23 Cdo 2565/2022-416
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, identifikační číslo osoby 63998530, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalovanému J. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Magdalenou Rudolfovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Zátkovo nábřeží 448/7, o zaplacení částky 952 624 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 35 C 324/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2022, č. j. 8 Co 192/2022-390, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobkyně se v řízení na žalovaném domáhá zaplacení částky 952 624 Kč s příslušenstvím jako regresního nároku na náhradu nákladů léčení V. H., poškozené při dopravní nehodě, které žalobkyně proplatila. Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 1. 9. 2021, č. j. 35 C 324/2016-364, tak, že právní základ žalobou uplatněného nároku
je opodstatněný s tím, že o jeho výši a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 3. 2022, č. j. 8 Co 192/2022-390, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že mezitímní rozsudek se nevydává. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v celém rozsahu včas podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 3 ve spojení s ustanovením § 218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 236 odst. 2 o. s. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. Podle § 240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Zakládá-li § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávnění účastníka podat dovolání, vymezuje tím osobu oprávněnou použít tento mimořádný opravný prostředek. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), v jejíž poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, a z pozdější doby například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5681/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1026/2022). Klíčovým je přitom výrok rozhodnutí, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoliv podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 183/2000, či z poslední doby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2568/2022). Změnil-li proto odvolací soud mezitímní rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o opodstatněnosti uplatněného nároku žalobkyně, tak, že se mezitímní rozsudek nevydává, nemohla být tímto rozhodnutím žalovanému způsobena žádná újma na jeho právech, neboť došlo ve vztahu k němu k vydání příznivého rozhodnutí.
Jak vyplývá z obsahu podaného dovolání, žalovaný jej zjevně podává proti rozhodnutí odvolacího soudu nikoliv proto, že nesouhlasí se změnou pro něj nepříznivého rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž proto, že nesouhlasí s jeho odůvodněním; dovolání jen proti důvodům rozhodnutí však přípustné není (srov. § 236 odst. 2 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že dovolání žalovaného nemůže být posouzeno jinak než jako subjektivně nepřípustné, tedy podané tím, kdo k němu není oprávněn, dovolací soud se nemohl otázkou objektivní přípustnosti dovolání zabývat a podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl. O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.