23 Cdo 2586/2025-389
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce A. V. K., zastoupeného Mgr. Martinem Douchou, advokátem se sídlem v Praze, Jugoslávská 620/29, proti žalované Porsche Inter Auto CZ spol. s r. o., se sídlem v Praze 5, Košíře, Vrchlického 18/31, identifikační číslo osoby 47124652, zastoupené JUDr. Tomášem Machem, advokátem se sídlem v Praze 5, Viktora Huga 377/4, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované České podnikatelské pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, identifikační číslo osoby 63998530, o zaplacení 16 360 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 252/2022, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2025, č. j. 18 Co 107/2025-327, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením (v pořadí již druhým) ze dne 11. 2. 2025, č. j. 31 C 252/2022-304, rozhodl o návrhu žalobce na vstup společnosti DVA4, s.r.o., identifikační číslo osoby 06950701, do řízení na místo žalobce tak, že tento vstup připustil.
2. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 17. 6. 2025, č. j. 18 Co 107/2025-327, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh žalobce zamítl.
3. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně otázky, zda postačuje nejistota soudu o poctivosti pohnutek účastníka vedoucích k postoupení soudně vymáhané pohledávky k zamítnutí návrhu dle § 107a o. s. ř. na vstup postupníka do řízení na místo dosavadního účastníka, a otázky, zda musí soud učinit jednoznačný závěr, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy motivované tím, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou, aby mohl zamítnout návrh dle § 107a o. s. ř. na vstup postupníka do řízení na místo dosavadního žalobce. Ve vyřešení těchto otázek odvolacím soudem shledává žalobce rozpor se závěry vyjádřenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2366/2024, (tj. v předchozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu vydaným v projednávané věci) a rovněž v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1041/2016, a ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2851/2019.
4. Žalobce v dovolání dále namítl, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil vyhlídky žalobce na úspěch ve věci, motivaci žalobce k postoupení své pohledávky a význam již složené jistoty na náklady řízení a nevzal v úvahu, že majetková situace postupníka plně dostačuje na úhradu nákladů řízení.
5. Žalobce uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje.
6. Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila v tom smyslu, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve posoudil, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti.
8. V části dovolání, ve které žalobce namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil vyhlídky žalobce na úspěch ve věci, motivaci žalobce k postoupení své pohledávky a význam již složené jistoty na náklady řízení, nevymezuje ve vztahu k těmto námitkám žádný předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a jeho argumentace tak představuje pouhou polemiku s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem. K požadavku, aby dovolatel pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezil, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné, srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, nebo ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 81/2022.
9. Dovolací soud dále posoudil, zda je dovolání ve zbývajícím rozsahu přípustné.
10. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolání není přípustné.
13. První otázka dovolatele, zda postačuje nejistota soudu o poctivosti pohnutek účastníka vedoucích k postoupení soudně vymáhané pohledávky k zamítnutí návrhu dle § 107a o. s. ř. na vstup postupníka do řízení na místo dosavadního účastníka, nečiní dovolání přípustným, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
14. Odvolací soud své rozhodnutí o zamítnutí návrhu žalobce na postup podle § 107a o. s. ř. pro zneužití tohoto institutu nezaložil (pouze) na zjištění o nejistotě o poctivosti pohnutek žalobce. Nýbrž na dospěl k závěru, že zjištěné skutkové okolnosti věci (zejm. zjištění o postoupení pohledávky až po provedeném dokazování před očekávaným rozhodnutím soudu ve věci samé, o značené výši vzniklých nákladů řízení, o předmětu podnikání postupníka, jehož součástí není nákup a prodej pohledávek, o netransparentnosti jeho hospodaření, o nevěrohodnosti tvrzení žalobce o reálném hospodářském významu nabytí pohledávky postupníkem, o zjištěných majetkových poměrech postupníka na základě účetních závěrek založených ve veřejném rejstříku a listin předložených žalobcem) svědčí o možnosti zneužití návrhu žalobce za účelem, aby se vyhnul případně uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení.
15. Jinak řečeno, důvodem zamítavého rozhodnutí odvolacího soudu nebyla nejistota soudu o poctivosti pohnutek žalobce při postoupení žalované pohledávky, nýbrž zjištění o možnosti zneužití návrhu žalobce vzhledem ke konkrétním zjištěným okolnostem věci, jež není pouze hypotetické.
16. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že podle rozhodovací praxe není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
17. Ani druhá otázka žalobce přípustnost jeho dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Dospěl-li odvolací soud na základě zjištěných skutkových okolností (resp. s přihlédnutím k běžné zkušenosti) v projednávané věci k závěru o možném zneužití návrhu žalobce za účelem, aby se vyhnul případně uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení, je takový závěr v souladu s předpoklady vymezenými v rozhodovací praxi dovolacího soudu.
18. Dovolací soud ve svém rozhodování dovodil, že jistota o naplnění předpokladů pro závěr o zneužití práva účastníka jeho návrhem na singulární sukcesi, které má vést k tomu, aby se pohledávka žalovaného na náhradu nákladů řízení stala reálně nevymahatelnou, nemůže být naprostá v tom smyslu, že by bylo možné zcela vyloučit, že během řízení nevyjdou najevo skutkové okolnosti, pro které žalobce bude ve sporu úspěšný, případně že osoba, která má do řízení vstoupit se v budoucnu stane schopnou nést případnou povinnost k náhradě nákladů řízení, bude-li jí uložena. Postačuje proto, je-li v době, kdy soud rozhoduje o návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř., důvodné podezření, že k postoupení (k jinému převodu) pohledávky nebo jiného práva došlo právě proto, aby případný procesní neúspěch strany žalující nevedl k úspěšnému vymožení přisouzené náhrady nákladů řízení. Míru pravděpodobnosti, že takový postup je zneužitím práva účastníka, soud poměřuje s možnou újmou žalovaného na právu na náhradu nákladů řízení. Závěr rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterého prostá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, nepostačuje k zamítnutí návrhu podle § 107a odst. 1 o. s. ř., je třeba pojímat tak, že závěr o možném zneužití návrhu za účelem, aby se strana žalující vyhnula případně uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení, nemůže být jen hypotetický, ale musí být odůvodněn konkrétními okolnostmi, jež vyplývají z obsahu spisu (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem pod č. 46/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1041/2016, ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2851/2019, nebo ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 29 Cdo 2820/2023).
19. Závěr odvolacího soudu o možném (tj. bez rozumných pochybností s ohledem na dosavadní průběh řízení a zjištěné skutkové okolnosti věci) zneužití návrhu žalobce na singulární sukcesi je tudíž dle shora uvedených závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu jednoznačný (dostatečný) v tom smyslu, že je založen na posouzení konkrétně zjištěných skutkových okolností věci, a nejedná se tak pouze o závěr hypotetický, vyplývající z prosté obavy, že by se případná pohledávka na náhradu nákladů řízení mohla v budoucnu stát nedobytnou. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto při řešení této otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
20. Namítá-li dále žalobce ve svém dovolání, že majetková situace postupníka plně dostačuje na úhradu případných nákladů řízení, zpochybňuje tím ve skutečnosti skutková zjištění odvolacího soudu o majetkových poměrech postupníka, nikoli právní posouzení věci odvolacím soudem. Samotnou správnost skutkových zjištění soudů (srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
21. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. O náhradě nákladů řízení včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se u něho řízení končí. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 10. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu