ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně CPI Reality, a.s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí
1601/47, identifikační číslo 281 83 436 (původně Včela, a.s., se sídlem Praha
1, Václavské náměstí 1601/47, PSČ 110 00, identifikační číslo 000 32 468),
zastoupené JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Václavské
náměstí, 1601/47, proti žalované GORDION, s.r.o., se sídlem v Praze 9,
Vysočany, Kolmá 6/682, identifikační číslo 261 47 921, zastoupené Mgr.
Vlastislavem Andršem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Španělská 2, o zaplacení
10 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 19 Cm 98/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 12. března 2009, č.j. 11 Cmo 313/2008-137, 11 Cmo
24/2009, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. března
2009, č.j. 11 Cmo 313/2008-137, 11
Cmo 24/2009, v napadeném výroku pod bodem II. a III. a rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 30. dubna 2008, č.j. 19 Cm 98/2006-88, ve znění opravného
usnesení ze dne 30. dubna 2008, č.j. 19 Cm 98/2006-93, se zrušují a věc se v
tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení 10 000 000 Kč z titulu bezdůvodného
obohacení, které mělo žalované vzniknout zaplacením zálohy na základě smluv
uzavřených mezi účastnicemi poté, co žalobkyně od smluv odstoupila. Žalovaná
poukázala na to, že žalobkyně porušila smluvní povinnost a z tohoto důvodu ji
vůči žalobkyni vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 13 773 000 Kč, proto když
proti pohledávce žalobkyně započetla tuto svoji pohledávky, požadovala
vzájemným návrhem po žalobkyni 3 773 000 Kč.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. března 2009, č.j. 11 Cmo
313/2008-137, 11 Cmo 24/2009, výrokem pod bodem I. zastavil řízení o
odvolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna
2008, č.j. 19 Cm 98/2006-117; výrokem pod bodem II. potvrdil rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 30. dubna 2008, č.j. 19 Cm
98/2006-88, ve znění opravného usnesení ze dne 30. dubna
2008, č.j. 19 Cm 98/2006-93, jímž byla výrokem
pod bodem I. zamítnuta žaloba na zaplacení 10 000 000 Kč s příslušenstvím,
výrokem pod bodem II. zamítnut vzájemný návrh žalované na uložení povinnosti
žalobkyni uhradit žalované 3 773 000 Kč s příslušenstvím a výroky pod body III.
a IV. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; odvolací soud zároveň rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Usnesením ze dne 24. srpna 2009, č.j. 19 Cm 98/2006-217, Městský soud v Praze
rozhodl, že v řízení bude pokračováno na místo zaniklé Včely, a.s., se sídlem
Praha 1, Václavské náměstí 1601/47, PSČ 110 00, identifikační číslo 000 32 468,
s novou žalobkyní CPI Reality, a.s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí
1601/47, identifikační číslo 281 83 436. Oba soudy dospěly k závěru, že žalovaná oprávněně ve smyslu § 580 občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“) započetla svoji pohledávku z titulu smluvní
pokuty ve výši 13 773 000 Kč vůči pohledávce žalobkyně uplatněné žalobou ve
výši 10 000 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalované po zániku smluvního
vztahu. Soud prvního stupně dovodil nárok žalované na zaplacení smluvní pokuty z
právního závěru, že žalobkyně neměla důvod odstoupit dopisem ze dne 30.9.2005
od smlouvy o dílo a od uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí o převodu pozemku ze
dne 22.4.2004, uzavřené mezi žalobkyní, jako budoucí kupující, a žalovanou,
jako budoucí prodávající, a to ani za situace, kdy nebyla splněna povinnost
ukončení dosavadního nájemního vztahu k převáděné nemovitosti, neboť vyklizení
dosavadního nájemce nebylo podle soudu prvního stupně podstatné pro možné
pokračování v povolené stavbě polyfunkčního objektu - žalobkyní, jako
zhotovitelky. Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně, že by žalobkyně neměla
důvod pro odstoupení od smlouvy o dílo a že by nesplnění povinnosti žalované
