23 Cdo 2009/2025-1151
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce R. H., zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Lukášem, advokátem se sídlem v Praze, Sarajevská 1614/7, proti žalované K. G., zastoupené Mgr. Sebastianem Machem, advokátem se sídlem v Praze, Slezská 2127/13, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 179/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2025, č. j. 39 Co 448/2024-1126, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 2. 2024, č. j. 4 C 179/2020-984, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal na žalované určení, že je žalobce vlastníkem pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY, to vše je v katastrálním území XY zapsáno na LV číslo XY, vedeném Katastrálním úřadem
pro hlavní město Prahu (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2025, č. j. 39 Co 448/2024-1126, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“.
4. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
5. Žalovaná se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
6. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
10. Dovolání není přípustné.
11. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
12. Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku předpokladů odstoupení od darovací smlouvy pro nevděk dle § 2072 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Dovolatel se domnívá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, nebo ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1679/2016, a usnesením ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1792/2023.
13. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018 (dále například též usnesení ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1147/2024, ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1792/2023, či ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 707/2023), vyložil, že podle § 2072 odst. 1 o. z. platí, že nevděkem již není jen chování v rozporu s dobrými mravy, tak jak to vyžadovala předchozí úprava, ale musí se jednat o jednání úmyslné či z hrubé nedbalosti, které dárci ublíží. Do posuzování, zda došlo k naplnění podmínek pro odvolání daru tak vstupuje i subjektivní kritérium ublížení dárci [srov. Hulmák a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2014, str. 21–24]. Z hlediska naplnění podmínek pro možnost odvolání daru pro nevděk je proto třeba se zabývat tím, zda se obdarovaný vůči dárci dopustil jednání zjevně porušujícího dobré mravy, včetně toho, zda takovým jednáním úmyslně nebo z hrubé nedbalosti dárci ublížil. Pojmem zjevného porušení dobrých mravů zákonodárce patrně nezamýšlel synonymum pro dříve užívaný pojem „hrubé porušení dobrých mravů“, ale jde-li o zjevnost, pak se tím myslí jeho očividnost navenek, kterou není třeba bez dalšího hlouběji dokazovat.
Zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen.
Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce – je třeba věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým.
V citovaném rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1794/2018 dovolací soud dále uvedl, že by nebyl opodstatněný závěr, že by chování žalované jako obdarované bylo za daných okolností objektivně způsobilé žalobci jako dárci zjevně ublížit, pokud sice v průběhu jejich manželství navázala nový vztah s jiným mužem, mimomanželský vztah však navázala v době, kdy její manželství se žalobcem již dlouhodobě nebylo funkční, přičemž se na jeho rozvratu výrazně podílelo amorální chování samotného žalobce.
14. V souladu s těmito závěry odvolací soud svoje rozhodnutí odůvodnil tak, že „‚závadnost‘ chování žalované nenaplnila skutkovou podstatu pro vrácení daru podle ust. § 2072 o. z. Je třeba reflektovat, že daný vztah účastníků byl zásadně ovlivněn rozpadajícím se manželstvím, zejména v letech 2019, 2020, který byl umocněn opatrovnickým řízením, jakož i vypořádáním společného jmění manželů. V důsledku shora uvedeného napjaté vztahy mezi účastníky eskalovaly, nicméně je třeba přihlédnout ke složitosti vývoje manželských vztahů obecně a zohlednit i všechny okolnosti, které se do něj promítají. Za daných okolností, jak uvedl správně soud prvního stupně, se jednalo o řadu vzájemných schválností majících původ v manželských neshodách. Současně je však třeba přihlédnout k uplatnění principu jisté proporcionality s tím, že chování obdarovaného spočívající v nevděku musí nabýt takové intenzity, aby právo dárce netrpět takový nevděk bylo porovnatelné s nepřijatelným zájmem obdarovaného na zachování principu právní jistoty nedotknutelnosti vlastnictví. Chování a jednání účastníků skutečně nelze hodnotit jako bezproblémové s přihlédnutím k iniciaci a reakci v nastalých konfliktních situacích, přesto však jednání žalované v jednotlivých případech nedosáhlo z hlediska všech zákonných hledisek takové intenzity, aby důvodnost vrácení daru opodstatňovalo.“. Odvolací soud se tedy od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, když zohlednil složitost vývoje manželských vztahů, vzájemné schválnosti manželů atd. Tento závěr se nijak nepříčí ani rozhodnutím citovaným dovolatelem.
15. Dovolatel svoji argumentaci proti rozsudku odvolacího soudu staví pouze na chování žalované, zatímco jeho skutkové závěry ohledně chování dovolatele a složitosti vzájemných vztahů opomíjí. V důsledku toho jsou však námitky dovolatele založené na jiném skutkovém stavu, než z jakého vycházel odvolací soud. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Pro úplnost je také třeba dodat, že dovolatel neuvedl pouze to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, u níž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ale také to, že je tato otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně (srov. výše citaci dovolání uvedenou v odst. 3). Z obsahu dovolání však plyne, že dovolatel namítá pouze odchýlení napadeného rozhodnutí od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pokud by tomu tak nebylo, dovolatel by nevyhověl požadavku na vymezení přípustnosti dovolání, neboť z povahy věci vyplývá, že ohledně jedné právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li ve vztahu k jedné (konkrétní) právní otázce provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání upravených v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).
17. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle § 243c odst. 1 o. s. ř.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 1. 2026
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu