U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně D. K., zastoupené JUDr. Milanem Klímou, advokátem se sídlem v
Praze 10, Sámova 4/220, proti žalovaným 1) Veta Real, s r. o., se sídlem v
Praze 10, Před Skalkami II. 184/5, identifikační číslo osoby 25064410,
zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská
674/55, 2) Ing. J. Š., zastoupenému JUDr. Tomášem Capouškem, Ph. D., MBA,
advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, 3) Stings, s. r. o., se
sídlem v Praze 4, Štětkova 1638, identifikační číslo osoby 47549963, 4) Ing. J.
D., oběma zastoupeným JUDr. Zuzanou Streublovou, advokátkou se sídlem v Praze
6, Vodňanského 10, 5) P. H., 6) R. H., oběma zastoupeným JUDr. Janem Camrdou,
advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 225, 7) M. H., 8) J. H., oběma
zastoupeným Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 15,
9) M. Ch., 10) E. A., obě právně zastoupeny Mgr. Ing. Michalem Roubíčkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Skořepka 1058/8, o určení vlastnictví
zůstavitele ke dni jeho smrti, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn.
5 C 124/2006, o odvolání žalovaných 1), 2) 3), 4), 7) a 8) proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2011, č. j. 24 Co 221/2011-1067,
I. Dovolání žalovaných se odmítají.
II. Žalovaní 1), 2), 3), 4), 7), a 8) jsou povinni společně a nerozdílně
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Klímy, advokáta se sídlem v
Praze 10, Sámova 4/220.
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“) předesílá, že se zřetelem k době vydání usnesení odvolacího soudu se
uplatní pro dovolací řízení – v souladu s čl. II bodem 1. přechodných
ustanovení zákona č. 293/2013, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II. bodem 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále již
„o. s. ř.“). Vzhledem k tomu, že v průběhu dovolacího řízení, avšak dříve, než věc byla s
dovoláními předložena Nejvyššímu soudu, zemřela (dne 26. června 2012) původně
žalovaná 9) O. K., posledně bytem v P., Okresní soud v Benešově po pravomocně
skončeném dědickém řízení usnesením ze dne 18. června 2013, č. j. 5 C
124/2006-1232, rozhodl, že v řízení bude na straně žalované 9) pokračováno s
dědičkami zemřelé O. K., a to s M. Ch. a E. A., oběma bytem shora. Věc s dovoláními byla předložena Nejvyššímu soudu dne 24. září 2013. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) ze dne 1. prosince 2011, č. j. 24 Co 221/2011-1067, kterým byl (jako věcně správný)
potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově (dále již „soud prvního stupně“)
ze dne 17. září 2010, č. j. 5 C 124/2006-854, jímž bylo určeno, že zůstavitel
V. K., byl kde ni svého úmrtí (26. července 2001) vlastníkem specifikovaného
nemovitého majetku (odvolací soud tento rozsudek potvrdil s výrokem, v němž
upřesnil označení předmětných pozemků), podali žalovaní 1), 2), 3), 4), 7) a 8)
(prostřednictvím svých advokátů) včasná a (co jejich obsahu) řádná dovolání,
která však nejsou ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustná, a nebyla
shledána přípustnými ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený
rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacímu důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (v souvislosti s předchozí úpravou
dovolacího řízení, která byla v tomto případě aplikována) zaujímal konstantní
právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. – toto ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu České
republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/1
(poznámka: všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, zatím co
označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových
stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz), ale až uplynutím dne 31.
prosince 2012, přičemž podle závěru uvedeného v dalším nálezu Ústavního soudu
ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení
přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné] může
být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu
relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto
soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání
žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat
nenárokové dovolání přípustným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006). Jak bude vyloženo níže, žádný z dovolatelů v podaném dovolání ovšem [z pohledu
§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.] neformuloval právní otázku, která
dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž
řešení by v dané věci bylo relevantní. Z dovolání nevyplývá ani (žádné)
konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí příslušná podstatná
právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Žalovaná 1) ve svém dovolání v rozporu s § 237 odst. 3 větou za středníkem o. s. ř. nepřípustně namítá okolnosti týkající se dovolacího důvodu ve smyslu §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. totiž přichází v úvahu pouze výjimečně, a to v případě, že otázka zda je či
není takové vady řízení, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad
právního (procesně právního) předpisu. Žalovanou namítaná vada řízení
(formulační úpravy při převzetí formulace z žalobního petitu do rozsudečného
výroku; k tomu srov. odkaz odvolacího soudu v odůvodnění písemného vyhotovení
jeho rozsudku na str. 11 na rozhodnutí dovolacího soudu) takový střet právních
názorů nepředstavuje, a takto vytčená vada tudíž přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá. Ani dovolací argumentace stran
nesprávného právního posouzení věci není relevantní. Námitka brojící proti zvolené formě určovací žaloby, jejíž převzetí do rozsudku
nemůže vyvolat důsledek spojený se zápisem (ve formě záznamu) do katastru
nemovitostí, rovněž nemůže založit přípustnost dovolání, neboť podle ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu žalobce se může domáhat určení, že jeho
právní předchůdce byl ke dni úmrtí vlastníkem nemovitostí; na základě takového
určení lze žádat o projednání nemovitostí v dědickém řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1020/2005). Odkazuje-li proto žalovaná 1) na stanovisko Českého úřadu zeměměřického a
katastrálního ze dne 27. 6. 2006 (v dovolání je nesprávně uvedeno datum vydání
tohoto stanoviska „27. 6. 2007“), č. j. ČZÚK 2782/2006-15, který vyjádřil
právní názor, že rozhodnutí soudu o určení, že zůstavitel byl ke dni svého
úmrtí vlastníkem předmětných nemovitostí, není tzv. záznamovou listinou „a pro
zápisy v katastru nemovitostí je proto listinou bez významu…Takové rozhodnutí
může být pouze podkladem k projednání dědictví.
Následné dědické rozhodnutí
může být podkladem k vyznačení duplicitního zápisu vlastnictví [poznámka
Nejvyššího soudu: po novelizaci mj. § 8 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o
zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v rozhodném znění
(platného a účinného do 31. prosince 2013), prostřednictvím zákona č. 349/2011
Sb., kterým se mění zákon č. 265/1992 Sb., a zákon č. 634/2004 Sb., o správních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, duplicitní zápis vlastnického práva
již nepřicházel v úvahu]. Soudem potvrzený dědic poté musí žalovat dnešního
zapsaného vlastníka nemovitosti a teprve v případě, že i tato žaloba bude
úspěšná, může být žalobce v katastru nemovitostí zapsán jako výlučný vlastník
dotčené nemovitosti“, pak je v tomto stanovisku pouze reflektován důsledek
vydání takového soudního rozhodnutí ve vztahu ke katastru nemovitostí (že
nepředstavuje tzv. záznamovou listinu). Tímto stanoviskem se ovšem neřeší a
pochopitelně ani řešit nemůže situace vyložená shora cit. rozsudkem dovolacího
soudu. Pokud žalovaná 1) odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22
Cdo 534/2002, zcela pomíjí to, co správně již vyložil odvolací soud v
odůvodnění svého rozsudku na str. 12, poukázal-li na rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006,
sp. zn. 31 Cdo 1836/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod číslem 53 ročník 2007, který judikoval: „Existence naléhavého právního
zájmu na určení vlastnictví prodávajícího k nemovitosti po odstoupení od kupní
smlouvy ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. není podmíněna tím, zda sám
kupní cenu vrátil kupujícímu anebo zda podal žalobu na vyklizení kupujícího
oproti vrácení kupní ceny.“ Tento právní názor se prosadí obdobně i v případě
absolutní neplatnosti kupní smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3223/2010). Argumentuje-li žalovaná 1) na podporu svého právního názoru shora rozhodnutím
dovolacího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, pomíjí zcela, že v tomto
rozhodnutí je řešena otázka synallagmatického závazku ve vazbě na otázku
promlčení; ani tímto rozhodnutím ovšem nedošlo v žádném případě ke změně
právního názoru, jak vyplývá z rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 31
Cdo 1836/2005. Je třeba si uvědomit, že v případě absolutní neplatnosti
převodní smlouvy je jednak založen již v označeném rozhodnutí dovolacího soudu
popsaný synallagmatický vztah, avšak kromě toho existence absolutního
vlastnického práva (s účinky erga omnes) již ze své podstaty umožňuje dědici
(dědicům), aby se uvedenou žalobou domáhali určení, že ke dni úmrtí zůstavitele
předmětné nemovitosti byly v jeho vlastnictví, aby tak posléze mohl být takový
majetek projednán v dědickém řízení a byly vytvořeny předpoklady pro zjednání
souladu mezi stavem zápisů v katastru nemovitostí a právní stavem. Konečně ani argumentace dobrou vírou při nabytí nemovitého majetku, s odkazem
na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 3342/2011, nemohla
založit přípustnost tohoto dovolání.
Nejvyšší soud ve svém aktuálním rozsudku
ze dne 23. října 2013, č. j. 30 Cdo 2433/2013, zohlednil svou dosavadní
judikaturu, judikaturu Ústavního soudu i publikovanou odbornou literaturu, v
níž byl řešen uvedený problém, přihlédl také i k judikatuře Nejvyššího soudu
Slovenské republiky i judikatuře Ústavního soudu Slovenské republiky (vzhledem
k obdobné právní úpravě), a opětovně – stejně jako ve svých předchozích
rozhodnutích – setrval na právním názoru, že „Vyjma zákonem stanovených případů
nelze při pouhém zjištění osoby jednající v dobré víře v zápis do katastru
nemovitostí, která uzavřela (absolutně) neplatnou převodní smlouvu, přistoupit
k právně kvalifikačnímu závěru, že i v takovém případě došlo k nabytí
vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka, neboť pro takový závěr zde
absentuje příslušné hmotněprávní ustanovení občanského zákoníku či jiného
právního předpisu, jenž by takovou situaci reglementoval.“ Nezbývá proto, než
žalovanou 1), resp. všechny dovolatele na toto rozhodnutí dovolacího soudu
odkázat, neboť zde není žádného důvodu, aby Nejvyšší soud uvedenou právní
otázku řešil v novém rozhodnutí jinak. K námitce týkající se zhodnocení
nemovitostí lze pak ve stručnosti uvést následující:
Ten, kdo uzavře smlouvu o převodu nemovitosti s nevlastníkem, byť podle ní
dojde ke vkladu vlastnické práva v jeho prospěch, nestává se jejím vlastníkem;
pokud při uzavírání smlouvy byl v dobré víře (že nemovitost kupuje od
vlastníka), má postavení oprávněného držitele ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. V takovém případě má tento „‚nabyvatel“ zákonné právo vůči vlastníkovi
nemovitosti na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na nemovitost po dobu
své oprávněné držby, a to v rozsahu odpovídajícím zhodnocení nemovitosti ke dni
jejího vrácení. Kromě toho, že „nabyvatel“ jednající v dobré víře má vůči vlastníkovi právo na
náhradu nákladů, které účelně vynaložil na nemovitost, má rovněž v důsledku
absolutně neplatné převodní smlouvy vůči prodávajícímu právo domáhat se vydání
všeho, co na základě takto neplatné převodní smlouvy prodávající od něj dostal,
resp. uplatní se zde pravidlo chování o bezdůvodném obohacení ve smyslu § 457
obč. zák., jež stanoví, že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je
každý z účastníků povinen vrátit druhému vše co podle ní dostal. Dovolání žalovaného 2) se nese ve stejném duchu argumentace jako u žalované 1)
(vzájemná plnění dle § 457 obč. zák., dobrá víra při nabytí od nevlastníka), a
proto postačí odkázat na shora již vyložené (judikaturou připomenuté) právní
závěry dovolacího soudu. Ani toto dovolání nebylo tudíž shledáno přípustným. Žalovaní 3) a 4) v dovolání nepřípustně uplatňují okolnosti vymezující dovolací
důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., k nimž při posuzování přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze – jak je explicitně
uvedeno v § 237 odst. 3 civilního kodexu – přihlížet. Zpochybňují totiž
skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž při rozhodování vycházel také
odvolací soud a která při posuzování přípustnosti dovolání nelze v dovolacím
řízení jakkoliv revidovat.
Přesto lze nad rámec odůvodnění tohoto usnesení
uvést, že soud prvního stupně po provedeném řízení zákonu odpovídajícím
způsobem vyložil právně relevantní skutková zjištění, jež učinil po zhodnocení
důkazů v souladu s § 132 o. s. ř., a své skutkové a právní závěry
vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem vyložil v odůvodnění písemného
vyhotovení rozsudku, zcela v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud pak
rovněž zákonu odpovídajícím způsobem (vyjma otázky nabytí nemovitosti od
nevlastníka) se pečlivě vypořádal s uplatněnými odvolacími námitkami, přičemž
při právním posouzení věci pečlivě a správně učinil příslušné odkazy na
relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. Pokud žalovaní 3) a 4) rovněž
poukazovali na otázku dobré víry a v této souvislosti zdůrazňovali využitelnost
právního názoru, jenž byl vyložen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. února
2012, č. j. 28 Cdo 3342/2011, považuje dovolací soud za žádoucí opětovně
odkázat na svůj rozsudek ze dne 23. října 2013, č. j. 30 Cdo 2433/2013, ve
kterém je vyloženo, že uvedený právní názor [ostatně z hlediska jeho dosahu
jinak, než činí dovolatelé, interpretovaný samotným předsedou zmíněného senátu
– k tomu srov. David, L.: O dobré víře při nabytí nemovitosti od (eventuálního)
nevlastníka, Právní rozhledy č. 2/2013, str. 62, a dále komentář k rozhodnutí
publikovanému pod č. 119 v časopise Soudní rozhledy č. 11-12/2013] představuje
ojedinělé odchýlení se od jinak ustálené judikatury Nejvyššího soudu k
předmětné materii. A jak již bylo uvedeno v komentáři k posledně uvedenému
judikátu: „Netřeba nijak zvlášť zdůrazňovat, že zcela jiná judikatorní situace
by nastala v případě, pokud by Ústavní soud v obdobných skutkových poměrech,
při kterých je v soudní praxi poukazováno na nezbytnost poskytnutí ochrany
dobrověrného nabyvatele, zaujal právní názor o přímé aplikovatelnosti
příslušného ústavněprávního předpisu; v takovém případě by ve skutkově
obdobných věcech bylo povinností soudů ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy
předmětný nález, resp. jeho nosné důvody (o přímé aplikovatelnosti příslušného
ústavněprávního předpisu) respektovat a se vší důsledností a respektem k
Ústavnímu soudu coby českému orgánu ochrany ústavnosti promítnou do rozhodovací
praxe“ (v úvahu by přicházelo předložení věci „malým“ senátem velkému senátu
Nejvyššího soudu ve smyslu § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů,
ve znění pozdějších předpisů – k tomu srov. též Vrcha, P.: K nabytí nemovitosti
od nevlastníka, Právní rozhledy č. 2/2012, str. 758).
I když se tedy odvolací
soud nezabýval otázkou nabytí nemovitosti od nevlastníka, tento dílčí
nedostatek procesního charakteru nemohl sám o sobě založit přípustnost
dovolání, neboť v této otázce Nejvyšší soud zaujímá zcela jednoznačný právní
názor, jak byl již shora vyložen; případné zrušení napadeného rozsudku
odvolacího soudu by tak v tomto ohledu nemohlo přivodit žádnou změnu ve smyslu,
že pro okolnosti daného případu by bylo možno zvažovat nabytí nemovitosti v
dobré víře; možné to není, neboť takový právně kvalifikační závěr by neměl
hmotněprávní oporu, přičemž prostřednictvím institutu oprávněného držitele či
dobré víry nelze v daném směru odvíjet řešení otázky nabytí nemovité věci od
nevlastníka. Rovněž dovolání žalovaných 7) a 8) obsahuje nedůvodnou argumentaci ohledně
odkazu na § 457 obč. zák., na výklad dobré víry při nabytí nemovitosti od
nevlastníka, takže i v tomto případě dovolací soud odkazuje na závěry shora
formulované. K okolnostem představujícím důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. nebylo možné (vzhledem k již opakovaně
připomenutému § 237 odst. 3 o. s. ř.) při posuzování přípustnosti dovolání
přihlédnout. Protože podání dovolání směřovala proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž nejsou z výše vyložených důvodů přípustná, dovolací soud je podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 243b odst. 5, §
224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných 1), 2), 3), 4),
7) a 8) byla odmítnuta, v důsledku čehož vzniklo žalobkyni právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud přitom (níže označeným rozhodnutím
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) zaujal právní názor, že
po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ústavním soudem (nálezem ze dne 17. dubna
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12) se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odměna
za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn.
31 Cdo 3043/2010).
V tomto případě (vzhledem k zastoupení žalobkyně advokátem) účelně vynaložené
náklady žalobkyně sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby
(její písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu § 1 odst.
2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b), § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1
písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 3.100,- Kč, dále z jednoho paušálu
hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, to vše
ještě s připočtením částky 714,- Kč představující náhradu za 21 % DPH podle §
137 odst. 1 a 3 o. s. ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z
přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 4.114,- Kč.
Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč jsou žalovaní
povinni zaplatit žalobkyni k rukám jejího advokáta, který žalobkyni v tomto
řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 18. prosince 2013
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu