23 Cdo 606/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně Českomoravské investiční a. s., se sídlem v Brně, Bartošova 1833/6,
PSČ 602 00, IČO 49969854, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem, se
sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, ul. 28. října 219/438, proti žalovaným
1) TOBA TRADE s. r. o., se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Tyršova
1438/38, PSČ 716 00, IČO 26860414, zastoupené JUDr. Světlanou Vargovou,
advokátkou, se sídlem v Ostravě, Musorgského 14, a 2) Správě železniční
dopravní cesty, státní organizaci, se sídlem v Praze 1, Nové Město, Dlážděná
1003/7, PSČ 110 00, IČO 70994234, o určení neplatnosti kupní smlouvy a určení
vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 13/2007,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. března
2010, č. j. 17 Co 387/2008-205, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvé žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 9 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám JUDr. Světlany Vargové, advokátky, se sídlem v Ostravě, Musorgského 14.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. července 2008, č. j. 46 C 13/2007-155,
zamítl žalobu na určení, že kupní smlouva uzavřená mezi druhou žalovanou jako
prodávající a prvou žalovanou jako kupující, podle níž druhá žalovaná převedla
na první žalovanou vlastnické právo k nemovitostem dosud zapsaným na listu
vlastnictví č. 417 vedeném pro katastrální území Horní Heršpice, obec Brno, a
to k budově čp. 110, bytový dům, část obce Horní Heršpice, situované na pozemku
parc. č. 2028 – zastavěná plocha a nádvoří a k pozemku parc. č. 2028 –
zastavěná plocha a nádvoří, je neplatná a dále na určení, že vlastníkem těchto
nemovitostí je Česká republika s právem hospodaření s majetkem státu pro druhou
žalovanou (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod
body II a III). Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že při uzavírání kupní smlouvy o převodu
nemovitostí specifikovaných ve výroku rozsudku došlo k porušení ustanovení § 22
odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v
právních vztazích (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“), a tím, že proces výběru
nejvhodnější nabídky byl proveden v rozporu se zásadami poctivého obchodního
styku, neboť nebyla dodržena zásada rovnosti účastníků a transparentnosti
řízení. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřovala žalobkyně ve
znovuobnovení její možnosti opět se ucházet o nabytí převáděného majetku, což
by mělo příznivý dopad na její právní postavení. Soud prvního stupně se zabýval otázkou, zda na požadovaném určení má žalobkyně
naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“). Podle ustálené judikatury je naléhavý právní zájem na určení,
zda tu právní vztah nebo právo je či není, dán zejména tam, kde by bez tohoto
určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho
právní postavení nejistým. Žaloba na určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. není opodstatněná tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve
vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména
tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže řešit celý obsah
nebo dosah sporného vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo
nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní pouze
tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo)
významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu
právní vztah nebo právo je či není. Jestliže právní otázka platnosti či
neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo
právního vztahu, není zpravidla dán naléhavý právní zájem na řešení této
předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práv anebo právního
vztahu. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je třeba zkoumat se zřetelem ke
konečnému smyslu rozhodnutí, jehož vydání se žalobkyně domáhá, tedy zápisu do
katastru nemovitostí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci by
rozhodnutí o určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené žalovanými nemohlo být
podkladem pro změnu zápisu vlastnického práva podle § 7 odst. 1 a 2 ve spojení
s § 1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k
nemovitostem v katastru nemovitostí. Z toho dovodil, že žalobkyně nemá naléhavý
právní zájem na určení neplatnosti předmětné smlouvy, neboť v případě vyhovění
žalobě by se na právním postavení žalobkyně vzhledem k nemovitostem nic
nezměnilo, mohla by se pouze ucházet o jejich nabytí, avšak žalovaná by neměla
povinnost s ní uzavřít kupní smlouvu. Naléhavý právní zájem na požadovaném
určení není také dán proto, že Česká republika je v katastru nemovitostí stále
vedena jako vlastník předmětných nemovitostí. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8.
března 2010, č. j. 17 Co 387/2008-205, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil
(výrok pod bodem I), změnil výrok o náhradě nákladů řízení v prvním stupni
(výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky pod
body III a IV). Odvolací soud doplnil dokazování inzerovanou nabídkou druhé žalované k prodeji
nemovitostí, nabídkou žalobkyně k odkoupení nemovitostí, sdělením žalobkyně ze
dne 15. 12. 2006 Euro Reality Group s.r.o., informací o solventnosti klienta
ze dne 13. 12. 2006, kupní smlouvou žalovaných ze dne 18. 12. 2006, smlouvou o
zachování důvěrného charakteru informací, pravidly pro Data Rooms a potvrzením
o nahlédnutí zástupců žalobkyně do Data Rooms a dospěl k závěru, že odvolání
žalobkyně není důvodné. Odvolací soud se ztotožnil s obecnými závěry soudu
prvního stupně ohledně existence naléhavého právního zájmu na určení, zda tu
právní vztah nebo právo je či není, a odkázal na ně. Ztotožnil se také se
závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení
vlastnického práva k předmětným nemovitostem, neboť Česká republika je stále
zapsána jako jejich vlastník s právem hospodaření pro druhou žalovanou. Nelze
ani dospět k závěru, že by rozhodnutí o požadovaném určení vlastnického práva
pro Českou republiku s právem hospodaření pro druhou žalovanou mělo povahu
otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce. K obdobnému závěru dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně i ve
vztahu k požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené žalovanými. V
této souvislosti zdůraznil, že účel určovací žaloby může být v případech
nabídkového (výběrového) řízení naplněn pouze tehdy, domáhá-li se neplatnosti
právního úkonu neúspěšný uchazeč, který veškeré podmínky prodeje majetku
splnil, pokud prokáže svá tvrzení, že jeho nabídka byla jako celek lepší než
nabídka vítězného uchazeče. Domáhat se určení neplatnosti kupní smlouvy
uzavřené po nabídkovém řízení však nemůže každý neúspěšný uchazeč o prodávaný
majetek. V daném případě nelze žalobkyni považovat za neúspěšného uchazeče,
jehož nabídka by jako celek (souhrn všech vyžadovaných podmínek) byla lepší než
nabídka skutečného vítězného uchazeče. V posuzované věci bylo ze smlouvy o
zachování důvěrného charakteru informací, uzavřené dne 23. 11. 2006, zjištěno a
prokázáno, že se žalobce prostřednictvím Data Rooms seznámil s majetkem, který
měl být prodáván, jakož i s jeho minimální cenou. Z vlastního dopisu žalobkyně,
který zaslala společnosti Euro Reality Group s.r.o., odvolací soud zjistil, že
žalobkyně nebyla ochotna akceptovat veškeré podmínky, které byly zejména
ohledně financování prodeje nemovitostí ze strany Euro Reality Group s.r.o.,
požadovány. Neúspěch žalobkyně proto spočíval v nesplnění podmínek vyhlášených
druhou žalovanou prostřednictvím zprostředkovatele prodeje Euro Reality Group
s.r.o., a nikoliv v tom, že by byl na její úkor vybrán uchazeč, jehož nabídka
byla ve svém souhrnu méně výhodná.
Odvolací soud uzavřel, že žalobkyni tak
nelze považovat za účastníka řízení, jehož právo by bylo bez navrhovaného
určení ohroženo, nebo jehož právní postavení by zůstalo nejistým. I pro případ
vyslovení absolutní neplatnosti kupní smlouvy by žalobkyně nedisponovala
existujícím právem domáhat se na druhé žalované uzavření kupní smlouvy na
předmětné nemovitosti. Odvolací soud tedy i v tomto případě dospěl k závěru, že
žalobkyně nemá naléhavý právní zájem ani na určení neplatnosti kupní smlouvy
uzavřené mezi žalovanými.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že dovolání je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uplatnila
dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle něhož lze
namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje
dovolatelka v závěru soudů obou stupňů, že eventuální vyhovění žalobě by
nezlepšilo její postavení, a také v tom, že se podle jejího názoru soudy obou
stupňů se nevypořádaly s jejími námitkami, a nezohlednily, že si druhá žalovaná
nemůže ponechat předmětné nemovitosti ve své správě. K nesprávnému právnímu posouzení věci dospěly soudy obou stupňů proto, že se
nezabývaly okolnostmi procesu prodeje nemovitostí státu ve správě druhé
žalované. Podle názoru dovolatelky nemůže obstát závěr soudu, že žalobkyně
nesplnila tzv. podmínky stanovené druhou žalovanou jako prodávajícím, neboť
„takové podmínky, které by byly reálně splnitelné, v podstatě nikdy
neexistovaly“. Prodej nemovitostí dovolatelka hodnotí jako netransparentní a
diskriminační, v němž nebyla dodržena zásada rovnosti účastníků. Podle písemné
informace druhé žalované měly být nemovitosti prodány jako celek, ve
skutečnosti však část nemovitostí byla prodána městu Bohumín, další část prvé
žalované a část nebyla prodána vůbec. Absolutní neplatnost smlouvy ve smyslu § 39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro rozpor se zákonem spatřuje dovolatelka v porušení příslušných
zákonných ustanovení upravujících prodej státního majetku. Odkázala především
na ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a
jejím vystupování v právních vztazích (dál jen „ zákon č. 219/2000 Sb.“),
ukládající sjednat při úplatném převodu cenu nejméně ve výši, která je v daném
místě a čase obvyklá, pokud právní předpisy nestanoví jinak. Taktéž odkázala na
zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále
jen „zákon č. 92/1991 Sb.“), podle jehož ustanovení § 10 odst. 1 rozhodnutí o
privatizaci přímým prodejem mimo veřejnou soutěž nebo veřejnou dražbu vydává
vláda na návrh ministerstva, což se v dané věci nestalo a vláda nebyla
oprávněna svým usnesením č. 870 ze dne 19. července 2006 vyjmout předmětný
majetek z režimu zákona č. 92/1991 Sb. Neplatnost napadené kupní smlouvy dovolatelka dále dovozuje z porušení § 38a
odst. 3 zákona č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní
organizaci Správa železniční dopravní cesty a o změně zákona č. 266/1994 Sb., o
dráhách, ve zněních pozdějších předpisů, a zákona č. 77/1997 Sb., o státním
podniku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 77/2002 Sb.“), podle
něhož majetek uvedený v příloze k tomuto zákonu určený k úhradě závazků státní
organizace České dráhy se považuje za majetek pro stát trvale nepotřebný a
nakládání s ním nevyžaduje souhlas vlády.
Při převodu tohoto majetku státu na
jiné právnické či fyzické osoby postupuje Správa železniční dopravní cesty
přiměřeně podle zvláštního zákona, kterým je zákon č. 92/1991 Sb. Takto však
postupováno nebylo, čímž došlo k porušení práva žalobkyně ucházet se o koupi
majetku státu. S ohledem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27 října 1999, sp. zn. 2
Cdon 824/97 (jakož i dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu v dovolání zmíněných),
je podle dovolatelky nesprávný právní názor odvolacího soudu, že jí nemůže
svědčit naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Určení neplatnosti
napadené kupní smlouvy by mělo pro dovolatelku příznivý dopad, neboť by došlo k
opětovnému prodeji předmětných nemovitostí a žalobkyně by tak mohla znovu
uplatnit svůj zájem o jejich koupi. Podle dovolatelkou citovaných rozhodnutí
Nejvyššího soudu je neúspěšný účastník veřejné obchodní soutěže věcně
legitimován k podání návrhu na určení, zda tu právní vztah je či není. Případný
závěr o neplatnosti kupních smluv může ovlivnit právní postavení dovolatelky,
proto má na vydání navrženého rozhodnutí naléhavý právní zájem. Dovolatelka
navrhla zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Prvá žalovaná ve vyjádření k dovolání označila žalobu za šikanózní s ohledem na
skutečnost, že dovolatelka pokračuje v soudních řízeních za stavu, kdy již bylo
v obdobné věci, v níž šlo pouze o jinou nemovitost za jinou kupní cenu, více
usneseními Nejvyššího soudu její dovolání odmítnuto a taktéž byla odmítnuta
její ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1817/08. Vzhledem k tomu, že nelze usuzovat, že by bez požadovaného určení bylo ohroženo
nějaké konkrétní právo žalobkyně, navrhla prvá žalovaná zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou,
nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z
uvedených případů se v posuzované věci nejedná. Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za
podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř.
má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem je, že řešení právní
otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou
právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního
posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně;
zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o
přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a
rozhodne o něm meritorně. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými
dovolacími důvody. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu v dané věci nemá po
právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud řešil otázku existence
naléhavého právního zájmu při podání žaloby podle § 80 písm. c) o. s. ř. v
souladu s konstantní judikaturou. Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze návrhem na zahájení řízení
(žalobou) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo
právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Soudní praxe dovodila
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon
1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 3/1997 pod č. 21, či rozsudek
Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2003), že žaloba na určení je preventivního charakteru a má
místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či
nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak
v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky
vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím
lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení
budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s
podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že
je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém
určení.
Význam určovací žaloby je tedy ryze praktický; je jím nastolení jistoty
v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění
dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 14. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 1708/2007, uveřejněný pod č. C 5302 v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ročník 2008, svazek
CD-6). Platnost kupních smluv uzavřených na základě téhož nabídkového řízení byla
předmětem řady dalších sporů s totožným okruhem účastníků, které – po zamítnutí
žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení – dospěly
do fáze dovolacího řízení. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně v těchto věcech
odmítl jako nepřípustná, neboť dovodil, že odvolací soudy, které ve všech
těchto případech potvrdily zamítavá rozhodnutí soudů prvních stupňů, řešily
otázku naléhavého právního zájmu v souladu s právem (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 28 Cdo 913/2008, ze dne 23. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1317/2008, ze dne 22. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo
2622/2008, ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 5026/2008, ze dne 18. května
2010, sp. zn. 32 Cdo 180/2008, ze dne 2. srpna 2010, sp. zn. 32 Cdo 221/2009,
ze dne 14. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1257/2010). Nejvyšší soud nepřisvědčil
argumentaci žalobkyně spatřující naléhavý právní zájem v tom, že jí bylo upřeno
právo ucházet se o nabytí majetku státu způsobem předvídaným zákonem a že
příznivé rozhodnutí by jí vrátilo postavení osoby, která se opětovně bude moci
o tento majetek ucházet. Shledal správným právní závěr odvolacích soudů, že
žalobkyni - oproti neúspěšnému uchazeči o obecní majetek - nesvědčí žádné
vynutitelné právo. Ústavní soud v usnesení ze dne 4. června 2009, sp. zn. III. ÚS 1817/2008 (www.usoud.cz), jímž odmítl ústavní stížnost žalobkyně proti
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 913/2008 jako neopodstatněnou, shledal
závěry Nejvyššího soudu ústavně konformními. V konkrétních poměrech této věci pak nelze nalézt důvod, pro který by se měl
Nejvyšší soud od závěrů svých předchozích rozhodnutí odchýlit. Lze tedy na ně
pro stručnost odkázat a uzavřít, že tu z dovoláním vymezených právních otázek,
na níž napadené rozhodnutí spočívá, odvolací soud řešil v souladu s právními
předpisy a s judikaturou Nejvyššího soudu a též Ústavního soudu, jestliže
dospěl k závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení
ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. (a nelze se tedy zabývat důvodností
žaloby), protože z právních předpisů nevyplývá vynutitelné právo ucházet se o
majetek státu označený v ustanovení § 38a zákona č. 77/2002 Sb. ve znění
účinném do 31. 12. 2006 a žalobkyní požadované určení by tak nemohlo mít
příznivý dopad na její právní postavení. Závěry odvolacího soudu nejsou v podmínkách projednávané věci ani v rozporu s
další dovolatelkou označovanou judikaturou Nejvyššího soudu, která se týká
otázek věcné legitimace neúspěšného účastníka veřejné obchodní soutěže
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 1997, sp. zn.
20 Odon 8/96) a
veřejného výběrového řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009,
sp. zn. 23 Cdo 787/2007). Na projednávaný případ, kdy požadované určení nemůže
založit vynutitelné právo žalobkyně ucházet se o majetek státu, citovanou
judikaturu vztáhnout nelze. Spojuje-li konečně zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka s
právním posouzením v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2009,
č. j. 27 Co 399/2009-424 (správně 27 Co 497/2009-393), na který odkazuje, je
třeba uvést, že k těmto závěrům se Nejvyšší soud vymezil již v rozsudku ze dne
3. srpna 2010, č. j. 32 Cdo 2389/2010-428, kterým právní posouzení odvolacím
soudem shledal nesprávným. Taktéž další námitky dovolatelky - že předmětná kupní smlouva je neplatná pro
rozpor s § 22 odst. 1 zákona č. 219/200 Sb., když nebyla sjednána cena ve výši,
která je v daném místě a čase obvyklá, výběrové řízení nebylo transparentní,
neboť nebyla nastavena pravidla a v jeho rámci nebyla dodržena zásada rovnosti
účastníků, představují právní otázky, jejichž zodpovězení by mohlo mít význam
pro závěr o platnosti předmětné kupní smlouvy, tedy pro posouzení věci samé,
nikoliv však pro posouzení naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném
určení. Žaloba byla správně zamítnuta toliko z důvodů procesních, pro absenci
naléhavého právního zájmu, který je u žalob na určení, zda tu právní vztah nebo
právo je či není, vyžadován ustanovením § 80 písm. c) o. s. ř. Zamítá-li soud
žalobu na určení pro nedostatek naléhavého právního zájmu, pak je vyloučeno,
aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod č. 21). Jestliže napadené
rozhodnutí odvolacího soudu na uvedených právních otázkách nespočívá, pak tyto
otázky závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou. Ani dovolací důvod, v němž dovolatelka tvrdí, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže založit
přípustnost dovolání, neboť ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. výslovně
nepřipouští přihlížet při posuzování zásadní významnosti dovoláním napadeného
rozsudku k dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a odst. 3 o. s. ř. Pro úplnost je třeba dodat to, že shora formulované závěry vztahující se k
požadavku na určení neplatnosti kupní smlouvy platí z povahy věci beze zbytku
též na požadované určení důsledků tvrzené neplatnosti, totiž toho, že
vlastníkem převáděných nemovitostí je (i nadále) Česká republika. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska
uplatněných dovolacích námitek zásadní právní význam. Dovolání tedy není
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první ve
spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvou žalovanou
bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146
odst. 3 o. s. ř., když náklady prvé žalované sestávají z odměny advokáta za
zastupování účastníka, která činí 7 500 Kč [podle § 5 písm. b) a d), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a 18 odst. 1 vyhl. č. 484/200 Sb., kterou se stanoví
paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) ve
znění pozdějších předpisů], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta
ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších
předpisů) a částky 1 560 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty
(§ 137 odst. 3 o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a druhou žalovanou bylo
rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a §
146 odst. 3 o. s. ř., když druhé žalované žádné náklady dovolacího řízení
nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
může prvá žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí, či návrh na exekuci.