32 Cdo 3654/2020-419
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců
JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně
NAVERTICA a. s., se sídlem v Brně, Šumavská 416/15, PSČ 602 00, identifikační
číslo osoby 25585207, zastoupené Mgr. Filipem Ingrem, advokátem se sídlem v
Brně, Mendlovo náměstí 907/1a, proti žalované UNIPRESS spol. s r. o., se sídlem
v Trutnově, Svobodova 1431, PSČ 511 01, identifikační číslo osoby 47282789,
zastoupené Mgr. Robertem Musilem, advokátem se sídlem v Liberci, Gorkého
658/15, o zaplacení částky 369 671,94 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu
žalované o zaplacení částky 1 928 255 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 134/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 2020, č. j. 47 Co 244/2019-380,
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 2020, č. j. 47 Co
244/2019-380, se ve výroku I. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu
soudu k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
1. Žalobkyně se domáhá, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit
žalobkyni částku 369 671,94 Kč s příslušenstvím, představující poplatek BREP
(BUSINESS READY ENHANCEMENT PLAN), který byl ujednán v čl. 4.2 a 5.4 smlouvy o
dodávce a údržbě informačního systému uzavřené účastnicemi dne 4. 3. 2013 (dále
také jen „smlouva“), a to za období od 22. 3. 2013 do 21. 3. 2014, od 3. 4.
2013 do 21. 3. 2014, a od 22. 3. 2014 do 21. 3. 2015, v souhrnné výši 331
919,94 Kč, a ceny víceprací provedených pod tikety číslo 25220, 24860, 24379,
26287 a 2478 v souhrnné výši 37 752 Kč. Žalovaná uplatnila vzájemný návrh, ve
kterém se domáhala, aby žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalované
částku 1 928 255 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody.
2. Okresní soud v Semilech uložil žalované částečným rozsudkem ze dne 4.
6. 2019, č. j. 5 C 134/2016-290, povinnost zaplatit žalobkyni jak částku 164
380,92 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), tak částku 167 539,02 Kč s úrokem z
prodlení (výrok II).
3 Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 6. 2020, č. j. 47 Co
244/2019-380, částečný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu co
do částky 164 380,92 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), ve zbývajícím
rozsahu, co do částky 167 539,02 Kč s příslušenstvím, jej zrušil a věc mu v
tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok II).
4. Pro měnící výrok ohledně poplatku BREP za období od 22. 3. 2013 do
21. 3. 2014 a od 3. 4. 2013 do 25. 3. 2014, tj. částky 164 380,92 Kč, byl
rozhodující odvolacím soudem provedený výklad čl. 5.4 smlouvy, a to výrazu
„uvolnění SW“. Po doplnění dokazování [§ 213 odst. 4 věta před středníkem
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)], se odvolací
soud zabýval otázkou, jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran smlouvy, a to při
zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností [§ 266 odst. 3
zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění zákona č. 503/2012 Sb. (dále
jen „obch. zák.“)]. Nezjistil, že by žalované byla známa nebo jí musela být
známa vůle žalobkyně vázat vznik nároku na zaplacení poplatku BREP na
generování licence (uvolnění) software Microsoft Dynamics NAV 2009 (potažmo
Print Vis a NAVERTICA Applications), a proto se zabýval posouzením, jaký význam
by danému ujednání zpravidla přikládala osoba v postavení strany smlouvy.
Uvedl, že: „Žalovaná nesporovala, že věděla, jaké plnění je hrazeno poplatkem
SW upgrade (to vyplynulo i ze samotné smlouvy) a že je třeba jej platit na rok
dopředu. Vzhledem k nemožnosti používat samotný informační systém a vzhledem k
platbě za software až po dodání systému nemusela vnímat obsah pojmu ‚uvolnění
SW‘ jako datum ‚generování licence od společnosti Microsoft‘.“, viz bod 40
napadeného rozsudku. Protože ani postup podle § 266 odst. 2 obch. zák. k
zjištění obsahu právního úkonu nevedl a vykládaný výraz i nadále připouštěl
různý výklad, postupoval podle § 266 odst. 4 obch. zák. a vyložil jej k tíži
žalobkyně, která jej použila jako první. Uzavřel, že vykládaný výraz nelze
ztotožnit s okamžikem generování licence (uvolnění) software Microsoft Dynamics
NAV 2009 (21. 3. 2013), nýbrž s okamžikem dodání informačního systému žalované
(31. 3. 2014), a proto žalobkyně nemá nárok na zaplacení poplatku BREP za dobu
předcházející, tj. od 22. 3. 2013 do 21. 3. 2014, od 3. 4. 2013 do 21. 3. 2014,
v souhrnné výši 164 380,92 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to oběma jeho výrokům, podala
žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to jak při aplikaci
výkladových pravidel (právní otázka č. 1), tak při porušení pravidel pro
hodnocení obsahu a věrohodnosti svědecké a účastnické výpovědi (právní otázka
č. 2). V případě právní otázky č. 1 se odvolací soud podle dovolatelky při
výkladu výrazu „uvolnění SW“ odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.
11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005,
ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, a ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23
Cdo 3404/2008. Pokud by postupoval podle uvedené judikatury, musel by vzhledem
k logickému a systematickému zařazení pojmů „SW upgrade“ a „Informační systém
(IS)“ na straně jedné, a vykládaného výrazu na straně druhé, dospět k závěru,
že nárok na zaplacení poplatku BREP vznikl vygenerováním licence software
Microsoft Dynamics NAV 2009, tj. 21. 3. 2013. Dovolatelka kromě toho namítla,
že odvolací soud použitý výraz vykládá bez ohledu „na ustálenou a zavedenou
praxi v oblasti IT“. V případě právní otázky č. 2 se odvolací soud podle ní při
hodnocení svědecké a účastnické výpovědi odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 560/2006, ze dne 28. 6. 2011, sp. zn.
32 Cdo 2795/2011, ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 133/2011, a nálezu
Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07. Dovolatelka
odvolacímu soudu dále vytkla, že porušil právo na spravedlivý proces [čl. 36
odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina)], protože při
hodnocení svědeckého výslechu P. T. postupoval podle své libovůle a založil
mezi provedeným důkazem a z něj učiněným skutkovým zjištěním extrémní rozpor,
„nemístným způsobem překroutil svědeckou výpověď, aby seděla do jeho vnímání
celé kauzy“.
6. Žalovaná majíc dovolání za nepřípustné, neboť odvolací soud se při
aplikaci výkladových pravidel neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a hodnocení důkazu není v extrémní rozporu s vyvozenými
závěry, navrhla, aby bylo odmítnuto.
III. Přípustnost dovolání
7. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v
aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem a ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolání proti výroku II. napadeného rozsudku odvolacího soudu je
objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř.].
11. Odvolací soud se v případě obou dovolatelkou nastolených právních
otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu uvedené níže,
pročež je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
12. Po přezkoumání dovolání ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. podle
důvodů vymezených v dovolání a s přihlédnutím k vadám uvedeným v ustanoveních §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
13. K právní otázce č. 1 dovolací soud uvádí, že při pochybnostech o
obsahu právního úkonu (o skutečné vůli v něm projevené), se jeho obsah zjišťuje
za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v § 35 odst. 2
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších změn, účinného
do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a pro obchodní závazkové vztahy (o nějž
se jedná v souzené věci – srov. § 261 odst. 1 obch. zák.) speciálně též v § 266
obch. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn.
25 Cdo 578/2005, ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4637/2009, ze dne 28. 3.
2012, sp. zn. 32 Cdo 2485/2011, ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2552/2011,
ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32
Cdo 3586/2011, a ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1185/2012). Podle
ustálených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu jsou pochybnosti vyžadující
výklad dány již tehdy, kdy výklad právního úkonu účastníky je v průběhu řízení
vzájemně odlišný (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7,
ročník 1999, str. 386, a rozsudky ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, a
ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2404/2015), jak je tomu též v souzené věci.
14. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
15. Podle § 266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající
osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo
jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit
podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy
používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla
v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se
vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně
jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i
následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev
vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech
vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila
(odstavec 4). Je-li podle této části zákona rozhodné sídlo, místo podnikání,
místo závodu nebo provozovny anebo bydliště strany smlouvy, je rozhodné místo,
které je ve smlouvě uvedeno, dokud změna není oznámena druhé straně (odstavec
5).
16. Nejvyšší soud již ve výše zmíněném rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp.
zn. 25 Cdo 1650/98 (a obdobně např. v usnesení ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 33
Cdo 4731/2008, či v rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008),
vysvětlil, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být
nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu
jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti
použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého
právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování,
jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou
pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z
jazykového vyjádření úkonu. Ústavní soud pak vyložil (z hlediska ústavně
garantovaných základních práv), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením
se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit.
Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících
stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli
účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná
vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované
smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a
realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a
následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejvyšší soud zároveň ve své judikatuře
zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím
však projev vůle nahrazovat či doplňovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, a rozsudky téhož soudu ze dne 7.
11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, a ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo
1033/2004). Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího
či jednajících), tak přichází na řadu hlediska objektivní. Podle objektivních
hledisek se projev vůle vykládá podle významu, který by mu zpravidla přikládala
osoba v postavení osoby, které byl projev určen. Výrazy používané v obchodním
styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku
přikládá. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát
náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání
o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i
následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští (srov. shodně např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 860/2005, ze dne
20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, a rozsudek ze dne 30. 8. 2011, sp. zn.
23 Cdo 3404/2008).
17. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi též prosazuje názor, že při
zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho, že smluvní
strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (srov. například rozsudky ze
dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo
710/2013), výklad projevu vůle proto nemůže vést k takovým důsledkům, které
jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, a rozsudek ze dne 14. 5.
2014, sp. zn. 32 Cdo 2864/2012). Ústavní soud pak zdůrazňuje, že řešení, která
se příčí požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou
nepřijatelná [např. nález ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11, uveřejněný
pod číslem 1/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „SbNU“)].
18. Zásada „contra proferentem“, podle níž se jeví být spravedlivým,
jsou-li ve smlouvě použity formulace a pojmy, které lze vykládat rozdílně,
vykládat je v neprospěch toho, kdo je do smlouvy použil (např. nález Ústavního
soudu ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, a dále například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1770/2007) se ve výkladu
prosadí teprve tehdy, pokud jak hlediska subjektivní, tak objektivní k
odstranění pochybností o obsahu právního úkonu nevedly.
19. Odvolací soud dostál při výkladu čl. 5.4 smlouvy, a to výrazu
„uvolnění SW“, který je příčinou pochybností o obsahu tohoto právního úkonu,
závěrům vyplývajícím z ustálené judikatury zmíněné výše (viz bod 16 tohoto
rozsudku) potud, zabýval-li se jak vzájemnou návazností použitých pojmů a
jejich řazením ve struktuře celého právního úkonu, tak i tím, jaká byla
skutečná vůle (úmysl) stran smlouvy. Nepoužil pouze výkladové prostředky
gramatické, ale i logické a systematické, což je zřejmé z bodů 36 a 37
napadeného rozhodnutí, a napadá-li žalobkyně samotný výsledek aplikace
výkladových pravidel, který navíc dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013), je to z
hlediska aplikace výkladových pravidel bezpředmětné. Rovněž tak pochybení,
kterým se dovolací soud zaobírá při řešení právní otázky č. 2, na závěr o
správné aplikaci výkladových pravidel, posuzování subjektivních hledisek, vliv
nemá. Na rozdíl od toho dovolací soud shledává nedostatek v aplikaci
výkladových pravidel při posuzování objektivních hledisek. Zde se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. již
zmiňované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo
860/2005, ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, a ze dne 30. 8. 2011,
sp. zn. 23 Cdo 3404/2008).
20. Pro obchodní styk je příznačné, že se v jeho rámci používají výrazy,
z nichž některé jsou zavedeny obecně, jiné pouze pro specifický segment
obchodování (trhu). Obchodování v oblasti informačních technologií je typickým
specifickým segmentem trhu. Pokud odvolací soud dospěl ve výkladu výrazu
„uvolnění SW“ k jeho posuzování z objektivních hledisek, měl do svých úvah
předně zahrnout, jaký význam se tomuto výrazu přikládá při obchodování s
informačními technologiemi. Zdůvodnění toho, proč ani z objektivních hledisek
nebylo možno vykládaný výraz objasnit, které je obsaženo v bodě 40 napadeného
rozsudku, zcela schází. Nejednoznačné, a tudíž nesprávné, je objektivní
zhodnocení i co do úvahy, jak by takovýto projev vůle chápal (jakou by měl
představu o obsahu právního úkonu) průměrný, resp. řádný obchodník (také jen
„modelový obchodník“). Subjektivní pochybnosti žalované o významu vykládaného
výrazu (k tomu viz bod 4 tohoto rozsudku) jsou při posuzování objektivních
hledisek nerozhodné, a ztotožnit důvody, které k nim vedly (nemožnost používat
informační systém a splatnost „za software“ až po dodání systému) s
relevantními kritérii objektivních hledisek, nelze bez dalšího. Přestože
odvolací soud přistoupil ke zkoumání objektivních hledisek, učinil tak pouze
formálně. Věcně se objektivními hledisky nezabýval; nezjišťoval, jaký se
zpravidla přikládá význam vykládanému výrazu v tomto segmentu trhu a nesprávná
je i jeho úvaha o tom, jak by takovýto projev vůle chápal modelový obchodník.
21. Pochybení odvolacího soudu při zkoumání objektivních hledisek, se v
posuzované věci promítá i do roviny ústavní, neboť z obsahu argumentace
žalobkyně, čehož si musel být odvolací soud vědom, jelikož to v bodě 5
napadeného rozsudku uvádí, je prima facie zřejmé, že vykládaný výraz považuje
za v daném segmentu trhu zcela jednoznačný s tím, že modelový obchodník by jej
chápal tak, jak žalobkyně.
22. Ústavní soud ustáleně a opakovaně připomíná, že z práva účastníků
řízení na spravedlivý proces plyne povinnost obecných soudů řádně odůvodnit svá
rozhodnutí [nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257);
obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU
151); nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004
Sb.)]. Obecné soudy se proto musí v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s
námitkami uplatněnými účastníky řízení, které mají vztah k projednávané věci, a
to způsobem, který odpovídá závažnosti těchto námitek [nález sp. zn. I. ÚS
1589/07 ze dne 9. 4. 2008 (N 69/49 SbNU 45), bod 11; obdobně např. nález sp.
zn. IV. ÚS 563/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 71/33 SbNU 209); nález sp. zn. III. ÚS
961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565)]. Tato povinnost ovšem neznamená,
že soudy musí dát podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení. V úvahu
je totiž třeba brát relevanci daného argumentu a jeho možnost ovlivnit výsledek
řízení. V žádném případě ovšem nelze ignorovat argument, který je pro výsledek
řízení klíčový [nález sp. zn. I. ÚS 1534/08 ze dne 17. 12. 2008 (N 225/51 SbNU
807), bod 12; obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 1464/13 ze dne 22. 8. 2013 (N
152/70 SbNU 409); nález sp. zn. I. ÚS 1041/14 ze dne 4. 12. 2014 (N 217/75 SbNU
431)]. Za klíčový je při posuzování objektivních hledisek nezbytné považovat
argument, že vykládaný výraz je v daném segmentu trhu zcela jednoznačný a
modelový obchodník by jej chápal tak, jak žalobkyně. Pokud se s ním odvolací
soud nevypořádal, nezbývá než rozsudek ve světle zmíněné nálezové judikatury,
kterou do své rozhodovací praxe převzal i dovolací soud, považovat za
zasahující do práva na spravedlivý proces.
23. K právní otázce č. 2 dovolací soud uvádí, že proces dokazování i
proces hodnocení důkazů (k tomu jak judikatura dovolacího soudu vykládá
hodnocení důkazů srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 28
Cdo 4085/2009) je věcí soudu prvního stupně, příp. odvolacího soudu, do něhož
dovolacímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v
hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže nelze mezi
vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor,
popřípadě libovůli obecných soudů, která pojmově vylučuje spravedlivost
soudního řízení ve smyslu § 1 o. s. ř., resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2010, sp.
zn. I. ÚS 2864/09, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn.
29 Cdo 1583/2000, a ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3158/2010), tedy
nejedná-li se o výjimečný případ, kdy se skutková otázka promítá do práva na
spravedlivý proces (čl. 36 Listiny).
24. Za účelem zjištění, jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran smlouvy,
doplnil odvolací soud dokazování provedením důkazů, které žalobkyně označila v
reakci na poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., výslechem (mimo jiné) P. T..
Přestože svědeckou výpověď jmenovaného, bývalého zaměstnance žalobkyně,
výslovně nezhodnotil (pouze v bodě 32 napadeného rozsudku popsal její obsah), i
na základě jeho výpovědi činí dílčí skutkové zjištění, „že popisoval vysvětlení
splatnosti poplatku BREP mimo jiné i ‚s platbou za dodávku licence, to je od
doby, kdy žalovaná mohla se softwarem pracovat…’. V daném případě však mohla
žalovaná se systémem (a i se softwarem) pracovat až po jeho dodání a podpisu
akceptačního protokolu“ (viz bod 35 napadeného rozsudku). Toto dílčí skutkové
zjištění se nemohlo nepromítnout v závěru o vyvrácení pravdivosti tvrzení
žalobkyně, že žalované byla známa nebo jí musela být známa vůle žalobkyně vázat
vznik nároku na zaplacení poplatku BREP na generování licence (uvolnění)
software Microsoft Dynamics NAV 2009.
25. Svědek P. T. ve své výpovědi uvedl: „Hovořilo se i o ceně, včetně
poplatku BREP. Žalované bylo vysvětleno, kdy se platí a proč. Platí se po
uvolnění licence, po její instalaci na server zákazníka a před zahájením
implementačních prací. Svědek nevěděl přesně, jestli to bylo žalované
vysvětlováno těmito slovy, ale obsah byl stejný. Otázka splatnosti BREP
poplatku se vysvětlovala i panu D. S., v podstatě tak, že první BREP se platí s
platbou za dodávku licence, to je od doby, kdy žalovaná mohla se softwarem
pracovat, pokud by měla potřebné know-how. Zákazník většinou ale toto know-how
nemá, proto využívá služeb žalobkyně.“ (bod 32 napadeného rozsudku). Tím, že
odvolací soud přehlíží tu část svědkovy výpovědi, ve které uvedl: „…pokud by
měla potřebné know-how. Zákazník většinou ale toto know-how nemá, proto využívá
služeb žalobkyně.“, dovozuje ve vztahu k okamžiku, se kterým se váže vykládaný
výraz, přesný opak toho, co svědek vypověděl. Zakládá mezi provedeným důkazem a
z něj učiněným skutkovým zjištěním extrémní rozpor; hodnocení tohoto důkazu je
založeno na libovůli odvolacího soudu (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze
dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS
3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS
772/13, nebo ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). V tomto je nutno
dovolatelce přisvědčit.
26. Dovolací soud zdůrazňuje, že nepřehodnocuje skutkový stav, nýbrž se
vyslovuje k postupu odvolacího soudu při jeho zjišťování. Při respektování
základních zásad hodnocení důkazů, by odvolací soud k takovému zjištění nemohl
dospět (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-
st. 45/16, bod 55).
27. Protože je právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné, a tato
neúplnost souvisí s posouzením nároku na vznik poplatku BREP za dobu od 22. 3.
2013 do 21. 3. 2014, od 3. 4. 2013 do 21. 3. 2014, v souhrnné výši 164 380,92
Kč, dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o.
s. ř. byl dovolatelkou uplatněn důvodně.
28. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. zrušil a věc mu vrátil
v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.);
vzhledem k prevalenci ekonomie řízení se nezabýval dalšími dovolacími
námitkami. Ve zbylém rozsahu bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné (§ 243c
odst. 1 věta první o. s. ř.).
29. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
30. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu