23 Cdo 2376/2022-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce L. R., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Michalem Mrzenou, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, proti žalované L. F., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova 1729/8, o zaplacení 402 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 36 C 135/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2022, č. j. 27 Co 230/2021-146, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se podanou žalobou domáhal na žalované zaplacení částky 402 000 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty na základě zprostředkovatelské smlouvy uzavřené dne 24. 6. 2019 mezi Z. S. – R. R. S., identifikační číslo osoby XY, a žalovanou jako zájemkyní o prodej (dále jen „zprostředkovatelská smlouva“). Předmětná pohledávka z titulu smluvní pokuty za porušení povinností z uvedené smlouvy byla Z. S. – R. R. S. postoupena smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 17. 2. 2020 na žalobce.
Okresní soud Praha-východ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, č. j. 36 C 135/2020-100, zamítl žalobu na zaplacení částky 402 000 Kč s
příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že ve smlouvě o zprostředkování nelze mezi zprostředkovatelem a zájemcem o prodej platně sjednat závazek uzavřít zprostředkovávanou smlouvu se třetí osobou a takové ujednání sankcionovat dohodnutou smluvní pokutou.
Dle žalobce je povinností zájemce uzavřít zprostředkovávanou smlouvu, jestliže zprostředkovatel najde vhodného kontrahenta, který má zájem smlouvu uzavřít, a takto ve zprostředkovatelské smlouvě sjednanou povinnost lze platně zajistit smluvní pokutou, přičemž takový smluvní závazek dle názoru žalobce neobchází právní úpravu smlouvy o smlouvě budoucí podle § 1785 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, ve spojení s § 580 o. z., jak v projednávané věci uzavřel odvolací soud. Žalobce rovněž poukazoval na to, že judikatura, ze které odvolací soud vycházel, je pro skutkovou odlišnost případů nepřiléhavá, neboť se týká závazků z rezervační smlouvy a nikoli závazků ze smlouvy o zprostředkování.
Žalobce je toho názoru, že smlouva rezervační zavazuje ke zcela typově odlišným povinnostem nežli smlouva o zprostředkování, a tudíž nelze na smlouvu o zprostředkování aplikovat stejné právní závěry. Žalobce rovněž namítal, že odvolací soud pochybil, když v odůvodnění rozsudku uvedl, že z provedeného dokazování nevyplývá, že žalovaná vyslovila v telefonickém rozhovoru souhlas se zněním zprostředkovávané smlouvy a smlouvy o úschově, což dokazuje odkazem na obsah výpovědi svědka i emailové komunikace obsažené ve spise.
Žalobce naopak prosazuje názor, že žalovaná odsouhlasila navrhovaný obsah zprostředkovávané smlouvy i smlouvy o úschově, a byla ji proto povinna uzavřít. Dále žalobce namítal, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že nárok na smluvní pokutu žalobci nesvědčí, měl překročit žalobní návrh a posoudit žalobcův požadavek na zaplacení peněžní částky z titulu práva na zaplacení provize sjednaného ve smlouvě o zprostředkování. Žalobce má za to, že nárok na smluvní pokutu i nárok na zaplacení provize vychází ze shodného skutkového stavu, a proto žalobce nemusel jakkoli měnit či doplňovat skutková tvrzení, neboť rozdíl spočívá jen v právním posouzení nároku na peněžní plnění.
Nárok na provizi přitom žalobce odvozuje z Čl. II. odst. 1 zprostředkovatelské smlouvy ve vazbě na § 2447 odst. 2 a § 2448 o. z. Konečně žalobce namítal, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že žalovaná uzavřela smlouvu o zprostředkování v postavení spotřebitele. Žalobce zejména poukazuje na zkušenosti žalované z oblasti zprostředkovávání obchodu a služeb a na to, že žalovaná je a byla podnikatelkou mající sídlo podnikání v prodávané nemovitosti.
Dle žalobce je tudíž profesionálkou nadanou potřebnými znalostmi a zkušenostmi z této oblasti podnikání a na takového účastníka smluvního vztahu je nezbytné nahlížet jako na podnikatele v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 705/2017. Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Ve vztahu k námitkám, že v rámci dokazování bylo v řízení prokázáno udělení souhlasu žalované s navrhovaným obsahem smluv a že odvolací soud měl povinnost překročit žalobní návrh žalobce, nevymezuje žalobce žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní dosud judikaturně neřešená otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je v jeho rozhodovací praxi rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit, tj. vyřešit dříve řešenou otázku nyní jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn.
29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Samotné vymezení dovolacího důvodu, jenž spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro
kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, či ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 815/2019). V projednávané věci žalobce v té části dovolání, jež se týkala povinnosti soudu překročit žalobní návrh žalobce a otázky prokázání udělení souhlasu žalované s navrhovaným obsahem smluv, shora uvedeným požadavkům nedostál. V této části proto dovolání trpí vadami, které nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost dovolání. Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností dovolání ohledně zbývajících žalobcem vymezených otázek. Žalobce v dovolání namítal, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že ve smlouvě o zprostředkování nelze mezi zprostředkovatelem a zájemcem platně sjednat závazek uzavřít zprostředkovávanou smlouvu s třetí osobou a takové ujednání sankcionovat dohodnutou smluvní pokutou, přičemž poukazoval na to, že judikatura, z které vycházel odvolací soud, je pro skutkovou odlišnost případů nepřiléhavá, neboť se týká závazků z rezervační smlouvy a nikoli závazků ze smlouvy o zprostředkování. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi dospěl k ustálenému závěru, že má-li být závazek k zaplacení smluvní pokuty sjednán platně, musí platně vzniknout (hlavní) závazek, aby mohl být smluvní pokutou utvrzen. Nevznikla-li totiž povinnost plnit, nemůže být ani porušena, a nemůže tak vzniknout ani nárok na zaplacení smluvní pokuty, kterou mělo být splnění povinnosti utvrzeno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 671/2017). Dospěl-li odvolací soud k dovoláním nezpochybňovanému závěru, podle něhož nevznikla-li žalované povinnost uzavřít zprostředkovávanou smlouvu, nemohla být ani porušena, a nemohl tak vzniknout ani (akcesorický) nárok na zaplacení smluvní pokuty, kterou by bylo splnění takové povinnosti utvrzeno, nejsou jeho závěry v rozporu s citovanou judikaturou a přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají. Ve skutkových poměrech projednávané věci se přitom neuplatní závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 272/2020, neboť v tamním řízení vycházely soudy z odlišných skutkových zjištění na nyní projednávanou věc vzhledem ke skutkovým zjištěním soudů nedopadající. V odkazované věci si strany rezervační smlouvy dohodly, že „žalovaná zaplatí žalobci 300.000 Kč, pokud budoucí prodávající I. H. neuzavře s žalobcem kupní smlouvu předloženou mu v rezervační lhůtě zprostředkovatelkou“. Podle závěrů rozsudku sp. zn. 33 Cdo 272/2020 se tak žalovaná zavázala vyvodit důsledky z toho, že I. H. „z důvodů na jeho straně“ neprodá nemovité věci žalobci, ačkoli mu v tom nic nebránilo. To, že článek IV bod 1 rezervační smlouvy (ve věci sp. zn. 33 Cdo 272/2020) strany označily jako ujednání o „smluvní pokutě“, není pro posouzení institutu utvrzení dluhu rozhodující. Ujednají-li si strany, že dlužník zaplatí věřiteli určitou částku pro případ, že nastane skutečnost, která nepředstavuje porušení smluvní povinnosti dlužníka (žalované), nepůjde o smluvní pokutu, nýbrž – podle okolností – o ujednání o odstupném, případně o ujednání nepojmenované smluvní klauzule utvrzující dluh. Ani tato námitka žalobce tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobce, že žalovaná neuzavřela smlouvu o zprostředkování v postavení spotřebitele. Odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na posouzení otázky, zda ujednání o pokutě lze či nelze považovat za nepřiměřené či nerovnovážné z hlediska ochrany spotřebitele dle § 1812 a násl. o. z., nýbrž na posouzení existence hlavního závazku, který má smluvní pokuta zajišťovat. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 679/2021). Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 4. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu