23 Cdo 2543/2019-260
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců
JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně
ZT energy s.r.o., se sídlem v Blansku, Svitavská 434/10, PSČ 678 01, IČO
60731800, zastoupené Mgr. Radkem Hladkým, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Národní 973/41, PSČ 110 00, proti žalované České spořitelně, a.s., se sídlem v
Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, IČO 45244782, o zaplacení částky 1
943 648,27 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.
zn. 43 Cm 209/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 24. 1. 2019, č. j. 25 Co 354/2018-210, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2019, č. j. 25 Co 354/2018-210,
s výjimkou části výroku pod bodem I, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku pod bodem I ohledně částky 12 342 Kč s úrokem z prodlení ve
výši 8,05 % ročně z částky 12 342 Kč a ohledně úroku z prodlení z částky 1 874
863,27 Kč ve výši 8,05 % ročně od 7. 4. 2015 do zaplacení, se zrušuje a věc se
v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o
postoupení pohledávky (dále též jen „Smlouva“). Žalobkyně zaplatila cenu za
postoupení pohledávky 1 874 863,27 Kč. Kromě jiných dokladů žalovaná předala
žalobkyni smlouvu o zajištění pohledávky zástavním právem k nemovitostem. Žalobkyně přihlásila tuto pohledávku do insolvenčního řízení vedeného se
společností Teplo Zubří, s.r.o., jako zajištěnou. Insolvenční správce
pohledávku popřel a Krajský soud v Ostravě rozhodl, že žaloba, podle které by
bylo určeno, že pohledávka zajištěná majetkem dlužníka společnosti Teplo Zubří,
s.r.o., přihlášená žalobkyní do insolvenčního řízení přihláškou ze dne 18. 4. 2011, je po právu, se zamítá. Žalobkyně odstoupila od smlouvy o postoupení
pohledávky úkonem z 2. 4. 2015, nyní žalobkyně požaduje jednak vrácení částky,
kterou za pohledávku zaplatila, jednak se domáhá z titulu náhrady škody
zaplacení částky 68 785 Kč za náklady řízení v incidenčním sporu. Tento skutkový stav právně posoudil takto:
Smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena v roce 2011, tedy podle § 524 a
násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), přičemž
oba účastníci vystupovali v tomto smluvním vztahu jako podnikatelé při své
podnikatelské činnosti. Podle názoru soudu prvního stupně odstoupení od smlouvy
ze strany žalobkyně je třeba posuzovat podle příslušných ustanovení tehdy
platného obchodního zákoníku. Pro běh promlčecí doby i práva na odstoupení od
smlouvy je podle soudu prvního stupně rozhodný okamžik, kdy bylo lze poprvé od
Smlouvy odstoupit. Bylo-li důvodem pro odstoupení od Smlouvy porušení závazku,
jde o situaci, kdy je odstoupení od smlouvy právem vzniklým z porušení
povinnosti, tedy o případ, na který pamatuje speciální ustanovení § 393 odst. 1
zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Pokud jde o
námitku promlčení možnosti odstoupit od smlouvy uplatněnou žalovanou, v každém
případě zde běžela promlčecí doba čtyřletá podle § 397 obch. zák.; právo
žalobkyně na odstoupení od smlouvy proto nebylo promlčeno, protože i bez ohledu
na další skutečnosti smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena 7. 4. 2011,
žaloba byla podána 27. 5. 2015. Počátek běhu čtyřleté promlčecí doby pro
odstoupení od smlouvy by měl být podle soudu prvního stupně vztahován k datu,
kdy žalovaná žalobkyni oznámila, že souhlasem valné hromady nedisponuje, a
proto ho nedodá, což se stalo s konečnou platností dopisem ze dne 7. 7. 2011. Úkon odstoupení od smlouvy byl doručen žalované dne 3. 4. 2015. V
korespondenci, kterou žalobkyně adresovala žalované, již upozorňovala opakovaně
na možnost odstoupení od smlouvy. Smluvní možnost odstoupení od smlouvy ve
Smlouvě stanovena nebyla, takže ho bylo možno učinit pouze v režimu podstatného
nebo nepodstatného porušení smlouvy podle § 345 a 346 obch. zák.
Podle soudu
prvního stupně skutečnost, že pohledávka ze Smlouvy nebyla zajištěna zástavním
právem k nemovitosti, byla podstatným porušením Smlouvy a žalobkyně mohla
odstoupit od Smlouvy bez zbytečného odkladu poté, kdy se o tomto porušení
dozvěděla, po doručení dopisu žalované ze dne 7. 7. 2011. Žalobkyně tak
neučinila. Z tohoto důvodu však zanikla jen možnost odstoupit od Smlouvy ihned. V řízení nebylo prokázáno, že by si žalobkyně výslovně vymínila, např. ve
Smlouvě nebo před jejím uzavřením, že bez platného zajištění by smlouvu o
postoupení pohledávky neuzavřela. Z dokladů, které jí však byly žalovanou
předloženy, mohla mít dobrou víru v to, že pohledávka je platně zajištěna
zástavním právem k nemovitosti. Bylo zjištěno, že žalobkyně měla zájem získat
objekt kotelny, resp. měla zájem, aby tento objekt nenabyla třetí osoba. Žalobkyně však nemohla automaticky předpokládat, že v rámci insolvenčního
řízení objekt získá, protože tam mohli být další zajištění věřitelé, nicméně
šance na uspokojení zajištěné pohledávky byly větší. Žalobkyně si mohla
prohlédnout u žalované veškeré potřebné doklady, které měla žalovaná k
dispozici, i ty, které se týkaly zástavního práva. V době předsmluvních
jednání, uzavírání dohody o mlčenlivosti a po předložení veškerých dokladů,
které měla žalovaná k dispozici a umožnila je žalobkyni prohlédnout, mohla
žalobkyně zjistit, že souhlas valné hromady mezi předloženými doklady není. V
řízení bylo také prokázáno, že pohledávka byla zajištěna ještě směnkami. Soud
prvního stupně odkázal na ustanovení § 351 obch. zák. a § 311 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) – dále jen
„insolvenční zákon“, a uzavřel, že v době, kdy žalobkyně od Smlouvy odstoupila,
už platně odstoupit nemohla, protože žalobkyně by již neměla co vracet ze
zrušené Smlouvy. Společnost TEZU BIO s.r.o., obligační dlužník ze smlouvy o
úvěru, byla po zrušení konkurzu vymazána z obchodního rejstříku dne 30. 1. 2015
a nejpozději tímto okamžikem pohledávka zanikla, protože společnost zanikla bez
právního nástupce. Žalobkyně se nechovala s péčí řádného hospodáře, když jako
věřitel postoupenou pohledávku neuplatnila v insolvenčním řízení vedeném na
dlužníka Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS XY, nepřihlášením
pohledávky do insolvence vedené na majetek dlužníka, resp. jejím nevymáháním a
zbytečným otálením, než přistoupila k odstoupení. Žalobkyně nepřihlásila
pohledávku jako směnečně zajištěnou do insolvenčního řízení společnosti Teplo
Zubří, s.r.o., přesto, že disponovala směnkou od 17. 3. 2006, a nedělala ani
žádné právní kroky ve vztahu k dalšímu per avalovi společnosti Energo Bio spol. s r.o., která byla zrušena s likvidací nařízenou usnesením Krajského soudu v
Ostravě č. j. 28 Co 68/2015-18.
Ohledně nároku žalobkyně na náhradu škody, která měla žalobkyni vzniknout v
souvislosti s neplatností smlouvy o zastavení nemovitostí a jež spočívá v
nákladech na právní zastoupení v incidenčním sporu v celkové výši 68 785 Kč,
dospěl soud prvního stupně k závěru, že nebyly splněny základní předpoklady
odpovědnosti za škodu, přímá příčinná souvislost s uplatněným nárokem. Jednalo
se o částku, kterou žalobkyně vynaložila za své právní zastoupení v incidenčním
sporu, a o náklady řízení, které uhradila protistraně. Žalobkyně nebyla ve
sporu, který sama zahájila, úspěšná, přičemž věděla, že potřebným dokladem
nedisponuje. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2019, č. j. 25
Co 354/2018-210, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci
samé ohledně částky 1 943 648,27 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z
částky 1 943 648,27 Kč za dobu od 7. 4. 2015 do zaplacení tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni částku 1 931 306,27 Kč s úrokem z prodlení ve výši
8,05 % ročně z částky 56 443 Kč od 7. 4. 2015 do zaplacení, oproti povinnosti
žalobkyně převést rubopisem a vydat žalované 4 blankosměnky, každá z nich
vystavená dne 17. 3. 2006 dlužníkem TEZU BIO, s.r.o., IČO 26871637, a vydat
žalované následující dokumenty – smlouvu o úvěru č. 768-094-06 ze dne 17. 3. 2006 vč. Všeobecných obchodních podmínek, smlouvu o vyplňovacím právu směnečném
č. S/768-094-06 ze 17. 3. 2006, smlouvu o zastavení nemovitostí č. N/768-094-06
ze dne 17. 3. 2006 (dvakrát), smlouvu o zastavení pohledávek z pojistného
plnění č. ZP-P/768-094-06 z 12. 4. 2006, oznámení o vzniku zástavního práva –
TEPLO Zubří, s.r.o., ze dne 14. 4. 2006, kopii smlouvy o převodu obchodního
podílu mezi spol. TEFIN, a.s., Praha 6, a TEZU BIO, s.r.o., ze dne 2. 6. 2006,
smlouvu o nájmu nebytových prostor ze dne 21. 10. 2010, kopii podnájemní
smlouvy a dohodu o úpravě vzájemných vztahů v souvislosti se zajištěním výroby
tepelné energie ze dne 21. 10. 2010, ocenění nemovitostí pro ČS, a.s., ze dne
17. 11. 2005 – znalecký posudek č. 2556.152.2005, kopii smlouvy o půjčce mezi
Bytovým družstvem Zubří a společností TEZU BIO, s.r.o., ze dne 22. 12. 2005,
kopii pojistné smlouvy č. 8010217013 mezi ČSOB Pojišťovna, a.s., a TEPLO Zubří,
s.r.o., ze dne 9. 6. 2003, smlouvy o zastavení pohledávek z pojistného plnění
č. ZP-P2/768-094-06 ze 17. 3. 2006, kopii usnesení KS v Ostravě č. j. 29 Cm
91/2010 o zrušení účasti společníka ve společnosti, výzvu ČS, a.s., k zaplacení
pohledávky ze dne 25. 1. 2011 včetně doručenky, hromadný příkaz k úhradě –
čerpání úvěru z 19. 4. 2006 na částku 3 mil. + 800 000 Kč, jak jsou tyto
uvedeny ve smlouvě o postoupení pohledávek uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou
dne 7. 4. 2011, jejímž předmětem byl převod pohledávky ve výši 1 874 863,27 Kč
za společností TEZU BIO, s.r.o., se sídlem Zubří, Sídliště 6. Května 1108, PSČ
756 54, IČO: 26871637, jinak v tomto výroku, tj. ohledně částky 12 342 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12 342 Kč a ohledně úroku z
prodlení z částky 1 874 863,27 Kč ve výši 8,05 % ročně od 7. 4.
2015 do
zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl
o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Podle odvolacího soudu se jedná o závazkový vztah mezi podnikateli, při jehož
vzniku bylo s přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmé, že se týká jejich
podnikatelské činnosti (§ 261 odst. 1 obch. zák.), proto soud prvního stupně
správně uzavřel, že jedná-li se o námitku promlčení vznesenou ze strany
žalované stran odstoupení od Smlouvy, promlčení se v tomto vztahu řídí
obchodním zákoníkem. Správný je proto i závěr o čtyřleté promlčecí době i o
tom, že pro běh promlčecí doby i práva na odstoupení od smlouvy je rozhodný
okamžik, kdy bylo lze poprvé od Smlouvy odstoupit. Bylo-li důvodem pro
odstoupení od Smlouvy porušení závazku, uplatní se při určení počátku běhu
promlčecí doby § 393 odst. 1 obch. zák. K porušení povinnosti ze strany
žalované došlo již uzavřením Smlouvy dne 7. 4. 2011, neboť v rozporu s
prohlášením žalované o tom, že postoupená pohledávka je platně zajištěna
zástavním právem, tomu tak nebylo. Promlčecí doba začala běžet již druhý den po
uzavření Smlouvy. Pokud žalobkyně odstoupila od Smlouvy dne 3. 4. 2014, učinila
tak ve čtyřleté promlčecí lhůtě.
Odvolací soud však nesdílí právní posouzení věci učiněné soudem prvního stupně,
aplikoval-li v daném případě ohledně odstoupení od smlouvy § 344 až 346 obch.
zák., tedy ustanovení týkající se porušení smluvní povinnosti v důsledku
prodlení. V dané věci, ač žalovaná v rámci Smlouvy deklarovala, že pohledávka
je platně zajištěna zástavním právem, bylo prokázáno, že tomu tak není, neboť
zástavní smlouva byla shledána absolutně neplatnou. Toto porušení povinnosti ze
strany žalované odvolací soud shledává za vadu plnění postoupené pohledávky,
nikoli za porušení povinnosti žalované z důvodu prodlení s plněním. Neexistenci
zástavního práva odvolací soud shledává za podstatné porušení smlouvy, neboť je
zjevné a z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně by k uzavření smlouvy
o postoupení pohledávky za situace, kdy by jí bylo známo, že zástavní právo je
absolutně neplatné, nepřistoupila. Podle § 436 odst. 1 písm. d) obch. zák. ve
spojení s odstavcem 2 tohoto ustanovení žalobkyni náleželo právo od smlouvy
odstoupit, bylo však na ní, aby od smlouvy odstoupila bez zbytečného odkladu po
oznámení vytčené vady, což v daném případě neučinila. Žalobkyně žalovanou
opakovaně o doložení souhlasu valné hromady společnosti Teplo Zubří, s.r.o., s
uzavřením zástavní smlouvy vyzývala, z dopisu žalované ze dne 7. 7. 2011 s
konečnou platností vyplynulo, že žalovaná potvrzení zástavního dlužníka o
souhlasu valné hromady s uzavřením zástavní smlouvy nemá k dispozici. V daném
případě šlo podle odvolacího soudu vyjít z § 437 odst. 5 obch. zák., když
žalobkyně od smlouvy o postoupení pohledávky mohla odstoupit pro nepodstatné
porušení smlouvy. Žalobkyně žalovanou na vadu upozornila, vyzvala ji k nápravě
a rovněž ji upozornila na úmysl od smlouvy odstoupit. Odvolací soud proto
uzavřel, že žalobkyně od Smlouvy odstoupila platně, a to pro nepodstatné
porušení smlouvy podle § 437 odst. 5 obch. zák.
Odvolací soud nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně, že žalobkyně od
smlouvy v době, kdy od ní odstoupila, odstoupit nemohla, neboť by již neměla co
vracet ze zrušené smlouvy, protože obligační dlužník byl po zrušení konkursu
vymazán z obchodního rejstříku ke dni 30. 1. 2015 a nejpozději tímto okamžikem
pohledávka zanikla v důsledku zániku společnosti bez právního nástupce. Tento
závěr hodnotil jako nepřezkoumatelný, neboť soud prvního stupně neuvedl žádné
bližší důvody, z nichž ohledně uvedeného vyšel. Skutečnost, že obchodní
společnost zanikla výmazem z obchodního rejstříku podle § 68 odst. 1 a odst. 3
písm. f) obch. zák., nemá za následek zánik pohledávek za touto společností
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4828/2017).
Protože žalobkyně domáhající se vrácení plnění ze Smlouvy v důsledku odstoupení
od této smlouvy v obsahu změny žalobního petitu jasně vyjádřila připravenost
vrátit žalované poskytnuté plnění a zahrnula splnění své restituční povinnosti
do žalobního petitu, dospěl odvolací soud k závěru, že nárok žalobkyně ze shora
popsaných důvodů na vrácení částky 1 874 863,27 Kč oproti vydání
specifikovaných listin žalované podle Smlouvy je důvodný. Žalobkyní požadovaný
úrok z prodlení z této částky však důvodný není, neboť žalovaná s ohledem na
vzájemnou povinnost obou účastníků k plnění dosud není v prodlení.
Ohledně nároku žalobkyně na náhradu škody ve výši 68 785 Kč má odvolací soud
všechny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu na straně žalované za splněné,
jde-li o škodu žalobkyně představující jí uhrazené náklady řízení v incidenčním
sporu vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 ICm 1762/2011 ve výši
56 443 Kč. Právo žalobkyně na náhradu škody ve výši 12 342 Kč, představující
náklady řízení protistrany v uvedeném incidenčním sporu, není dosud splatné,
neboť žalobkyně žalovanou dosud nevyzvala k zaplacení uvedené částky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání
spatřuje žalovaná v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, má-li být dovolacím soudem vyřešena právní
otázka posouzena jinak“ (bod II dovolání). V bodě IV dovolání však žalovaná Nejvyššímu soudu předložila k řešení otázky,
které podle jejího názoru nebyly dovolacím soudem řešeny a rozhodovány, a sice
„1) zda je možné odstoupit od smlouvy o postoupení pohledávky v době, kdy
dlužník již z postupované pohledávky zanikl, 2) zda je možno odstoupit od
smlouvy o postoupení pohledávky v době, kdy pro chování postupníka – žalobkyně
je dluh nevymahatelný, a 3) zda je odstoupení od smlouvy o postoupení
pohledávky považováno za včasné za situace, kdy postupník již v roce 2011 věděl
o údajných vadách pohledávky a vyčkával s odstoupením až na pravomocné
rozhodnutí konkurzního soudu ve věci popření zajištění u předmětné pohledávky,
tedy po dobu několika let“. Podle žalované je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu vadného
vymezení protiplnění, které má být vráceno, když předmětem smlouvy o postoupení
byla pohledávka, nikoli listiny. Žalovaná zopakovala svá skutková tvrzení, na základě nichž dovozuje, že se
nedopustila porušení smlouvy a neshledává proto žádný zákonný důvod k
odstoupení od Smlouvy. Pokud však již soudy připustily, že odstoupení od
Smlouvy bylo možné, nebylo možno podle žalované aplikovat ustanovení § 437
odst. 5 obch. zák., když Smlouva spadá do režimu tzv. nepojmenovaných smluv a
nelze proto aplikovat ustanovení obchodního zákoníku pro nepodstatné porušení
kupní smlouvy; smlouva o postoupení pohledávky není smlouvou kupní. Podle
žalované bylo možno aplikovat toliko § 344 až 346 obch. zák. Žalovaná tak
považuje za zásadní vyřešení právní otázky, jaká ustanovení obchodního zákoníku
jsou na konkrétní případ aplikovatelná. V této souvislosti odkázala na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1586/2012, v němž Nejvyšší
soud judikoval, že šlo-li o postoupení pohledávek z úvěrových smluv [tedy ze
smluv podléhajících v souladu s § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. režimu
obchodního zákoníku], pak otázky odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky
uzavřené podle § 524 a násl. obč. zák. bylo nutno řešit podle ustanovení
obchodního zákoníku upravujících možnost odstoupení od smlouvy (§ 344 a násl. obch. zák.); ustanovení § 48 obč. zák. použitelné nebylo. V souvislosti s otázkou ad 3) žalovaná považuje za zásadní vyřešení právní
otázky, kdy mohla poprvé žalobkyně odstoupit od smlouvy o postoupení
pohledávky, aby vyhověla zákonnému požadavku na odstoupení bez zbytečného
odkladu. Žalovaná nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že lze od smlouvy o postoupení
pohledávky odstoupit, i když právní nástupce obligačního dlužníka zanikl. Podle
žalované odstoupit od smlouvy může jen dotčený subjekt smlouvy a odstoupit
nelze tam, kde závazek, na jehož splnění byla možnost odstoupení od smlouvy
vázána, již mezitím zanikl (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2014,
sp. zn. 29 Cdo 1586/2012).
Podle žalované nejpozději okamžikem výmazu
obligačního dlužníka z obchodního rejstříku zanikla postupovaná pohledávka,
protože obchodní společnost zanikla bez právního nástupce. Žalovaná zdůraznila, že žalobkyně neuplatnila postoupenou pohledávku v
insolvenčním řízení, které bylo vedeno na obligačního dlužníka, a jejím
nepřihlášením do insolvenčního řízení tak způsobila, že pohledávku již nelze
vymáhat ani po dalších osobách, které poskytly zajištění úvěrové, resp. postupované pohledávky. Podle žalované nepřihlášením pohledávky do insolvence
vedené na majetek dlužníka, resp. jejím nevymáháním a zbytečným otálením
žalobkyně přivodila situaci, že pohledávka nemůže být uspokojena už vůbec. Žalovaná považuje za zásadní vyřešení právní otázky, zda postupovaná pohledávka
je nadále existentní, když došlo k zániku obligačního dlužníka bez právního
nástupce a nadto nebyla postupovaná pohledávka řádně uplatněna v insolvenčním
řízení obligačního dlužníka ani směnečného dlužníka. Žalovaná má rovněž za to, že jejím nárokem není vydání – vrácení listin, ale
vydání – vrácení předmětné pohledávky, tedy pohledávky existentní. Podle
žalované není možné v případě nemožnosti vrácení existentní pohledávky zaměnit
vydání této pohledávky za vydání bezcenných listin a zhojit takto vzájemné
protiplnění. Podle žalované je tak otázkou, zda je možno od Smlouvy odstoupit v
případě, že neexistuje předmět postoupení – postoupená pohledávka. Podle
žalované takový postup možný není, žalobkyně by již neměla co vracet ze zrušené
Smlouvy, a proto i z tohoto důvodu od Smlouvy odstoupit nelze. Konečně žalovaná namítá, že jí není známo, zda bylo o změně žaloby v rozsahu
návrhu žalobkyně rozhodnuto usnesením, když žalovaná nedisponuje usnesením o
změně žaloby a není jí známo, že by toto rozhodnutí bylo doručováno do její
sféry. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil
tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje, případně aby napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání žalované navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4 o. s.
ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu
se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že ačkoliv žalovaná napadá rozhodnutí
odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i v rozsahu výroku pod bodem I,
v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku
pod bodem I ohledně částky 12 342 Kč s příslušenstvím a ohledně úroku z
prodlení z částky 1 874 863,27 Kč ve výši 8,05 % ročně od 7. 4. 2015 do
zaplacení, jakož i v rozsahu výroku pod bodem II o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů, je z obsahu dovolání zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu
napadá toliko v rozsahu výroku pod bodem I, v němž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žalované byla uložena povinnost
zaplatit žalobkyni částku 1 931 306,27 Kč s příslušenstvím oproti povinnosti
žalobkyně převést a vydat 4 zde specifikované blankosměnky a současně vydat zde
specifikované dokumenty. Výše vymezenými nenapadenými výroky se proto dovolací
soud nezabýval. Podle dovolatelky je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné z důvodu
vadného vymezení protiplnění, které má být vráceno, když předmětem smlouvy o
postoupení pohledávky byla pohledávka, nikoliv listiny. Případný nesprávný synallagmatický výrok však nepředstavuje vadu řízení, nýbrž
jde o nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka však v souvislosti s touto
námitkou nevymezila, který z předpokladů přípustnosti dovolání má za naplněný,
nesplnila tudíž požadavky § 241a odst. 2 o. s. ř. na řádné vymezení
přípustnosti dovolání, proto se Nejvyšší soud touto otázkou nemohl zabývat. Přípustnost dovolání žalované je však dána pro řešení otázky, jaká právní
úprava měla být aplikována při posouzení otázky oprávněnosti žalobkyně
odstoupit od Smlouvy, neboť tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu v úplnosti vyřešena. Řešení této otázky je v první řadě závislé na určení, jaká ustanovení
obchodního zákoníku bylo lze v nyní řešené věci aplikovat. Odvolací soud uzavřel, že porušení povinnosti ze strany žalované považuje za
vadu plnění postoupené pohledávky, nikoli za porušení povinnosti žalované z
důvodu prodlení s plněním. Podle § 436 odst. 1 písm. d) obch. zák. ve spojení s
odstavcem 2 tohoto ustanovení žalobkyni náleželo právo od smlouvy odstoupit,
bylo však na ní, aby od smlouvy odstoupila bez zbytečného odkladu po oznámení
vytčené vady, což v daném případě neučinila. Žalobkyně žalovanou opakovaně o
doložení souhlasu valné hromady s uzavřením zástavní smlouvy vyzývala, dne 7. 7.
2011 s konečnou platností vyplynulo, že žalovaná potvrzením zástavního
dlužníka o souhlasu valné hromady s uzavřením zástavní smlouvy nedisponuje. V
daném případě šlo podle odvolacího soudu vyjít z § 437 odst. 5 obch. zák., když
žalobkyně od smlouvy o postoupení pohledávky mohla odstoupit pro nepodstatné
porušení smlouvy. Žalobkyně žalovanou na vadu upozornila, vyzvala ji k nápravě
a rovněž ji upozornila na úmysl od smlouvy odstoupit. Odvolací soud proto
uzavřel, že žalobkyně od Smlouvy odstoupila platně, a to pro nepodstatné
porušení smlouvy podle § 437 odst. 5 obch. zák. (upravující otázku nároků z vad
kupní smlouvy). Podle § 1 odst. 1 obch. zák. ve znění účinném v době uzavření kupní smlouvy
tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i
některé jiné vztahy s podnikáním související. Podle odstavce 2 tohoto
ustanovení právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními obchodního
zákoníku. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle
předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů,
posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých
spočívá tento zákon. Podle § 261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi
podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem
okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Podle § 261 odst. 6 věty první obch. zák. smlouvy mezi osobami uvedenými v
odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou
upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí příslušnými
ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku a obchodním zákoníkem. Podle § 1 odst. 2 obch. zák. se právní vztahy, které vyjmenovává ustanovení § 1
odst. 1 obch. zák., řídí ustanoveními obchodního zákoníku. Nelze-li však
některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva
občanského. Znamená to, že se občanským zákoníkem budou řídit smlouvy o
postoupení pohledávky i převzetí dluhu též u obchodněprávních závazků, neboť
obchodní zákoník nemá ustanovení o změně závazků. Musí být naplněny požadavky,
které občanský zákoník na postupní smlouvy klade, postoupení však nemá žádný
vliv na další prvky závazkového vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4821/2007). Rovněž v rozsudku ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 646/2018, Nejvyšší soud připomněl, že „judikatura
Nejvyššího soudu České republiky je ustálena v závěru, že obchodní zákoník
představuje obecně lex specialis vůči zákoníku občanskému, proto otázky
obchodním zákoníkem neupravené se řídí příslušnými ustanoveními zákoníku
občanského…“. Je-li účelem obchodního zákoníku upravit zvláštní případy, potom nutně jde ve
vztahu k občanskému zákoníku o normu speciální. Tedy použití ustanovení
obchodního zákoníku má vždy přednost před obdobnými předpisy občanskoprávními. Ty se pak nepoužijí. Pro řadu oblastí však zvláštní úprava nutná není a potom
se použije, chybí-li úprava speciální, ustanovení občanského práva.
… Přitom v
občanském právu je rovněž pro sféru podnikatelskou takto upravena celá řada
významných otázek. Na prvém místě jistě je nutno uvést celou rozsáhlou oblast
věcných práv, kde obchodněprávní úprava zcela chybí. V podstatné míře se
použijí ustanovení občanského zákoníku o právním jednání a jeho vadách, o
vzniku smlouvy, o nájmech všeho druhu, o náhradě škody, změně a zániku závazků. Zcela se použijí ustanovení o změně účastníků závazkových vztahů a o
bezdůvodném obohacení (srov. např. komentář k § 1 v POKORNÁ, J., KOVAŘÍK, Z.,
ČÁP, Z. aj.: Obchodní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 1989,
dostupné v ASPI). Smluvní typy upravené pouze v občanském zákoníku se podle právní úpravy po 1. 1. 2001 řídily občanským zákoníkem jen v rozsahu této úpravy, přičemž se ale na
ně zároveň použlyí obecná ustanovení obchodního zákoníku. Smlouva o postoupení pohledávky však není smluvním typem ve smyslu § 261 odst. 6 obch. zák. Otázkou povahy smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi
podnikateli (jako je tomu i v projednávané věci) se Nejvyšší soud zabýval v
rozsudku ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněném pod číslem
73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm dospěl k závěru, že
smlouva o postoupení pohledávky, jejíž podstatou je změna závazku v osobě
věřitele, je upravena obecnými ustanoveními občanského zákoníku pro závazkové
vztahy, a jelikož § 261 odst. 6 obch. zák. (v této věci ve znění do 31. 12. 2000) odkazuje na pojmenované smlouvy upravené jako smluvní typ v občanském
zákoníku, nejde při postoupení pohledávky mezi podnikateli týkající se jejich
podnikatelské činnosti o takovou (pojmenovanou) smlouvu. Dále dovodil, že např. doba plnění či odstoupení od takovéto smlouvy (tj. od smlouvy o postoupení
pohledávky uzavřené mezi podnikateli) se řídí obchodním zákoníkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3844/2012). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1586/2012, dospěl
k závěru, že šlo-li o postoupení pohledávek z úvěrových smluv (jako tomu bylo v
nyní posuzované věci), pak otázky odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky
uzavřené podle § 524 a násl. obč. zák. bylo nutno řešit podle ustanovení
obchodního zákoníku upravujících možnost odstoupení od smlouvy (§ 344 a násl. obch. zák.); ustanovení § 48 obč. zák. použitelné nebylo. Podle ustanovení § 344 obch. zák. lze od smlouvy odstoupit pouze v případech,
které stanoví smlouva nebo tento zákon. V ustanoveních § 345 a násl. obch. zák. je upravena možnost odstoupení od
smlouvy v případě prodlení jedné ze smluvních stran s plněním. Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3515/2014, vyložil, že „z
ustanovení § 345 odst. 1 obch. zák. ve spojení s § 365 obch. zák. je zřejmé, že
prodlení představuje nesplnění závazku řádně a včas. Prodlením je proto třeba
chápat i nikoli řádné splnění smluvní povinnosti, tedy nejen její splnění
včasné. Porušení smluvní povinnosti potom může představovat nikoli řádné
splnění závazku. Jestliže takové porušení smluvní povinnosti má charakter
porušení podstatného ve smyslu § 345 odst. 2 obch.
zák., může být dán důvod
odstoupení od smlouvy podle § 345 odst. 1 obch. zák. (v literatuře ke stejnému
závěru dospívá např. ČECH, P,. MAREK, K. K odstoupení od obchodní smlouvy při
prodlení dlužníka. IN: Právní rádce, 2007, č. 9, s. 29. nebo ŠILHÁN, J.,
Několik poznámek k pojmu prodlení dlužníka v NObčZ. IN: Obchodněprávní revue,
2013, č. 5 s. 140)“. V nyní posuzované věci lze porušení povinnosti žalované kvalifikovat jako
podstatné porušení ve smyslu § 345 obch. zák., neboť je zjevné a podle
odvolacího soudu v řízení prokázané, že by žalobkyně k uzavření smlouvy o
postoupení pohledávky nepřistoupila, pokud by jí bylo známo, že zástavní právo,
kterým měla být postupovaná pohledávka zajištěna, je absolutně neplatné. Podle § 345 odst. 1 obch. zák. znamená-li prodlení dlužníka (§ 365) nebo
věřitele (§ 370) podstatné porušení jeho smluvní povinnosti, je druhá strana
oprávněna od smlouvy odstoupit, jestliže to oznámí straně v prodlení bez
zbytečného odkladu poté, kdy se o tomto porušení dověděla. Podle § 324 odst. 3 obch. zák. jestliže dlužník poskytne vadné plnění a věřitel
nemá právo odstoupit od smlouvy nebo tohoto práva nevyužije, mění se obsah
závazku způsobem, který odpovídá nárokům věřitele vzniklým z vadného plnění, a
závazek zaniká jejich uspokojením. Ze skutkových zjištění soudů se podává, že žalobkyně neodstoupila od smlouvy
bez zbytečného odkladu poté, co se o porušení smlouvy dověděla. Žalobkyně tak
svého práva na odstoupení od smlouvy podle § 345 obch. zák. nevyužila včas, tj. v zákonem stanovené lhůtě. Žalovaná neplnila řádně, žalobkyně tak získala, resp. držela vadné plnění za
současného nevyužití svého práva odstoupit od smlouvy pro podstatné porušení
smlouvy, vzájemný závazek se tedy podle § 324 odst. 3 obch. zák. změnil
způsobem, který odpovídá nárokům věřitele vzniklým z vadného plnění (srov. např. komentář k § 324 obch. zák. IN TOMSA, Miloš. § 324 [Splnění závazku]. In:
ŠTENGLOVÁ, Ivana, PLÍVA, Stanislav, HAVEL a kol. Obchodní zákoník. 13. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2010, s. 995.). Obchodní zákoník neobsahuje úpravu odpovědnosti za vady postupované pohledávky. S odkazem na shora vyložený obsah ustanovení § 1 odst. 2 obch. zák. je proto na
místě zjišťovat, zda lze vztáhnout na nyní posuzovaný případ právní úpravu §
527 obč. zák. Podle § 527 odst. 1 obč. zák. bylo-li sjednáno postoupení pohledávky za úplatu,
odpovídá postupitel postupníkovi, jestliže a) postupník se nestal místo
postupitele věřitelem pohledávky s dohodnutým obsahem, b) dlužník splnil
postupiteli závazek dříve, než byl povinen jej splnit postupníkovi, c)
postoupená pohledávka nebo její část zanikla započtením nároku, který měl
dlužník vůči postupiteli. Podle odstavce 2 za dobytnost postoupené pohledávky
postupitel ručí do výše přijaté úplaty spolu s úroky, jen když se k tomu
postupníkovi písemně zavázal; toto ručení však zaniká, jestliže postupník
nevymáhá postoupenou pohledávku na dlužníkovi bez zbytečného odkladu u soudu. Ustanovení § 527 odst. 1 obč. zák. upravuje zvláštní zákonnou odpovědnost
postupitele za existenci (pravost) pohledávky v době jejího postupu (srov. např.
rozsudek ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo 1366/2005, rozsudek ze dne
10. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2684/2012). Toto (ani žádné jiné) ustanovení zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, však již přímo neupravuje následky této
odpovědnosti. Nejvyšší soud se v souvislosti s otázkou právních následků
odpovědnosti za obsah postupované pohledávky ztotožňuje s argumentací J. Handlara k ustanovení § 527 obč. zák. in HANDLAR, J., FIALA, J., KINDL, M. a
kol. Občanský zákoník: Komentář. (dostupný v ASPI), podle níž „odpovědnost za
obsah postupované pohledávky je založena zákonem, určité odpovědnostní následky
proto i při absenci výslovné úpravy postupiteli vzniknout musí. Za této situace
nezbývá než postupovat podle § 853 a hledat ustanovení obsahem a účelem
nejbližší. Za takové ustanovení lze považovat obecnou úpravu následků vadného
plnění obsaženou v § 507. Vzhledem k tomu, že o odstranění vad postupované
pohledávky nelze dobře uvažovat, bude přicházet k úvahu právo postupníka
odstoupit od smlouvy, popřípadě požadovat slevu z ceny podle charakteru vady a
okolností konkrétního případu. Nutno dodat, že všechny ostatní otázky
odpovědnosti postupitele za obsah postupované pohledávky lze řešit bez použití
analogie, jinou právní úpravu obecné odpovědnosti za vady proto na odpovědnost
postupitele nelze použít“. Podle § 507 odst. 1 obč. zák. nelze-li vadu odstranit a nelze-li pro ni věc
užívat dohodnutým způsobem nebo řádně, je nabyvatel oprávněn domáhat se zrušení
smlouvy. Jinak se může nabyvatel domáhat buď přiměřené slevy z ceny nebo opravy
nebo doplnění toho, co chybí. Podle odstavce 2 práva vyplývající z odpovědnosti
za vady mohou být při jednotlivých závazcích upravena zákonem nebo dohodnuta
účastníky jinak. Právo žalobkyně na odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky tak mělo být s
ohledem na shora provedený výklad posuzováno podle obecné úpravy nároků z
odpovědnosti za vady podle § 507 obč. zák., nikoli podle § 437 odst. 5 obch. zák., jenž obsahuje speciální úpravu nároků z vad kupní smlouvy, jak nesprávně
učinil odvolací soud. Poukazuje-li dále dovolatelka na otázku, zdali je možné odstoupit od smlouvy o
postoupení pohledávky v době, kdy dlužník z postupované pohledávky již zanikl,
je její námitka nedůvodná. Nejvyšší soud poukazuje na svoji dosavadní
judikaturu, podle níž např. již v rozsudku ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo
48282017, připomněl, že již dříve ve svých usneseních ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1801/2010, a ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1521/2011, Nejvyšší
soud – vycházeje ze závěrů obsažených v R 16/2007 – dodal, že nemůže-li být
dluh odpovídající zajištěné pohledávce uspokojen dlužníkem proto, že dlužník
(právnická osoba) zanikl (výmazem z obchodního rejstříku) bez právního
nástupce, nemá to za následek ani zánik pohledávky, ani zánik závazku
zajišťovacího. Ústavní soud v usnesení ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS
3227/09, shledal „zcela ústavně konformním“ závěr obecných soudů, podle něhož
„žádné ustanovení zákona nespojuje se zánikem právnické osoby zánik dluhu“,
pročež „je namístě vyjít z analogického použití ustanovení § 579 obč.
zák.“
Názor, že „i po zániku právnické osoby závazek nezaniká“, podporuje i
ustanovení § 311 odst. 2 obch. zák. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že zanikne-li dlužník bez právního
nástupce, pohledávka za touto (právnickou) osobou nezaniká, rozhodl v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. V této souvislosti je namístě rovněž poukázat na závěry Nejvyššího soudu
vyslovené v rozsudku ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1586/2012, podle nichž
„jsou-li dány zákonem předvídané důvody pro odstoupení od (jakékoli) smlouvy (v
poměrech obchodního zákoníku srov. § 344 obch. zák.), pak jen to, že smluvní
strana, která již obdržela plnění podle smlouvy, nemá toto plnění k dispozici v
době, kdy se odstoupení od smlouvy stalo účinným, není na překážku účinnému
odstoupení od takové smlouvy. To ostatně vyplývá z ustanovení § 351 odst. 2
obch. zák., jak je vykládáno v judikatuře Nejvyššího soudu. Např. v rozsudku ze
dne 22. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 2300/2012, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura číslo 2, ročník 2014, pod číslem 18, Nejvyšší soud vysvětlil (při
zkoumání účinků odstoupení od kupní smlouvy dle § 409 a násl. obch. zák.), že
ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. se vykládá jako speciální norma k obecné
úpravě bezdůvodného obohacení v ustanovení § 451 a násl. obč. zák., přičemž
platí, že není-li vrácení plnění podle § 351 odst. 2 obch. zák. poskytnuté
druhou stranou možné, je třeba poskytnout peněžitou náhradu (§ 458 odst. 1 obč. zák.). Vznik nároku na majetkové vypořádání poskytnutého plnění v důsledku
odstoupení od smlouvy nečiní ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. závislým na
tom, jak kupující se zbožím naložil (zda je dále prodal či jinak zcizil). Při
splnění podmínek vymezených v ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. vzniká právo
na majetkové vypořádání (na vrácení poskytnutého plnění nebo jeho peněžité
náhrady) vždy, bez ohledu na další právní osud plnění. Skutečnost, že se v době
před odstoupením od smlouvy stala vlastníkem poskytnutého plnění třetí osoba,
nemá vliv na vznik a existenci nároku dle § 351 odst. 2 obch. zák., nýbrž pouze
na způsob jeho vypořádání. Brání-li právo třetí osoby vrácení poskytnutého
plnění a není-li proto z tohoto důvodu jeho vrácení možné, má oprávněná osoba
právo na peněžitou náhradu.“
Z výše uvedených právních závěrů vyplývá, že dovolání žalobkyně je důvodné. Odvolací soud založil svoje rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci,
když otázku odstoupení od postupní smlouvy posoudil podle nesprávných právních
norem. Vzhledem k tomu, že odvolací soud na posuzovanou věc aplikoval nesprávnou
právní úpravu týkající se možnosti odstoupení od kupní smlouvy podle § 436 a §
437 obch. zák., bylo by předčasné zabývat se dalšími žalovanou v dovolání
vymezenými otázkami (tj. otázkou včasnosti odstoupení, možností odstoupení v
době, kdy je dluh nevymahatelný). Je však třeba přisvědčit žalované, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud totiž rozhodoval o petitu žaloby ve znění jeho změny ze dne 17. 1.
2019, aniž by se ve spise nacházelo rozhodnutí o připuštění změny žaloby. Ze shora uvedených důvodů bylo dovolání žalované shledáno opodstatněným. Protože nejsou splněny předpoklady pro to, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí změnil, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu
(tj. s výjimkou výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I ohledně částky 12 342 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12 342 Kč a ohledně úroku z
prodlení z částky 1 874 863,27 Kč ve výši 8,05 % ročně od 7. 4. 2015 do
zaplacení) a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a)
o. s. ř.] podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu v tomto
rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.