zajistit předčasné ukončení nájemního vztahu nebylo pro posouzení věci
podstatné, resp. rozhodné. Konstatoval však, že je třeba přihlédnout k tomu, že
nesplnění této povinnosti žalované nebylo ve smlouvě nijak sankcionováno. Nicméně ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaná má právo na zaplacení
smluvní pokuty a svůj právní závěr podložil skutkovými zjištěními z obsahu
smlouvy o dílo, kdy nárok na zaplacení smluvní pokuty byl sjednán účastnicemi v
čl. čl. 12, bodu 1, písm. c) smlouvy o dílo tak, že v případě zániku závazku
zhotovitele provést dílo podle této smlouvy před jeho řádným dokončením z
důvodu, za který odpovídá zhotovitel, zavazuje zhotovitele (žalobkyní) zaplatit
objednateli (žalované) smluvní pokutu ve výši 13 773 000 Kč. Odvolací soud
konstatoval, že též žalovaná měla důvod pro odstoupení od smlouvy o dílo podle
čl. 4 , bodu 1 a čl. 13, bodu 5, což učinila dopisem ze dne 14.10.2005, když
žalobkyně ve sjednaných termínech nezaplatila smlouvou určené částky uvedené ve
smlouvě o smlouvě budoucí. Uzavřel, že obě účastnice porušily své smluvní
závazky a za tohoto stavu se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaná
oprávněně provedla zápočet své pohledávky z titulu smluvní pokuty vůči
žalobkyní uplatněné pohledávce. Oba soudy se dále shodly v tom, že je důvod pro
moderaci smluvní pokuty podle § 301 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť smluvní pokuta ve výši 13 773 000 Kč, sjednaná podle čl. 12, bodu
1, písm.
c) smlouvy o dílo ze dne 22.4.2004 pro případ odstoupení žalobkyně,
jako zhotovitelky díla, od této smlouvy je nepřiměřeně vysoká významem a
hodnotou zajišťované povinnosti žalobkyně. Soudy přihlédly též ke zjištění, že
účelem zajištění závazku žalobkyně ve vztahu k žalované, jako objednatelce
díla, bylo pokrýt případné škody, které by byly způsobeny činností či
nečinností žalobkyně, tedy plnění smluvních závazků, avšak provádění díla
nebylo ani zahájeno, a proto nebylo provedeno ani vyúčtování již provedených
prací a nebyla tak vyčíslena ani případná škoda, která by nečinností žalobkyně
měla žalované vzniknout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání do výroku od bodem
II., kterým odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně a do
závislého výroku pod bodem III. o náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatnila námitku nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že soudy se vůbec nezabývaly posouzením platnosti smluvního ujednání o
smluvní pokutě. Poukazuje na dosavadní judikaturu, podle níž může být dohoda o
smluvní pokutě vázána na porušení smluvní povinnosti, nikoliv však na výkon
práva odstoupit od smlouvy. Podle přesvědčení žalobkyně byla v daném případě
smluvní pokuta vázána na zánik závazkového vztahu, byla tedy sjednána neplatně,
a tudíž žalovaná nebyla oprávněna provést následné jednostranné započtení
pohledávky z titulu této smluvní pokuty vůči pohledávce žalobkyně. Dovolatelka má za na to, že odvolací soud správně dospěl k závěru, že žalovaná
porušila svoji smluvní povinnost ukončit nájemní vztah k převáděné nemovitosti,
ale pochybil, pokud se dále již nezabýval následky takového porušení a pouze
konstatoval, že pro uvedené porušení nebyla dohodnuta žádná sankce. S ohledem
na tuto situaci, kdy ani po poskytnutí dodatečné lhůty ke splnění povinnosti
žalovaná neplnila, byl dán na straně žalobkyně důvod odstoupit od smlouvy o
smlouvě budoucí (§ 370, § 345 odst. 1 a 2 obch. zák.), když za existence
nájemního vztahu nemohla žalobkyně realizovat sjednaný záměr stavby. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud aplikoval nesprávně právní úpravu
smlouvy o smlouvě budoucí podle občanského zákoníku namísto právní úpravy podle
obchodního zákoníku. Podle názoru dovolatelky odstoupením od smlouvy ze dne
30.9.2005 došlo k zániku nejen smlouvy o smlouvě budoucí, ale i závislé smlouvy
o dílo, které byly uzavřeny současně dne 22.4.2004 a jejichž závislost vyplývá
z účelu smluv a čl. 14 odst. 2 smlouvy o dílo. Žalovaná tedy po zániku smlouvy
nemá nárok uplatnění nároku na zaplacení smluvní pokuty a nebyla podle názoru
dovolatelky proto oprávněna provést ani jednostranný zápočet smluvní pokuty ve
výši 13 773 000 Kč oproti pohledávce žalobkyně, spočívající ve vydání
bezdůvodné obohacení ve výši 10 000 000 Kč. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího
soudu ve výroku pod bodem II. a III. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla jeho odmítnutí, neboť se
domnívá, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam a
odvolací soud posoudil věc správně. Nesouhlasí s námitkou dovolatelky, že by
nárok na zaplacení smluvní pokuty byl vázán v posuzovaném případě na právo
odstoupit od smlouvy a že smluvní pokuta byla sjednána neplatně. Poukazuje na
čl. 12 odst. 1 písm. c) a čl. 13 odst.
5 smlouvy o dílo, z nichž jednoznačně
plyne vůle stran směřující k tomu, že předmětná smluvní pokuta postihuje
žalobkyni jak za porušení závazku zaplatit řádně své peněžní závazky ze smlouvy
o smlouvě budoucí kupní smlouvy, tak i porušení závazku řádně provést dílo
podle smlouvy o dílo. Žalobkyně tím, že nezaplatila splatný peněžitý závazek ze
smlouvy o smlouvě budoucí, nastolila důvod pro odstoupení a zánik smlouvy o
smlouvě budoucí, což vyvolalo i zánik smlouvy o dílo. Porušením závazku ze
smlouvy o smlouvě budoucí tak byly porušeny i závazky ze závislé smlouvy o dílo
a vznikl tak nárok žalované na zaplacení sjednané smluvní pokuty. Podle článku II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí
odvolacího soudu (12.3.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle
občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu
oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném
případě dána není, neboť odvolacím soudem nebylo v dovoláním napadeném rozsahu
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané
věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem. Zbývá tedy posoudit, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich
judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně;
zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam
skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce,
vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek
právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména
posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. přípustné, neboť právní otázka nároku na zaplacení smluvní pokuty byla v
dané věci řešena v rozporu s § 544 obč. zák. a v rozporu s dosavadní
judikaturou.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení
uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.
Dovolací soud se proto dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle
ustanovení 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav
posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo
byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně
interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní
normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené
dispozicí právní normy).
Podle § 544 odst. 1 obč. zák., sjednají-li strany pro případ porušení smluvní
povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán
pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne
škoda.
V daném případě se žalobkyně, jako zhotovitelka díla, zavázala v čl. 12 bodu 1,
písm. c) smlouvy o dílo ze dne 22.4.2004 zaplatit žalované, jako objednatelce
díla, smluvní pokutu ve výši 13 773 000 Kč pro případ zániku závazku
zhotovitelky provést dílo podle této smlouvy před jeho řádným ukončením a
zkolaudováním z důvodu, za který odpovídá zhotovitelka (např. z důvodu
odstoupení objednatelky podle čl. 13 odst. 5 této smlouvy, tj. pokud
zhotovitelka podle tohoto článku smlouvy ve sjednaných termínech nezaplatí
objednatelce kteroukoliv z částek stanovených v čl. 2 odst. 3 písm. a) až d) a
odst. 4 smlouvy o smlouvě budoucí kupní, citované v čl. 14 odst. 2 této
smlouvy.).
Z daného ujednání je zřejmé, že účastníce vázaly zaplacení smluvní pokuty na
případ zániku závazku odstoupením od smlouvy. Vznik smluvní pokuty ale nelze
vázat na zánik závazku - na výkon práva odstoupit od smlouvy. Už v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 31.3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, uveřejněném v
časopisu Právní rozhledy č. 4/1999, vyslovil Nejvyšší soud právní názor, že
ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák., které je kogentní povahy, umožňuje sjednání
smluvní pokuty pouze pro případ porušení smluvní povinnosti. Odstoupení od
smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků (§ 48 odst. 1 obč.
zák.), nemůže být porušením smluvní povinnosti. Proto strana, která
jednostranným úkonem platně od smlouvy odstoupila, neporušila žádnou smluvní
povinnost, nýbrž pouze vykonala právo, které jí podle smlouvy náleželo. Obdobně
rozhodl Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 21.1.2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001,
ze dne 21.10.2004, sp. zn. 33 Odo 813/2002, a
ze dne 31.8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, jež jsou k dispozici na webových
stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz). Rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne
11.10.1999, sp. zn. IV. ÚS 276/99, dospěl k závěru, že odstoupení od smlouvy,
ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků (§ 48 odst. 1 občanského
zákoníku), nemůže být porušením smluvní povinnosti. Proto strana, která
učiněným jednostranným úkonem platně od smlouvy odstoupila, neporušila žádnou
smluvní povinnost, nýbrž pouze vykonala právo, které jí podle smlouvy náleželo.
Z výše uvedených právních závěrů vyplývá, že je-li zaplacení smluvní pokuty
vázáno v dané věci na odstoupení účastníka od smlouvy, byť odůvodněné porušením
povinnosti druhé smluvní strany, jde o ujednání, které odporuje kogentnímu
ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák. a jako takové je podle § 39 obč. zák.
neplatné.
Smluvní pokutu, kterou je nutno ve smyslu § 544 odst. 1 obč. zák. vázat vždy na
případ porušení smluvní povinnosti, lze sjednat vždy jako nepodmíněnou. Nelze
kumulovat dva předpoklady. tj. porušení povinnosti dlužníkem a věřitelem nebo
vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu vázat kumulativně jak na porušení
smluvní povinnosti, tak na následné odstoupení od smlouvy (srov. např.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, jenž
je k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz).
Jestliže se tedy v daném případě žalobkyně, jako zhotovitelka díla, zavázala v
čl. 12 bodu 1, písm. c) smlouvy o dílo ze dne 22.4.2004 zaplatit žalované, jako
objednatelce díla, smluvní pokutu ve výši 13 773 000 Kč pro případ zániku
závazku zhotovitelky provést dílo podle této smlouvy před jeho řádným ukončením
a zkolaudováním z důvodu, za který odpovídá zhotovitelka (např. z důvodu
odstoupení objednatelky od smlouvy), nebylo možno dovodit, že rozhodnutí
odvolacího soudu je správné, dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalované
vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty a byla následně oprávněna si
pohledávku z titulu smluvní pokuty započítat oproti uplatněné pohledávce
žalobkyně.
Jestliže z výše uvedených právních závěrů vyplývá, že v dané věci bylo
zaplacení smluvní pokuty vázáno na odstoupení účastníka od smlouvy, byť
odůvodněné porušením povinnosti druhé smluvní strany, a že toto ujednání
odporuje kogentnímu ustanovení § 544 odst. 1 obč. zák. a jako takové je
podle § 39 obč. zák. neplatné, avšak odvolací soud dospěl k jinému právnímu
závěru, Nejvyšší soud byl podle § 243b odst. 2 o. s. ř. nucen rozsudek
odvolacího soudu v napadeném rozsahu, bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.),
zrušit; jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i
pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu
prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první
za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě
nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního
řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. ledna 2011
JUDr.
Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu