F23 Cdo 2123/2024-812
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci
žalobce T. S., zastoupeného Mgr. Eliškou Barthélemy, advokátkou se sídlem v
Praze 1, Národní 58/32, proti žalované Nobis studio s.r.o., se sídlem v Praze
1, Dlouhá 712/32, identifikační číslo osoby 26202956, zastoupené Mgr. Jiřím
Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, o
zaplacení 2 496 859 Kč s příslušenstvím a vzájemném návrhu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 68 C 12/2012, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, č. j. 18 Co 334/2023-782, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 22 506 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
zástupce žalobce.
1. V řízení se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 2 496 859 Kč
s příslušenstvím jako rozdílu mezi částkou, kterou žalované zálohově uhradil na
cenu díla (stavebních prací na rozestavěné bytové jednotce žalobce) na základě
smlouvy o dílo uzavřené mezi nimi podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen
„obch. zák.“) a cenou nedokončené stavby. Tvrdil, že jako objednatel odstoupil
od smlouvy o dílo z důvodů na straně žalované (zhotovitelky). Dále požadoval
zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokutu sjednanou pro
případ odstoupení od smlouvy. Žalovaná zpochybňovala platnost odstoupení od
smlouvy žalobcem. Pro případ platnosti odstoupení od smlouvy žalobcem tvrdila,
že žalobce se stavebními úpravami obohatil o částku převyšující zaplacené
zálohy, neboť se zvýšila tržní hodnota jeho nemovitosti.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 nejprve rozsudkem ze dne 23. 1. 2017, č. j.
68 C 12/2012-243, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 2 496 859 Kč s tam
specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), částku 100 000 Kč s tam
specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalované k
náhradě nákladů řízení žalobci a České republice (výroky III a IV). Městský
soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 2017, č. j. 18 Co 224/2017-271, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o povinnosti žalované k
náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci (druhý výrok). Na základě dovolání
žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2018, č. j. 32 Cdo 1340/2018-310
(jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího
soudu
– na https://www.nsoud.cz), odmítl dovolání žalované v rozsahu, v němž
směřovalo proti části prvního výroku, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku
soudu prvního stupně (o povinnosti k zaplacení smluvní pokuty), a dále zrušil
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017, č. j. 18 Co 224/2017-271, v
části prvního výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích I, III a IV, a ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení, jakož i
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 1. 2017, č. j. 68 C
12/2012-243, ve výrocích I, III a IV a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
3. V dalším průběhu řízení žalovaná uplatnila vzájemný návrh, v němž
žádala po žalobci vrácení částky celkem 2 111 029,72 Kč se zákonným úrokem z
prodlení od 13. 10. 2018 do zaplacení jako bezdůvodného obohacení s tvrzením,
že podle pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017, č. j.
18 Co 224/2017-271, který však byl později zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu č.
j. 32 Cdo 1340/2018-310 zaplatila žalobci částku 2 111 029,72 Kč, a to polovinu
přiznané jistiny 1 248 429,50 Kč s úrokem z prodlení kapitalizovaným částkou
575 748,32 Kč, polovinu přiznané smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč s úrokem z
prodlení kapitalizovaným částkou 23 058,90 Kč (dohromady 1 897 236,72 Kč) a na
náhradu nákladů řízení částku 213 793 Kč.
4. Obvodní soud pro Prahu 1 (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 11. 3.
2020, č. j. 68 C 12/2012-413, žalobu zamítl, uložil žalobci povinnost zaplatit
žalované částku 2 111 029,72 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, rozhodl
o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení žalované a České republice a o
tom, že se žalované vrací záloha na vypracování znaleckého posudku. K odvolání
obou účastníků Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 15. 12. 2020, č. j.
18 Co 211/2020-477, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 3. 2020, č.
j. 68 C 12/2012-413, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
5. Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 10. 5. 2022, č. j. 68
C 12/2012-633 (třetím v pořadí), ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 7.
12. 2023, č. j.
68 C 12/2012-753, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1 248 429,50 Kč s
tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu o
zaplacení dalších 1 248 429,50 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok
pod bodem II), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 213 793 Kč s tam
specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem III), zamítl vzájemný návrh
žalované na zaplacení dalších 1 897 236,72 Kč s tam specifikovaným úrokem z
prodlení (výrok pod bodem IV) a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů
řízení žalobci a České republice (výroky pod body V a VI).
6. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil třetí
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ve výrocích pod body I, II, III a VI a ve
výroku IV jej zrušil (výrok I), rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně žalobci (výrok II), jakož i o povinnosti
žalované k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci (výrok III).
7. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu)
podala žalovaná včasné dovolání. Namítla nesprávné právní posouzení věci a
navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.
Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že se soudy nižších stupňů odchýlily od
právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozsudku sp. zn. 32 Cdo
1340/2018 vydaném v této věci, kterým bylo závazně stanoveno určit hodnotu, o
kterou se zvýšil majetek žalobce v souvislosti s činností žalované,
prostřednictvím určení zvýšení obecné ceny (tržní hodnoty) nemovitosti žalobce.
Soudům nižších stupňů vytýkala, že vyšly ze závěrů znaleckého posudku, který
nelze použít jako důkaz pro rozhodnutí, neboť znalkyně užila nepřesnou metodu
hodnocení (nákladovou metodu). Požadovala posouzení otázky „zda lze v případě
stanovení výše obohacení objednatele vůči zhotoviteli, a to činností
zhotovitele na nemovitosti ve vlastnictví objednatele, využít metodu
nákladovou, jež plně nereflektuje daný stav“. Soudům nižších stupňů též
vytýkala, že se nezabývaly skutečností, že zhotovitelem byla postavena terasa,
čímž byly vynaloženy další finanční prostředky, a jaký to mělo vliv na celkové
vypořádání účastníků.
8. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl dovolání odmítnout.
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
[srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb.,
o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s.
ř.“.
10. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda bylo dovolání podáno osobou k
tomu oprávněnou, tj. zda je subjektivně přípustné.
11. Dovolání směřující proti té části výroku I napadeného rozsudku, jíž
byl potvrzen výrok pod bodem III (v pořadí třetího) rozsudku soudu prvního
stupně (ukládající žalobci povinnost zaplatit žalované částku 213 793 Kč s tam
specifikovaným úrokem z prodlení), není subjektivně přípustné a v tomto rozsahu
bylo podáno neoprávněnou osobou. Napadené rozhodnutí v této části totiž
nezpůsobuje v poměrech žalované žádnou újmu odstranitelnou tím, že dovolací
soud jej změní či zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6.
2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99).
12. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že plnil-li
žalovaný žalobci na základě pravomocného a později zrušeného rozsudku
odvolacího soudu a v následném meritorním zamítavém rozhodnutí (při nemožnosti
účinného zpětvzetí žaloby žalobcem s ohledem na § 96 odst. 6 o. s. ř.) soud
dospěje k závěru, že požadované plnění žalobci náleželo a že nebýt poskytnutého
plnění žalovaného muselo by být žalobě vyhověno, je nezbytné žalovaného, který
brojí proti takovému zamítavému rozhodnutí z důvodu, že žalobci požadované
plnění nenáleželo, považovat za účastníka, v jehož poměrech rozhodnutím soudu
nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší;
ustanovení § 236 odst. 2 o. s. ř. se neuplatní (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3090/2019, nebo ze dne 26.
7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2872/2021).
13. V nyní posuzované věci odvolací soud potvrdil svým výrokem I (v
pořadí třetí) rozsudek soudu prvního stupně též ve výroku pod bodem II, kterým
byla zamítnuta část žaloby v rozsahu částky 1 248 429,50 Kč s příslušenstvím,
na základě konstatování, že žalované vznikla povinnost zaplatit žalobci 2 496
859 Kč s příslušenstvím, avšak žalobou uplatněný požadavek v rozsahu částky 1
248 429,50 Kč s příslušenstvím splnila žalovaná na základě pravomocného
rozsudku odvolacího soudu ze dne 6. 9. 2017, č. j.
18 Co 224/2017-271, který však byl později zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu č.
j. 32 Cdo 1340/2018-310. Žalovaná je proto osobou oprávněnou k podání dovolání
i v rozsahu, v jakém směřuje proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu,
kterou byl potvrzen zamítavý výrok pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně.
14. Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání podle § 237 o.
s. ř.
15. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Přípustnost dovolání nemůže založit námitka žalované, že se odvolací
soud (stejně jako soud prvního stupně) odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu
sp. zn. 32 Cdo 1340/2018. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí (vydaném v této
věci) vyložil, že při určení výše obohacení objednatele podle § 544 odst. 1
obch. zák. je nutno vyjít ze zvýšení hodnoty věci ve vlastnictví objednatele
(vlastního zhodnocení jeho majetku), ke kterému došlo činností zhotovitele při
provádění díla, tj. v případě provádění díla na nemovitosti objednatele je
třeba vycházet z rozdílu obecné ceny (tržní hodnoty) nemovitosti před počátkem
jeho provádění a obecné ceny (tržní hodnoty) nemovitosti při ukončení prací
(odstoupení od smlouvy), nikoliv z nákladů, které zhotovitel vynaložil, resp.
které by bylo třeba obvykle vynaložit na získání stejného plnění. Při určení
hodnoty, o kterou se zvýšil majetek objednatele, je třeba přihlédnout i k tomu,
jaké dílo bylo zhotovováno, k rozsahu a kvalitě prací provedených zhotovitelem,
neboť tyto skutečnosti ovlivňují stav nemovitosti a tedy i výši rozdílu obecné
ceny nemovitosti činností zhotovitele. Na výši obohacení objednatele podle §
544 odst. 1 obch. zák. naopak nemá vliv případné zvýšení hodnoty jeho
nemovitosti v důsledku jiných okolností nespočívajících v činnosti zhotovitele
při provádění díla (např. plynutí času a změna situace na trhu s nemovitostmi).
Nárok vyplývající z § 544 odst. 1 obch. zák. je tvořen částkou odpovídající
zvýšení obecné ceny nemovitosti žalobce činností zhotovitele při provádění díla
a nikoliv též obvyklou výší vynaložených nákladů.
17. Od těchto závěrů Nejvyššího soudu se odvolací soud neodchýlil,
vycházel-li při určení výše obohacení žalobce ze závěrů vyjádřených ve
znaleckém posudku Ing. Marie Michalové, v němž znalkyně vycházela z porovnání
tržní ceny nemovitosti (realizované nákupní) a tržní ceny nedokončené stavby
zjištěné prostřednictvím určení koeficientů rozestavěnosti, který aplikovala na
odhad tržní ceny potenciálně zhotovené stavby v cenách ke dni ukončení prací,
tj. zvýšení hodnoty věci, ke kterému došlo činností zhotovitele, bylo ve
znaleckém posudku určeno jako podíl realizovaných stavebních úprav na zvýšení
obvyklé (tržní) ceny – údaj o hodnotě prací provedených při provádění díla
určený ve znaleckém posudku nákladovou metodou byl zpracován jen jako pomůcka
pro určení koeficientu rozestavěnosti (srov. odstavce 23 a 24 odůvodnění
napadeného rozhodnutí). Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) při
určení výše obohacení žalobce přihlížel i k tomu, jaké dílo bylo zhotovováno, a
k rozsahu a kvalitě prací provedených zhotovitelem a zohlednil též to, že v
řízení nebyl prokázán předpoklad existence povolení změny stavby před jejím
dokončením, včetně získaní kladného závazného stanoviska příslušného orgánu k
záměru prolomení střešní roviny a vybudování terasy, tj. oproti dovolací
argumentaci žalované zohlednil i skutečnost, že byla její činností vybudována
terasa, u níž však nebyl prokázán předpoklad následného povolení její realizace
příslušnými orgány, která by umožňovala její skutečné využití žalobcem (srov.
odstavec 22 odůvodnění napadaného rozhodnutí). Nepřípadné jsou dovolací námitky
žalované o tom, že vynaložila na zbudování terasy další náklady, neboť pro
posouzení výše obohacení žalobce v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu
sp. zn. 32 Cdo 1340/2018 nebylo podstatné, jaká byla výše nákladů vynaložených
žalovanou, nýbrž jak se činnost žalované projevila ve zvýšení hodnoty
nemovitosti žalobce.
18. K výtkám žalované o použití nákladové metody znalkyní lze též dodat,
že v případě zpochybnění metodiky znaleckého posouzení vychází dovolací soud z
toho, že volbu metody ocenění nepovažuje za otázku právní, jejíž řešení by bylo
lze s úspěchem zpochybnit v dovolacím řízení, nýbrž za otázku skutkovou (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo
4754/2014, či ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1196/2015). Výběr některé z
obecně přijímaných oceňovacích metod náleží s ohledem na odborné předpoklady
takového rozhodnutí primárně znalci. Je výhradně na znalci, aby v souladu s
poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Soud,
který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit. Pokud
se účastníkovi řízení podaří použitou metodiku relevantně zpochybnit, přichází
do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku. Zákon nestanoví předpoklady,
za kterých přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku, a
ponechává je na úvaze soudu. Vypracování revizního posudku přichází do úvahy
zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného
znaleckého posudku; vždy bude záviset na konkrétní situaci a na úvaze soudu,
zda bude mít pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za
odstraněné či nikoliv (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11.
2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, a
ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3941/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 6. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1365/2021, ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo
1555/2023, a ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3076/2024). Odvolací soud
přitom v odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil, jak přistoupil k hodnocení
důkazu znaleckým posudkem, a proč jeho závěry stvrzené výslechem znalkyně
považoval i přes vznesené námitky žalované za správné. Neztotožňuje-li se i v
dovolání žalovaná s tím, jaký postup znalkyně zvolila při výpočtu zvýšení
hodnoty nemovitosti žalobce činností žalované, nenastoluje žádnou právní otázku
způsobilou založit přípustnost jejího dovolání, nýbrž fakticky pouze
zpochybňuje výsledek hodnocení důkazů, jak jej učinil odvolací soud.
19. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu,
tedy i tu část jeho výroku I, kterou byl potvrzen výrok pod bodem VI (v pořadí
třetího) rozsudku soudu prvního stupně (jímž byla žalovaná zavázána k náhradě
nákladů řízení České republice), a dále výroky II a III (kterými bylo
rozhodováno o nákladech řízení). Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však
dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
20. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl zčásti jako podané
neoprávněnou osobou [§ 218 písm. b) o. s. ř. ve spojení s 243c odst. 3 věta
první o. s. ř.] a zčásti jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§
243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 10. 6. 2025
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu