacího soudu. Na základě výše uvedeného proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat splnění povinnosti žalobkyně výkonem rozhodnutí.