USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci
žalobkyně NAVERTICA a. s., se sídlem v Brně, Maříkova 2287/1a, identifikační
číslo osoby 25585207, zastoupené Mgr. Filipem Ingrem, advokátem se sídlem v
Brně, Mendlovo náměstí 907/1, proti žalované Sdružené zdravotnické zařízení
Krnov, příspěvková organizace, se sídlem v Krnově, I. P. Pavlova 552/9,
identifikační číslo osoby 00844641, zastoupené Mgr. Michaelem Mrůzkem,
advokátem se sídlem v Krnově, B. Němcové 975/1, o zaplacení částky 505.760 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 38 C 149/2018,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4.
2022, č. j. 8 Co 19/2022-604, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Bruntále (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodoval o žalobě,
kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 505.760 Kč s
příslušenstvím; z toho částky 361.600 Kč jako plnění nad rámec dohodnutý ve
smlouvě o dodávce informačního systému ze dne 8. 10. 2012 a částky 144.160 Kč
jako ujednané ceny za SW upgrade za Microsoft Dynamics NAV.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 10. 2021, č. j. 38 C 149/2018-580,
zamítl žalobu o zaplacení částky 505.760 Kč s příslušenstvím (první výrok) a
rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v
Bruntále náklady státu ve výši 22.762 Kč (druhý výrok) a že žalobkyně je
povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 170.352,27 Kč (třetí výrok).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 8. 4. 2022, č. j. 8 Co 19/2022-604, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovolání s tím, že jej považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.)
spatřuje dovolatelka ve skutečnosti, že odvolací soud (i) nesprávně vyložil jak
povahu Smlouvy o dodávce informačního systému ze dne 8. 10. 2012 coby jednotné
smlouvy o dílo, tak (ii) nesprávně vyhodnotil povahu licenčního poplatku BREP,
a konečně (iii) nepřipustil, resp. opomenul důkaz žalobkyní navrhovaný, který
měl pro právní i věcné posouzení věci zásadní význam. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání dle obsahu spisu nevyjádřila. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda
dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným
dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být
posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Přípustnost dovolání nezakládají dovolatelkou předkládané otázky o tom, že (i)
odvolací soud nesprávně vyložil povahu Smlouvy o dodávce informačního systému
ze dne 8. 10. 2012 coby jednotné smlouvy o dílo a že (ii) nesprávně vyhodnotil
povahu licenčního poplatku BREP. Je tomu tak proto, že nejde o otázku, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího
soudu bylo přímo založeno a jejíž odlišné hodnocení dovolacím soudem by mohlo
přinést jiné – pro dovolatelku příznivější – hodnocení ve věci samé. Podle
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom nemohou založit přípustnost
dovolání otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud
neřešené), ale pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem
dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu
(srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo
1173/2014, či ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017). Z obsahu dovolání se podává, že předkládanými otázkami dovolatelka polemizuje
se závěrem odvolacího soudu o obsahu sjednaného závazku ze smlouvy mezi
účastníky. Dovolací soud již např. v usnesení ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32
Cdo 192/2014, či ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, vyložil a
odůvodnil závěr, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě
zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel
při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran
jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř.,
jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené
judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému
výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil
příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly
zatíženy chybou v logice. O takový případ se však ve věci zde projednávané nejedná, neboť odvolací soud
aplikoval § 266 obch. zák., tak jak bylo dovolacím soudem vysvětleno v rozsudku
ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4303/2014, jestliže dospěl jak ke zjištění
o konkrétním obsahu sjednaného závazku, jež nebyl dovolatelkou řádně splněn,
tak ke zjištění ohledně určení, kdy a za jakých podmínek vznikla podle smlouvy
povinnost žalované zaplatit náklady na obstarání licence. Ostatně uvedený závěr vyplývá i z dovolatelkou odkazovaného rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3654/2020, ve kterém dovolací soud na
tato výkladová pravidla odkazuje, stejně jako na povinnost soudů řádně
odůvodnit svá rozhodnutí; oproti tvrzení dovolatelky z něj však konkrétní
význam, jaký by smluvnímu ujednání měl být přiznán, neplyne.
Přípustnost dovolání nezakládá ani poukaz dovolatelky na možný jiný smluvní
typ, kterým by se závazkový právní vztah (alespoň) z části mohl řídit, pokud
není z dovolání nikterak patrné, v čem by tento závěr přinesl stranám jiná
práva a povinnosti než ty, které plynou z obsahu smluvního ujednání tak, jak
byl zjištěn odvolacím soudem. Uvedené pak platí jak pro první z žalobou
uplatněných nároku (z částky 361.600 Kč), kdy dovolatelka přehlíží, že odvolací
soud vyložil obsah závazku tak, že i služby provedené v únoru až dubnu 2014
byly součástí plnění ze smlouvy. Stejně tak pro druhé z žalobou uplatněných
plnění (částky 144.160 Kč jako ujednané ceny za SW upgrade za Microsoft
Dynamics NAV, či licenčního poplatku BREP), jestliže odvolací soud vyložil
smlouvu tak, že povinnost žalované k zaplacení mohla vzniknout až řádným
dokončením a předáním díla, ke kterému však dle skutkových zjištění nedošlo. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky (iii), kterou odvolacímu
soudu vytýká, že nepřipustil, resp. opomenul důkaz žalobkyní navrhovaný, který
měl pro právní i věcné posouzení věci zásadní význam. Touto námitkou
dovolatelka nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.)
Jejím prostřednictvím odvolacímu soudu toliko vytýká vady řízení. Otázkami
navozenými dovolatelkou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se
týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl
přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.