23 Cdo 1026/2022-259
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně B. D., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Jaromírem Jeřábkem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Staré náměstí 67, proti žalované REFISTA s.r.o., se sídlem ve Vamberku, Jiráskova 382, identifikační číslo osoby 28785037, zastoupené JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem se sídlem v Týništi nad Orlicí, Mírové nám. 274, o určení vlastnictví a o vzájemném návrhu o zaplacení 290.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 7 C 229/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 5. 2021, č. j. 20 Co 125/2020-211, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 7. 10. 2019, č. j. 7 C 229/2016-103, určil, že žalobkyně je ? spoluvlastníkem nemovitostí ve výroku blíže specifikovaných (výrok I.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované 33.417 Kč (výrok II.), žalobu, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 7,05% úrok z prodlení z částky 33.417 Kč od 21. 12. 2012 do zaplacení a částku 256.583 Kč se 7,05% úrokem z prodlení od 21. 12. 2012 do zaplacení, zamítl
(výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV. a V.). Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. K dovolání žalované se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o věci samé; výroky, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se dovolací soud proto nezabýval.
Nejvyšší soud dále podotýká, že dovolatelka podala dovolání i proti části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., jímž byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované 33.417 Kč. K podání dovolání je však oprávněn (subjektivně legitimován) podle § 240 odst. 1 o. s. ř. toliko ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998, v němž (jakož i v dalších svých rozhodnutích, srov. např. usnesení ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší]. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované je v této části subjektivně nepřípustné, bylo-li v napadené části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto ve prospěch žalované.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolání není přípustné. V projednávané věci se žalobkyně žalobou domáhala určení, že je ? spoluvlastníkem nemovitostí v rozsudku soudu prvního stupně blíže specifikovaných. Vzájemným návrhem se žalovaná po žalobkyni domáhala zaplacení 290.000 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud při rozhodování vyšel z právního posouzení věci soudu prvního stupně, že předmětná kupní smlouva je neplatná z důvodu omylu (ve smyslu § 49a zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník).
Dovolatelka v dovolání namítá, že odvolací soud (i soud prvního stupně) „nesprávně vyhodnotil otázku vyjádření synallagmatického právního vztahu v žalobě, a tudíž i povinnost takto vadný žalobní návrh bez dalšího zamítnout“. Namítá, že žalobkyně se v žalobě domáhala výhradně určení vlastnictví, nicméně absentovalo vyjádření vzájemné podmíněnosti, a to poskytnutím plnění, které od žalované žalobkyně obdržela. Žalobkyně pak měla úhrady žalované vzájemně zaúčtovat. Dovolatelka tvrdí, že sama absence vyjádření synallagmatického vztahu (vyúčtováním vzájemných plnění) odůvodňuje zamítnutí žaloby.
Nejvyšší soud k uvedené dovolací argumentaci dovolatelky odkazuje na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněného pod číslem 53/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 53/2007“), v němž byl vyložen a odůvodněn právní názor, že „existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví prodávajícího k nemovitosti po odstoupení od kupní smlouvy ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) (nyní § 80) o.
s. ř. není podmíněna tím, zda sám kupní cenu vrátil kupujícímu anebo zda podal žalobu na vyklizení kupujícího oproti vrácení kupní ceny“. Uvedený závěr se prosadí obdobně i na případ určení vlastnictví k nemovitému majetku z důvodu neplatnosti věcné (převodní) smlouvy, jako je tomu v projednávané věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2412/2006, ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3550/2008, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3111/2013, ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5586/2017, a ze dne 30.
9. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1974/2020, či jeho rozsudek ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3223/2010). Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3008/2007, je nepřiléhavý, neboť v tam posuzované věci nebyla řešena otázka existence naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř.
na určení vlastnictví prodávajícího k nemovitosti v důsledku odstoupení od kupní smlouvy či neplatnosti kupní smlouvy. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.