23 Cdo 2155/2011

23 Cdo 2155/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci

žalobkyně Českomoravské investiční a.s., se sídlem v Brně, Bartošova 1833/6,

PSČ 602 00, IČO 49969854, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem, se

sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, ul. 28. října 219/438, proti žalovaným

1) městu Bohumín, se sídlem Bohumín, Masarykova 158, PSČ 735 81, IČO 00297569,

a 2) Správě železniční dopravní cesty, státní organizaci, se sídlem v Praze 1 -

Nové Město, Dlážděná 1003/7, PSČ 110 00, IČO 70994234, o určení neplatnosti

kupních smluv a určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karviné

pod sp. zn. 16 C 15/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v

Ostravě ze dne 15. března 2011, č. j. 57 Co 427/2010-241, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 30. dubna 2010, č. j. 16 C

15/2007-214, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala určení

neplatnosti kupních smluv uzavřených dne 18. prosince 2006 mezi druhou

žalovanou jako prodávající a prvým žalovaným jako kupujícím, jejichž předmětem

je převod vlastnického práva k nemovitostem nyní zapsaným na listu vlastnictví

č. 1001, vedeném pro katastrální území P., obec B., a to k budově č. p. 171 –

bydlení, v části obce P., na pozemku parc. č. 1448 a pozemku parc. č. 1448 –

zastavěná plocha a nádvoří (výrok pod bodem I), budově č. p. 173 – bydlení, v

části obce P., na pozemku parc. č. 1449 a pozemku parc. č. 1449 – zastavěná

plocha a nádvoří (výrok pod bodem II), budově č. p. 174 – bydlení, v části obce

P., na pozemku parc. č. 1450 a pozemku par. č. 1450 – zastavěná plocha a

nádvoří (výrok pod bodem III), budově č. p. 175 – bydlení, v části obce P., na

pozemku parc. č. 1451 a pozemku parc. č 1451 – zastavěná plocha a nádvoří

(výrok pod bodem IV), budově č. p. 155 – bydlení, v části obce P., na pozemku

parc. č. 1447 a pozemku par. č. 1447 – zastavěná plocha a nádvoří (výrok pod

bodem V) a budově č. p. 177 – bydlení, v části obce P., na pozemku parc. č.

1446 a pozemku parc. č. 1446 – zastavěná plocha a nádvoří (výrok pod bodem VI),

zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala určení, že vlastníkem

nemovitostí shora uvedených zapsaných na listu vlastnictví č. 1001, vedeném pro

katastrální území P., obec B., je Česká republika s právem hospodaření s

majetkem státu pro druhou žalovanou (výrok pod bodem VII) a rozhodl o náhradě

nákladů řízení (výroky pod body VIII a IX). Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že při uzavírání kupních smluv o převodu

vlastnictví k nemovitostem specifikovaným ve výroku rozsudku došlo k porušení

ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a

jejím vystupování v právních vztazích (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“), a

tím, že proces výběru nejvhodnější nabídky byl proveden v rozporu se zásadami

poctivého obchodního styku, neboť nebyla dodržena zásada rovnosti účastníků

výběrového řízení, jeho transparentnosti a zájmu na dosažení co nejvyšší ceny

pro stát. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřovala žalobkyně ve

znovuobnovení její možnosti opět se ucházet o nabytí převáděného majetku, což

by mělo příznivý dopad na její právní postavení. Soud prvního stupně zjistil, že předmětný nemovitý majetek byl usnesením vlády

České republiky č. 870 ze dne 19. července 2006 vyjmut z privatizace podle

zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, a

druhá žalovaná poté vybrala ve veřejné zakázce společnost Euro Reality Group

s.r.o., která měla zajistit prodej těchto nemovitostí, a to formou přímého

prodeje s cílem dosažení nejméně minimální ceny podle znaleckých posudků

navýšené o pohledávky související s prodávaným majetkem; prodej měl být

realizován do 31. prosince 2006, včetně uhrazení kupní ceny. Žalobkyně

reagovala na inzerát zprostředkovatele prodeje v Hospodářských novinách ze dne

15. listopadu 2006 nabídkou ze dne 27. listopadu 2006, k níž k výzvě

zprostředkovatele dopisem ze dne 15. prosince 2006 oznámila, že nemůže vyhovět

žádosti a předložit písemné prohlášení banky podle § 313 a násl. obchodního

zákoníku (dále jen „obch. zák.“) o tom, že uhradí druhé žalované kupní cenu

převáděných nemovitostí, případně sdělení banky o uzavření akreditivu ve

prospěch druhé žalované. Kupní smlouvy o převodu předmětných nemovitostí pak

druhá žalovaná uzavřela prostřednictvím společnosti Euro Reality Group s.r.o. dne 18. prosince 2006 s prvním žalovaným, který uhradil kupní cenu. Soud prvního stupně při řešení otázky, zda na požadovaném určení má žalobkyně

naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále

jen „o. s. ř.“), vyšel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky a

Ústavního soudu a dospěl k závěru, že žalobkyně na požadovaném určení naléhavý

právní zájem nemá, neboť ze žádných prokázaných skutečností nelze dovodit její

právo na uzavření kupní smlouvy k předmětným nemovitostem, a žalobkyně

nesplňuje podmínku legitimního očekávání, že napadenými smlouvami byla zkrácena

na svých právech včetně práva vlastnického, jestliže neplatnost takových smluv

není založena na přímém porušení práv žalobkyně jako třetí osoby. Z provedeného

dokazování naopak vyplynulo, že žalobkyně nesplnila podmínky pro výběr

kupujícího při prodeji předmětných nemovitostí stanovené druhou žalovanou, když

nebyla ve stanovené lhůtě schopna prokázat svou solventnost a neakceptovala ani

daný postup prodeje.

Soud prvního stupně uzavřel, že naléhavý právní zájem nemá

žalobkyně ani v otázce určení vlastnického práva, pokud nemá žádný zákonný

nárok ucházet se o koupi předmětných nemovitostí při jejich případném

opakovaném prodeji. K odvolání žalobkyně Krajský soud v v Ostravě rozsudkem ze dne 15. března 2011,

č. j. 57 Co 427/2010-241, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod

bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky pod body II a

III). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která shledal

jako dostačující a správná. Ztotožnil se i s jeho právními závěry. Soud prvního

stupně si správně ujasnil, zda šlo v dané věci o výběrové řízení nebo formu

přímého prodeje. Právě toto posouzení bylo totiž rozhodující pro dopad

případného vyslovení neplatnosti napadených smluv na postavení žalobkyně. V

judikatuře je sice připuštěna možnost, že předmětem žaloby o určení podle § 80

písm. c) o. s. ř. může být i právní vztah mezi žalovaným a třetí osobou, avšak

aplikace tohoto ustanovení na určení takového právního vztahu je namístě jen

tehdy, jestliže požadované určení právního vztahu, jehož subjektem je třetí

osoba, ovlivní postavení žalobce vůči žalovanému, přičemž odkázal na rozhodnutí

Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 1567/99. Protože se v daném

případě jednalo o přímý prodej předem neurčenému subjektu za cenu dle

znaleckých posudků a nešlo o výběr kupujícího obchodní veřejnou soutěží podle §

281 a násl. obch. zák., ani veřejnou soutěží, jejíž pravidla by byla upravena

právními předpisy, bylo pouze na druhé žalované a jí pověřeném

zprostředkovateli, který výběr subjektu vhodného k uzavření smlouvy zajišťoval,

jaký postup zvolí. Odvolací soud dospěl k závěru, že za této situace žalobkyní

tvrzené nedodržení pravidel výběru kupujícího by i v případě oprávněnosti

námitek žalobkyně bylo bez právního významu, avšak zde bylo navíc prokázáno, že

žalobkyně podmínky stanovené zprostředkovatelem ohledně prokázání schopnosti

zaplatit nabízenou kupní cenu nedodržela. Na vyslovení neplatnosti kupních

smluv tak nemůže mít žalobkyně jako osoba, která nebyla stranou těchto smluv,

naléhavý právní zájem a v důsledku toho nemůže mít naléhavý právní zájem ani na

určení vlastnictví státu k tomuto majetku. Vzhledem k tomu by bylo provedení

důkazů navržených žalobkyní za účelem zjištění konkrétních podmínek prodeje

nemovitostí nebo jednání zprostředkovatele s dalšími subjekty zcela zbytečné a

z toho důvodu je neprovedl ani odvolací soud.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že dovolání je

přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uplatnila

dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle něhož lze

namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci, a podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí

odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje

dovolatelka v závěru soudů obou stupňů, že eventuální vyhovění žalobě by

nezlepšilo její postavení, aniž by se alespoň částečně vypořádaly s jejími

tvrzeními ohledně tohoto naléhavého právního zájmu a rozsáhlým odůvodněním, v

čem bude postavení žalobkyně po vyhovujícím rozsudku jiné. Oba soudy pominuly

skutečnost, že přímo zákonem bylo určeno, že předmětné nemovitosti musí být

prodány, že si je druhá žalovaná nemůže ponechat ve své správě a že výtěžek z

prodeje musí být určen způsobem stanoveným v zákoně. Pokud soud prvního stupně

dospěl k závěru, že nemovitosti byly prodány ve formě přímého prodeje, aniž by

tento závěr řádným a věrohodným způsobem odůvodnil, a na tento závěr navázal

odvolací soud bez jakékoliv bližší argumentace, je takový postup účelový a

nezákonný a rozhodnutí je nepřezkoumatelné. K nesprávnému právnímu posouzení věci dospěly soudy obou stupňů proto, že vůbec

neprověřovaly okolnosti naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení

neplatnosti předmětných smluv. Žalobkyně má za to, že dostatečným způsobem

osvětlila, že v případě úspěchu ve věci by došlo k výraznému zlepšení jejího

postavení. Soudy se nezabývaly okolnostmi procesu prodeje nemovitostí státu ve

správě druhé žalované. Podle názoru dovolatelky nemůže obstát závěr soudu, že

žalobkyně nesplnila tzv. podmínky stanovené druhou žalovanou jako prodávajícím,

neboť „takové podmínky, které by byly reálně splnitelné, v podstatě nikdy

neexistovaly“. Prodej nemovitostí dovolatelka hodnotí jako netransparentní a

diskriminační, v němž nebyla dodržena zásada rovnosti účastníků. Podle písemné

informace druhé žalované měly být nemovitosti prodány jako celek, ve

skutečnosti však byla prvému žalovanému prodána pouze část nemovitostí, část

nemovitostí byla prodána společnosti TOBA TRADE s.r.o. a část nemovitostí

nebyla prodána vůbec. Dále poukázala na okolnost, že nejméně tři další zájemci

nabídli za předmětné nemovitosti vyšší cenu, než za kterou byly nemovitosti

prodány prvému žalovanému. Absolutní neplatnost smlouvy podle § 39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro rozpor se zákonem spatřuje dovolatelka v porušení příslušných

zákonných ustanovení upravujících prodej státního majetku. Odkázala především

na ustanovení § 38a odst. 3 zákona č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České

dráhy, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve zněních pozdějších předpisů, a zákona č. 77/1997

Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č.

77/2002 Sb.“), podle něhož byla druhá žalovaná povinna zcizovat předmětný

majetek za co nejvýhodnějších podmínek; jedná se jen o jiné vyjádření zásady

upravené v § 22 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. Taktéž odkázala na zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen „zákon

č. 92/1991 Sb.“), když namítla, že nebylo učiněno žádné rozhodnutí ve smyslu §

10 odst. 1 tohoto zákona. Podle názoru dovolatelky je nesprávný právní názor odvolacího soudu, že jí

nemůže svědčit naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. Naléhavost právního zájmu opírá i o skutečnost, že jí bylo upřeno

právo ucházet se o nabytí majetku státu způsobem předvídaným zákonem a že

příznivé rozhodnutí ve věci jí vrátí postavení osoby, která se opětovně bude

moci o tento majetek ucházet. Dovolatelka navrhla zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu

prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§

10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou,

nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku

odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci

samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo

potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl

ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán

právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z

uvedených případů se v posuzované věci nejedná. Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního

stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za

podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a

dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po

právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce

zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování

dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována

rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena

jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)

a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem je, že řešení právní

otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou

právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního

posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího

soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně;

zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o

přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a

rozhodne o něm meritorně. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

není

založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu

má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává

tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v

ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí

odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní

právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými

dovolacími důvody. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu v dané věci nemá po

právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud řešil otázku existence

naléhavého právního zájmu při podání žaloby podle § 80 písm. c) o. s. ř. v

souladu s konstantní judikaturou. Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze návrhem na zahájení řízení

(žalobou) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo

právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Soudní praxe dovodila

(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon

1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 3/1997 pod č. 21, či rozsudek

Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, ročník 2003), že žaloba na určení je preventivního charakteru a má

místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či

nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak

v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky

vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím

lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení

budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s

podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že

je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém

určení. Význam určovací žaloby je tedy ryze praktický; je jím nastolení jistoty

v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění

dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 14. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 1708/2007, uveřejněný pod č. C 5302 v

Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ročník 2008, svazek

CD-6). Platnost kupních smluv uzavřených na základě téhož nabídkového řízení byla

předmětem řady dalších sporů, které – po zamítnutí žaloby pro nedostatek

naléhavého právního zájmu na požadovaném určení – dospěly do fáze dovolacího

řízení. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně v těchto věcech odmítl jako

nepřípustná, neboť dovodil, že odvolací soudy, které ve všech těchto případech

potvrdily zamítavá rozhodnutí soudů prvních stupňů, řešily otázku naléhavého

právního zájmu v souladu s právem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 3. dubna 2008, sp. zn. 28 Cdo 913/2008, ze dne 23. března 2010, sp. zn. 32

Cdo 1317/2008, ze dne 22. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 2622/2008, ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 5026/2008, ze dne 18. května 2010, sp. zn.

32 Cdo

180/2008, ze dne 2. srpna 2010, sp. zn. 32 Cdo 221/2009, ze dne 14. dubna 2011,

sp. zn. 23 Cdo 1257/2010, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 23 Cdo 606/2011). Nejvyšší soud nepřisvědčil argumentaci žalobkyně spatřující naléhavý právní

zájem v tom, že jí bylo upřeno právo ucházet se o nabytí majetku státu způsobem

předvídaným zákonem a že příznivé rozhodnutí by jí vrátilo postavení osoby,

která se opětovně bude moci o tento majetek ucházet. Shledal správným právní

závěr odvolacích soudů, že žalobkyni - oproti neúspěšnému uchazeči o obecní

majetek - nesvědčí žádné vynutitelné právo. Ústavní soud v usnesení ze dne 4. června 2009, sp. zn. III. ÚS 1817/2008 (www.usoud.cz), jímž odmítl ústavní

stížnost žalobkyně proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 913/2008 jako

neopodstatněnou, shledal závěry Nejvyššího soudu ústavně konformními. V konkrétních poměrech této věci pak nelze nalézt důvod, pro který by se měl

Nejvyšší soud od závěrů svých předchozích rozhodnutí odchýlit. Lze tedy na ně

pro stručnost odkázat a uzavřít, že tu z dovoláním vymezených právních otázek,

na níž napadené rozhodnutí spočívá, odvolací soud řešil v souladu s právními

předpisy a s judikaturou Nejvyššího soudu a též Ústavního soudu, jestliže

dospěl k závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení

ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. (a nelze se tedy zabývat důvodností

žaloby), protože z právních předpisů nevyplývá vynutitelné právo ucházet se o

majetek státu označený v ustanovení § 38a zákona č. 77/2002 Sb. ve znění

účinném do 31. 12. 2006 a žalobkyní požadované určení by tak nemohlo mít

příznivý dopad na její právní postavení. Taktéž další námitky dovolatelky - že předmětná kupní smlouva je neplatná pro

rozpor s § 22 odst. 1 zákona č. 219/200 Sb., když nebyla sjednána cena ve výši,

která je v daném místě a čase obvyklá, výběrové řízení nebylo transparentní,

neboť nebyla nastavena pravidla a v jeho rámci nebyla dodržena zásada rovnosti

účastníků, představují právní otázky, jejichž zodpovězení by mohlo mít význam

pro závěr o platnosti předmětných kupních smluv, tedy pro posouzení věci samé,

nikoliv však pro posouzení naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném

určení. Žaloba byla správně zamítnuta toliko z důvodů procesních, pro absenci

naléhavého právního zájmu, který je u žalob na určení, zda tu právní vztah nebo

právo je či není, vyžadován ustanovením § 80 písm. c) o. s. ř. Zamítá-li soud

žalobu na určení pro nedostatek naléhavého právního zájmu, pak je vyloučeno,

aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné (srov. např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v

časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod č. 21). Jestliže napadené

rozhodnutí odvolacího soudu na uvedených právních otázkách nespočívá, pak tyto

otázky závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou. Ani dovolací důvod, v němž dovolatelka tvrdí, že řízení je postiženo vadou,

která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže založit

přípustnost dovolání, neboť ustanovení § 237 odst.

3 o. s. ř. výslovně

nepřipouští přihlížet při posuzování zásadní významnosti dovoláním napadeného

rozsudku k dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a odst. 3 o. s. ř. Pro úplnost je třeba dodat to, že shora formulované závěry vztahující se k

požadavku na určení neplatnosti kupní smlouvy platí z povahy věci beze zbytku

též na požadované určení důsledků tvrzené neplatnosti, totiž toho, že

vlastníkem převáděných nemovitostí je (i nadále) Česká republika. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska

uplatněných dovolacích námitek zásadní právní význam. Dovolání tedy není

přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první ve

spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224

odst. 1, § 151 odst. 1 § 150 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalovaným

žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.